Ve vesmíru čas neexistuje – vesmír se časem neřídí, vesmíru je čas ukradený

Často slýchávám, že všechno kolem nás je jen o energii. Tak proč současná věda stále ještě setrvává u modelu vesmíru vycházejícího z existence časoprostoru? Existuje ve vesmíru vůbec čas, nebo je jen hmota – energie a prostor?

Z hlediska myšlenkového experimentu nad definicí času lze totiž odvodit i následující úvahu: “Proč je čas vnímán jako fyzikální veličina, a je to vůbec správně?” Jaká je tedy správná odpověď na kultovní “základní otázku života, vesmíru a vůbec”, když ne 42 ? (zdroj: Stopařův průvodce po Galaxii)

Berte tedy následující pojednání jako nezávaznou úvahu o existenci času, jeho přesnosti i subjektivní relativitě, o časových dilatacích a samozřejmě o jeho vlivu na objasňování různých jevů. Doufám, že máte dostatek času si článek přečíst, že nejste v časové tísni, a že vám čas během čtení rychle uteče. Je možné, že pokud budete muset číst některé pasáže dvakrát nebo dokonce hledat významy vám neznámých pojmů, tak se čas trochu povleče a nebo si prostě a jednoduše řeknete, že na toto teď opravdu nemáte čas. Takže si dáte nějaký časový odstup a možná najdete čas někdy jindy až ho budete mít víc. Nebo si řeknete: “K čertu s časem, to si přečtu, to mě zajímá”.

“Čas není veličina, ale jen elementární funkce typu IF – THEN / když – tak.”

Představíme-li si, že existuje výchozí a konečný stav nějakého děje (stavový popis systému), např. natočení květu slunečnice, které se mění vzhledem k poloze Slunce na obloze, pak je čas jen funkce přiřazení, kdy výchozímu stavu tj. natočení květu na východ přiřadíme polohu umístění Slunce na obloze na východě a konečnému stavu tj. natočení květu na západ, přiřadíme polohu umístění Slunce na obloze na západě. Výchozí a koncový stav těchto přiřazení nazveme čas, rozdíl těchto stavů, jejich změna, je pak z pohledu pozorovatele vnímána jako doba. Nicméně je to jen pouhé zdokumentování závislosti dvou stavů, které lze zjednodušeně formulovat do výroku: “Když je Slunce na východě, tak je květ natočen na východ, když je Slunce na západě, tak je květ natočen na západ”. Jde o jasnou funkční závislot mezi květem slunečnice a Sluncem, tedy o elementární funkci IF – THEN / když – tak. Natočení květu je přiřazena pozice Slunce tj. čas, změně stavu (natočení) květu je přiřazena změna stavu (pozice) Slunce tj. doba, která je však opět funkcí přiřazení, tentokrát funkcí přiřazení času. Výsledek pozorování tedy zní: Ke změně natočení květu z východu na západ, se přiřadila změna pozice Slunce, které se na obloze přemístilo z východu na západ. Květ se tedy od východu k západu otočí přesně za takovou dobu, než Slunce opíše po obloze dráhu od východu k západu.

Z našeho poněkud konzervativního pohledu by sice nelogicky, ale stejně tak správně, bylo možné učinit přiřazení opačné, a konstatovat, že Slunce na obloze změní svoji polohu od východu na západ přesně za dobu, než se květ slunečnice otočí od východu na západ. Je to podobné, jako bychom v duchu této logiky přestali měřit čas ve dnech, hodinách, minutách a sekundách, ale začali ho měřit na kružnicích (nebo spirálách), v kvadrantach a úhlech, podobně jako běží čas na slunečních nebo ručičkových hodinách. Jenže z tohoto úhlu pohledu se jeví, že by vyjádření času v metrických resp. úhlových jednotkách, které se mimochodem taky vyjadřují úhlovou minutou nebo úhlovou sekundou, bylo daleko více vzrušující.

“Veličina slouží k popisu objektivních vlastností hmoty. Čas není vlastností hmoty. Energie ano”

Velkým nedostatek času jako fyzikální veličiny je totiž nejen jeho interpretace, ale následně i měření, které si bere za cíl ustanovení nějaké jednotky. Veličina je pojem používaný pro kvantitativní a kvalitativní popis reality, tj. jevů, stavů a objektů, jinými slovy k popisu objektivních vlastností hmoty. Veličina musí mít svou jednotku, v případě času je to sekunda, které byla definována jako doba trvání jistého počtu period záření tj. počtu kmitů elektromagnetického záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu Cesia. Ale nebylo tomu tak vždy. Změna nastala s vývojem atomových hodin, kdy bylo rozhodnuto, že jejich užití bude “vhodnějším” základem definice sekundy, než byla doba oběhu Země kolem Slunce. Přesto se vraťme k novodobé definici sekundy. Bavíme-li se totiž o přechodu mezi hladinami struktury nějaké organizace hmoty, pak se vždy bavíme o změně jejího energetického stavu. V tomto případě o změně energetického stavu v atomu základního izotopu Cesia 133. Ekvivalentem času je tak evidentně energetická bilance, odpovídající rozdílu (velikosti změny) energetických stavů organizace hmoty. Z toho je patrné, že rozhodující pro popis vlastností a projevů hmoty je její energetický stav, nikoliv čas. Čas totiž není vlastností hmoty. Energie ano. Dokonce ani vlnění nemá v základním pojetí časovou osu, ale jen svoji amplitudu, vlnový vektor (délku) a polarizaci.

Z toho, zdá se, by mělo logicky vyplývat, že v případě času se jedná vždy o funkci, nikoliv o veličinu. Ale z hlediska současné fyziky tomu tak není. Škoda. Nepopírám praktickou stránku využitelnosti času, zvláště v běžném životě člověka, ale model vesmíru založený na energetickém principu, kde by se časová osa nahradila osou energetickou, by byl určitě zajímavější. Z hlediska formování vesmíru zatím pracujeme s rozpínavostí v čase, nicméně každý jeden okamžik v řezu na časové ose, velkým třeskem počínaje až po aktuální den D, lze charakterizovat konkrétním energetickým stavem hmoty. Z tohoto pohledu se mi model založený na nekonečné 3D rozlehlosti, ohraničený v rámci této 3D rozlehlosti dvěmi energetickými singularitami, a to chaosem (tj. nexusem částic s nekonečně malou energií a nekonečně velkou hybností) a nehybností (tj. energetickým břehem částic s nekonečně velkou energií a nekonečně malou hybnosti), zdá jako cesta, jak popsat vesmír nezávisle od vědomí pozorovatele, které (vědomí) nebo který (pozorovatel) jen přiřazují pozorované stavy, přestože se tyto stavy na horizontu událostí odehrávají na pozorovateli nebo na jeho vědomí zcela nezávisle. Záměrně nebudu do úvahy zahrnovat mysl pozorovatele, která je tématem sama o sobě, a už od interferenčního Youngova pokusu se dvěma štěrbinami, resp. s jeho následnou “kvantovou podivností”, až po Schrödingerovu kočku, si ze strany fyziky, především pak kvantové gravitace, zaslouží do budoucna daleko více odborné pozornosti.

Vím, že zde mohu být napaden za předchozí použití pojmu hybnost, která je dána součinem hmotnosti a rychlosti, ale je také nutné si uvědomit, že hybnost je současně i mírou posuvného pohybu tělesa, tj. metrickou změnou jeho polohy. Pokud není uvedeno jinak, označuje rychlost časovou změnu polohy při mechanickém pohybu. Obecněji se rychlost používá pro označení časové změny jakéhokoliv pohybu. Nicméně takto je rychlost jen charakteristikou pohybu, která nám sděluje, jakým způsobem se mění poloha hmotného bodu v čase. Ale v úplně obecné rovině je rychlost vektorová fyzikální veličina, která udává velikost změny umístění hmotného bodu v 3D rozlehlosti a směr změny, tedy směr posunu hmotného bodu. Co však nikdo neřeší, je změna hmotnosti a tedy energie hmotného bodu nebo vztažného systému, tedy energetická změna, která každou změnu polohy nutně provází. Nebo se snad hmotnost a tím i energie hmotného tělesa po změně polohy, tedy po vykonané práci, nezmění? Proč nás zajímá jak rychle nebo za jak dlouho něco proběhlo, a nikoliv proč a za jakých podmínek se to odehrálo? Nebo je snad možné tvrdit, že auto svoji počáteční hmotnost během cesty nezměnilo, a po dosažení cíle má hmotnost stále stejnou jako na počátku cesty? A co palivo v nádrži, to tam snad zůstalo? Samozřejmě že nikoliv. Spotřebovalo se. Takže změna, která se odehrála v souvislosti s hybností vozu, byla provázena ztrátou jeho hmotnosti resp. úbytkem energie. A tak je to se vším. Vše je jen o energii. Vždy existují nějaké momenty hybnosti a impulsy síly. Definice impulsu síly sice říká, že velikost impulsu závisí na velikosti síly a na čase, po který tato síla působila, tj. čím delší dobu síla působí, tím větší je její účinek, ale o zdroji síly a změně jeho energetického stavu se už mlčí. Že za změnou potenciální energie tíhového pole nebo gravitační potenciální energie na kinetickou energii hmotného tělesa stojí vždy nějaký zdroj energie, který evidentně tuto změnu vyvolá, je stejně tak jasné, jako je jasné, že tímto zdrojem není čas.

Vyznačení časové osy, tzv. šipky času, se tak z pohledu existence vesmíru jeví přesně tím, co limituje jeho přesný popis. Naopak nekonečné množství 3D energeticky strukturovaných horizontů událostí, rozprostřených v prostorové rozlehlosti mezi chaosem a břehem nehybnosti, otevírá nové možnosti zkoumání. Vesmír sám o sobě totiž nezná časové stavy, protože se v nich sám nenachází. Vesmír se nachází výhradně v energetických stavech, které mají svoje umístění v jeho 3D rozlehlosti. Z tohoto pohledu se pak energie v projevu kvantové gravitace stává 4. rozměrem hmoty, která, nejen že se vyskytuje v nekonečné 3D rozlehlosti, tj. může se v kombinacích volnosti pohybu pohybovat nahoru/dolů, dopředu/dozadu, doprava/ doleva, ale také se může bortit sama do sebe. Vyloučením času se zbavíme svazujících vztažných soustav a jím odpovídajících konstant prostředí. Konstant, které slouží jen k popsání interakcí (gravitačních, slabých, elektromagnetických a silných) uvnitř různých mikro nebo makro soustav, nikoliv pro vyjádření univerzální teorie všeho.

“Genialita Alberta Einsteina nespočívala jen v tom, že Newtonovskou konstantu “g” tj. tíhové zrychlení, která fungovala v jedné vztažné soustavě, nahradil novou konstantou, rychlostí světla “c”, která funguje v jiné vztažné soustavě, ale především v zavedení role pozorovatele.”

Pokud bychom ale v souladu s kosmologickými principy homogenity a izotropie vesmíru připustili, že poloha pozorovatele nemusí být rozhodující, a vyloučili bychom z úvah i rovnic čas, pak by rychlost nebo zrychlení dál neovlivňovaly vztažné soustavy a E = mc^2 bychom mohli zjednodušit na docela provokující E = m s tím, že vlastnosti prostředí by pak popisoval index lomu prostředí n a změnu organizace hmoty, ve směru působících sil podílejících se na její soudržnosti nebo změně, vlnový vektor λ.

Úvaze o vyloučení času ze hry docela nahrává i Heisenbergův princip neurčitosti. Co princip neurčitosti znamená? Definice říká, že čím přesněji známe polohu částice, tím méně můžeme vědět o její hybnosti (rychlosti). Toto konstatování vychází z obecného přepokladu, že měření polohy a hybnosti jsou vždy zatížena nepřesnostmi. Takových nepřesností se v mikrosvětě nelze zbavit, ale je nutné je odlišit od nepřesností způsobených technickou nedokonalostí měřících zařizení nebo metodik. Měření je totiž samo o sobě zásahem do autonomního chování systému, přičemž během měření je, právě procesem měření, některá z veličin vždy změněna.

Zajímavých aplikací principu neurčitosti je řada. Jednou z nich je např. vznik virtuální částice (o hmotnosti m) a její antičástice na dobu Dt, kde energetická neurčitost DE = 2 mc^2. Podle tohoto principu se dvojice virtuální částice s antičásticí může objevit pouze na dobu Dt kratší než h/DE, kde h je Planckova konstanta. Proč zmiňuji právě tuto rovnici? Tato aplikace je totiž typickou ukázkou toho, že v procesu zkoumání převládlo hledání důsledků, na místo hledání příčin. Je zajímavé, že otázka zkoumání vždy zní “kdy” nebo na jakou “dobu”, případně “kde” nějaký jev nastane, ale nikoliv “proč” jev nastane. Otázky typu “proč”, se nám tak z procesu poznávání nějakou záhadou zvolna vytrácejí.

“Není na čase nahradit pojem časoprostor pojmem energoprostor?”

Vypadá to, že právě princip neurčitosti ve své podstatě znemožňuje kvantové mechanice a obecné teorii relativity poznat nejen samotný počátek vesmíru, ale i vytvořit konzistentní teorii pro všechny základní interakce, a to na všech úrovních a škálách organizace hmoty od subatomární až po supergalaktickou. Odstranění všech singularit, “nekonečna” a lpění na časoprostoru, však určitě nebude tou správnou cestou. Třeba se jednoho dne dočkáme i toho, že bude “spacetime” nahrazen pojmem “energospace”. Kdo ví?

“Vypozorované objevy nevznikly novým způsobem myšlení, ale pouhým měřením. Jev byl objeven (změřen), protože existuje.”

Ve snaze o poznání nejranějšího období vesmíru sice teoretická fyzika usiluje o spojení kvantové mechaniky a obecné teorie relativity, ale zatím nemá dostatek odvahy překročit vlastní stín. Co není měřitelné, je z pohledu současné vědy téměř šarlatánské. A to i přes historickou zkušenost, že myšlenkové konstrukty a geniální teorie osvícených filosofů a fyziků předbíhaly po staletí kvalitu dobových měřících zařízení o celé generace. Akademický středověk tak stále ještě trvá. Hypotézy, které se neopírají o poznatky jiných “autorit” nebo o konkrétní výsledky měření, jsou vystaveny opovržení a posměchu. Podobně jako to zažíval Albert Einstein. Naštěstí neutríno rychlejší než světlo, bylo jen selháním měřícího systému, ale toto selhání přesně ukázalo problematiku a limity novodobých objevů. Ukazuje se, že podstata skutečného objevu nespočívá v popsání pozorovaného jevu, myšleno jevu, který před “objevitelem” dosud nikdo nepopsal, přesto jevu, který existoval bez ohledu na objevitelovu úroveň vědění a chápání. Tyto “vypozorované” objevy totiž nevznikly novým způsobem myšlení, ale pouhým měřením, a jsou tedy vlastně jen jakousi obdobou dětské hry na schovávanou. Jev byl objeven, protože existuje. A věda jásá. To je problém i neutrínové fyziky. Že však podstatou skutečného objevu byl a vždy bude jen zcela nový způsob myšlení, který přinese novou cestu vývoje poznání a nové možnosti jeho využití, na to se dnes v úzce specializovaných vědeckých komunitách jaksi pozapomnělo.

V tomto kontextu mně věda příjde jako mrzák, který sice dělá v rámci své diagnózy drobné pokroky, ale vlastně čeká na zázrak. Teorií superstrun možná nová etapa objevů začala a teorie smyčkové kvantové gravitace s metrikou (tj. vzdáleností), jako jedinou fyzikální veličinou, se začíná pomalu blížit tomu, co by mohlo přinést zásadní změnu. Ale kam spěchat? Věda je tvrdě navázaná na business, který o revoluci ducha nestojí. Ten stojí jen o produkci a spotřebu. Revoluční objevy nejsou v plánu. Ty by totiž mohly zásadním způsobem změnit společenský poměr sil. Na to, vyřešit “základní otázku života, vesmíru a vůbec”, na to je vždycky času dost… Tak proč to udělat hned zítra a ne až za sto let? Takže zapomeňte na čas.

Zdroj: http://medulan.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=549354