Alice

„To myslíte vážně?!“

„Ano, pane doktore.“

„Nevykládejte mi, že se člověk může přenést jen silou vůle na jinou planetu – to je směšné.“

Mladá poručice v uniformě důstojníka MVK se usmála:

„To taky netvrdím. V podstatě nejde o přenášení člověka, pouze se na určitém místě vytvoří jeho kopie. Poprvé se to v podstatě omylem stalo jakémusi panu Petersonovi. Jeho manželka letěla na služební cestu na Larisir. Cesta trvá pět měsíců. Tři dny před jejím příjezdem se tam najednou objevil Peterson. Nevěděl, kde je, ani jak se tam dostal. Poslední věc, na kterou si vzpomínal, bylo to, že si po návratu z práce šel na chvíli lehnout.  Je vám snad jasné, že se o to vláda začala zajímat. Horší bylo zjištění, že jsou Petersonové dva. Jeden, který žil dál doma a čekal na manželčin návrat, a druhý, který se objevil na  Larisir.“

„A máte už nějaké vysvětlení?“

„Jen částečně. Během těch osmnácti let, co tenhle projekt běží, jsme se naučili měřit některé průvodní efekty, mozkovou aktivitu například, ale vlastní princip ještě neznáme.“

„Jak vám můžu já pomoci? To nemáte dost vlastních expertů?“

„Nemůžou na nic přijít a vy jste znám svým ne zcela konvenčním přístupem. Potřebujeme prostě pomoc někoho zvenku.“

„Dobrá, tak o co jde?“

„Problém je v tom, že vytvořit svou kopii dokáže jen pár lidí z celé planety. Je vám jistě jasné, jak se tohoto efektu dá zneužít…“

„Jistě. Vraždy, kdy vrah má nevyvratitelné alibi… Ideální pro MVK, že?“

„Ale nemusí jít jen o vraždy, na to máme roky cvičené specialisty. Obrovskou výhodou je to, že kopie může vzniknout kdekoliv ve známém vesmíru a hlavně existuje trvalá vazba mezi originálem a kopií. Zprávu, která by k nám ze vzdálené kolonie letěla roky, máme my prakticky ihned. Tímhle způsobem využíváme ony kopie, pane doktore.“

„Dobře, jak vám můžu pomoct?“

Vytáhla ze zásuvky tlustou složku a položila ji přede mě na stůl.

„Každý člověk s tímto talentem má určitou hranici, přes kterou se nedostane. Dlouho byl rekord  dvě trvale žijící kopie.“

„Trvale žijící?“

„Další kopii se někdy podaří vytvořit, ale její životnost jsou pouze vteřiny. Ovšem před osmi lety jsme objevili dívku Alici. Její potenciál je obrovský, odhadujeme, že by měla být schopna udržet čtyři kopie, bohužel se už před nějakou dobou zastavila na třech. A my potřebujeme, abyste zjistil, proč.“

„Podle čeho soudíte, že může vytvořit čtyři kopie?“

„Z výsledků srovnávacích testů. Navíc se zdá, že její schopnosti ještě stále rostou. I proto si myslíme, že problém je spíš psychologického rázu. Ve složce před vámi jsou všechny informace, které vám můžeme poskytnout. Také Alice je vám samozřejmě plně k dispozici. A ještě něco. Nic z toho, co se tady dozvíte, se nesmí dostat na veřejnost. Nic. Jasné?“

„Jasné.“

…………………………………………………………

„K zemi!!“ zařval Michael a než jsem mohla nějak zareagovat, neurvale mě srazil na koberec. Dávka kulek ze samopalu rozbila okno a zavrtala se do protější zdi.

„Schovej se sem,“ řekl a já v té chvíli uvěřila, že je odhodlaný chránit mě, dokud bude žít.

„Michale, musím ti něco říct, nedělej to. Neobětuj se kvůli mně. Já nejsem…“

Otočil se a čekal, co řeknu. Věděla jsem, že se mu líbím a také že ho asi nepřesvědčím.

„Já nejsem,“ zopakovala jsem, „…živá.“

Dokonale zmatený výraz v jeho tváři byl dost výmluvný.

„Já prostě nemůžu normálně umřít. – Prostě nech mě tu a běž, zachraň se.“

Nepohnul se, jen na mě dál vytřeštěně hleděl.

 

Šla jsem parkem. U nohy mi poskakoval pes Běli a před sebou jsem tlačila kočárek, ve kterém spala roční dcerka. Ráda jsem se na jaře procházela, všude kvetly tulipány a narcisy a tráva se svěže zelenala. U oblíbené lavičky už na mě čekaly kamarádky. Pohupovaly jsme s kočárky a povídaly si o všem možném: rozebíraly jsme naše známé a známé známých, plánovaly společný nákup v hypermarketu a sdělovaly si postřehy o našich dětech.

Asi za hodinu jsem se rozloučila a vydala se domů. Těšila jsem se na Daniela. Čím mě asi překvapí v den našeho sedmého výročí? Možná večeře v drahé restauraci nebo… Přidala jsem do kroku, už abych byla doma.

 

Najednou se dveře rozletěly, znovu se ozvaly výstřely a já viděla, jak se na Michaelově hrudi objevují jasně rudé skvrny.

Než jsem se stihla pohnout nebo cokoliv jiného udělat, něco mě udeřilo do prsou. Sunula jsem se pomalu k zemi, cítila hroznou bolest a nemohla jsem popadnout dech.  

„Michale,“ zachroptěla jsem. Nehýbal se. Pak jsem padla obličejem k zemi do kaluže vlastní krve. To je konec, prolétlo mi hlavou, ale smrt stále nepřicházela.

‘Tak dělej,‘ vykřikla jsem v duchu. Byla jsem si jistá, že i ona to cítí, že už ví, co se stalo.

‘Tak už to skonči! Prosím!‘

Konečně. Svět kolem zprůsvitněl a rozplynul se.

…………………………………………………………

„Dobrý den Alice, posaďte se. Já jsem doktor Brian. Víte, proč máme tohle sezení?“  Proti mně seděla štíhlá křehká dívka, které bych ani náhodou nehádal šestadvacet let. Její ruce neklidně žmoulaly smaragdový přívěšek ve tvaru srdce.

„Ano,“ řekla trochu plaše.

„Nemusíte se mě bát. Jen vám položím pár otázek. Slyšel jsem, že dnes ráno jedna z vašich kopií zemřela. Mohla byste mi to trochu přiblížit?“

„Zastřelili ji.“

„Jak jste to zjistila?“

„Vím, co kopie dělají. Když vytvoříte kopii, část mysli se soustředí jen na ni a tam se ukládají všechny myšlenky, pocity, prostě vše, co vidí a slyší kolem sebe. A já si to pak můžu kdykoliv „přehrát“ nebo se dívat, co zrovna dělá. A ty informace ve mě zůstávají i po její smrti.“

„To je zajímavé, takže kolik máte v sobě uložených takových životů, víte to?“

„Dvacet dva už neexistujících, vlastně dvacet tři a dvě žijící kopie,“ odpověděla mi a já v duchu zalapal po dechu. Představa takového počtu dvaceti tří osob, které určitě neměly lehký život ani smrt a jejichž zážitky vnímá Alice stejně jako vlastní.

„Asi to není lehké sdílet s nimi…“

„Ani ne, jsou to jen vzpomínky. Není to nic živého. Nebojte, nechodí mě v noci strašit.“

„Takže vy vůbec nevíte, co vaše kopie dělají, bez toho, abyste se…“

„Cítím pouze hodně silné emoce, jako třeba když umírají.“

„A když umřou, co se s nimi stane?“

„Nemá smysl udržovat jejich tělo. Prostě je nechám zmizet.“

…………………………………………………………

  „Je pro vás Země malá? Chcete se podívat do vesmíru? Chcete vašim dětem zajistit budoucnost? Tak se přihlaste k nám. Vesmírná loď Hvězda odlétá už za 2 týdny. Letíme na krásnou planetu, která jen čeká na lidskou kolonizaci. Planeta plná nových možností. Už zbývá jen posledních pár volných míst…“

Vypnul jsem rádio a šel za Alicí, která svolila, že mi předvede vytvoření kopie. Aby se zbytečně nevyčerpávala, vznikne tady na Zemi a nechá ji žít jen několik vteřin.

Alice vyšla do malého kruhovitého pokoje a posadila se na židli. Já s technikem jsme zůstali venku v pozorovací místnosti.

„Alice, můžeš,“ řekl technik do mikrofonu a ukázal nahoru na obrazovku. Na ní bylo vidět podobné místo, jen židle byla prázdná.

„Kamera snímá obraz z druhé strany planety,“ pověděl mi a v tu chvíli se nad židlí začal formovat nějaký stín, který rostl a dostával tvar lidské postavy. Pohlédl jsem na Alici, strnulý a napjatý výraz tváře naznačoval absolutní soustředění, a když jsem opět pohlédl na obrazovku, seděla už na židli Alice, tedy kopie Alice. Snažil jsem se najít nějaké viditelné rozdíly, ale byly si podobné opravdu jako vejce vejci. Alespoň po dobu těch několika vteřin, než nezačala kopie postupně blednout, až se úplně rozplynula…

…………………………………………………………

Postupně jsem pročítal veškerou dokumentaci o Alici. Když jsem došel až skoro na konec, tedy vlastně na začátek, když se před osmi lety objevila tady ve středisku, objevil jsem drobnou nesrovnalost. Prvních pět kopií vytvářela Alice zkušebně na Zemi. V době, kdy žily třetí a čtvrtá kopie, došlo na dálnici k hromadné havárii a čtvrtá se při ní zabila. Jenže po její smrti se některé ukazatele mozkové činnosti nevrátily do stavu, jak by odpovídalo jedné žijící kopii, ale zůstaly mírně zvýšené. Vědci to přičítali velké emoční zátěži – ta kopie se zamilovala a prožívala tak šťastné období, že to ovlivňovalo i Alici. Ale protože vzápětí dokázala vytvořit další, třetí žijící kopii jako první na světě, jaksi se na to pozapomnělo.

„Alice, řekněte mi, vy sama nechtěla byste se někdy podívat tam, kde žijí vaše kopie?“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Na některá vzdálená místa bych ani během svého života nestihla doletět. I když pravdou je, že jejich život je pro mne spíš jako film. Nedotýká se mě to, není to skutečné.“

„A co tady na Zemi?“

„Na Zemi? Proč bych tu měla mít kopii? Nebuďte paranoidní, my na Zemi neoperujeme.“

„Měla jste nějakou kopii radši než ostatní?“

„Jak to myslíte?“

„No, jestli jste její život víc prožívala.“

„Pane doktore, já jejich životy nežiju, mám vlastní… A promiňte, nezlobte se, dneska se cítím unaveně.“

Odešla, ale já tušil, že jsem na správné stopě. Ona je určitě sleduje, prožívá jejich životy a závidí jim, že ony žijí, milují, trápí se. Z toho plyne onen blok. Její život ve středisku je vlastně nuda.

…………………………………………………………

Ví to, určitě to ví, a pokud ještě ne, brzo mu to dojde. Jen nepanikař. Věděli jsme, že to jednou přijde. Ty možná nemáš co ztratit, ale já mám rodinu!  Copak jsi nemohla lépe předstírat? A jak asi? Uvědom si, že jsem už dávno dosáhla své hranice. A že dokážu udržet další kopii jen několik sekund, to dokazuje. Alice, já nechci zemřít!! Udělám, co budu moct. Už jsi na letišti? Jo, kam to mám letět? Do Talerenu, pronajala jsem tam malý pokoj.  A až tam budeš, rychle si zajdi ke kadeřníkovi. Proč? Mám mikádo. Aha. Bezva. To sis nemohla nechat alespoň do půli zad? Jestli to vyjde, tak…   Tak to bude zázrak. Ale neboj se, povedu tě.

 

Připravoval jsem se na další schůzku s Alicí. Chtěl jsem si svoji domněnku pokud možno co nejnenápadněji ověřit. Jenže ozvala se poručice, se kterou jsem mluvil na začátku.

„Co jste udělal Alici?“

„Nerozumím?“

„Právě volala, že končí. Odchází z projektu.“

„Nesmysl. Kde je?“

 

Naštěstí platila kartou, takže nebyl problém zjistit, že si koupila letenku do Talerenu a tam si také pronajala malý byt. Taleren je místo, kde došlo k té nehodě. Vtom mě to napadlo! Tak proto tři kopie!

…………………………………………………………

Vtrhli jsme do bytu a naskytl se nám smutný pohled. Uprostřed místnosti stála Alice a vedle ní mizela její kopie. Pohlédla na nás nešťastným pohledem.

„Proč jste to udělala, Alice“ zeptal jsem se.

„Ach doktore, já nechci být už zavřená v ústavu. Myslela jsem, že mám úžasnou schopnost – mohu se podívat kamkoliv, aniž bych sama musela strávit několik let na cestě. Být najednou na několika místech. Jenže pak se kopie zamilovala a já cítila její lásku, jako bych milovala sama. V ústavu pak chtěli, abych ji zabila, což mi v tu chvíli připadalo, jako bych zabíjela sama sebe. Nedokázala jsem si říct, že v podstatě není živá – vždyť neživý člověk se nemůže tak zamilovat. A pak se stala ta nehoda. Přímo se nabízelo říct, že při ní zemřela a já ji nechala zmizet. Vypadá to tak snadně, ale zatímco ona žila, já stále zůstávala jen v ústavu a zabíjela další kopie, které mě ve svých posledních chvílích proklínaly, protože věděly, že ony byly jen loutkami, lehce nahraditelnými sběrači informací.“

„Co budete dělat?“ zeptal jsem se, ačkoliv jsem odpověď již předem tušil.

„Půjdu k její rodině. Nikdo nepozná rozdíl. Mám všechny její vzpomínky, takže vím, co a jak.“

„Nechtěl jsem vám ublížit.“

„Za to nemůžete, stejně by na to někdo dřív nebo později přišel. Sbohem.“

„Sbohem.“ Odcházela žít život své kopie. Není to ironie? Tak hodně štěstí, popřál jsem jí v duchu.

…………………………………………………………

„Dobrý den. Mám rezervované místo. Alisa Mildrefová“

„Ano ovšem, slečna Alisa. Cestu zaplacenou máte, doklady v pořádku. Vítám vás na palubě Hvězdy, vaše kajuta má číslu 2056. Tady je magnetický klíč s přístupovým kódem do všech prostor určených cestujícím. Prosím jeden podpis.“

Když se mladá žena předklonila, aby se podepsala, ze záňadří jí vyklouzl smaragdový přívěšek ve tvaru srdce a zhoupl se nad listinou.

 

Kateřina Němcová



Několik slov o

Autorka dnešní povídky dosáhla úspěchů v soutěžích pro mládež (dnes už zaniklé O loutnu barda Marigolda, O cenu Jimma Dollara), v současnosti píše již jen sporadicky. Povídka Alice obsadila 3. místo v soutěži O loutnu barda Marigolda.

Na našem webu se nám již autorka představila povídkami Pejsek Tim a Zentlénští bohové.

 

 Obr.: https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/41/ae/a5/41aea5609e8c07802117fc6f256f4e53.jpg