Běsnící Praha

Strážmistr Veverka vyběhl po schodech do druhého patra a ocitl se přímo před kanceláří kapitána Dragouna. Roztřesenou rukou třikrát zaklepal a vstoupil.

Místnost byla zcela obyčejnou kanceláří. Otlučený stůl, starý nábytek, zažloutlý počítač a napůl zatažené žaluzie. Všechno příslušenství dávalo jasně najevo, že nejlepší roky už má dávno za sebou.

Jakmile se dveře otevřely, Veverka se zprudka nadechl a rozkašlal se. Cigaretový kouř byl všudypřítomný. Líně se povaloval u stropu a vytrvale stoupal z přeplněného popelníku. Nikdo se evidentně neobtěžoval nedokouřené špačky típat.

Další žváro měl kapitán v puse a labužnicky vdechoval jeho nikotinový obsah.

„Kolega Veverka, jen pojďte dál. Copak mi nesete, že máte tak naspěch?“ řekl a jeho oči se zabodly do mladého policisty.

„Pa…Pane kapitáne,“ řekl strážmistr, jež stále lehce kašlal.

„Nekouříte, že ne?“

„Ne, pane,“ chytil Veverka konečně dech, „něco se stalo.“

Dragoun vyfoukl kouř a pozvedl obočí.

„M…Masakr ve vile v Krátké. Všude krev, části těla… vypadalo to, jako by tam řádilo stádo medvědů. Naši už celou oblast hlídají, především kvůli veřejnosti,“ řekl Veverka a jeho čelo se ještě více orosilo.

„Hm,“ zabručel kapitán a zamyslel se. „Z toho, co mi tu povídáte, usuzuji, že to není práce pro nás. Zavřete za sebou zvenku, buďte tak hodný. Budu muset vyřídit jeden důležitý telefonát…“

 

Ondřej Štěpán ospale koukal na utrženou ruku ležící na pohovce a uvažoval, proč se takovéhle věci musejí řešit takhle brzo ráno. Když ho v sedm hodin probudila šéfová, měl za sebou pouze tři hodiny spánku. Ano, mohl jít spát dříve, ale ten seriál byl tak skvělý, že ho zkrátka musel shlédnout. Bylo to přeci jen pár epizod…

Teď nadával sám sobě, že nešel spát o trochu dříve. Nebo spíše veškerými vulgarismy častoval své nadřízené a viníka tohohle nepořádku. Ale bohužel byla jeho povinnost přijít. A dokud se na jeho kontě každý měsíc objevuje přijatelná částka, tak bude muset podobné nepříjemnosti vydržet. Dokud ovšem nevyhraje ve sportce nebo mu neumře nějaký bohatý příbuzný, o kterém do této chvíle nevěděl.

Na místě činu nebyl sám. Nacházelo se tu pár jeho spolupracovníků, samozřejmě slečna Dvořáková, vedoucí oddělní, které mělo na starosti veškeré nadpřirozeno v Čechách a na Moravě, a pár policistů.

Ondru už poněkolikáté napadlo, že tu byl zbytečně. Tohle bylo spíše pro agenturní detektivy, exorcisty a možná i inkvizitory, ale rozhodně ne pro něj, odvolávače. Jeho prací bylo vracení bytostí, které k nám přišly z knih, zpátky na stránky, do kterých patří. Všem muselo být jasné, že tu je jenom do počtu a jeho pomoc se bude stoprocentně rovnat nule. Stejně jako ochota cokoliv dělat.

„Tak co tomu říkáš? Nějaké nápady?“ ozvalo se za jeho zády.

„Vůbec nic,“odpověděl Ondřej a otočil se na Anetu Dvořákovou, dívku s černými vlasy, přísným výrazem a brýlemi.

„Tak to nejsi sám. Poner sice říká, že by to mohlo mít něco společného s vyvoláváním démonů, ale podle mě to je kravina,“ řekla Aneta a usmála se.

Ondra polknul naprázdno. Úsměvy ze strany šéfové nikdy nevěstily nic dobrého. Většinou přinášely neštěstí v podobně kruté dřiny.

Přišel čas hezky po anglicku zmizet.

„Řekl bych, že už se tady nic víc nedozvím. Měl bych se přesunout domů. Tam se mi lépe přemýšlí a něco by mě mohlo napadnout,“ řekl pevným hlasem a nahodil ten nejvíc příjemný výraz, jaký po třech hodinách spánku dokázat vytvořit.

„Obávám se, že nikoliv,“ odpověděla slečna Dvořáková a mladíka rozbolela hlava. „Musím ihned odjet a se mnou podstatná část našich lidí. Stanislav nás všechny potřebuje u jiného problému. Takže celý tenhle případ padá na tvojí hlavu. Vyřeš ho.“

„Ale…ale to přece nejde. Vždyť já jsem odvolávač a tohle je něco pro vyšetřovatele. Tohle nedokážu,“ odvětil Ondřej a jeho milý výraz nahradila zoufalost.

„Bohužel. Ukažte co ve vás je, knižní lorde,“ řekla Aneta, naposledy se usmála a odešla spolu s dalšími kolegy.

Ondra stál opařený na místě tím hnusným sarkasmem a štípal se do ruky, aby se z téhle noční můry probudil.

 

Když o hodinu později pohodlně zalezl k počítači a zapnul World of Warcraft, měl mnohem lepší náladu. Byl pánem svojí vlastní práce a nevyřešené případy jsou ve světě na denním pořádku. Jeden navíc nikomu neuškodí a jemu dokonce pomůže.

 

Hrát vydržel celkem tři hodiny, než se znaven sesul do postele vedle a spal až do sedmi hodin do večera. Jelikož byl právě konec srpna, tak venku bylo ještě světlo a docela i teplo.

Ve svém útulném bytě ještě nějakou dobu přetrval, nalil si limonádu a pustil si film ze složky s nápisem Shlédnout.

Když na obrazovku naskočily závěrečné titulky, celá Praha již byla položena do tmy. Slunce nahradily pouliční lampy, svítící nápisy a lidé s mobily, hledající Pokémony.

Celodenní námaha Ondru docela vyždímala, proto otevřel lednici, jež mu oznámila, že veškeré jídlo došlo. Mohl sice zkusit jíst čaj, ale na ten dneska neměl chuť. Oblékl si proto svoje oblíbené bílé triko, natáhl kalhoty a vyrazil do hospody o ulici dál.

O chvilku později měl před sebou kouřící mísu plnou hranolek s řízkem. Jídlo, které nikdy nikoho neurazí. Perfektní pro každou situaci. Ondra si s chutí strkal do úst jeden usmažený brambor za druhým a měl radost sám ze sebe. Dnešek nakonec nedopadl tak špatně, jak se ráno obával.

Myšlenky mu na chvíli zabloudily k masakru ve vile. Původně to vypadalo na nějakou snobskou párty, jež se nějakým strašlivým způsobem zvrhla ve kvalitní jatka. Mladého odvolávače nenapadlo nic reálného, co by něco takového mohlo udělat uprostřed velkého města bez povšimnutí. Možná, že to opravdu byli démoni. Lehce to připomínalo jejich styl. Přijet, vyřídit dluhy, zamést za sebou stopy. Ale způsob zabití neseděl. Kulky by byly pravděpodobnější. Ne, tohle nebyla jejich práce. Masakr měl na starosti někdo jiný. Něco jiného.

Poslední hranolek zmizel a obsah talíře se kompletně ocitl v Ondřejově žaludku. A trochu také pod židlí a stolem. Mladík nechal špinavé nádobí na stole, dopil svou kolu a vydal se zaplatit hostinskému u pultu. Stokoruna zmizela v tlouštíkově kapse a Ondra se pomalu šoural k východu, aby navázal tam, kde dnes ráno skončil. Seriálů bylo mnoho a času málo.

Už pomalu sahal po klice, když se dveře prudce rozrazily a na jejich prahu stál chlápek, který více než cokoliv jiného připomínal lišku se vzteklinou. S úst mu kapaly sliny, oči mu těkaly po celé místnosti a ruce měl sevřené v pěst.

Než stačil Ondřej cokoliv udělat, dostal ránu do břicha a svalil se na zem. Muž ihned změnil cíl, přiskočil k číšníkovi, stojícím za odvolávačem a jedním pohybem mu utrhl hlavu od těla. A stejným tempem pokračoval s dalšími hosty. Na zemi se začala mísit krev s rozlitým pivem a částmi těl.

Ondra se držel za břicho a ze všech sil se snažil, aby do směsi barev na podlaze nepřidal obsah svého žaludku. Párty v hospodě mu byla v tuhle chvíli ukradená, šlo mu především o jeho hranolky. Takovýhle desert po večeři normálně nevyhledával.

Jeho útroby si naštěstí rozhodly nechat to, co jim náleží a Ondřej se pomalu začínal zajímat o dění kolem něj. Hlavu zvedl akorát včas, neboť zuřivec právě zabil posledního hosta a začal si vyřizovat svoje účty s výčepním.

Čekat, až bude mít opět volné ruce, by byla osudová chyba a mladík to věděl. Využil proto momentu překvapení a zaútočil. Dostal se svému nepříteli za záda, napřáhl pravačku k úderu a místností zavanula magická aura. Rána dopadla přesně na ledviny a levý loket do temene zajistil, že se muž skácel k zemi.

Ondřej Štěpán nebyl žádný velký čaroděj. Neuměl hýbat s horami ani měnit lidi v žáby. Uměl jen pár triků, z nichž ten hlavní byl zpevnit a zrychlit své tělo. Sice jen na pár vteřin, ale ránu železnou pěstí jen tak nikdo neustál. A jestli ano, tak to stejně bylo jedno, protože to Ondra mohl opakovat pořád dokola. Ovšem vitalita šílence pod ním daleko přesahovala to, co normální člověk vydržel, neboť se neustále se vší silou pokoušel nadzvednout. Mladík mu to nedovolil a na muže na podlaze se snesl příval kopanců.

Když už si byl jistý, že mu nic nehrozí, chytil pomatence za límec a přimáčkl ho ke zdi.

„Můžeš mi sakra vysvětlit, co jsi tady právě udělal a hlavně proč?“ začal vlídně přátelský rozhovor.

Odpovědí mu bylo jen zavrčení.

„Zatracená práce,“ ulevil si Ondřej, vytáhl z kapsy telefon a vytočil známé číslo.

Nedostupné.

Mobil Anety Dvořákové byl evidentně mimo odvolávačův dosah, takže to opět musel vyřešit sám. Zavolal místo toho na policii a oznámil jim, že U Tupláku někdo pořádal zabíjačku na černo, ať si na to zavolají pár chlapů a podívají se na to. Následně strčil telefon do kapsy, stáhl pár mrtvým pivařům opasky a přivázal vzteklého blázna k pípě. Snad ho kožené řemeny udrží.

Poté si vzal z baru balíček žvýkaček, jednu si vložil do úst a vyšel do noční Prahy.

Teď, když už se ho případ týkal o něco víc, bylo potřeba zjistit si pár informací.

 

Stačilo chytit jednu noční tramvaj, projít pár uliček a Ondřej se octil přes masivními dřevěnými dveřmi, nad kterými svítil růžový nápis PARADISE CITY. Ohlédnutí přes rameno ho ujistilo, že je zde sám, bez vlezlých čumilů, a zmizel ve tmě za vraty.

Proběhl krátkou chodbou a ocitl se v místnosti, která by mohla být klasických barem, kdyby tu ovšem na každého zákazníka nepřipadalo několik slečen v těsných tílkách, minisukních a dekolty až k pasu.

Ondřej ignoroval těžkopádný parfém, který ze svého oblečení jistě nedostane alespoň týden, stejně jako přítulné dívky, jež ho pomalu obkličovaly a vydal se přímo k muži za dřevěným pultem.

„Co tu bude?“ přivítal ho barman s knírkem, za který by se nemusel stydět ani italský instalatér.

„Jednu rychlovku. S kakaovou pěnou navrchu, prosím,“ řekl Ondra.

Chlápek přikývl a ukázal na vchod vedle pultu. Odvolávač opustil místnost plnou křesel a pohlavních orgánů a ocitl se v temném průchodu, na jehož konci se nacházelo slabě osvětlené schodiště, vedoucí o pár pater níže.

Ondřej svižně seběhl do spodní části a octil se v pravém Ráji. Nevěstinec nad jeho hlavou byl pouze zástěrkou pro to, co se tu doopravdy nacházelo – jeden z největších nadpřirozených barů v republice. Místnost byla plná nejrůznějších tvorů a existencí, které se vzhledem hodily spíše do vězení nebo raději rovnou do pekla. Hrála zde hudba, o které nikdy nikdo neslyšel, a servírovalo se tu prakticky všechno. Jestli chtěl člověk něco najít, tohle bylo to pravé místo. Drogy, oběti, smlouva s ďáblem… Běžný den v Ráji.

U baru si vyzvedl pivo a zamířil do zadní části podniku. Na první pohled bylo jasné, že se něco takového nemůže jen tak vejít do sklepa jediného domu. To a plno dalších věcí měla na starosti magie, která tu byla cítit na každém kroku.

Starý kamarád, jehož zde hledal, se nacházel u starého automatu, vyhrávajícího pecky z minulého století. Přesně jako dříve.

Jeden z jeho blízkých přátel z dob, kdy pro něj představa pracování pro Anetu Dvořákovou byla naprosto nemyslitelná. Nezměnil se ani trochu. Malý plešoun, džíska s nášivkami a potrhané tepláky. Bylo trochu smutné, že něco takového považoval za svého bližního, ale trávil čas už i s horšíma.

Loknul si ležáku a poklepal Šnicovi na rameno. Trochu přitom doufal, že skrček si už na jejich poslední akci nepamatuje.

Pamatoval.

„Cože, ty? Než cokoliv řekneš, moje odpověď zní ne. Jsem teď slušný člověk a s žádnou magií, démony, přivolanými a vyčtenci se už dávno nezaobírám…“

Ondra se pochybovačně rozhlédl kolem sebe. „Přece mi nedáš takhle košem, kamaráde.“

„Už jsem dal. Dopij si svoje pivko, vrať se nahoru, jestli chceš, tak si trochu zašpásuj a už nikdy se sem nevracej. Je to pro dobro nás obou. V hloubi duše tě mám opravdu rád.“

„Fajn,“ řekl Ondřej, chytil Šnice za rameno prudce ho posadil na židli. Sám se opřel o stůl a naklonil se k němu.

„Takže,“ začal a zhluboka se napil, „kde bych měl začít? Po Praze řádí frajer, nebo možná frajeři, s něčím, co na první pohled vypadá jako čarovná vzteklina a zabíjí na potkání. Zdá se, že ho lákají místa, kde je více lidí a hluk. To je ve zkratce vlastně všechno. Co mi k tomu řekneš?“

„Nic.“

„Nic? Víš o všem. Vždycky tomu tak bylo. Nepovídej, že jsi ztratil svoje schopnosti. Přezdívka Všeználek nevznikla jenom tak.“

„Tohle už je dávno za námi. Já nekšeftuju s kouzelným práškem a nevím o všem, co se ve městě šustne.“

„A proto se nalejváš v hospodě, která patří k největším podzemním slezištím v Praze?“ řekl Ondřej a pousmál se.

„Hele, nech mě laskavě domluvit, jo? Tohle sem vůbec nepatří. Jak jsem již řekl, už nejsem ten borec, co měl celou Prahu pod palcem. A ty už nejsi velký odvolávač Ondřej. Teď jsi jen zlomek toho, co jsi kdysi býval. Stal ses pouhým mazlíkem Dvořákové.“

„Dobře, takže to uděláme po zlém,“ řekl mladík, praštil prázdným půllitrem o stůl a napřímil se.

Hospodou se ozvalo zašumění a Ondra se chtěl otočil, protože mu přišlo divné, že by kvůli téhle malé scéně všichni zmlkli.

Ve stejné chvíli se Šnicovy oči rozšířily hrůzou a ozval se výstřel. Mladík sebou trhl stranou. Pozdě. I přes to, že použil kouzlo a zrychlil svoje tělo o několik kvaltů, ucítil v levé ruce lehké škubnutí. Kulka mu prostřelila spod rukávu a škrtla biceps. Kdyby včas nevytáhl své eso, tak by se teď válel na zemi v kaluži krve.

Magie znovu zavířila vzduchem, jak Ondřej opět nažhavil své svaly, popadl vystrašeného Šnice a zatáhl ho na dámské záchody vedle jukeboxu. Přitom se stačil bleskově ohlédnout a spatřil muže v černém obleku a rytířské helmě, jak míří pistolí jejich směrem a mění zpívající krabici v hromadu šrotu.

„Co to? Vždyť přeci nejsme v Chotěboři, ne? Co někdo takovej dělá tady?“ řekl Ondra, když se společně nasoukali do kabinky.

„Věděl jsem to. Stačilo pár minut s tebou a už zase lítám v maléru.“

„Klid. To se vyřeší. Byl jsem už v mnohem horších situacích. Trocha toho čarování a jsme venku,“ odvětil s klidnou tváří Ondřej.

„Co? Teleportace? Sakra to, že umíš na chvilku zrychlit nebo zesílit svojí sílu, neznamená, že jsi čaroděj. Tohle je sakra vysoká úroveň magie,“ odporoval Šnic a opláchl si zpocený obličej vodou z nádržky.

„Nevyšiluj, kamaráde. Všechno bude. To, jestli to umím nebo ne, není předmětem našeho rozhovoru. Hlavní otázka zní: vezmu tě s sebou?“

„Jak to myslíš?“

„Jsi sice ukecanej jako holčičí autobus, ale nic užitečného jsi mi zatím neřekl. Takže tě asi prostě nechám tady, ať si z tebe támhle rytíř v černém udělá terč,“ odpověděl Ondřej a úsměv na jeho tváři se ještě více rozšířil.

„To, že jsem v tomhle průseru je tvoje…“ nedořekl Šnic svojí obhajobu, neboť někdo právě vyrazil zamčené dveře na dámy.

„Tak co,“ zašeptal Ondra, „budeš sdílet svoje informace se mnou?“

Plešoun s vytřeštěnýma očima rychle zakýval hlavou a dal si ruce před ústa, aby mu z nich neutekl ani hlásek. Mladík potěšeně přikývl a vytáhl z kapsy malý fialový amulet. Chytil jej oběma rukama a pokynul Šnicovi, aby se ho chytl.

„Připrav se,“ zamumlal. Skrček se ho křečovitě držel a šperk v Ondřejových dlaních se rozzářil. V následujícím okamžiku se ozval výstřel a vzápětí rána, jak dveře vyletěly z pantů.

Dopadly však to prázdné kabinky, kde byly pouze holé zdi a díra v zemi.

 

„Jsme naživu! Jo, sakra,“ řval Šnic na celé kolo, zatímco Ondra opět zastrkával amulet zpátky do hlubin kapsy. Obličej měl orosený potem, ale nepřestal se usmívat. Nevěřil tomu, že to doopravdy zvládnou, neboť fialová cetka mu přinášela více smůly než užitku.

„Jak jsi to vlastně udělal?“ obrátil se na něj Šnic, když se dostatečně vyjásal.

„No,“ odpověděl mladík a posadil se na mísu uprostřed ulice, „kdysi jsem to dostal od jednoho čaroděje, kterýho jsem tak trochu zachránil od inkvizice. Dal mi za to tohle. Stačí to pořádně podržet a myslet na místo, kam se chceš dostat. Ale má to i vedlejší účinky.“

Šnicovi došlo, že mluví o záchodu, který se sem teleportoval spolu s nimi. „Co s ním uděláme?“

„Prostě ho necháme tady. Máme teď jinou práci,“ podíval se významně na svého malého kamaráda, „já budu sedět a ty vyprávět. Začni.“

 

„Takže abych to shrnul,“ řekl Ondřej, „někdo se snaží pomocí notné dávky kouzel proměnit lidi v supermany, přičemž k tomu využívá jejich posílenou agresivitu a ten, na kterého jsem narazil, jim prostě jenom zdrhnul a potřeboval se někde vybít? Proto ten masakr ve vile a jatka v restauraci?“

„Tak nějak,“ zamumlal Šnic.

„To zní jako dobrý nápad pro béčkový trhák. Kdybych to dal klukům z Hollywoodu, tak by to možná hodilo i nějakou tu kačku. A kdo ví, možná bych si v něm střihl i nějakou tu roli.“

„Nemyslím si,“ podotknul skrček.

„To je mi jedno,“ řekl Ondra, opustil záchodové prkénko a postavil se. „Mám už jenom poslední otázku. Kde to provádějí a jak je nejlépe vyřídíme?“

„My?“

„Přece mě v tom nenecháš,“ mrkl odvolávač. „Tak kde jsou?“

 

O několik hádek a urážek později se oba dva, těsně nad ránem, ocitli před starou fabrikou, která byla utopena v zarostlé zahradě a ohraničena plaňkovým plotem. Místo, jež by v Praze jistě žádný člověk nehledal. Na první pohled by nikdo neočekával, že něco takového bude plné nebezpečných chlápků a bůhví čeho dalšího.

„Jseš si jistej, že je to ono?“ zeptal se nevěřícně Ondřej, když si už po několikáté prohlížel celé okolí.

„Na moje zdroje je spolehnutí,“ odpověděl Šnic.

„Nezdá se mi to jako místo, kde by někdo produkoval armádu plnou bestií.“

„Doba je zlá. Nemůžeš čekat, že ovládneš svět z luxusního hotelu.“

„To asi ne, ale až přejdu na dráhu zločinu, budu o tom silně uvažovat,“ řekl Ondra a přešel blíže k plotu.

Ohrada už zdálky vypadala chatrná. Bližší prohlédnutí odhalilo, že staré a ztrouchnivělé dřevo drží jenom na dobré slovo. Stačilo trochu zabušit a hned by byl na světě nový vchod. To mladík nechtěl. Už takhle měl pocit, že je někdo, nebo spíše něco sleduje a další pozornost by jim určitě neprospěla. Proto se zaměřil na betonové sloupky, které v nepravidelných rozestupech pomáhaly držet celou konstrukci při životě. Ty představovaly mnohem lepší cestu dovnitř.

Ondřej položil ruce na vrchol malého pilíře, zapřel se a pomalu na něj vylezl. Letmým pohledem přejel zem pod sebou a seskočil.

Nic se nestalo.

První krok hotov, pomyslel si Ondřej.

Mezitím se za jeho zády ozvalo škrábání, lehká nadávka a Šnic se objevil vedle něj.

„Trochu jsem čekal, že vezmeš roha,“ podotknul odvolávač.

„Tvoje přítomnost ruší logiku v mojí hlavě,“ ohradil se trpaslík.

Ano, a taky dlouhá léta plná alkoholu a drog, pousmál se v duchu Ondra a pomalu vykročil směrem k budově.

Zahradou prošli snadno. Cesta od plotu k fabrice nebyla moc dlouhá a brzy již oba dva stáli přikrčení u bočních dveří. Ty, narozdíl od zbytku budovy, vypadaly robustněji.

„Jdeme do akce,“ řekl Ondřej.

„Počkej. Máš nějaký plán nebo tak něco?“ zašeptal Šnic a pomalu se ohlédl zpátky, aby si dobře zapamatoval, kudy může v případě nouze opustit místo činu.

„Mám. Rozrazíme dveře, přemůžeme všechny, co jsou uvnitř a máme po práci, jdeme si užívat.“

„To nezní moc jako plán. Máš s sebou alespoň bouchačku nebo tak něco?“

„Neboj se, v botě mám schovaný nůž,“ řekl Ondra s jistotou v hlase.

„Aha. Kudlu. Dobře,“ ztěžka polkl Šnic.

Mladík s úsměvem vycenil zuby a ukázal zdvižený palec na znamení, že je vše v pohodě. Potom se pomalu zvedl, zelená aura obklopila jeho nohu a vší silou kopl do železných dveří.

Vydržely.

Následovaly další údery, dokud se masa nepoddala odvolávačově síle a se zařinčením dopadla na podlahu.

Jestli o nich nevěděli do teď, tak nyní si jich musel všimnout i hluchý nebožtík.

„Tak kde jsou,“ řekl Ondřej a jeho snaha o šepot byla ta tam.

Obrovská místnost, tvořící vnitřek továrny, byla prázdná. Nebylo zde nic. Pouze prach, pavouci a další prach. Ondra čekal mnoho. Skupinu šílených mágů týrající nebohé obyvatelstvo, démony, kteří se hrabou v lidské mysli a tvoří si vlastní armádu, či snad nějakého šíleného čarovědce, jemuž všechno živé slouží jako laboratorní myšky. Ale tohle mu udělalo čáru přes rozpočet.

Naštvaně zakroutil hlavou, vstoupil do budovy a celý svět se proměnil v nekonečnou temnotu.

 

Když se Ondřej probudil, slunce již svítilo vysoko na obloze a starou fabriku vystřídala o něco menší hala, někde uprostřed přírody. V hlavě mu pořád ještě lehce třeštilo, a když se zkusil pohnout, zjistil, že má ruce pevně svázané. Akce zřejmě nedopadla podle představ.

„Dobré odpoledne,“ přivítal odvolávače známý obličej. Nechutně povědomý a ještě více odporný. Stanislav.

„Co-co to sakra…?“ nezmohl se Ondřej na nic rozumnějšího.

„Neboj, tvoje zmatení naprosto chápu. Je to pochopitelné, potom co tě složil můj ochranný systém v té továrně. Přitom je to poměrně směšné. Přišel jsi na stopu – to ano, ale na falešnou, kterou jsem do oběhu sám vhodil, abych měl jistotu, že se vše bude odehrávat v tajnosti. Dokud mi ovšem jeden můj objekt neutekl a nezabil pár civilistů,“ Standa si smutně povzdechl. „Podobné věci se ale běžně stávají,“ pokračoval a úsměv se mu vrátil.

„Neměl bys být někde jinde? Třeba s Anetou?“ zeptal se Ondra, kterému se pomalu vracel rozum do hlavy.

„Měl. Jenomže naše šéfka hledá pouze mojí lež. Potřeboval jsem jí dostat na nějakou dobu pryč z Prahy, abych zahladil stopy. Ovšem nečekal jsem, že vyšetřováním pověří takového trotla, jako jsi ty. Kdyby ano, tak bych si ušetřil notnou dávku stresu, protože jsem na tebe ani nemusel klást past. Tys jí sám našel a sám se do ní chytil,“ zatleskal Stanislav.

Vedle Ondry se z námahou posadil Šnic, který byl v podobném stavu. Starý kamarád ho tedy nezradil. Byli v těch sračkách společně. Alespoň jedna dobrá zpráva.

„Proč si buduješ armádu nasraných šílenců? Co tím sleduješ?“ řekl Ondra, když se otočil zpátky na Stanislava.

„Mám takové malé plány pro Česko. A potřebuji trochu té hrubé síly, abych je mohl naplnit. Potkal jsem jednoho velmi ochotného čaroděje, s velkým zájmem o vědu a pokusy na lidech. Stačilo plácnout si a vojáci jedou jako na běžícím pásu. Až na ten malý karambol všechno šlape, jak má. Tedy až na tebe, tady se bohužel musíme rozloučit. Sice by bylo na místě, abych tě zabil osobně, ale nechci si špinit ruce s takovým hnusem, jako jsi ty. Tady pan Kerefas to velice rád udělá za mě,“ kývl Standa a do Ondrova zorného pole přišel jeho známý z Ráje.

Tohle šlo z kopce opravdu rychle. Někdo evidentně zapomněl namontovat pedál s brzdou.

„Měj se, Ondrášku. Byl jsi ten nejhorší odvolávač, jakého jsem kdy potkal,“ řekl Stanislav a zmizel v budově za sebou.

Na jeho místo nastoupil rytíř a namířil pistoli do mladíkova obličeje.

Šnic vyjekl a začal sebou vrtět, za což si vysloužil kopanec od dalšího člena ochranky, stojícího za nimi. Podle mladíkova odhadu tam byl nejméně ještě jeden.

Cvakla pojistka.

Magická ruka se vymrštila, strhla pistoli stranou a Ondřejova noha se stejnou rychlostí narazila na rytířův rozkrok. Na místě, kde původně seděl, zůstalo pouze pár zpřetrhaných provazů.

Ozvala se rána a mladík měl pocit, že si zlomil nohu. Brnění naštěstí na intimním místě chybělo a kavalír se skácel k zemi. Pod oblekem tedy žádnou zbroj neměl, ale jeho nádobí muselo být vyrobeno z hodně kvalitního materiálu.

Ondra sebral pistoli ze země a přiskočil k první gorile, kterou měl za zády.

Svalovec pouze stál s otevřenou pusou a v další vteřině se skácel k zemi se zbraní vraženou ve spánku. Jeho kolega zareagoval o něco rychleji, pozvedl samopal, ale kulka mu prolítla hlavou, nežli stihl zmáčknout spoušť.

Šnic celou situaci pozoroval s vyděšeným výrazem a Ondra se na něj vítězoslavně podíval.

„Tak to bychom měli,“ řekl a zbavil svého kamaráda pout.

„Na tohle si nikdy nezvyknu. Vždycky hledíme smrti do tváře a v další vteřině jsme úplně v pohodě,“ řekl Šnic a oddechl si.

„Nemám rád příliš jednoduché věci. Trocha té složitosti prostě musí být,“ zakřenil se Ondřej, „teď si dojdeme pro toho šmejda Standu.“

S pistolí v pravé ruce vykročil ke vchodu do budovy, ale cestu mu zastoupil černý stín. V další vteřině letěl mladík zpět ve spršce krve, pocházející z jeho nosu.

Rytíř neváhal, a jakmile dopadl, prudce ho nakopl do břicha.

Ondrův žaludek dostal za poslední den už druhou pecku.

„A ty seš co zač?“ prohodil směrem ke Kerefasovi, když popadl dech.

Muž v obleku neodpověděl, pouze si sundal helmu a odhalil kamenný obličej. Nebylo divu, že Ondřeje tolik bolela noha, když nakopl sochu. Tohle bude chtít hodně čarování, aby ho dostal a měl takový pocit, že tělo mu to bude ještě pár dní připomínat.

Zařadil vyšší magický stupeň a opět pevně stál na nohou, zatímco jeho pěst letěla do šedého obličeje. Socha se ráně lehce vyhnula a její loket vylétl k Ondrově bradě. Odvolávač se sklonil a zkusil kop do břicha. Bez valného úspěchu. Noha se zastavila o tvrdý kámen a nepohnula se, zatímco kosti uvnitř hlasitě chřastily.

Ondřej se s bolestí svalil do trávy a chytil si holeň. Socha využila jeho stavu, klekla si na jeho hruď a znovu ho udeřila do obličeje.

Mladík měl pocit, že omdlí. Plíce mu rozmačkávala snad samotná hora a jeho obličej začínal silně natékat. Když se ale podíval na svého oponenta blíže, hlavou mu bleskla myšlenka dne.

„Víš, odněkud tě znám. Jednou jsem četl knížku, kde autor popisoval něco podobného jako ty,“ řekl a koutky úst opět vylétly vzhůru. „Ty jsi vyčtenec, že, oblázku?“

Socha nereagovala, ale její ruce sevřely Ondřejův krk a začaly tlačit. Odvolávač použil veškerou magickou energii, která mu zbyla a zelené aura obklopila jeho krk, jak se ho snažil zpevnit. Ovšem kamenné dlaně měly fakt sílu.

Přišel čas na další eso v rukávu.

Rychle sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl několik bombiček s inkoustem, které se používaly jako náplň do plnicího pera. Věc, kterou nosil v kapse pořád. Pro jistotu. Inkoust fungoval na vyčtence stejně jako čtvrteční slevy na důchodce.

Z posledních sil se rozmáchl a praštil s obsahem své dlaně soše o hrudník. Modrá tekutina se rozprskla po obleku. Ondřej, téměř již bezdechu, využil poslední vzduch v plicích a vyplivl svou krev, která se následně smíchala s inkoustem.

Socha se rychle dovtípila, o co se mladík snaží, a ještě více sevřela jeho hrdlo. Jenomže v dalším okamžiku jí síla opustila a její samotná podstata začala řídnout. Pustila svojí oběť a snažila se odlepit Ondrovu ruku ze své hrudi.

Odvolávač využil téhle chvíle a párkrát se zhluboka nadechl. V plicích ho nepředstavitelně řezalo, ale ještě stále dokázal mluvit. „Ve jménu písma a inkoustu, jež jsou tvá podstata, ti nařizuji: opusť tuto realitu a vrať se tam, kam tvá postava patří. Nikdy se nevracej, dveře kamkoliv jinam jsou pro tebe zavřené a tvá kniha bude i tvým hrobem,“ dokončil Ondřej své odvolávání a naprosto vyčerpán se rozvalil na zemi. Socha se ještě stále snažila zbavit se jeho ruky, ale jakmile z mladíkových úst vyšlo poslední slovo, zmizela a jedinou památkou na ní byla odhozená helma.

Ondra se převrátil na břicho a prudce se rozkašlal. Vyplivl chuchvalec krve a malátně vstal.

„Jdeme dokončit, pro… pro co jsme sem přišli,“ řekl směrem ke Šnicovi, který celou situaci sledoval v sedě a jeho vyděšený výraz jej ani na vteřinu neopustil.

Skrček pomalu přikývl a vydal se za mladíkem.

Ondřej si vzal zpět pistoli, kterou upustil při svém letu vzduchem a odhodlaně došel až ke dveřím, které se po jeho kopu, tentokrát bez magické síly, prudce otevřely.

Uvnitř to vypadalo trochu jako v zoo. Hromada klecí, lidé, kteří spíše připomínali zvířata a rovněž stejný pach. Kus od vchodu stál Standa a jeho vědátor.

Oba se vyjeveně otočili na příchozí dvojici.

Ondra bez váhání zvedl pistoli a čarovědec padl na podlahu s kulkou v hrudi.

Stanislav zíral na svého mrtvého kolegu a poté se otočil na odvolávače. „Co to má znamenat? To si sem jenom tak nakráčíš, neřekneš ani slovo a prostě ho zabiješ? Jenom tak?“

Mladík pokrčil rameny. „To víš, nová doba. Míň keců a víc práce.“

„Jo, jasně,“ řekl Standa a vytáhl svou vlastní zbraň. „Viděl bych to nějak podobně.“

Místností zazněl výstřel. Nebo lépe řečeno dva. Jeden vyšel ze Stanislavovy bouchačky a druhý zajel do jeho břicha.

Šnic rozklepaně držel pistoli, kterou vzal mrtvému členovi ochranky a koukal na Ondřeje, jež se skácel k zemi s krvavou dírou na čele.

Skrček zahodil kouřící nástroj a přiběhl k odvolávačovi. „Vstávej, Ondro, no tak. Přece neumřeš. Teď, když jsme jim to ukázali, stejně jako dříve. Probuď se, prosím, kamaráde.“

Z jeho očí začaly ztékat slzy a celý se ještě více rozklepal. „Takhle to nesmí skončit. Nemůže…to nemůže být pravda…“

„Věděl jsem, že mě máš ještě pořád doopravdy rád,“ řekl slabým hlasem Ondřej, zavrtěl se a kulka vypadla z jeho čela.

„Co? Jak jsi…“ řekl nechápavě Šnic.

„Na poslední chvilku jsem napumpoval svojí lebku poslední špetkou magie, co mi zbyla. Sice budu mít otřes mozku, ale aspoň žiju. Teď bych řekl, že je správný čas na to, odtud vypadnout a vychutnat si naší výhru,“ zasmál se Ondra a se Šnicovou pomocí pomalu vyšli z budovy, kde se mladík ihned vyzvracel. „Možná to ale první vezmeme přes nemocnici…“

 

Zvonek hlasitě zazvonil a Ondřej se vysápal z postele. Budík ukazoval půl sedmé. Někdo se ho očividně snažil naučit řádnému spacímu režimu. Pouze v tričku a trenýrkách se s obrovskou nechutí pomalu došoural až ke dveřím a otevřel.

Kolem ospalého mladíka prošla Aneta Dvořáková a usadila se na jeho židli od počítače. Jelikož to bylo jediné místo na sezení, Ondra se svalil zpátky do postele a dal si ruce za hlavu.

„Máš opravdu krásný byt,“ řekla Aneta a prohlédla si jeho malinký domov. Většinu místa zabíraly krabice od pizzy a prázdné flašky od limonád.

„Děkuji,“ řekl Ondřej, který už opět pomalu usínal.

„Přišla jsem poděkovat za dobře odvedenou práci. Zvládl jsi to opravdu skvěle. Jsem na tebe pyšná.“

Ondra neřekl nic, pouze zvedl ruku se zdviženým palcem.

„Přišla jsem s novým případem,“ pokračovala a mladík se posadil.

„Co? Vždyť jsem před dvěma týdny vyřešil problém desetiletí. Přece mi nemůžete dát hned něco dalšího,“ řekl mladík a zamračil se.

Aneta vyprskla smíchy, vstala, obešla postel a došla až ke dveřím. „Dělám si z tebe jenom srandu. Přišla jsem pouze poděkovat a zkontrolovat tě,“ řekla a otevřela. „Příští měsíc po tobě nic chtít nebudu,“ mrkla při odchodu a zavřela za sebou.

Ondřej ulehl zpět na polštář. Měl dobrou šéfku. Kdyby ráda sledovala filmy a hrála hry, tak by byla dokonalá. Mohla by se rovněž naučit řešit veškeré záležitosti trochu později, ale nemohl chtít všechno.

S myšlenkou na dokonalé volno se přikryl dekou a vrátil se ke své oblíbené činnosti.

 

Tomáš Janotka



Několik slov o

Tomáš Janotka absolvoval Gymnázium Václava Beneše Třebízského ve Slaném, v současné době studuje informatiku a systémové inženýrství na České zemědělské univerzitě.

Všeobecný milovník fantasy, počítačových her a anime. Píše od mládí, ale drtivá většina jeho práce končí v šuplíku. Na povrch se ovšem dostalo pouze pár povídek účastnících se literárních soutěží.

 

Obr.:  http://kpq.com/wp-content/uploads/2017/01/14624263_l.jpg