Chlupatá nestvůra z planety PX-13

1

Hvězdolet plul prostorem, ustálený na oběžné dráze. Ve velínu, příjemně provoněném kávou, lidé uvolněně diskutovali o všem možném, spokojení s faktem, že Skok proběhl hladce. Volnou zábavu, zpestřenou obloženými chlebíčky a sladkými zákusky, přerušil velitel Timothy Brown.

„Tak, vážení, popřejte mi trochu pozornosti,“ prohlásil Brown. „Teď zase chvilku podle Protokolu. Rozhodneme o místě, na kterém poprvé přistane vědecký tým. Návrhy?“

„Jako místo přistání navrhuji jižní cíp pouště na největším kontinentu, tady,“ řekl John Graw, pilot výsadkového modulu Nacer. Zapíchl ukazováček pravé ruky do holografické mapy planety PX-13, čímž obraz roztřásl. Udělal to naschvál, k nelibosti třicetileté planetologické bioložky Jill Farny.

„Myslím, že by bylo mnohem vhodnější přistát za pohořím v místech, kde začíná hustá vegetace,“ ozvala se Jill Farna a svým dlouhým ukazováčkem zašermovala Grawovi před obličejem. Snědý, urostlý pětatřicátník sepjal ruce v hraném gestu úplného zoufalství.

„Milá Jill, nesmíš myslet jen na ty svoje rostlinky a brouky, ale taky na fakt, že nechci Nacera utopit v nějaké bažině,“ prohlásil John Graw a nebesky se na mladou ženu usmál.

Jill se v očích mihly plameny pekelné. Od té doby, co publikovala pojednání o anomáliích způsobu rozmnožování dřevokazů na planetě PX-10, patřila podle svého mínění mezi deset nejvýznamnějších planetologů světa. A tenhle chlap, vlastně tenhle děvkař, jí bezostyšně očumuje, balí a provokuje jako nějakou postpuberťačku. Vzdorovitě pohodila hřívou hnědých vlasů a zvedla bradu a ramena, čímž nevědomky zdůraznila své ženské křivky. Ale možná i vědomky, alespoň tak to bez pochyb vyhodnotilo oko Johna Grawa.

„Jen klid,“ prohlásil velitel hvězdoletu Tim Brown. „Ujasněme si to. Odpovědnost za modul nese kapitán Graw. Odpovědnost za výzkum hlavní planetolog. Jaký máš názor, Paule?“

Hlavní planetolog Paul Horak, zkušený pětapadesátník, se usmál pod vousy. Měl je nechat, ať se mládí vydovádí, pomyslel si ohledně půtky Johna s Jill.

„Faktem je, že pé ix třináctku objevil Průzkum teprve nedávno. Je zmapovaná jen v hrubých rysech, podstatné ale je, že žádné nebezpečí nebylo zjištěno. Co ale není přirozené, čemu musíme přijít na kloub, je chudá fauna. Údajně tu žijí pouze neškodní malí hlodavci. Všechny sondy hlásí normální stav, tedy potvrzují výsledky Průzkumu. Zkrátka nezachytily žádné velké zvíře. Jenže všichni máme v paměti neštěstí z devítky, kde Průzkum přehlédl velmi nebezpečné predátory. Proto je, myslím, na místě kompromis mezi návrhy pana Grawa a slečny Farny. Přistaneme s Nacerem v blízkosti bývalé základny Průzkumu. První výzkum provedeme v terénním vozidle,“ prohlásil planetolog Horak.

Paul Horak přejel pohledem členy vědeckého týmu. Koordinátor a biometrik Janach, o pár let mladší než Horak, se tvářil flegmaticky. Čtyřicetiletý fyzik Roberts se pobaveně usmíval, Jill Farna měla v obličeji výraz smíru a Graw jen pokýval hlavou na srozuměnou.

2

Přistání Naceru proběhlo hladce. Nedočkavě se převlékli do pevných elastických kombinéz a šli se projít. Teplota patnáct stupňů Celsia, slabý teplý vítr.

Byl večer a prodlužovaly se stíny terénních vln pouště, která se rozkládala směrem na sever, západ a východ až k obzoru. Na jihu se tyčilo mohutné pohoří s pestrobarevnou vegetací, vzdáleně podobnou lesům na Zemi v mírném pásmu na podzim.

Krajina utěšená, jako vymalovaná, pomyslel si Paul Horak, když se díval na strmé skály a vzdálené hřebeny jiskřící sněhem, dýchal svěží vzduch a nemyslel na žlutohnědou poušť s černými stíny za zády. Bezprostředně kolem nich byl jenom písek a kamení. Protože malé a růžově červené slunce zapadalo a rychle se stmívalo, vrátili se do Naceru, aby povečeřeli. Ze záznamů Průzkumu věděli, že si musí zvykat na krátký, sotva šestnáctihodinový den. S menší přitažlivostí si poradí snadno.

3

Ráno po vydatné snídani začali s prací. Biometrik Janach, fyzik Roberts a bioložka Farna se připravovali na první cestu terénním pásovým vozidlem, kapitán Graw kontroloval interní roboty a měřicí přístroje. Planetolog Paul Horak studoval údaje Průzkumu a porovnával je s posledními výsledky pozorování sond. Okolo místního poledne měli hotovo.

„Všechno v pořádku, můžete vyrazit,“ řekl Horak. „Připomínám, že se mi musíte hlásit co nejčastěji. Abych tady neumřel nudou.“

„Nebojte se o něj, dáme si partičku šachů,“ zasmál se Graw. „Zlomte vaz!“

„Vyrazíme,“ řekl Janach. „Ať jsme do tmy zpátky. Tady nám žádný měsíček na cestu neposvítí.“

Byl dobře naladěný a vtipkoval. Sám si sedl na místo řidiče, aby ukázal, co se naučil v kurzech.

Pásák lehce zdolával písčitý terén, Jill a Roberts si připadali jako ve výletním autobuse. Míjeli ojedinělé trsy travin a ostrůvky mechů. Už na kraji lesa se přesvědčili, že zdejší vegetace je bohatá a roztodivná, pouze tráva tu připomínala pozemskou. Převažovaly mechy; přerůstaly přes sebe a přes kořeny stromů, přes padlé kmeny a místy přes udušená křoviska. Mnohabarevné mechy si to rozdávaly i mezi sebou.

Museli se vyhýbat obrovským balvanům. Zajížděli hlouběji do lesa, až nebylo možné mezi blízko rostoucími velikány pokračovat v cestě. Ocelové pásy zanechaly za sebou příšernou spoušť, mechová nádhera byla rozervána a zpřeházena ve dvou hlubokých jizvách. Janach zastavil a zapnul vysílačku: „Slyšíte?“

„Ano. Jak to jde?“ ozval se Horakův hlas.

„Právě vystupujeme. Jdeme na to. Ozveme se. Konec,“ odpověděl Janach.

Začali s mechy. Jill dlouhou pinzetou sbírala vzorky do plastikových pouzder, Roberts obsluhoval hned tři analytické přístroje a Janach dohlížel, kontroloval okolí a ukazoval, na co by neměla bioložka zapomenout.

Desítky a desítky vzorků, poznámek, občas pár slov. Čas plynul. Když Jill uložila do nákladního prostoru pásového vozidla dvoustou kazetu, padl soumrak. Nasedli a Janach stiskl startér. Motor naskočil a tichounce předl. Biometrik pohnul ovladačem a pásák se začal otáčet na místě. Když se chtěl Janach rozjet, tak se to stalo. Uslyšeli ošklivé zaskřípění, které přešlo v uši drásající vrzání. Hodilo to s nimi a pásák znehybněl. Motor ale běžel dál.

„Co je to?“ udivil se Janach. Vyměnil si pohled s Robertsem a Jill. Vystoupil.

„A sakra,“ řekl, když se sklonil k levému pásu. „Pás je pryč.“

Obhlíželi prasklý pás a chvíli trvalo, než se rozhodli k jeho opravě. Janach zapnul vysílačku.

„Slyšíte? Malá porucha. Musíme spojit pás, trochu se zdržíme.“

„Rozumím,“ uslyšeli Horakův hlas. „Kdyby byly problémy, pošlu za vámi náhradní vozidlo.“

„Jasně. Konec,“ řekl Janach. Záchrannou misi kapitána Grawa? To tak ještě.

Obklopilo je šero. Muži se dali do práce. Motor zařval a hydraulické zvedáky zvedly bok pásáku několik decimetrů nad zem. Napínák a vyměnit prasklý článek. Nacvičovali to v kurzu tisíckrát a tak jim šla práce rychle od rukou…

„Ááá,“ vykřikl Janach leknutím. A hrůzou. Rozhodil doširoka ruce a udeřil Robertse do prsou, takže i fyzik vykřikl, překvapený úderem. Současně zaječela Jill Farna a zahryzla se do kloubů pravé ruky. Jediná zahlédla to, co vyděsilo Janacha. Tmavý chlupatý stín sebou mrskl za černé křoví. Tma houstla.

S obdivuhodnou mrštností se oba muži vyšvihli na okraj vozidla k Jill. Několik roztřesených rukou najednou se namačkalo na tlačítko ovladače dveří. Velice pomalu, doprovázeny ševelivým bzučením servomotorů, se dveře z průhledného plastiku uzavřely. Udýcháni a vyděšeni se po sobě dívali, jako kdyby se chtěli přesvědčit, zda jsou celí.

„Co to bylo?“ ptal se Roberts.

„Něco se mi otřelo o nohu,“ řekl Janach zastřeným hlasem. „Jill, ty jsi to viděla?“

„Bylo to velký… chlupatý zvíře,“ řekla bioložka. „Zahlédla jsem jenom stín.“

„Jak velký?“ zeptal se Roberts.

„Nevím, asi jako pes. O něco menší než vlčák,“ řekla Jill roztřeseně.

„Zatraceně,“ ulevil si Roberts. „Nějaká chlupatá nestvůra? Co my víme, co dovede? Co teď?

„Dál nemůžeme, na pásu je nedovřený napínák,“ řekl biometrik Janach. „Taková smůla! Stačila minuta…“

„Volej o pomoc,“ ušklíbl se Roberts.

„Tady Janach, slyšíme se?“

„Co nového?“ zeptal se Horakův hlas ve vysílačce. „Tady je to dobré, právě jsem vyhrál druhou partii.“

„Jsme v pasti. Než jsme stačili pás dodělat, tak se tu objevilo nějaké chlupaté zvíře. Sedíme v pásáku a nemůžeme dál. Pošli pro nás Grawa.“

„Cože? Vy tam máte nějakou zrůdu? Není nikdo zraněn?“ zeptal se Horak.

„Jo. A ne.“

„Napadlo vás to zvíře? Podle Průzkumu tu jsou jen malí hlodavci.“

„Jak vidět, tak se Průzkum příliš nevyznamenal,“ ulevil si Janach. „Nevím, jestli nás napadlo. Dotklo se to zezadu mých nohou. A uteklo, když jsem reagoval.“

„Dobře. Graw vyjíždí. Porovnáte si navigaci.“

„Rozumím. Najde nás i bez navigace, v mechu jsou stopy a svítíme,“ řekl Janach.

4

Několik minut mlčeli, živeni vlastní hrůznou obrazotvorností. Na planetě PX-4 žijí dvounozí hadovití tvorové, kteří se vrhají velkým zvířatům (i člověku) na krk, obtočí se kolem šíje, konzervují životní funkce oběti a pomalu upíjejí krev. I několik týdnů. Jinde, na PX-2, zase desetikilové krunýřovité pseudožáby mají jedovaté zuby a vyskakují v celých rojích do výše několika metrů a napadají z výšky vše živé, aby se mohly živit rozkládajícím se masem. Hned na několika planetách ohrožují osadníky středně velké šelmy, které se mohou chlubit souborem drápů, ostrých zubů a mimořádnou zuřivostí. V tropické oblasti PX-11 žijí neškodné ještěrky, které se ale mohou až desetinásobně nafouknout a vyděsit člověka k smrti. A tak dál a tak podobně. Obětí průzkumu planet nebylo právě málo.

„Jedu podle stop, za chvíli jsem u vás,“ ozval se z vysílačky Graw.

Janach, Roberts a Jill vykřikli současně, protože s tupým žuchnutím dopadlo zvíře na kopuli střechy a svezlo se po průhledných dveřích mimo jejich pohled. Zahlédli jen dlouhé, husté, tmavé chlupy.

„Co je?“ zeptal se Graw.

„Vrhá se to na nás,“ řekl Janach zoufale.

„Túrujte motor, snad to pomůže,“ radil Graw.

Docent poslechl. Šlapal na pedál a honil motor naprázdno. Vozidlo se chvělo. Útok se neopakoval a Janach sundal nohu z plynu. Nic. Klid.

Vyhlíželi světla Grawova pásáku. Čekání bylo nekonečné, vteřiny se protahovaly donekonečna.

„Jsem už blízko. Jde to teď pomaleji,“ uslyšeli Grawa.

„Rozumím,“ zahlásil Janach. Napadlo ho, jak si poradí, až Graw přijede. Jak bezpečně přestoupí do jeho pásáku? Bude muset Graw na tu nestvůru střílet?

Uviděli světla. Graw zastavil asi deset metrů od nich.

„Musíte blíž,“ řekl Janach.

„Sedí u vás. Vidím ho jasně,“ pravil Graw.

„Do prdele,“ ulevil si Roberts. Strach bral síly i jemu. Jill byla bledá jako svíce.

Graw vystoupil a zabořil se po kotníky do mechu. Na sobě měl kompletní skafandr. Ani nedýchali, když hleděli na jeho blížící se postavu. Šel přímo proti světlům. Zvíře mu vyšlo vstříc, když byl od jejich pásáku necelé čtyři metry. Strnuli.

Graw se sehnul a zvedl chlupatého tvora do náruče. Hladil ho po hlavě. Nevěřili vlastním očím.

Bylo to povědomé zvíře.

„Bože můj,“ zašeptal Janach. „Neopermská kočka!“

„Kde se tu vzala?“ zašeptala Jill a stírala si slzy, které se jí náhle nahrnuly do očí.

„Zatracený Průzkum,“ řekl Janach znechuceně a stiskl tlačítko ovladače dveří.

 

   Jiří Matys



Několik slov o

Jiří Matys absolvoval střední odbornou školu stavební v Praze a donedávna pracoval jako referent pro výstavbu v České Lípě. Nyní si užívá důchodu na zahrádce a na výletech převážně po naší vlasti.

Sci-fi a fantasy píše od roku 1974. Úspěchy slavily jeho povídky v devadesátých letech (Cena Karla Čapka, publikace v Kočasu, Ikarii, Pramlokovi…), potom se na delší čas literárně odmlčel, ale v poslední době se ke psaní zase vrací. V letech osmdesátých jako člen Fandomu a SFK Česká Lípa vydával časopis Bonsai.

Dnešní povídka měla premiéru v časopise Bonsai 3/96.

Na Palmknihách je zdarma ke stažení jeho povídka Dvacet a nejvyšší svět.

Zde se nám Jiří Matys již představil velmi úspěšnou povídkou Zkušební let a dvoudílnou povídkou Démon Oreon 1, Démon Oreon 2 .

 

Obr.: https://de.pinterest.com/pin/302937512420269612/