Dobrá rada

Paprsky dopoledního slunce rozzářily do nejrůznějších rudých a zlatých odstínů zbarvené listí na stromech. Chvílemi tak vytvářely iluzi, že okolí domu snad tvoří plameny a ne kopce porostlé listnatými lesy. Z prostorné terasy byl na to vše překrásný výhled, ale starý muž, co seděl v proutěném houpacím křesle, nevnímal krásy přírody. Ne, že by snad byl nevidomý nebo ještě hůř, natolik duševně slepý, že by je vnímat nedokázal. Naopak měl přírodu velice rád, právě proto své sídlo nechal postavit zrovna zde, a na terase rád sedával především kvůli tomu nádhernému výhledu, který tolik miloval.

Ale dnešního dne neměl sebeméně myšlenky na to, aby sledoval, co za krásu ve zdejší krajině vytvořil svou paletou malíř Podzim. Smrtelně bledý svíral v ruce ranní noviny a třásl se po celém těle.

Na dlažbě zazněl zvuk kroků. S čajovou konvicí, se dvěma šálky a miskou sladkého pečiva na tácu k němu přicházela šedovlasá žena. Oblečená byla v sice pohodlný, ale nesmírně elegantní domácí oděv a její jemnými vráskami zbrázděná tvář stále prozrazovala, že kdysi bývala velkou krasavicí. Při pohledu na stav svého manžela se zapotácela a tlumeně vykřikla.

Nijak na to nereagoval, zdálo se, že ji snad vůbec neslyší.

Odložila bleskurychle tác na stolek a položila mu ruku na čelo. Bylo úplně ledové a stály na něm kapičky potu.

„Co je ti, drahý?“

„To… to je konec,“ zašeptal oslovený a podal jí noviny.

Na jejich titulní stránce stálo velkými písmeny „PREZIDENT BENIGGS VYDAL ROZKAZ K POUŽITÍ JADERNÉ ZBRANĚ“.

„To… to přece… nemůže,“ zdrceně se sesula na židli vedle něj.

„Bohužel může, drahoušku,“ dutě replikoval její muž.

Na moment zavládlo hrobové ticho. Zadívala se kamsi do prázdna a nejspíš až po chvíli jí začal docházet smysl slov, která právě slyšela.

„Ale… tto…“ zakoktala, „…to si vůbec… copak si vůbec neuvědomuje, co to znamená?“

„Nejspíš neuvědomuje,“ přikývl. „John Beniggs je z generace, která nemá žádné povědomí o tom, co to ‚válka‘ doopravdy je. Nikdy ji nezažil, vidí jen to vychvalované pozlátko hrdinství a myslí si, že je svatou povinností amerického prezidenta hrát si na nějakého Ramba.“

„Ale…“ nesměle namítla. „Vždyť v době vietnamské krize byl Beniggs přece v armádě.“

„Máš pravdu, miláčku,“ souhlasil. „Dokonce se přihlásil jako dobrovolník. A zrovna jeho jednotka by šla do první linie. Jenže nakonec se všichni ti hrdinové vrátili domů s velkou slávou, v pečlivě nažehlených uniformách a bez toho, že by museli jednou jedinkrát vystřelit,“ mírně zaironizoval. „Žádná válka se nekonala.“

„To přece bylo dobře, ne?“ tázavě se na něj zadívala. „Nebo snad lituješ, že válka nebyla?“

„Pochopitelně, že nelituji. Diplomatické řešení celého konfliktu bylo jediné správné rozhodnutí. Válka není nikdy nic dobrého. Pro nikoho,“ dodal kategoricky.

„Jenom…“ na chvíli se zarazil.

„Co jenom?“

„Jenom si říkám, že kdyby dnešní prezident Beniggs na vlastní kůži zažil i její odvrácenou tvář, všechny ty hrůzy, zmrzačené civilisty, zoufalý řev raněných, umírající kamarády, špínu zákopů… tak by dnes nejspíš rozhodoval zcela jinak.“

„Takže chceš říct…“ vyděšeně se na něj zadívala, „že by bylo lépe, kdyby tehdy byla bývala válka ve Vietnamu vypukla?“

„Nevím,“ odvětil unaveným tónem. „Nevím, nevím, nevím! Nejsem Bůh!“ vykřikl ostře.

Hned se ale omluvil: „Promiň, je toho na mě příliš.“

„Já vím,“ chápavě ho chytila za ruku. „Je to strašné, ale nemůžeme s tím dělat vůbec nic.

„Jen si pořád říkám, že já jsem třeba měl… nebo raději neměl…“ reagoval poněkud chaoticky. „Zkrátka od chvíle, co jsem si to přečetl, si marně kladu jednu otázku,“ sevřel hlavu v dlaních a odmlčel se.

Nevyrušovala ho. Znala ho za ta léta příliš dobře na to, aby věděla, že nemá smysl se na něj pokoušet mluvit v okamžiku, kdy se jeho mysl toulá kdoví kde.

Najednou se v křesle zcela vzpřímil. Rukama křečovitě svíral obě opěradla a oči měl upřené do dálky. Zdálo se, jako by pozoroval oblaka na nebi, která hnaná silným větrem se dosti rychle měnila. Ve skutečnosti ale vůbec nevnímal realitu. Před jeho vnitřním zrakem se objevila scéna z dobře čtyřicet let staré minulosti.

 

***

 

Byl už večer, seděl jsem u psacího stolu a najednou jsem před sebou uviděl jakéhosi podivně oblečeného cizince. Vypadalo to, jako by snad spadl z nebe. Měl jsem v první chvíli pocit, že jsem nejspíš na chvíli usnul a tohle se mi zdá, ale mohl jsem se štípat, jak jsem chtěl, a nic to nezměnilo na tom, že ten člověk pořád stál uprostřed mé pracovny a dokonce na mě mluvil.

Měl takový divný přízvuk… Co že mi to tehdy říkal? Snažil se vzpomenout si na celý zážitek přesně, do nejmenšího detailu.

Že se ho nemám bát, že mi nepřišel ublížit, ale naopak pomoci. Že je z budoucnosti a přichází mě varovat… Bože můj, znělo to tak šíleně! Cestující v čase, který mi chce zachránit život! Musel se nechtě usmát.

Ano, vzpomínal dál, rychle jsem přišel na to, že je to skutečný člověk a žádná iluze. Ale považoval jsem ho samozřejmě za nějakého pomatence a nevěřil mu ani slovo. Nechtěl se však za žádnou cenu nechat odbýt a pořád mlel tu svou. Tak jsem zavolal ochranku… a pak se to stalo, vzpomněl si na nejpodivnější událost svého života, se kterou se nesvěřil do dnešního dne nikomu, ani vlastní rodině ne.

Vždyť by mě určitě měli za blázna! I ochranka si nejspíš myslela něco o tom, že jsem příliš přepracovaný, protože jsem měl co dělat, abych si narychlo vymyslel nějaký aspoň trochu věrohodně znějící důvod, proč jsem je volal. Než totiž vtrhli do místnosti, ten podivný cizinec zmáčkl cosi na svém širokém opasku a přímo před očima se mi rozplynul jako duch.

A tak jsem si řekl, že obyčejní lidé rozhodně nemizí jako pára nad hrncem, té jeho podivné historce jsem uvěřil a, povzdechl si, zařídil jsem se přesně podle té jeho zvláštní rady…

 

***

 

Pohlédl znovu na svou manželku a dokončil to, co před několika minutami začal:

„Víš, Jackie, stále se sám sebe ptám, co by se bylo stalo, kdybychom tehdy v třiašedesátém do Dallasu nejeli tou opancéřovanou limuzínou.“

 

Darth Zira



 

Několik slov o

Scarlett Rauschgoldová, mezi scifisty známější jako Darth Zira, původně specialistka na mezinárodní právo, která ovšem na počátku tohoto tisíciletí totálně propadla sci-fi – a začala aktivně přednášet na conech (srazech fanoušků sci-fi a fantasy), organizovat a porotcovat sci-fi a fantasy literární soutěže, editovat sborníky povídek těchto žánrů a sci-fi a fantasy díla překládat do češtiny, což vše vedlo až k tomu, že se dnes živí jako literární redaktorka nakladatelství Beletris a šéfredaktorka e-zinu Lemurie.

Sci-fi a fantasy povídky samozřejmě už třináct let také sama píše. Více než třicet jich bylo opublikováno v různých sbornících, časopisech, fanzinech a e-zinech nebo odvysíláno v rozhlase (stanice Leonardo). V loňském roce jí vyšla reprezentativní povídková sbírka Non serviam.

Jejím oblíbeným žánrem je aternativní historie, což je vidět jak na povídce dnešní, tak na obou povídkách předchozích Hazardéři a Elixír mládí.

 

http://www.beletris.cz/e-shop/knihy/150-non-serviam-scarlett-rauschgoldova-9788075200280.html

 www.lemurie.eu

 www.beletris.cz

 

Obr.: http://czechivy.blogspot.com/2015/02/moje-modni-ikony-jacqueline-kennedy.html