Dreamcatchers (1. část)

Bylo mi deset let, když jsem zavraždil svou matku. Ten den se na mě rozčílila kvůli nějaké pitomosti, už ani pořádně nevím. Hrozně mě zmlátila a poslala do pokoje. V tu chvíli jsem ji nenáviděl. Nenáviděl tak, jak může nenávidět malé dítě, u kterého ještě tolik nefunguje svědomí a které je v tom okamžiku schopno hrůzných myšlenek. V noci se mi pak zdálo něco strašlivého. Něco, co si dodnes vyčítám. Zdálo se mi, že mám najednou velké tělo s obrovskýma rukama. Zdálo se mi, že těma obrovskýma rukama přicházím k matčině posteli a během pár okamžiků ji zardousím. Když jsem se ráno probudil, šel jsem k mámě do pokoje se s ní usmířit a zjistil jsem, že je mrtvá. Policie mi nebyla schopna vysvětlit, kdo to mohl udělat. Jediným podezřelým jsem byl já, ale při pitvě shledali, že takový tlak by desetileté dítě vyvinout nemohlo a podlitiny naznačovaly na pachatele s rukama většíma, než má běžný dospělý člověk. Já ale věděl, kdo je skutečný vrah.

 

Byly dny, kdy jsem se bál usnout. Byly dny, kdy jsem se bál probudit. Byly dny, kdy jsem se bál čelit tomu, co si z noci nepamatuji.

Byla nás jen hrstka. Tedy alespoň jen těch, co jsme o sobě věděli. Na světě nás muselo být víc, daleko víc. To se ale nikdy dozvědět nemusíme. Říkali jsme si Dreamcatchers. Po schopnosti, kterou jsme všichni sdíleli, by každý člověk jen toužil, ale nikdo netuší, o jaké prokletí se jedná. To, co umíme, je prosté. Dokážeme totiž ztělesnit sny. Naše sny se stanou realitou, bez výjimky. Nejde o mimotělní zkušenost, nejde o astrální cestování. Ať se nám zdá cokoliv, odehrává se to v reálném čase, přenese nás to na místo, o kterém se nám zdá. Ať je to kdekoliv. A tam už pak záleží jen na nás, co se stane.

 

Nezdají se nám sny jako ostatním lidem. Normální sen je víceméně o pocitu. Jsou to pořád jen myšlenky, které můžou, ale i nemusejí mít konkrétní vizuální podobu, avšak člověk je tak nějak “vidí”. Alespoň tak to tvrdí ostatní. My takovéhle sny nemáme. Naše sny mají jasnou podobu.

Nezdá se nám o událostech nebo příbězích, zdá se nám o místech. O místech, kam my projektujeme vlastní příběhy a události, ať už vědomě či nevědomě. Sen se také většinou odehrává na jednom místě a člověk nepřeskakuje náhodně z jednoho místa na jiné. Pokud je jinde, jde o jiný sen.

Ke snům, které zažíváme, je nejspíše zapotřebí neskutečného výkonu mozku. Naštěstí nesníme tolik, mozek zjednodušeně řečeno raději sen prostě potlačí, než aby vytvářel složité projekce reálných míst a do nich projekce náhodných věcí. Samozřejmě taky existuje možnost, že si sny prostě nepamatujeme. Z toho máme obrovskou hrůzu. Nikdo netuší, co mohl zrovna tu noc provádět. Musíme to jedině přecházet, doufat, že se nestalo nic a věřit, když slyšíme ze zpráv o různých katastrofách a nevyřešených úmrtích, že za tím nestojíme my.

Naštěstí se dost často stává, že nás sen hodí do nějakého místa bez lidí. I to zřejmě potlačí podvědomí. Není to ale pravidlem. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se ocitl například uprostřed barové rvačky. Nikdo si naštěstí ničeho zvláštního nevšiml, jen jsem dostal po hubě.

Nikdo z nás neví, jak jeho tělo ve snu vypadá. Jestli má normální, reálnou fyzickou podobu. Z reakcí lidí, které ve snu potkáme, ať už náhodně, či pouze pokud jsme si hodně jisti, cíleně, není znát nějaké podezření. Například při snových návštěvách jistých pánských domů jde při kontaktu s tamními slečnami vše… dobře.

 

V naší skupině byl Elvin, Švéd; Marion, krásná Francouzska; Aaron z Nového Mexika; já z Londýna a Dean z New Yorku. Najít se nebylo vůbec lehké. Všichni jsme na sebe přišli přes internet, když každý z nás prolezl až do největší hloubky různá diskuzní fóra a hledal, jestli i někdo další dokáže to co on. Nemohli jsme samozřejmě naplno říct, co umíme. Nikdo z nás netušil, co by se mohlo stát a opatrnost je vždy na místě.

Prvního jsem poznal Deana. Na webu věnujícímu se lucidnímu snění jsem reagoval na nenápadný post, jestli má někdo někdy pocit, že jeho sny se až strašidelně plní. Po vzájemném kontaktování jsme se po dvou měsících konečně sešli, přiletěl jsem za ním do New Yorku.

Deanovi bylo nějak po dvacítce, obyčejný kluk, jehož osud byl až zajímavě podobný s mým. Také ve snu nedopatřením někoho zabil, nechtěl mi ale prozradit koho. Od té doby se bojí každého usnutí. Deanova schopnost však byla o dost hrozivější. Jeho mysl totiž často projektovala místa, která nikdy neviděl. Která nikdy nikdo neviděl. Dean spatřil důkazy o jiných světech nebo dimenzích, nemohl přesně odhadnout, co vidí. Na tohle téma se se mnou nikdy bavit nechtěl. Děsilo ho to natolik, že na ty místa pokud možno nemyslel, aby se mu nedraly do snů častěji a častěji.

Chtěli jsme se naučit své sny ovládat, chtěli jsme poznat, kdy sníme a mohli tak určit, co se stane. Zjistili jsme, že naše podvědomí je silnější než u normálních lidí. Dokáže sny korigovat a dávat jim punc reality. Ne vždy se to však naplno projevovalo. Pokud člověk sní, a že šlo o sen, pozná až po probuzení, nemá podvědomí většinou žádné hranice. Člověk si neuvědomuje nesmyslnost svého počínání i snové reality a tyto typy snů jsou tak zdaleka nejnebezpečnější. Logika snů se blíží snům normálních lidí – totiž že počínání žádnou logiku nemá. Nejčastějším případem je létání ve snu.

Naučit se lucidně snít je pro nás možná trochu jednodušší, právě díky podvědomí. Právě díky němu si velice často uvědomíme, že je něco špatně. Spící člověk si to ale nemusí uvědomit naplno. V jednu chvíli sen rozpozná, avšak po nějakém čase začne opět sklouzávat do nevědomí. Zapomene, že sní. Nebo si může být snu vědom, avšak ne naplno a sen se tak řídí z poloviny dál sám.

Pokud si spáč sen plně uvědomí, podvědomí je v tu chvíli nejsilnější a sen je tak téměř kopií reality. Platí zde fyzické zákony a myšlenky neovlivňují chod snu. Často je klasický lucidní sen narušen náhodnou myšlenkou, která se ihned nějak projeví. Při plném uvědomění se však toto nestává. Můžeme přemýšlet nad věcmi a vybavovat si je, aniž by se projektovaly do snu.

 

Po nějakém čase, kdy jsme se s Deanem v pravidelných intervalech scházeli ať už v New Yorku nebo u mě v Londýně, jsme se rozhodli najít další nám podobné lidi. Trvalo nám tři roky, než jsme se dobrali tohoto, zatím kompletního složení.

Nejsme jediní, během našeho pátrání na internetu jsme narazili na spoustu lidí, kteří vykazovali schopnosti podobné našim. Několik lidí si bylo dobře vědomo toho, co umí, ale nestáli o kooperaci s dalšími sobě podobnými. Většina z nich však pořádně netušila, co umí. Činy v jejich snech nebyly zřejmě tak intenzivní, aby poznali, že se to stává i ve skutečnosti. Něco ovšem tušili, věděli, proč mají ze spaní hrůzu. Než jsme je stihli pořádně varovat a učit je, odmlčeli se. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když přemýšlím, jaký sen je musel zahubit.

S naší skupinou se scházíme jednou za tři měsíce. Kvůli bezpečnosti pokaždé někde jinde. Nechceme riskovat, že se někomu z nás bude zdát o místě, kde žije jeden z Dreamcatcherů. Mohlo by to mít nedozírné následky. Jedině já vím, jak to vypadá u Deana a jedině on ví, jak to vypadá u mě. Přiznali jsme, že oběma se několikrát zdálo, jak jsme u toho druhého doma. Naštěstí jsme ale vždy dokázali sen uhlídat. Ihned jsme poznali, že sníme.

 

Asi po čtyřech letech, kdy jsme pilovali naše schopnosti a učili se, jak se ovládat, jsme dosahovali značných pokroků. Dokázali jsme si plně sen uvědomit a řídit ho, ale mohli jsme do něj promítnout i jevy, které se realitě vymykají.

Největším úspěchem byl transport, na to přišel první Elvin. Ve snu si snění plně uvědomil, sen se stal kopií reality, avšak pokud se soustředil na dané místo, které měl pečlivě uložené v paměti, dokázal se na daném místě ocitnout, aniž by opět sklouzával do nevědomosti snu. Trénováním se nám podařilo dosáhnout toho, že k transportování na určité místo stačila jen fotografie.

Dalším krokem bylo naučit se představovat si a zhmotňovat věci. Podvědomí nám však nedovolovalo si věc představit a jako mávnutím kouzelného proutku ji mít v ruce. To mozek prostě nemohl přijmout. Stávalo se to, ovšemže, ale bez našeho vědomí, ve chvíli, kdy byl sen ještě neuvědomen. Byl k tomu potřeba vždy nějaký úložný prostor jako například šuplík, krabice, skříň… Pokud se Dreamcatcher soustředí a představí si ve zvoleném prostoru kýženou věc, objeví se tam.

Nikdy se nám ale nepodařilo ovládat čas. To bylo totiž jedno z pevných pravidel, které platilo v každém snu. Čas v nich plynul dle reálného času. Neexistovalo přeskakování časoprostoru.

 

O živobytí jsme měli víceméně postaráno. Pokud jsme měli nouzi, stačilo si ve snu dojít například do trezoru banky. Dreamcatcher ale musel důkladně znát interiér a vědět, že ho nikdo neuvidí nebo ho nenahrají kamery. Nedělali jsme to často, jen pokud jsme si byli opravdu jisti svým snem. Pokud jsme toužili po nějaké věci, nebylo nic jednoduššího než se přenést do obchodu a vzít si ji nebo si ji prostě někde zhmotnit. Ráno se s ní probudil člověk v ruce. Nevycházelo to však samozřejmě vždy. I to bylo nebezpečné. Nakonec nikdy nemáme naprostou jistotu, s čím se probudíme nebo jestli nás při tom nikdo neuvidí.

Přemýšleli jsme ale také, jak naši schopnost zúročit. Určitě bychom mohli konat ušlechtilé činy a být jakýmisi netušenými superhrdiny. Kdo by nás za to ale platil?

Jsme nájemní vrazi. Jsme zloději a špehové. I když nejsme žádné špičky ve svém oboru, pořád se učíme a častokrát úkol prostě selže, jsme zatraceně unikátní. Paradoxně pro nás totiž nic není nemožné. Vraždu, která by v reálu nešla vykonat, krádež něčeho, k čemu by se člověk v životě nemohl dostat nebo zjištění nezjistitelné informace… To všechno můžeme dokázat my. Jsme omezeni jen naším uměním snít.

Měli jsme, dalo by se říct, šéfa. Člověka, kterého nikdo z nás nikdy neviděl a o kterém nevíme nic. Říkáme mu Spáč. Přišel na něj Dean. Neřekl mu konkrétně o našich schopnostech, ale Spáč ví, že to co děláme, nejde úplně přirozenou cestou. Shání nám klienty a zakázky. Jsou to úkoly malé i velké. Lehké i obtížnější.

Je trochu nepochopitelné, že jsem skončil u práce jako je takhle. Po tom, co se mi v dětství stalo. Ale asi mě na tom něco až morbidně lákalo.

 

 

Měl jsem další malou, jednoduchou a nepodstatnou zakázku. Nějakého japonského chlápka, prý vysoce postaveného obchodníka. Jak už to tak bývá, kdosi ho potřeboval odstranit. Na mail mi přišla jeho fotografie a pečlivě zdokumentovaný apartmán hotelu, kde by měl týden přebývat. Na úkol jsem se začal připravovat už týden dopředu. Skoro jsem nespal, aby nenastala situace, kdy bych nemohl atentát vykonat, jelikož bych prostě neusnul. Fotografie jsem si prohlédl ale až v den, kdy se měl cíl v hotelu ubytovat. Neriskoval jsem mimovolné předčasné vyvolání snu na místě úkolu.

Abych měl jistotu, že cíl spí, bylo v plánu ho “navštívit” kolem 3. hodiny ranní jeho času. To znamenalo, že jsem si musel jít lehnout velmi brzo večer. Budíka jsem si raději nastavil na brzkou ranní hodinu, abych usnul i při další příležitosti, kdyby úkol selhal. První noc jsem žádný sen neměl. Druhou noc jsem snil, ale nedokázal jsem sen plně ovládnout. Neustále jsem sklouzával do nevědomí a nemělo tak cenu se dál o něco snažit. Třetí noc už jsem byl trochu nervózní, ale konečně se mi to podařilo.

Sen začínal v nějakém lese. Bylo pološero a já se prodíral porostem. Všude se válely cáry mlhy a od úst se mi kouřilo. V ruce jsem držel pušku a za něčím se tiše plížil. Když jsem odrhnul větev před sebou, našel jsem na zemi ležet malou zlatou minci. Minci, kterou jsem jako malý dostal od dědečka, avšak jednou jsem přecházel přes most, zvesela si ji vyhazoval do vzduchu a omylem ji upustil do řeky. Byla nenávratně pryč. Co by teď dělala tady? Užasle jsem na ni zíral a začal jsem si sen pomalu uvědomovat. Prostředí pro to bylo dokonalé. Všude jen les a žádné podněty mě tak nerozptylovaly. Navíc mi k tomu dopomohla ta mince, jelikož mě její přítomnost tak překvapila, že jsem si uvědomil tu absurdnost.

Když jsem se ve snu naplno probudil, začala mi být zima. Mozek začal vnímat naplno prostředí a to se projevilo na fyzickém těle. Chvíli jsem stál a rozhlížel se po okolí. Kde asi jsem? Musel jsem tohle místo už někdy vidět, jinak by ho mysl vytvořit nemohla, ale nemohl jsem přijít na to, kdy. Všude bylo naprosté a až strašidelné ticho. A za čím jsem se to sakra plížil? Nemělo však cenu zkoumat sen a musel jsem se věnovat práci. Zahodil jsem pušku, byla by jen na obtíž a do kapsy jsem si strčil minci po dědovi. Trochu mě to dojalo. Památka, kterou jsem jako malý obrečel, se teď tetelí v mé kapse.

Úporně jsem se soustředil na hotelový pokoj, který jsem nastudoval z fotek. Netrvalo dlouho a byl jsem v něm. Stál jsem v obývacím pokoji před křeslem vedle lampy. Přesně tam jsem se chtěl přenést, vyšlo to. Vedle v pokoji za zavřenými dveřmi měl být můj cíl. Všude byla tma a ticho.

Chyběla mi zbraň. K tomu jsem využil místní minibar. Otevřel jsem ho a podíval se, jak přesně vevnitř vypadá. Když jsem ho pořádně nastudoval, zavřel jsem ho a soustředil se na tu krásnou 9mm pistoli s tlumičem, která se jen tak ledabyle válí mezi láhví coly a nealkoholického piva. A vida. Když jsem minibar znovu otevřel, byla tam. Uchopil jsem ji a potichu se blížil ke dveřím ložnice. Když jsem se plně soustředil na to, aby dveře nevydaly jediný zvuk, skutečně žádný nevydaly. Otevřel jsem a zamířil pistoli na postel. Nikdo tam nebyl.

Začal jsem panikařit. Sen může každou chvíli skončit a do konce týdne se mi to už nemusí povést. Co mám teď dělat? Začal jsem nervózně pochodovat po pokoji a návalem paniky jsem začal sklouzávat do nevědomí.

Vedle v pokoji jsem uslyšel prapodivné vrčení. Zarazil jsem se a v mžiku mi bylo jasné, co tam najdu. Opatrně jsem vykoukl ze dveří a přede mnou si to štrádovala sem a tam puma. Ta mě totiž napadla, když jsem v tom lese přemýšlel, co jsem to pronásledoval. Netuším, proč zrovna puma. Kvůli tomu, že jsem jí měl ještě čerstvě uchovanou v paměti, jsem ji zhmotnil. Já kretén. Zachvátila mě panika ještě větší a nevědomí mělo pré. Do okna pokoje znenadání narazil holub, který měl bůhvíproč tyrkysovou barvu, a z lustru se začaly snášet konfety.

“Ježišikriste a dost!” zařval jsem, vystřelil po pumě a snažil se držet v uvědomění. Bylo ale pozdě, už se mi nedařilo sen řídit a hrozilo, že skončí. Puma přede mnou ležela mrtvá, ale cíl pořád nikde. Jestli se během mžiku neobjeví, budu ztracen. Pokud totiž sen běžel podle plánu, končil víceméně většinou až tam, kde si Dreamcatcher stanovil cíl svého úkolu a splnil ho. Když plně nabyl vědomí, byl pánem snu a vše tak bylo určováno podle něj. Když ale nešel podle plánu, znamenalo to, že nad snem se snaží zvítězit nevědomí. V takových chvílích hrozilo ukončení v jakoukoliv chvíli. Přesný začátek a konec jsme se bohužel nikdy nedokázali naučit, ale alespoň jsme naším řízením mohli konec předvídat.

Jako kdybych japonského obchodníka přivolal, někdo odemkl dveře a objevil se v nich on. S vytřeštěnýma očima a bez hnutí zíral na mrtvou pumu ve svém luxusním pokojíčku. Na nic jsem nečekal, střelil ho do hlavy a během další vteřiny jsem ležel zpocený v posteli u sebe doma. Byl konec, úkol byl splněn. V ruce jsem stále svíral zbraň. Co s ní vyřeším později.

Vstal jsem a šel se napít. Bylo to zdřímnutí asi na dvě hodiny a tak jsem se chystal dospat a doufal jsem, že se mi už dnes žádný sen zdát nebude.

Ještě jsem se posadil k počítači, zapálil si cigaretu a napsal Spáčovi, že moje práce je hotová. O těch malých incidentech jsem se nezmiňoval, stejně se o nich dřív nebo později dozví. Ale co, udělal jsem, co po mě chtěli, tak před tím musejí zavřít oči.

Když jsem mail odeslal, přesunul jsem se do křesla, kouřil cigaretu a nevědomky z kapsy vytáhl zlatou minci. Pozoroval jsem ji, jak se mi otáčí mezi prsty a tvář se mi roztáhla do širokého úsměvu. I když jsem se při tomto úkolu dopustil několika zásadních chyb, nějak mě bavila představa vyšetřování záhadného případu pokoje plného konfet s japonským obchodníkem a pumou. Oba s prostřelenou hlavou.

 

Druhý den jsem se probudil až skoro v poledne, potřeboval jsem se pořádně vyspat. Zůstal jsem chvíli ležet na boku a přemítal, jestli se mi pak ještě něco zdálo nebo ne, ale na nic jsem se nepamatoval. Pomalu jsem vstal a posadil se na postel. Bydlel jsem v suterénu, pod úrovní země a skrz okýnko skoro u stropu jsem pozoroval stíny nohou lidí, které procházely po ulici jen pár metrů od něj.

Ztěžka jsem se postavil na nohy a šel si udělat kafe. Kafe, můj nejlepší přítel. Přítel, kterého vídám několikrát denně a který musí být vždy pěkně silný. Jestli se nezabiju ve snu, tak si tímhle jednoho dne roztrhám srdce.

Zkontroloval jsem mail, jestli přišla odpověď od spáče. Přišla, stálo v ní jen OK. To byl jeho styl, strohý a chladný. Zajímalo by mě, co za člověka sedí na druhé straně a udává rozkazy.

Dneska jsem neměl nic na práci, jen sedět, číst si anebo na něco koukat. Nikoho jsem neměl, s nikým se nepřátelil, z mé rodiny byli všichni po smrti, nechodil jsem skoro ven, vztahům se ženami jsem se vyhýbal a své sexuální choutky uspokojoval jen ve snu. Znal jsem pouze lidi z naší skupinky. Všichni ostatně vedli život podobně jako já. Veřejnosti se vyhýbali a žili sami v ústraní a zapomnění. Naše schůzky, ačkoliv to nikdo nikdy neřekl napřímo, byly v podstatě jen kvůli tomu, abychom se zase viděli. Samozřejmě vždy někdo přišel s nějakým typem nebo nějakou radou, ale většinou musel Dreamcatcher trénovat sám a, no, ve spánku. Bohatě by stačilo, kdybychom si naše rady a dojmy napsali přes internet, ale není se čemu divit, když každý z nás preferoval pravidelné schůzky.

Stýkat se s někým jiným totiž bylo neskutečné riziko. Pokud znáte jen tvář, nevadí, sen nás nedokáže přenést na místo, kde se onen konkrétní člověk vyskytuje. Stalo se to, aspoň co vím, pouze ve dvou případech nějakým dvěma Dreamcatcherům, se kterými jsem si psal přes internet. Pokud bychom však poznali někoho hlouběji, uviděli, kde se nejčastěji pohybuje a kde žije, mohlo by nastat riziko, že bude sen probíhat právě u něj. Byl by tak ohrožen naším podvědomím, což, jak jsme se s Deanem přesvědčili, může mít až fatální následky.

Další setkání naší skupiny mělo proběhnout za deset dní v Paříži. V nějaké pronajaté staré garáži, Dean nám má ještě poslat přesnější informace.

Těšil jsem se, že budu mít zase možnost si s někým promluvit a vidět někoho známého, minulé setkání totiž muselo být zrušeno. Marion v jejím snu někdo přistihl. Byla z toho vyděšená, říkala, že ten člověk vypadal, že po ní jde. Že ví, co Marion dokáže. Nebylo tedy bezpečné se scházet.

Když se ale následující měsíce nic nedělo, rozhodli jsme se opět sejít. Do té doby se asi ukoušu nudou. Když jsem však zkontroloval stav účtu i stav mojí peněženky, nějak mě přepadlo nutkání “zaskočit” si hezky do nějaké banky a trochu si přivydělat.

 

Byl pěkně sychravý podzim. Zahalen v kabátu a s taškou přes rameno jsem bloudil předměstím Paříže a v ruce žmoulal lístek s adresou, kterou nám poslal Dean. Už byla tma a zaboha jsem to nemohl najít. Po chvíli jsem zjistil, že jsem kolem hledané ulice prošel už asi třikrát, ale cedulka s názvem byla schována za větvemi keře. V duchu jsem proklel toho, kdo doteď nemohl keř ostříhat a dal se ulicí vpřed. Po pár minutách jsem došel na její konec, kde už začínaly husté stromy a křoviska a kde bylo vměstnáno několik malých garáží. Jedna z nich byla otevřená. Přešel jsem k ní, nahlédl dovnitř a zeširoka se usmál. Vevnitř stála Marion s Deanem a povídali si.

“Richi!” vykřikla Marion, když mě spatřila a běžela mě obejmout.

“Nazdar kamaráde,” rozesmál se Dean a pevně mi stiskl pravačku. “Jsem rád, že tě vidím. Tak jsi to nakonec našel?”

“Málem ne, přes název ulice visí větve, několikrát jsem to minul.”

“Já právě viděl, jak bloudíš. Před chvílí jsem si na pár minut zdřímnul, zdál se mi sen, tak jsem to využil k tomu, že se podívám, jestli někdo nejde. Neboj, držel jsem se v uctivé vzdálenosti od tebe, pozoroval jsem tě ze střechy jednoho domu.”

Trochu mě rozhodilo, že jsem byl v Deanově snu, mohl na mě třeba omylem seslat kupu kamení nebo jinou šílenost, kterou by mu mozek nastolil, ale věřil jsem mu. Dean je dostatečně zkušený na to, aby se uhlídal.

Rozhlédl jsem se po garáži. Byla malinká a na zemi se tísnilo pět starých matrací.

“Máš doufám spacák, jak Dean upozorňoval?” zeptala se mě Marion, když spatřila můj pohled.

“Mám, neboj, Deanovy příkazy striktně dodržuju,” usmál jsem se na ni a přemýšlel, jestli nepochází z Paříže, když tu byla jako jedna z prvních. Už dříve mě to napadlo. Je taky možné, že i ta garáž patří jí, ale nechtěl jsem to raději vědět a myšlenku zapudil.

Asi za hodinu dorazil Elvin. Byl ztrhanější od doby, kdy jsem ho viděl naposled. Z naší skupiny byl nejaktivnější a neustále se snažil přijít na nové snové možnosti a zdokonalovat je, asi se to na něm začínalo podepisovat. “Ahoj Rich, mám něco nový, ty budeš koukat,” pozdravil mě lámanou angličtinou, příliš ji neovládal. “Ahoj Marion, ahoj Dean.”

Jako poslední dorazil Aaron. “To jste, sakra, nemohli vybrat něco blíž?” zabručel napůl žertem. “Ale rád vás vidim lidi,” dodal a postupně nás všechny objal s pořádným poplácáním po zádech.

Aaron byl z nás nejmladší, bylo mu asi dvacet. Na první pohled bych to do něj neřekl, ale Aaron byl ten s nejdokonalejším podvědomím. Nosil oblečení o tři čísla větší, kalhoty mu padaly pod zadek, přes den si klidně dopřával marihuany nebo alkoholu, ale jakmile přišla noc a usnul, dokázal neobvykle dokonale držet své sny na uzdě. Ještě nikdy se mu prý nestalo, aby ve snu něco způsobil nebo někomu ublížil.

Jako kdyby mi četl myšlenky, vytáhl Aaron z batohu dvě láhve vodky.

“Tady jsem něco přines na uvítanou, když už jsme se tak dlouho neviděli,” zazubil se a Marion jen obrátila oči v sloup. Ostatní začali zuřivě kývat hlavou a chválit Aarona za jeho dar.

 

První večer jsme nic neřešili a nad ničím nepracovali. Byla to dlouhá doba, tak jsme chtěli jen popíjet a bavit se. Nechali jsme otevřená vrata garáže, aby nám dovnitř proudil čerstvý vzduch a každý byl uveleben na své matraci, kterou si vybral ke spaní. Bylo zajímavé, že jsme si vůbec měli co říct. Nic nového u nás v podstatě není a tak jsme se bavili o tom, co se komu zdálo, jaké jsme dostali zakázky a jestli nedošlo při snění k nějaké nehodě.

Elvin nám dlouho nechtěl povědět, s čím to zase přišel. Když už byl ale trošku napitý a uznal, že by stejně ničemu nepomohlo, kdyby počkal až do zítra, když nám to nemá jak ukázat, řekl nám to.

“Dokážu ve svých snech své tělo deformovat,” pronesl hrdě.

“Deformovat?” opakoval po něm Aaron.

“Jo, dokážu tělo třeba natáhnout, zmenšit, prodloužit ruku…”

“To jde? To přece není možné ne? Jak by mohl tvůj mozek přijmout, že se něco takového děje s jeho tělem?” divila se Marion

“To nevím, ale možné je to, několikrát povedlo se mi to. Necítím při tom žádnou bolest, jde to skoro… přirozeně. Jak kdybych se dívat na postavičku z animáku,” zaculil se rozpačitě Elvin.

“Blbost!” vykřikl Aaron a přihnul si vodky.

“Neni to blbost, už se mi to taky stalo,” ozval jsem se a všichni se na mě otočili. “Bylo to jen jednou, nevědomky, byl jsem ještě hodně malý. Nikdy jsem nad tím pořádně neuvažoval. To, co se v tom snu stalo, tohleto zastínilo. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak moc reálné a nereálné to bylo a jestli to jde vědomě udělat.”

“Třeba je Elvinův mozek na vyšším levelu, třeba dokáže přijmout i to, co naše zatím nedokážou,” přemýšlel Dean. “Jak k tomu došlo u Riche, ale nechápu.”

“Mně to přijde jako kravina, to je jak kdybych ve snu lítal,” kroutil pořád skepticky hlavou Aaron.

“A? To se ti snad nikdy nestalo? To se stalo každému, vždyť je to jeden z nejčastějších snů,” zareagoval Dean.

“To jo, ale já mluvim o vědomý části, o vědomym snu. Když jsi totálně v uvědomění, nemůžeš dělat tyhlety věci.”

“Jak tyhlety, vždyť je to to samý, je to realita, ať už jsi ve vědomé části nebo nevědomé. Navíc létání ti přijde jako kravina, ale…” začal se rozčilovat Dean, ale pak se zarazil a chvíli mlčel. “Už nevím, jsem asi moc opilý, dořešíme to zítra, máme na to ještě čtyři dny, než se zase všichni rozutečeme,” dodal poněkud zmateně a pomalu se vypotácel ven z garáže.

Chvíli jsme na sebe všichni zmateně koukali, zřejmě nikdo z nás nepochopil, kdo z nich chtěl co říct. Aaron se zvedl, protáhl se, polohlasem zamumlal “kurva” a odešel ven na záchod. Elvin už se k tomu nevracel a začal se mě ptát na filmy, jaké jsem v poslední době viděl.

Po asi dvaceti minutách mě to už nebavilo. Marion zalehla a asi spala a Aaron něco hrál na mobilu. Omluvil jsem se a vyšel z garáže ven. Chvíli jsem koukal na oblohu a pak jsem otočil hlavu na Deana, který seděl na obrubníku, kde začínala normální silnice a domky a kouřil cigaretu.

Přišel jsem k němu a on jen natáhl paži s krabičkou cigaret. Vzal jsem si jednu a posadil se vedle něho. Chvíli jsme mlčky kouřili, až ticho prolomil Dean.

“Přemýšlím nad tím, co říkal Aaron, jak striktně rozděluje vědomou a nevědomou část.”

“Co tím myslíš?”

“Myslím tím, že… myslím tím…”

“No?”

“On jedno vidí jako realitu a jedno ne.”

“Tak to je právě nesmysl ne? Všechno je reálné. Upřímně jsem ho moc nepochopil.”

“To je právě to, všechno je reálné. Když jsi si vědom snu, nejvíc se to blíží k realitě. Samozřejmě když nehledím na transporty a zhmotňování a podobné věci, co umíme.”

“Asi ti nerozumim.”

“Ale to neni to, o čem chci mluvit, Aaron tomu očividně ještě pořádně nerozumí, spíš mě to přivedlo na myšlenku, že, já nevím…”

“Hm?”

“Já jen že… Jak to, že když jsi si plně vědom snu, tak tě to tak omezuje? Dokážeme sice spoustu věcí, ale jak jsme se teď přesvědčili, tak ještě spoustu ne. A jak to, že když si sen neuvědomuje, tak dokážeme prakticky cokoliv?”

“Jak vidíš, tak to dokázat můžeme, podívej, co se stalo Elvinovi. Když to dokáže sen sám od sebe, proč bychom to nedokázali i my vlastní vůlí.”

“To je právě to! Proč? Proč nás svědomí nebo podvědomí nebo cokoliv tak brzdí? Protože pro mozek je to prostě nereálné. Zdá se ti sen, nevíš o tom, tvoje podvědomí má volný rozlet, uvědomíš si sen a najednou prásk, realita. Skoro začínám chápat, jak to Aaron myslel.

Proč když nás podvědomí nebrzdí, tak dokáže mozek přijmout cokoliv? Jak to, že mu najednou nevadí vystavit se věcem, které v životě neviděl, které…” zarazil se a viditelně se otřásl. Nechtěl jsem ho dál nechávat v myšlenkách na jiné světy a pokračoval jsem.

“Proč, proč. Je to tak důležité? Umíš, co umíš, tak se nesnaž pochopit, proč je to zrovna takhle, snaž se to ovládnout.”

“Sakra Richi, já teď nemluvím jenom o snech. Co když je to tak i ve skutečnosti? Co kdybychom dokázali všechny věci, které dokážeme při snění? Co když to je možné, jen nás brzdí podvědomí, protože jsme bytostně přesvědčeni, že jsme vzhůru? Co když vůbec při vědomí nejsme? Ve snech nás to NĚCO zbrzdí, protože si uvědomíme, že se to děje ve skutečnosti, ale protože VÍME, že je to zároveň sen, dokážeme tuhletu realitu ohýbat. Když jsme vzhůru, VÍME, že je to realita a proto se tak taky chováme.”

Začal jsem se naprosto ztrácet v jeho slovech a už mi nic nedávalo smysl. Nadechl jsem se, abych mu něco odpověděl, ale přerušil mě.

“Krucinál…” vyrazil ze sebe, vstal a zahodil nedopalek. “Vždyť tomu ještě vůbec nerozumíme. Nemáme ani ponětí, s čím se to potýkáme.”

Vstal jsem taky. “Proto tu taky jsme, my všichni,” naznačil jsem rukou pohyb ke garáži, “abychom tomu rozuměli, dali tomu smysl. Skutečnost je ale jiná, jednoduše… skutečná. Není možné, abychom to dokázali jinak než ve snech.”

Dean se na mě podíval s mírným znechucením, s výrazem, jak kdybych ho předtím neposlouchal. “Kde je rozdíl? V tom, že spíme. Nic víc nic míň.” Otočil se a zamířil ke garáži. “To je to omezení. Uvědom si, že ani nespíš,” křikl na mě ještě přes rameno.

Díval jsem se za ním, jak mizí vevnitř a snažil se pochopit jeho poslední slova. Celé jeho povídání mi moc nedávalo smysl, ale teď už jsem byl naprosto zmatený a měl jsem pocit, že je Dean naštvaný, nechápal jsem však proč.

Dokouřil jsem cigaretu a chvíli ještě postával na chodníku. Chtěl jsem raději počkat, až Dean usne. Když jsem došel ke garáži, tak už všichni spali nebo to alespoň předstírali. Zajímalo by mě, kde teď se svým snem jsou, mají-li nějaký. Potichu jsem zavřel vrata a vydal se k matraci, která byla až úplně vzadu v levém rohu. Chvíli jsem ještě ležel a přemýšlel. Asi jsem Deanovy myšlenky začínal chápat, nechápal jsem však jejich proveditelnost.

 

Další den jsme se šli projít po Paříži. Vzduch byl studený, ale sem tam vykouklo za mraky slunce a vzešel z toho tak velmi příjemný den. Nebyli jsme však jen na procházce a na obhlídce turisticky atraktivních míst. Šli jsme do města hlavně proto, abychom našli místo na náš další snový pokus. Ještě nikdy jsme se totiž ve snu nepokusili sejít, bylo to moc velké riziko. Usoudili jsme však, že nyní jsme dostatečně zkušení a stojí to za pokus. Chtěli jsme najít místo, kam bychom se mohli všichni ve snu bezpečně přenést a potkat se tam. Nejlépe místo, kde by v noci nikdo nebyl a které by bylo snadno zapamatovatelné svoji strukturou, aby si ho každý dokázal bez problému vybavit. Nepadaly tak v úvahu známé dominanty Paříže. Příliš mnoho lidí.

Chodili jsme po městě a tápali, až mě pak napadla spásná myšlenka. “Hrob Jima Morrisona!” pronesl jsem do ticha, když jsme zrovna procházeli po mostě směrem k Eiffelově věži.

“To kdo je?” zeptal se zmateně Elvin a já mu to oplatil jen vyčítavým pohledem.

“Hmm…” zabručeli Aaron s Deanem.

“To je výborný nápad!” chytla se však Marion. “Zavírají někdy k večeru, tak v noci tam bude klid.”

“Ale jo, to by možná šlo,” pronesl váhavě Dean, “pojďme to okouknout.”

Velení se najednou ujala Marion. Přišlo mi logické, že jako Francouzska s největší pravděpodobností ve městě, jako je tohle, někdy musela být, ale vyvolávalo to ve mně spíš dojem, že je skutečně odsud. Proč nad tím ale pořád tak přemýšlím? Měl bych to nechat být.

Dorazili jsme na místo. Hrob byl prostší, než jsem čekal. Nebyl pomalovaný různými básničkami a symboly míru, pouze zasypán množstvím květin. Byl obehnán zátarasy, takže turisti a lidé, kteří přišli uctít jeho památku, se tísnili u plotu. Ideální místo na transport to příliš nebylo, nebyl tu žádný výrazný bod, kterého se chytit.

“Promiňte, myslel jsem, že to tady bude vypadat jinak,” omlouval jsem se, když jsem spatřil pohledy Deana a Aarona.

“Nevadí, nic lepšího nemáme, snažte si co nejvíc zapamatovat okolí. Koneckonců nemusíme si to vštípit dokonale. Místo jsme fyzicky navštívili, tak by to mělo jít snadno,” řekl poněkud napjatě Dean.

Každý se začal rozhlížet kolem sebe, mě však zaujala víc Marion. Někde, zřejmě při cestě, sebrala malý červený tulipán, který teď zlehka hodila přes plůtek. Chvíli se za ním dívala a když zachytila můj pohled, usmála se na mě. Úsměv jsem jí opětoval. Nikdo další si však tohoto malého aktu nevšiml. Zvlášť u Deana jsem očekával, že bude Marion peskovat, aby dávala pozor. Ten se však věnoval jiným hrobům.

 

Večer jsme stále neměli vyřešený problém, jak své sny zesynchronizovat, zdálo se to téměř nemožné. Elvin s sebou přinesl silná sedativa, tak budeme prý mít alespoň jistotu, že usneme hned a víceméně stejně. Zbytek už byl na nás.

“Pokud se tam dneska dostane jen jeden člověk, bude to úspěch,” pronášel neustále poznámky Aaron.

První noc se to taky podařilo skutečně jen Aaronovi. Ostatní nesnili nebo, v případě Elvina, se jim nepovedlo na místo přenést.

Druhá noc byla úspěšnější. Na místě jsem byl první. Zdálo se mi, že sedím na kameni v nějaké rozbouřené říčce. Na břehu bylo kuře a mezi zobáním ze země zvedalo hlavu a se zájmem si mě prohlíželo.

Poznal jsem, že jde o sen a během chvil jsem tak byl schopen se přenést na hřbitov. Šlo to celkem hladce. Během asi hodiny se objevila Marion. Bylo to vlastně poprvé, co jsem viděl někoho spícího v jeho snu. V našem snu. Vykoukla zpoza hrobu poblíž Morrisonova. Nevšimla si mě. Pomalinku došla až k jeho hrobu a zvedla tulipán, který tam předtím hodila.

“Dobrý trik s tím tulipánem. Pomohl ti v přenesení se sem?”

Marion sebou trhla a pohledem mě začala hledat. Až když mě viděla, jak se vynořuju ze stínů, zlehka se usmála. “Možná jo, vlastně nevím. Hodila jsem ho sem jen tak, na památku,” špitla a přičichla k němu.

“Šlo se ti sem dostat snadno?”

“Ale ano, bylo to docela rychlé. Vystřídala jsem předtím dva sny, ale pak už to šlo jednoduše.”

Přišel jsem k ní blíž, Marion se taky trochu přiblížila, mezi námi zůstala zábrana. Ona byla vevnitř, já venku.

“Myslíš, že to zvládnou i ostatní?” přerušila Marion naše mlčení.

“Myslím, že určitě, jen to chce čas. Možná tu budeme celou noc.”

“Hmm…”

“Co?”

“Jen mě tak napadlo, co si to čekání zkrátit?”

Všechny vnitřnosti mi nadskočily a zakoktal jsem se: “C… Co tím myslíš?”

Marion zřejmě došlo, nad čím uvažuju a zasmála se: “Myslela jsem zkusit se přenést někam jinam. Spolu. Jen tak to zkusit. Jen my dva.”

Zamrkal jsem a zeširoka se usmál. “No jasně, proč ne.”

“Tak jo, kam to bude, pane?” zareagovala nadšeně.

“Vyber něco ty,” zakřenil jsem se na ni.

Marion přimhouřila oči a zadívala se na nějaký kus papíru, který ležel asi metr od nás. Polovinou byl přilepený k zemi, s druhou půlkou si líně pohrával vítr a působilo to tak, že nás papírek vyzývá k jeho zvednutí. Marion ho vzala do ruky a potom mi ho ukázala. Nějaký kus novin, francouzštině jsem nerozuměl. V dolním rohu byla však nějaká fotografie, jejíž část byla utržená.

“Pojď to zkusit. Přeneseme se na místo, které ani jeden z nás nezná,” řekla dychtivě.

“To přece není nic těžkého, každý z nás už to umí.”

“Ano, ale nevíme, jestli to zvládneme najednou.”

Chvíli jsem přemýšlel a prohlížel si fotku trochu nedůvěřivě. Bylo to focené na nějakém kopci. Pod ním byl vidět řídký les a kus za ním malé město. Pro jednotlivce by to skutečně byla hračka, netušil jsem ale, co by mohlo nastat, když se o to pokusíme dva najednou.

“No ták, sem na hřbitov se přece taky máme přenést všichni, to je skoro to samé,” naléhala na mě Marion, jak kdyby mi četla myšlenky.

“Máš pravdu,” přiznal jsem, “tak to zkusíme.”

Marion zlehka povyskočila a zatleskala. “Skvělé, bude to legrace. Tak na tři.”

Postavila se přímo naproti mě, přitiskla se na zábranu a chytla mě za obě ruce. “Soustřeď se, pamatuješ si to místo?”

“Snad ano,” přitakal jsem trochu nejistě.

Marion začala odpočítávat: “Raz.”

Přitáhla mě blíž k sobě, mezi námi teď nebylo nic jiného než plůtek.

“Dva.”

Zadívala se mi upřímně do očí, naklonila se ještě blíž a zlehka mi dala na tvář malou pusu. Pak se odtáhla, pustila mě a zavřela oči.

“Tři.”

V tu chvíli byla pryč. Prostě zmizela. Rychle jsem zavřel oči a soustředil se na místo. V mžiku jsem cítil změnu ve vzduchu. Otevřel jsem oči a vyšlo to. Byl jsem na kopci, odkud byla pořízena fotka. Tady byl ještě podvečer. Slunce teprve pomalu zapadalo za město na obzoru. Vedle mě stála Marion.

“Richi! Mělo to být najednou.”

“Promiň, promiň,” omlouval jsem se rozpačitě, “nechal jsem se trochu vyvést z míry.” Marion už na to neřekla nic.

Dívali jsme se spolu na západ slunce. Obloha se zbarvila do sytě oranžové a ve městečku se začínala rozsvěcet první okna.

“Co na to říkáš?” zeptala se Marion.

“Na co?”

“Že se nám to povedlo.”

“Jo tak. No, upřímně mě to nijak nepřekvapuje, nečekal jsem, že by to nevyšlo.”

Marion se na mě jen podívala a usmála se, pak se zlehka posadila do svahu na trávu. Udělal jsem to samé. Pár minut jsme seděli a mlčeli, až mi Marion začala zničehonic vyprávět, jak přišla na svou schopnost. Jako malá usnula při vyučování ve škole. Zdálo se jí, jak jde nějakým lesem, když tu na ní ze křoví vyskočilo nějaké zvíře. Nepamatovala si, co to bylo, snad to ani nepoznala. Ve třídě se probudila s řevem a na rukou měla hluboké rány, z kterých tryskala krev. V celé škole způsobila paniku, nikdo nevěděl, co se stalo. Všichni se s ní přestali bavit, báli se jí. Musela tak opustit školu a odstěhovat se pryč, do jiného města.

Nevěděl jsem, proč se mi s tím najednou svěřuje, ale když dokončila svůj příběh, zřejmě čekala, že se jí taky svěřím.

Zprvu se mi nechtělo, ale když se do mě vpíjela svýma temně hnědýma očima, zlomila mě.

“Dobře, řeknu ti, co se stalo mně, ale nech si to prosím pro sebe. Když…”

Za námi něco šustlo.

Otočil jsem se, ale bylo zase ticho, neviděl jsem nic.

Podíval jsem se na Marion, která ztuhle seděla a civěla do stráně pod námi.

“Co je? Co se děje?” ptal jsem se zmateně a očima těkal směrem, kterým se dívala ona.

Na kraji lesa, těsně pod svahem kopce někdo stál. Muž. Na sobě měl černou koženou bundu a vlasy měl upravené do vojenského sestřihu. Upřeně nás pozoroval.

“Co se děje?” opakoval jsem otázku. Moc jsem nechápal, proč se Marion tváří tak vyděšeně, je to jen nějaký náhodný kolemjdoucí.

“To je on. Ten co mě jednou ve snu pronásledoval,” řekla tiše Marion.

Podíval jsem se opět na muže, který se volným krokem vydal k nám nahoru. Vyskočil jsem na nohy a pozoroval ho, ale za námi jsem opět vycítil pohyb. Otočil jsem se a tam stál další muž. Podobně oblečený, s chladným, nepřítomným výrazem.

Marion se zajíkla a postavila se taky na nohy. Muž byl asi tři metry od nás a nehýbal se. Cítil jsem, jak se Marion ke mně přibližuje a pomalinku posouvá svou ruku k mojí. V tom ten muž udělal prudký pohyb směrem k nám, rozběhnul se. Marion se mě chytla, téměř mě objala. V příští vteřině jsme byli jinde. Chvíli jsem neviděl nic, jasné světlo mě téměř oslepilo. Začal jsem se klepat zimou. Kde to sakra jsme? Když jsem se rozkoukal, neviděl jsem nic než bílo. Bílo a Marion. Jinak byl všude led a sníh. Všude kolem nás, velká bílá plocha. Marion nás sem přenesla. Jak to proboha dokázala? Co se stalo?

Vyděšeně jsem se na ni podíval. “Jak…?” otázka vyzněla do prázdna.

“Teď ne,” utnula mě Marion a rozhlížela se na všechny strany.

V dálce všude kolem nás se začaly objevovat postavy. Různé oblečené, různé velikosti. Bylo jich neskutečně moc.

“Co se to sakra děje?!” začal jsem řvát na Marion.

Ta neřekla ani slovo jen mě zase chytla. Byli jsme jinde. Mráz vystřídalo horko. Kolem nás nebylo bílo, ale zeleno. Byli jsme uprostřed džungle.

Než jsem stačil cokoliv říct, začalo se všechno kolem nás hýbat. Z křovin se vynořovali lidé. Muži i ženy. Všichni se rychle blížili směrem k nám a netvářili se zrovna přátelsky. Marion mě znovu chytla.

Ocitli jsme se na poušti, kolem nás jen písek. Písek a znovu lidé, kteří se v dálce objevovali.

Ocitli jsme se na malém ostrově kdesi v oceánu. Byl tak malý, že šlo lehce dohlédnout na všechny jeho konce. Opět se začali vynořovat ty lidi.

Objevili jsme se kdesi v horách, kde se ještě zeleň mísila se skalami. Všude kolem nás byli ty lidi, všude.

Marion mě pořád dokola chytala a pořád jsme se objevovali někde jinde.

Zjevili jsme se na hřbitově v Paříži. Na okamžik jsem spatřil Deana a Elvina, jak stojí vedle nějakého hrobu.

“Utečte!” zaburácela Marion a zase mě objala. Koutkem oka jsem stačil zahlédnout Elvina, nebo snad jen jeho stín, jeho siluetu, jak najednou nabyla obřích rozměrů.

Byli jsme najedou uprostřed Kolosea, všude na ochozích byli ty lidi.

Byli jsme znenadání na vrcholku Cheopsovy pyramidy. Vedle nás stál Aaron a tvářil se vyděšeně.

“Co… Co se děje? Co tu děláš?” soukal jsem ze sebe. Vykročil jsem směrem k němu a vytrhl se Marion. Znenadání byli oba pryč.

Zůstal jsem stát sám na pyramidě. Už skoro svítalo. Ztěžka jsem dýchal a srovnával si všechno v hlavě. Najednou byl klid. Nikdo další se už neobjevoval.

Sednul jsem si na okraj a snažil si uvědomit, co tohle všechno mělo znamenat. Někdo po nás jde. Kdo? Jak o nás vědí? Jak se dokážou přemístit s námi? Jak mě, sakra, může Marion vlastní vůlí transportovat s ní? Jak to, že jsme náhodně potkali Aarona? Nic z toho nedávalo smysl. Jak kdybych už konečně přišel alespoň trochu na kloub tomu, jak naše schopnosti fungují, ale vzápětí to zase všechno ztratil.

Seděl jsem tam takhle asi hodinu. Proč se neprobouzím? Byl jsem z toho nervózní. Jak dopadli ostatní? Pořád jsem byl v plném uvědomění snu, jak to? Takhle dlouho to u mě ještě netrvalo. Začal jsem se třást. Nekontrolovatelně, po celém těle. Jak kdyby mě nějaká neviditelná síla strhávala ze strany na stranu, bylo to bizardní.

Probudil jsem se. Byl jsem zpátky v garáži. Byl to Dean, který se mnou třásl. Vystřelil jsem do polosedu.

“Díky bohu,” vypustil ze sebe ztěžka Dean a svalil se na matraci vedle mě.

Marion, která klečela vedle něj, jen zamáčkla slzu a objala mě.

Aaron s Elvinem se objevili hned za ní a s úlevným výrazem ve tváři mě poplácali po zádech.

“Co to mělo, sakra, znamenat?!” nekrotil jsem se.

“Nemám zdání, někdo po nás šel, nevím, co je to za lidi. Mě i Elvina taky pronásledovali,” zareagoval Dean.

“Mě taky,” ozval se Aaron, “objevil jsem se na hřbitově ve chvíli, kdy je Elvin pěkně krutě ztrestal, kámo, to jsi měl vidět, s tim deformováním těla měl přece jen pravdu. Dean zase dokázal zhmotnit hejno vos, který na ně poslal, to jsem ještě nezažil. Chtěl jsem pomoct, ale…”

“Ne. Jasně jsem ti řekl, ať vypadneš, mohlo se stát cokoliv,” skočil mu do řeči Dean.

“Počkej, dokázal jsi je zhmotnit? Jen tak… ze vzduchu? ptala se zmateně Marion. “Myslela jsem, že to nikdo z nás nedokáže, že to musí být alespoň v rámci možností racionální. Byl jsi v plném uvědomění snu?”

“Byl, o tom jsem přesvědčený,” přitakal Dean, “taky nechápu, jak jsem to udělal, prostě… se to najednou stalo. Nicméně po chvíli boje jsme raději utíkali. S Elvinem jsme se rozdělili. Po pár transportech přestali.”

“U mě to vzdali skoro hned,” řekl Aaron. “Když jsem se tady probudil, byl jsi poslední, kdo spal,” otočil se směrem ke mně. “Nevěděli jsme, jestli tě nemaj, Dean se tě pak rozhod vzbudit,”

“Nemohl jsem se probrat, nechápu proč.”

“To může být těmi sedativa,” tvářil se provinile Elvin, “každému nám to trvalo se probrat. Nevěděl jsem, jaké to může mít účinky.”

“Já vím, nikdo to nevěděl,” pokračoval jsem. Co ale nechápu víc – jak jsi to dokázala Marion? A jak jsi ty,” pohodil jsem hlavou směrem k Aaronovi, “mohl být s námi na té pyramidě?”

“Fakt netušim,” začal Aaron, “samotnýho mě to taky překvapilo. Třeba se dokážeme nějak podvědomě sledovat, třeba se nás to něco nějak snaží dostat do jednoho snu.”

“Zvláštní,” řekl Dean, “co když na tom něco je? Není přece možné, abyste všichni mysleli na jedno místo nebo se náhodně potkali.”

“Já na nic nemyslel, to byla Marion. Jen mě chytla a transportovala s sebou na určité místo, několikrát za sebou. Aniž bych se já o transport pokoušel,” ozval jsem se a všichni se k ní otočili.

“Já…,” začala Marion, ale sklopila oči a nemohla se vyjádřit. “Už jsem to jednou zkoušela. Vím, že to umím.”

Dean zpozorněl. “Jak zkoušela, s kým?”

“S… normálním člověkem. Ne s Dreamcatcherem.”

Nastalo ticho.

“To mi chceš říct, že jsi svou schopnost ukázala někomu dalšímu?” ptal se nevěřícně Dean.

“Já nechtěla,” zadržovala Marion slzy, “ve snu jsem zrovna někoho potkala. Někoho známého. Chodila jsem za ním vždy, když spal. Jednou byl ale vzhůru. Byl to… byl to omyl. Chtěla jsem rychle pryč, ale zároveň být s ním. Omylem jsem ho přenesla. Transport nezvládl, mozek to nepřijal. Zešílel z toho.”

“Kdo byl to?” zeptal se soucitně Elvin.

“Můj otec,” odpověděla ponuře Marion.

Chvíli nikdo nepromluvil.

“Nemohla jsem se s ním stýkat, neviděla jsem ho od svého dětství,” pokračovala Marion, “toto byla jediná možnost, jak ho alespoň vidět. Vidět jak stárne, jak mi odchází před očima.”

Nikdo na to nic neřekl. Všichni se jen rozpačitě rozhlíželi kolem sebe. Vrata garáže byla otevřená a já si poprvé od probuzení všiml, jak je už venku světlo a jak ranní chladný vzduch proudí dovnitř.

“Měli bychom toho protentokrát nechat,” přerušil Dean mlčení. “Pojedeme všichni domů, není to bezpečné tu teď zůstávat. Ne po tom, co se dnes v noci stalo.”

“Mohli bysme se teď scházet ve snu, když jsme zjistili, že je to možný,” navrhl Aaron.

“To bychom možná mohli, dám vám o všem vědět. Máme co dohánět. V noci jsme viděli, že toho nevíme ještě hodně. Pokud budete snít, pokuste se trénovat. Jak, to vám neporadím. Ale rada – snažte se teď snít co možná nejméně.”

***

Druhou, závěrečnou část povídky zveřejníme 27.1.2017

Tomáš Hladký



 

Několik slov o:

Autor dnešní povídky mi o sobě napsal:

“Je mi 26 let a studuji, což je výstřelek, který bych si v mém věku už dovolovat neměl. Psaní mě bavilo v podstatě od vyndání dudlíku z úst a vždycky jsem se mazácky ohlížel po spolužačkách, když paní učitelka chválila mé slohové práce. Ale teprve někdy minulý rok jsem se rozhodl do toho jít tak nějak víc, víc psát, víc si o tom zjišťovat a dodal jsem si odvahu ve zkoušení posílat své výtvory do různých literárních soutěží. Bohužel jako všechno, i moje odhodlání a sebevědomí pro psaní je značně kolísavé a většinou to dopadá tak, že napíšu pár řádků nebo stran a tím to hasne. Někdy se k tomu vrátím, přečtu si už napsané, vyhodnotím to jako nenapravitelný nesmysl a opět to nechám být. Tento proces je většinou nevratný.
Kromě psaní rád hraji na kytaru, vydávám se do neznámých i známých krajů a propadám do stavů těžké letargie.”

Povídka Dreamcatchers se umístila na 16. místě  v Ceně Karla Čapka v kategorii povídka.

Na Horor webu si můžete přečíst povídku Ovečka jde do nebe, se kterou autor obsadil v loňském roce 1. místo.

Obr.: http://www.smashinglists.com/10-ways-to-control-your-dreams/2/