Dreamcatchers (závěr)

Setkání v Paříži v nás zanechalo víc otazníků, než když jsme přijeli. Byli jsme opět téměř na začátku. Nevěděli jsme, čím vším disponujeme, jak to ovládat a jak toho využít. Dohodli jsme se, že teď nějaká následující pravidelná setkání raději vynecháme. Musíme nejdřív zjistit, co se děje a dopřát myšlenkám chvíli klidu.

 

Od setkání uplynuly čtyři měsíce. Během té doby jsem měl snů pramálo, nejspíš je podvědomě blokuju. Zakázek od Spáče jsem měl také minimálně, řekl bych, že Dean mu naznačil, aby teď raději od větších akcí upustil.

Flákal jsem se. Peníze mi pomalu docházely a tak jsem začínal žít ze dne na den. “Zaskočit” si někam pro peníze jsem si teď moc netroufal, popravdě se mi ani příliš nechtělo. Až bude opravdu krize, možná to přehodnotím.

 

Jednou ráno mě navštívil Dean. Přemístil se ke mně do bytu. Hrozně jsem se leknul, když stál najednou za mnou. Vynadal jsem mu, myslel jsem, že máme mezi sebou nepsané pravidlo, co kdybych zrovna dělal věci, které ostatním ukazovat nechci.

“Promiň, u sebe doma mám zrovna noc,” vyhrkl na místo omluvy. “Chtěl jsem s tebou mluvit osobně.”

Vypadlo z něj, že v pár snech ho opět někdo pronásledoval. Po Aaronovi prý taky někdo šel.

“Musíme s tím něco dělat Richi, tohle je vážný.”

“Co? Co s tím chceš dělat? Vždyť ani nevíme, o koho jde.”

“No právě. Potřebujeme se víc bránit, potřebujeme…”

“Vymáčkni se,” bručel jsem na něj podrážděně. Byl jsem vzhůru totiž jen pár minut.        “Pamatuješ, jak jsem ti na posledním setkání říkal o posouvání hranic. O tom, co když tohle všechno dokážeme v reálném světě?”

“Jak by ne, jen jsem se v tom ztrácel.”

“Ve snu se proti těm lidem jakžtakž ubráníme. Co když tě ale najdou třeba tady u tebe doma?”

“Tak budu v háji,” odtušil jsem suše.

“Potřebujeme umět víc,” pokračoval nervózně Dean, “učit se nové věci, posouvat svoje hranice. Pokud ve snech dokážeme i to, co si dnes ani nedokážeš představit, co když to bude jen krůček k tomu, umět to ve skutečnosti?”

“Nějak nevím, jestli to dává smysl.”

“Ani já sakra! Proč to ale nezkusit?”

Poznal jsem, že Dean to myslí opravdu smrtelně vážně. Díval se na mě téměř zoufale.

“Prosím Richi, zkus to. Pro naše vlastní dobro. Šel jsem právě za tebou, protože vím, co umíš, jsi z nás ten z lepších, za ostatníma bych nešel.”

“No dobře,” nalomil mě, “budu trénovat. Ještě nevím pořádně jak, ale pokusím se.”

“Děkuju,” usmál se Dean, “vím, že ty to dokážeš.”

V mžiku byl pryč.

 

Snažil jsem se plnit Deanovo přání. Už jsem například také dokázal ve snech své tělo vědomě deformovat, zkoušel jsem i zhmotňování věcí jen tak z prostoru, ale stejně se mi to příliš nedařilo. Pokud jsem byl ale v polouvědomění si snu, rázem mi spoustu věcí šla. Co když to byla skutečně pravda, to co naznačil Aaron a myšlenku převzal Dean. Podvědomí nás ve snech hrozně omezuje a má volnou ruku a dokáže téměř cokoliv jen tehdy, když o snu pořádně nevíme. Proč to nejde takhle snadno v plném uvědomění si snu? Že by to ale šlo v reálu, jsem příliš nepředpokládal.

Občas se mi ve snech objevili i oni tajemní lidé. Někdy jen stáli daleko ode mě a pozorovali, někdy na mě útočili. Vždy jsem se ale dokázal ubránit. Co však hrozilo byla možnost, že nevědomky přenesu nějakého takového člověka k sobě. Že se probudím a rázem budu mít v bytě nepříjemnou návštěvu.

 

Byl to už rok, co jsme se naposledy všichni viděli. Z informací od Deana vím, že mají všichni nějaké potíže. Často jsou pronásledováni anebo mají ve snech zmatek. Prý se zhoršují, rapidně.

Trochu mě to vyvedlo z míry. Hlavně jsem však doufal, že jsou všichni skutečně pořád naživu. Každý den jsem nervózně chodil po bytě a musel na ně myslet, na to, jak se perou se svým údělem. Asi mi na nich skutečně záleželo, i když by nemělo. Ne při tomhle co děláme.

Chtěl jsem je zase vidět, promluvit s nimi. S Deanem jsem kontakt udržoval, občas jsme se potřebovali navštívit ve snu kvůli pokroku s tréninkem. Raději jsme si na to určovali různá místa. Chtěl jsem si ale zase poslechnout lámanou angličtinu Elvina a jeho novinky, se kterými by přišel. Zasmát se s Aaronem a alespoň vidět Marion. Toužil jsem po jakémkoliv kontaktu s nimi. To jsem ale ani netušil, že v brzké době se mi to dosyta vyplní.

 

Přišel mi e-mail od Spáče. Čekal jsem nějaký malý lehký úkol za pár šupů, už jsem si odvykl na nějaké větší akce. V e-mailu však stálo pouze: ELIMINOVAT, CÍL: a pod tím vším byla fotka Marion. Jedna jediná fotka, vyfocená někde na ulici bez jejího vědomí.

Srdce se mi na dobrých pár vteřin zastavilo. Bože můj. Nespím ještě? Úporně jsem se snažil myslet na nějaké kraviny, představit si něco, co by mě přesvědčilo, že sním. Pokoj však zůstával stejný.

Proč? Proč by ji někdo chtěl likvidovat? Do vlastních řad se nestřílí. Co mohla provést tak hrozného?

Třásl jsem se na celém těle a odmítal přijmout skutečnost. Neudělám to. V žádném případě. Poprvé jsem Spáčovi odepsal ještě před vykonáním úkolu. Důrazně jsem ho odmítl a žádal vysvětlení. Důvod, i když na důvod bychom se nikdy ptát neměli.

Obratem mi došla odpověď. Nestálo tam žádné vysvětlení, pouze: UDĚLÁ TO TEDY NĚKDO JINÝ.

“Sakra!” zařval jsem. “Do hajzlu!”

Okamžitě jsem odepsal něco v tom smyslu, že to je náš vlastní člověk, proč by to tedy někdo z nás měl dělat, avšak odpověď už jsem nedostal.

Vstal jsem ze židle a panicky přecházel po bytě. Co teď? Komu dalšímu to může dát, odmítli by to i ostatní?

Rozhodl jsem se jednat. Teď nebo nikdy. Dostanu se k Marion dřív než někdo jiný. Ale sakra jak. V e-mailu byla jen její fotka, nic víc. Jak jsem měl vědět, kam se mám přenést? Nevěděl jsem o ní téměř nic. Nebo věděl?

Hrábl jsem po sedativech, která mi ještě zbyla od Elvina a několik jich zhltnul. Uvidím, co jsem se za ten rok všechno naučil. Praštil jsem sebou do postele a čekal na spánek.

Byl jsem někde na pláži. Nohy mi omývala voda a boty se mi bořily do písku. Za mnou byla vysoká skalní stěna. Hned jsem byl v plném uvědomění. Tak jo, jdu na to. Soustředil jsem se na Marion, úporně jsem se snažil detailně vybavit její obličej, její tělo, její mimiku, vše, co jsem o ní věděl.

Někam jsem se přenesl. Byl jsem v opuštěném domě, velmi dlouho opuštěném. Vymlácenými okny skučel vítr, rozháněl prach léta usazený na polorozpadlých věcech a pohrával si s nesčetnými pavučinkami visícími na každém rohu.

“Sakra.”

Vybavoval jsem si její dotek, její vůni, její hlas, její tělesné teplo, cokoliv.

Ocitl jsem se na poli. Asi kilometr ode mě byla malá vesnice, jen pár domů. Rozeznával jsem drobné postavy, které řešily své každodenní starosti.

“Zase nic.”

Dělal jsem, co jsem mohl. Bolela mě hlava, jak jsem si intenzivně snažil vše vybavit. Její oblečení, její humor; mojí domněnku, kde žije, kde trávila dětství; její první zkušenost se sny…

Vteřinu jsem stál na vrcholu pyramidy, v dalším okamžiku jsem zahlédl měsíc z bezprostřední blízkosti, jak kdybych se na něj nedíval ze země.

Vybavil jsem si každý okamžik, kdy jsem se s ní setkal, kdy jsem ji poprvé uviděl, kdy naposledy…

Skákal jsem z místa na místo, ze snu do snu. Nedokázal jsem rozlišit, kde jsem a co se děje. Začal jsem řvát.

Viděl jsem tulipán, jak letí vzduchem a dopadá na hrob. Nepatrný okamžik jsem byl na hřbitově v Paříži. Viděl jsem starou matraci, na které spala, jak leží v rozkladu na skládce.

Viděl jsem Marion.

Přestal jsem putovat sny. Našel jsem ji. Seděla v parku kousek ode mě a četla si knihu. Já byl ukrytý mezi křovím.

Dokázal jsem to. Nevím jak a co se při tom dělo, ale dokázal jsem to. Nevěřil jsem vlastním očím. Bez jakéhokoliv tréninku jsem se dovedl přenést k člověku, aniž bych znal místo.

Vykročil jsem k ní, ale hned se zarazil. Co když už tu někdo z nás je? Co když někdo úkol přijal. Zůstal jsem raději skrytý za keřem a vyčkával jsem. Nebylo to dlouho a někdo se objevil.

Dean.

Spadla mi čelist. Copak na hru se Spáčem přistoupil? Ne, určitě jde Marion varovat, přesvědčoval jsem se.

Dean se zastavil jen pár metrů přímo za Marion, podobně ukrytý za křovisky, jako já. Stál a díval se na ni.

Co chce dělat? Vyčkává taky na někoho?

Marion se najednou zarazila. Přestala číst a se zamračeným výrazem se zadívala před sebe. Pak začala kašlat a následně vydávat dávivé zvuky.

On ji dusí! Co to krucinál dělá? V parku skoro nikdo nebyl a nikdo jí tak nemohl pomoct.

Nad ničím jsem nepřemýšlel a okamžitě jsem se transportoval k Deanovi. Objevil jsem se za jeho zády a vší silou ho praštil do hlavy. Svalil se na zem, ale vědomí neztratil a ani nezmizel, tudíž se ve skutečnosti neprobudil. Koutkem oka jsem zahlédl Marion, jak povolila ze své křeče a ztěžka oddechuje.

“Ty hajzle, co to sakra děláš?!” zařval jsem na něj. Dean však nereagoval, klečel na čtyřech, kolíbal se ze strany na stranu a koukal do země.

“Richi? Deane?” ptala se nevěřícně Marion a blížila se k nám. “Co to…?”

Než stačila doříct větu, Dean vyskočil a švihl rukou směrem k ní. Marion vylítla metr nad zem, kde zůstala groteskně viset.

“Ne!” zaječel jsem a skočil po něm.

Dean si mě nevšímal, stál pevně jako skála a ačkoliv jsem se ho snažil strhnout na stranu a mlátil jsem do něj, ani se nehnul a nedal na sobě nic znát.

Chytl jsem ho a transportoval. Byli jsme v lese.

“Co si myslíš, že děláš, copak jsi zešílel?!” cloumal jsem s ním.

Dean ode mě poodstoupil a jen se ironicky usmíval.

“Tak řekni něco sakra!”

Vystartoval po mně. Drsně mě chytl a pěstí mě bouchl do břicha.

Zamotala se mi hlava bolestí, ale než jsem se stačil vzpamatovat, už jsme byli jinde. Byli jsme na vrcholku mrakodrapu. Dean se proti mně řítil, strhnul mě a spolu jsme přepadli přes okraj. Blížili jsme se k zemi, Dean se mě držel a jednou rukou mi zajel ke krku a zatlačil. Zem se blížila závratnou rychlostí. Než jsem nad tím stačil pořádně přemýšlet, transportoval jsem nás.

Spadli jsme do vody. Byli jsme uprostřed oceánu. Lapal jsem po dechu a do plic se mi dostala voda. Dean se mě mezitím pustil. Vyplaval jsem rychle na hladinu a vykašlával vodu. Když se pálivá bolest na mé hrudi trochu zmírnila a dech se vrátil do normálu, uviděl jsem Deana. Vznášel se několik metrů nad hladinou a čekal na mě.

“Co to hergot…?”

Než jsem však stačil cokoliv udělat, Dean kolem mě utvořil vodní vír a odhodil mě několik desítek metrů dál do vody. Nějaký tlak mě potopil a nedovoloval vyplout na hladinu. Na Deana jsem neviděl, ale stačilo, abych si představil, jak ho praští nějaký pěkný velký kus klády. Nic lepšího jsem v tu chvíli nevymyslel.

Tlak povolil a já mohl vyplavat. V dálce jsem viděl jen Deanovu hlavu, jak občas vykoukne z vody. Nečekal dlouho a tah oplatil. Všude kolem mě se začaly objevovat žraločí ploutve. Zabořil jsem hlavu do vody a rozmazaně viděl, jak mě obklopují ze všech stran, všude žraloci. Byl čas se transportovat.

Přenesl jsem se do staré opuštěné továrny, kde jsem si jako malý jednou hrál. Najednou mi to místo přišlo na mysl. Byl jsem v obrovské hale. Továrna za ta léta zchátrala ještě víc. Zůstalo tu jen pár strojů, z nichž se už nedalo poznat, na co sloužily. Vysoko na zdi byl ochoz, který byl ale tak zrezlý a rozpadlý, že by se pod sebemenší tíhou mohl zřítit.

Myslel jsem, že tady mě Dean nenajde a budu tak mít čas promyslet další krok. Jenže jakmile jsem se uklidil, uviděl jsem ho stát na onom ochozu. Jak to dělá? Jak mě dokáže sledovat? Dokáže toho daleko víc, než kdy přiznal.

“O co ti jde? Kdo vůbec jsi?!” křiknul jsem na něj.

“Alfa a Omega zlatíčko,” zaburácel posměšně a vmžiku byl u mě dole. Zase mě chytl a zase jsme se začali transportovat, tentokrát bez mé vůle.

Přesouvali jsme se z místa na místo, nedokázal jsem určit, kde jsme. Nedokázal jsem ani určit, kde je dole a nahoře. Dean se mnou cloumal a útočil na mě pěstí, já mu to oplácel. Byli jsme v bouřce, kolem nás lítaly blesky, pak jsme se najednou váleli na stráni plné písku někde v poušti, potom jsme zapadli do sněhu; byli jsme někde ve skalách, kde na mě Dean sesílal tuny kamení, ale já je dokázal zastavit a odvrátit. Padali jsme z výšky skrz větve hustých stromů; byli jsme v kuchyni restaurace, kde na mě Dean seslal několik nožů, které mě na pár místech ošklivě řízly; byli jsme v zavřené zoo ve lví kleci, kde však lev vystartoval po Deanovi a já zahlídl, jak se mu zběsile zakousl hluboko do paže; byli jsme v jakési zapadlé uličce v nějakém velkoměstě, kde Dean neměl na paži ani škrábnutí a kde zapálil hromadu lepenkových krabic a vzduchem je seslal mým směrem. Přemístil jsem se pryč.

Začínal jsem šílet. Absolutně jsem nechápal, co se děje kolem mě. Nedokázal jsem najít pevný bod, kterého se chytit a zastavit tak tohle běsnění. Kamkoliv jsem se hnul, Dean za mnou. Kamkoliv se hnul on, vzal mě s sebou.

Nevím, jak dlouho to trvalo, řekl bych, že klidně věky. Neměl jsem pojem o čase ani o vlastním těle. Nemohl jsem se probudit, něco mě drželo. Nebyla to jen sedativa, která mě nechávala pořád ve spánku.

Znenadání byla tma. Nic jsem neviděl, nic necítil, neměl jsem ponětí, jestli stojím na zemi nebo padám. Ze tmy ke mně běžela Marion. Byla daleko, hodně daleko a něco volala.

“Probuď se!” rozeznal jsem v jejím křiku.

V tu ránu jsem viděl sám sebe, jak spím. Ještě nikdy se mi to nestalo. Ale ne u sebe doma. Byl jsem na nějakém divném lůžku, všude kolem mě bylo bílo. Obraz se pořádně nezaostřil, viděl jsem ho jen na sekundu. Na těle jsem začínal cítit divné věci. Jak kdyby mě obtáčelo hejno hadů, měl jsem je všude. Cítil jsem nějaké lidi. Podvědomě. Někdo tam se mnou byl, ať už jsem byl kdekoliv.

“Ne!” slyšel jsem odněkud burácet Deana.

Byl jsem zase ve tmě. Kolem mě skučel vítr. V náručí jsem držel Marion, objímala mě.

Záblesk.

Před sebou jsem viděl padat červený tulipán, který v letu shořel.

Držel jsem v náručí bezvládnou Marion, na hrudi měla obrovský krvavý flek. Byla mrtvá.

“Marion!” zaječel jsem zoufale.

Probudil jsem se u sebe doma. Z postele jsem doslova vystřelil. Okamžitě jsem byl na nohou a pochodoval po bytě. Lilo ze mě a na těle jsem měl zranění, ke kterým jsem přišel v souboji s Deanem.

Neměl jsem zdání, co se stalo a co se děje. Musel jsem to způsobit já. Nevědomí. Něco se pokazilo. Neuhlídal jsem se. Zabil jsem Marion!

“Bože můj!”

Nebo to byl Dean? Zoufale jsem pochodoval sem a tam a mlátil se při tom do hlavy. Co se sakra stalo?! Skoro jsem fňukal, nevěděl jsem, co dělat.

Ozvalo se zakašlání.

V křesle seděl Dean. Nevím, jak tam byl dlouho, vůbec jsem nevnímal.

“Ty…!” zakřičel jsem a vrhnul se na něj.

Dean však jen líně zvedl ruku před sebe a já se zastavil. Něco mě donutilo se zastavit.

“Co. To. Sakra. Děláš?!” cedil jsem skrz zuby.

“Promiň Richi, nemělo to zajít až sem, trochu jsem se vymkl kontrole.”

“Vymkl kontrole? Trochu? Tím, že jsi mě chtěl zabít? Tím, že jsi zabil Marion? To jsi asi sakra přestřelil ne?!”

“Ale kdepak, to bylo všechno v plánu.”

“V plánu, v jakym plánu sakra?”

Dean se zatvářil až téměř zoufale. “Richi. Takhle jsem to fakt nechtěl, je mi to líto.”

“Můžeš laskavě mluvit k věci?!”

“Já…”

O co mu šlo? Vypadal, že se každou chvíli sesype.

“Tak dělej!” vybízel jsem ho.

“Budu tě muset zabít Richi.”

“Jo, to mi jaksi došlo! Prozradíš mi proč, když už se s tím obtěžuješ?”

“Nevím vlastně, proč bych ti to říkal, ale myslím, že zrovna ty si zasloužíš vědět pravdu. Sice to bude vypadat, jak ve špatném filmu, ale měl bys to vědět. Za ta léta jsi mi nějak přirostl k srdci.”

Mlčel jsem a pohledem ho vybízel k odpovědím.

“Ty spíš Richarde.”

“Prosim?” zeptal jsem se otupěle. Měl jsem pocit, že si ze mě dělá srandu.

“Teď, zrovna v tuhle chvíli, spíš. Tohle je jenom sen.”

“Co to sakra meleš?!”

“Ve skutečnosti spíš už čtrnáct let.”

Podlomila se mi kolena. Nějak jsem ale odmítal akceptovat jeho slova.

“Co to je za nesmysl! Nemůžu čtrnáct let sakra jen spát a snít!”

“Normálně ne. S naší pomocí ano. Udržujeme tě v umělém spánku Richi.”

“Jak…? Co…?”

“Sleduji tě už od tvého dětství, Richarde. Když jsi dospíval, přestal jsi zvládat svoji schopnost. Psychicky jsi na to neměl. Byl jsi mentálně mimo. Snažil ses zabít, předávkoval ses drogami. Včas jsem tě ale zachránil, od té doby spíš. Za to můžeme my. Tvoje tělesná schránka zůstala slabá, zato ale tady…,” ukázal si na hlavu, “no však se na sebe podívej.

Do hlavy ti vlézt nemůžeme, nemohli jsme ti vymazat vzpomínky. Udělali jsme jen všechno proto, abys zapomněl, abys svou minulost potlačil. Do tvých nevědomých snů jsme projektovali pár scenérií, které jsi považoval za zážitky z dětství.”

“Deane, tohle je jenom nějakej blbej vtip? Domluvili jste se na mě? Co to tu sakra meleš? Jak by tohle všechno bylo možný, jak bys mě mohl tak dlouho sledovat?”

“Není mi tolik, na kolik vypadám. Je mi už skoro šedesát let. Teď spím taky. Vlastně hned vedle tebe, právě teď spíme pár metrů od sebe. Dokážu ve snu víc věcí, než tušíš Richi. Například si zařídit takovéhle vitální mladé tělo,” uchechtl se.

“Promiň, ale jsi blázen,” zasmál jsem se mu. “Snad nečekáš, že ti budu věřit. Proč bys tohle všechno dělal? Kdo jsou ‘my’, o kterých pořád mluvíš?”

“Skuteční Dreamcatchers Richarde!” vystartoval. Myslíš si, že to, co dokážeš ty, je něco extra? Zdaleka ne, oproti nám jsi ubožák! Nedokážeš si představit, co ve snu umíme. Před chvílí jsi viděl jen malou ukázku. Už čtrnáct let tvořím tvůj sen. Můj sen. Náš sen. Elvin, Aaron a Marion? Nikdy neexistovali. Všechno to byly moje projekce. VŠECHNO, celý tvůj život, jsem utvářel JÁ. Je to dokonalé. Celý jsem ho vytvořil tak, abys uvěřil, že je to tvoje realita. Nic ve tvém životě nebyla náhoda, všechno bylo připravené mnou. Celá tvoje cesta až sem, ty malé krůčky, po kterých ses vypracoval alespoň do toho, co jsi dokázal, jsem připravil já!”

Zíral jsem na něj s vytřeštěnýma očima. Nic nedávalo smysl.

“Měl bych se za to pochválit,” dodal Dean sarkasticky.

“Celé je to sen, tohle není skutečnost?” zakroutil jsem hlavou kolem sebe.

“Ale je, pohybuješ se v reálném světě. Jen ti do něj sem tam od času přidám pár tríčků, jak tě dostat tam, kam chci. Myslíš, že jsi mě na internetu našel náhodou? Kdepak, to já šel za tebou. Nejdřív jsem ti pomáhal z povzdálí, jen jsem řídil tvůj směr. Pak jsme se rozhodli, že bude lepší kontaktovat tě osobně. Vytvořit ti realitu, která by ti dala smysl. Lidi, kteří by ti pomáhali.”

“Nemůžu čtrnáct let bez přestávky snít…” řekl jsem odevzdaně.

“Řekni mi, co si z těch čtrnácti let pamatuješ? Nesníš pořád. Ale poznáš, že spíš? Celou dobu jsi bytostně přesvědčený, že je to reálné. Koukni, jak máš silné podvědomí. Neudělalo žádnou chybu, dokázalo tě pořád držet v přesvědčení, že je to skutečnost.

Život se ale pro tebe stal nudným, jednolitým celkem. Nestalo se během něho nic významného. Pamatuješ si tak jen to, co se ti zdálo. A to ti stačí. Samozřejmě jsem tě nemohl hlídat neustále a měl jsi i vlastní sny, sny o tvé realitě. Ale jak vidíš, ty ti nic o tvém stavu nenapověděly. Nechaly tě žít v tvém přesvědčení. O zbytek jsem se postaral já. A že toho bylo hodně.

“A to ostatní? Ty normální sny? Sny… ve snu?”

“Jo…,” Dean se zatvářil jak děcko přistižené při nějaké lumpárně. “Viděl jsi Počátek? Tenhle sen, ve kterém jsme teď, tě měl přesvědčit o realitě. Ty další, tvoje, byly skutečně už většinou jen a jen tvoje. V těch ses měl učit.”

Nevěděl jsem, co na to říct a Dean pokračoval.

“Snění, Richi, spánek… je lepší. Většinu svého života jsem strávil spaním. Máme technologii, která mě dokáže dostat do spánku, kdy chci a udržet mě v něm jak dlouho chci. Samotné snění bohužel neovlivňuje, to už je na Dreamcatcherech. Věř však, že jsme v tom sakra dobří.

Tělo už mi tolik neslouží a za chvíli odejde a já zemřu, ve snu jsem volný.”

“Hádám, že se dostáváme k tomu, proč mi tohle děláš?” konstatoval jsem suše. Dean mě svou řečí odrovnával, už jsem neměl sílu se vzpouzet.

“Tak! Čekal jsem, kdy se zeptáš,” usmál se. “Pamatuješ, jak jsem ti říkal o hypotetické možnosti, umět všechny snové možnosti i ve skutečnosti? Jak by asi ne, dost jsem tě tím nahlodal, to já umím,” zazubil se.

“Ty to umíš, Richarde,” pronesl teatrálně dramaticky. “Alespoň jsi uměl. Nevěděl jsi o tom. Ještě než jsi totálně ztroskotal, dokázal jsi v reálném světě věci, které jsme my uměli jen ve snech. Nezapomeň, sledovali jsme tě. Nemáš ponětí, co všechno jsi způsobil a neměl o tom ani páru.

Tohle všechno, to celé čtrnáctileté divadélko, bylo jen kvůli tomu, že se chceme naučit tuhle tvoji schopnost. Když jsme tě dali do umělého spánku a já tě ve snu začal zpracovávat, byl jsi na nule. Neuměl jsi téměř nic, zapomněl jsi to. Nemohli jsme na tebe jít přímo. Nemusel bys to unést. Tolik tě to předtím odrovnávalo, protože jsi postupoval hrozně rychle, mozek to nebyl schopný přijmout. Proto jsi v podstatě skončil u nás.

Museli jsme postupovat opatrně, po malých stupíncích. Učit tě všechno od začátku. Nakonec bys dokázal to, co jsi uměl předtím. Vím to!” Dean vypadal, jak když mu je skutečně líto nastalé situace. Jak když otec kárá svého syna a snaží se v něm najít jeho světlé stránky.

Hlavu jsem měl jak balón, nemohl jsem už skoro vnímat, co se Dean snaží říct. “Proč byste na to potřebovali mě, copak byste to nakonec nedokázali sami?”

“Jsme od toho jen krůček! Je to to poslední, co nám zbývá. V tomhle stádiu už jsme však až moc dlouho. Dávno před tím, než ses vůbec narodil.

A ty Richi… promiň, že jsem předtím řekl, že jsi ubožák,” řekl zahanbeně. “Jsi jiný. Jak vidíš, hned od prvopočátku jsi nepotřeboval léta dřiny ve snech, abys dosáhl finálního prozření ve skutečnosti. Proto jsme potřebovali zrovna tebe. Naučit se to od tebe. Postupovat s tebou od začátku. Věděl jsem, že to bude běh na dlouhou trať, ale za tu moc jsem to byl ochoten podstoupit. Ty lidi z naší skupiny, tvoji takzvaní přátelé, sloužili jen k tomu, abys viděl, co dokážou ostatní. Že je možné vše. Ti naši pronásledovatelé? Jen tě to mělo nakopnout, aby ses konečně někam posunul! Všechno ostatní bylo na tobě. Nové věci ses musel učit sám, nemohli jsme ti je vštípit. Ty jsi ale pořád zůstával na místě. Stejně tak to bylo s naší domnělou prací pro Spáče.”

“Takže Spáč jsi byl vlastně ty? Co ty lidi, které jsme měli zabít, to byly taky projekce?”

“Ne bohužel ne,” zatvářil se Dean rozpačitě, “všechny úkoly byly skutečné.”

“To jsem tohle všechno musel podstoupit pro vaše vlastní dobro?”

“Pro naše? Pro tvoje, ty idiote,” rozčílil se Dean. “Potřeboval jsi trénovat. Copak ty bys nestál o to, umět co my, prozřít?”

“Raději bych umřel, když jsem měl. Lepší než žít čtrnáct let pod dohledem. Pod někým, kdo mě využívá jak loutku. Neděláte to kvůli mně, děláte to kvůli sobě!”

Dean mlčel a jen mě nervózně pozoroval.

“Nedošlo vám taky třeba, že to, co chcete umět, co mi chcete… ukrást, vůbec dokázat nemusíte? Co když jsem unikát? Co když to umím – uměl jsem – jen já?” řekl jsem mu arogantním tónem.

“Ne, to ne!” rozčílil se Dean. “To víš, že to dokážeme. Jsme všichni stejní. Lišíme se jen v tom, co umíme.” Z jeho hlasu ale byly znát silné pochybnosti.

Mlčeli jsme a dívali se na sebe. Jak dva lvi v kleci.

“Nějak mi do toho všechno nezapadá, proč mě vlastně musíš zabít?” zeptal jsem se netrpělivě.

“Á dostáváme se k tomu,” zvolal Dean, jak kdyby si na něco vzpomněl. “To, že jsi měl zabít Marion, byla zkouška. Test toho, jestli dokážeš najít osobu jen podle tváře. To, že jsem jí měl zabít nakonec já, bylo rovněž v plánu. Chtěl jsem, abys po mě šel. Abys testoval své hranice. Aby sis nakonec našel způsob, jak mě najít a zlikvidovat. Což by se ti samozřejmě nikdy nepovedlo, vím, jak se bránit.

Nepočítal jsem však s tím, že ti samo mé podvědomí vykecá, co se s tebou děje. Víš, asi někde hluboko v sobě k tobě cítím úctu a nechci, abys zemřel. Marion byla jen projekce, Marion bylo mé podvědomí, které ti ukázalo skutečnost. Když ses na tu krátkou chvíli ocitl u svého lůžka, zabil jsi jednoho z ošetřovatelů, co tě má na starosti. O tom ani nevíš co?”

“Cože? Nic takového jsem neudělal!”

“Ale udělal Richi. Už jsem poznal, že jsi k ničemu. Nedokážeš se ovládat, nevíš, co s tebou dělá tvé podvědomí. Podívej se na sebe, za ta léta ses nenaučil téměř nic. Uměl jsi finální krok, ale teď nejsi schopen ho dosáhnout. Je to akorát zbytečná ztráta času.”

Díval jsem se upřeně na Deana. Byl zvláštně roztěkaný. Buď mu bylo skutečně líto rozhodnutí mě zabít nebo poznal, jakou chabou frašku tu na mě hraje.

“Ne Deane, ty si nemyslíš, že jsem zbytečný. Ty jsi dostal strach. Viděl jsi, co všechno bez tréninku dokážu. Nepočítal jsi s tím, že po tobě půjdu ještě před smrtí Marion. To byla…”

Dean se ani nehnul.

“To byla nehoda. Ty jsi nakonec nechtěl Marion zabít. Lekl jsi se, co bych ti mohl udělat, až bys to provedl,” vyrazil jsem ze sebe s náhlým prozřením. “Vy všichni máte strach. Bojíte se, že se nebudu kontrolovat. Že se mi nebudete moct ubránit.”

Deanovi vyrašily na čele krůpěje potu a začal se nepatrně třást. Bariéra, která mě držela na místě, náhle povolila, vykročil jsem směrem k němu. Dean se vymrštil z křesla.

“Stůj!” napřáhl ruku. “Ve vteřině ti můžu zastavit srdce! Nezapomeň, že jsme pořád ve snu, ty blázne.”

“No právě,” zašklebil jsem se a skočil po něm.

Bizardní, nekontrolovatelný kolotoč snů a míst začal nanovo. Tentokrát ale utíkal Dean přede mnou. Jeho chabé útoky jsem zlehka odrážel. Cítil jsem, jak se mi snaží dostat do těla a přerušit nějakou důležitou životní funkci, snadno jsem ho však blokoval. Dean se vůbec nekontroloval. V očích měl strach a jeho podvědomí do snů házelo, co ho napadlo.

Prali jsme se kdesi v Údolí smrti, když kolem nás prošel průvod groteskních klaunů; byli jsme v nějaké knihovně, zřejmě již po zavírací době, kde se po mě Dean snažil metat knihy, ale místo toho začaly od stropu pršet kuličky hroznového vína; byli jsme u majáku při rozbouřeném moři, kolem nás cákala voda a do toho všeho vlny přinesly mraky červených tulipánů. Nemusel jsem se ani příliš snažit bojovat, jen jsem se smál.

Chvíli to pokračovalo, až se nakonec přestal Dean jakkoliv snažit. Zůstal jsem stát na skále, pode mnou byla obrovská hluboká propast. Deana jsem držel přímo nad ní. Jakoby ani nic nevážil.

Díval se na mě vyděšeně a prosebně, po celém těle se třásl. “Víš, že tím se nic nevyřeší? Dreamcatchery jako jsme my, nelze jen tak zabít. Sny jsou naše. Patří nám!”

“Samozřejmě, že vím. Ani tě zabít nechci. Ale myslím, že na rozloučenou by bylo celkem fajn, aby ses proletěl,” zakřenil jsem se.

“Jak…,” oddychoval zoufale Dean, “jak jsi to dokázal? Jak to, že čtrnáct let nemáš o ničem ani zdání a najednou dokážeš všechno. V rovině, kterou jsi pokládal za skutečnost a nedokázal jsi nic! Copak jen stačilo, abych ti to řekl?”

“Já ti nevím, Deane, možná,” řekl jsem líně. “Možná jsem jenom prozřel.” A pustil ho.

Nepadal dlouho, hned se transportoval. Nechtěl jsem už po něm jít, zůstal jsem stát a pozoroval horizont. Byl krásný večer. Zapadající slunce osvětlovalo chomáče mraků a vytvářelo krásné červánky. Kde to asi jsem? Nebyl ale čas kochat se přírodou. Byl čas se navštívit.

 

Přenesl jsem se na místo, které mi ukázala Marion. Vlastně Dean. Tři muži v bílých pláštích utekli, jakmile mě spatřili. Zřejmě už o mém malém rebelství ví všichni. Přibíhali ke mně nějací lidé a snažili se mě zastavit. Nevím, jestli byli zrovna ve svých snech nebo byli vzhůru. Bylo mi to jedno. Prostou myšlenkou jsem je dokázal zastavit, odhodit nebo jakkoliv zpacifikovat, nemohli mě zastavit.

Viděl jsem se, jak spím na tom zvláštním lůžku. Byl jsem obmotán milionem hadiček a z těla mi vedlo nespočet katétrů. Byl jsem vyhublý a sešlý. Vlasy jsem měl dlouhé a mastné, na tváři hrubě oholené strniště. Dean mě zřejmě musel ve snu vlastní vůlí deformovat, abych uvěřil jeho plánu.

Opět myšlenkou jsem odstranil všechno, co na mě bylo a doufal tak, že tím vypojím i přístroj, který mě udržuje ve spánku. Přístroje začaly pípat a řvát.

Rychle jsem se probudil. Přepadla mě neskutečná bolest a agónie. Cítil jsem, že umírám. Můj mozek mi to však nedovolil.

Netrvalo dlouho a bolest přestala. Začal jsem nabírat svaly, sílu. Dokázal jsem se z postele doslova vznést. Ztuhlé, téměř mrtvolné paže povolily a bolestivé hnisající proleženiny, místa vyžrané až na maso, mizely.

Byl jsem živý.

Stál jsem a prohlížel své tělo. Měl jsem ho přesně takové, jako ve snech. Přejel jsem si po tváři. Po vousech ani památku. Vlasy jsem měl stejně dlouhé, jako si je pamatuji. Dokázal jsem to.

Na druhé straně pokoje byla plenta. Přišel jsem k ní a odrhnul ji. Za ní ležel Dean. Měl pravdu, mohlo mu být tak kolem šedesáti. Vypadal ještě hůř než já. Byla to jen křehká skořápka, kůže visící na kostech. Sešlý starý muž, pro kterého existovala jen jedna realita, kde mohl žít.

Mohl jsem ho na místě zabít. Myslím, že to i čeká. Kdesi teď ve svém snu bloudí a očekává, že zmizí. Že jeho mozek umře a on s ním.

Neudělal jsem to. Proč bych to měl dělat? Bylo mi ho líto, neměl jsem z něj strach. A možná, jen ale možná, jsem mu byl i vděčný za to, co dokázal. Za to, že mě dostal tam, kde jsem nyní.

Sklonil jsem se k němu a do ucha mu zřetelně řekl: “Přestaň pořád snít, před realitou tě to nezachrání.”

Usmál jsem se.

Byl jsem si jistý, že mě slyšel.

 

Uplynulo půl roku. Nikdo se za tu dobu u mě neukázal a nesnažil se mě zlikvidovat. Bojí se. Nebo se na mě možná připravují a trénují, nevím. Možná že nakonec jsem unikát. Že nedokážou procitnout. Já jsem po nich nešel a ani nehodlám. Nemám z nich strach. Krom toho, aspoň může být trochu zábava, když se mě někdo z nich pokusí dostat.

Už nesním. Nepotřebuji to. Stačí mi to, co umím v reálném životě, ve svém světě. Ve skutečnosti ani příliš nespím, ani to moc nepotřebuji.

Dokážu cokoliv. Vše co si dokážete představit i v těch nejdivočejších snech. Vše co je v mé hlavě a na co pomyslím, se může stát realitou. Mám absolutní kontrolu nad vším. I nad časem.

Co se ze mě stalo? Bůh? To ani zdaleka ne. Jsem jenom vzhůru.

Tomáš Hladký

Druhou, závěrečnou část povídky zveřejníme 27.1.2017



Několik slov o:

Autor dnešní povídky mi o sobě napsal:

“Je mi 26 let a studuji, což je výstřelek, který bych si v mém věku už dovolovat neměl. Psaní mě bavilo v podstatě od vyndání dudlíku z úst a vždycky jsem se mazácky ohlížel po spolužačkách, když paní učitelka chválila mé slohové práce. Ale teprve někdy minulý rok jsem se rozhodl do toho jít tak nějak víc, víc psát, víc si o tom zjišťovat a dodal jsem si odvahu ve zkoušení posílat své výtvory do různých literárních soutěží. Bohužel jako všechno, i moje odhodlání a sebevědomí pro psaní je značně kolísavé a většinou to dopadá tak, že napíšu pár řádků nebo stran a tím to hasne. Někdy se k tomu vrátím, přečtu si už napsané, vyhodnotím to jako nenapravitelný nesmysl a opět to nechám být. Tento proces je většinou nevratný.
Kromě psaní rád hraji na kytaru, vydávám se do neznámých i známých krajů a propadám do stavů těžké letargie.”

Povídka Dreamcatchers se umístila na 16. místě  v Ceně Karla Čapka v kategorii povídka.

Dreamcatchers I

Na Horor webu si můžete přečíst povídku Ovečka jde do nebe, se kterou autor obsadil v loňském roce 1. místo.

Obr.: https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/6e/6f/cd/6e6fcd3fda27a1d2576ffefb2f953fdf.jpg