Elohím

Podívala jsem se na velkou digitální obrazovku. Všechno šlo podle plánu. Rychlost 550 světelných roků za hodinu. Tlak v pořádku. Paliva bylo dost a motor šlapal jako moje nové chytré hodinky.

Jistě, není lehké být pilotkou mezihvězdného křižníku, ale já svou práci miluju a jsem jedna z nejuznávanějších pilotek naší galaxie. Ne, že bych se tím chtěla chlubit … tak dobře, chci se tím chlubit. Létám od Alfa G5 až po svoji rodnou planetu Sigma. Nikdy žádné zpoždění, bez problémů, bez havárie. Chlouba Nejvyšších. To jsem já… Marie.

Pomalu, velmi pomalu jsem vstala a protáhla jsem se. Sakra, ty bolavý záda. Ale co, pak si zajdu za lodním doktorem, ať mi něco píchne.

Vydala jsem se do zadních prostorů lodě. Moje krásná nová loď – „Elohím“ tiše bručela a bzučela. Miluji tuhle mou soukromou symfonii. To jak elektřina probíhá monumentálním strojem a uvádí ho do provozu. A jediné, co je slyšet, je jen tiché šumění milionů pulsujících voltů.  Položila jsem pravou dlaň na stěnu lodi a nechala všechnu tu energii probíhat i skrz mě. Jako bych cítila život mé krásné lodi.

Prošla jsem kolem ubikantů 210-220, minula jsem jídelnu a pomalu jsem vešla do velké laboratoře, kde José opět pracoval na novém typu čipu. Ostré světlo žárovek mě téměř oslepilo. Popošla jsem k Josému a ledabyle se opřela o titanovou pracovní plochu. Jak se tak zaujatě nakláněl k mikroskopu, měla jsem čas si ho pořádně prohlédnout.

José nepředstavoval typického prošedivělého, vrásčitého vědce. Měl pevné, pružné tělo a

i když celé dny zíral do mikroskopů, brýle nenosil a šedýma očima neustálé propichoval všechny a vše okolo. Sám byl však vždy jakoby napružený a napjatý. Nebyl příliš vysoký, ale přesto se na člověka dokázal dívat z patra. Měl světle hnědé vlasy, které mu neustále padaly do obličeje. Nervózně si je vždy odhodil. Rty měl červené od toho, jak si je neustále zamyšleně kousal. A jako správný vědec zřejmě nepovažoval za důležité se denně holit, takže mu teď jeho mladou tvář zdobilo asi třídenní strniště. Měl ostře řezané rysy, orlí nos, tvrdé lícní kosti. Když musel vybírat mezi lidmi a stroji, vybíral vždy jednoznačně stroje. Evidentně proto, že ho nezahlcovaly přihlouplými dotazy, neobtěžovaly svými malichernými problémy ani ho nenutily předstírat zájem o nudná témata.

„Jak to jde, José?“ usmála jsem se na něj.

„Hmmm…“ zabrumlal José, aniž by zvedl oči od mikroskopu.

„Dneska jsi ani nebyl na večeři…“

„Hmmmm…“

Ano, cítila jsem ten chladný nezájem, který naplňoval celou laboratoř. Doufala jsem ale, že věta, kterou vyslovím, zapálí v Josém aspoň plamínek zájmu. „Půjdu do podpalubí. Zkontrolovat…však víš… Náklad.“ Nemýlila jsem se. José se vymrštil ze židle. „Marie, sakra, co blbneš? Zbláznila se?“ José udělal pauzu a vyčítavě mi hleděl do očí. Na to jsem čekala. Ano, teď to udělá! Řekne, že tam půjde se mnou… pro jistotu, aby mě ochránil! José se ale otočil a přešel na druhou stranu laboratoře. Stál ke mně zády, prohrábl si střapaté hnědé vlasy a zašeptal: „Nenechám se připravit o tohle místo kvůli porušení nařízení Nejvyšších. Rozumíš, Marie? Měla by ses začít chovat jako kapitánka, ne jako neposlušné děcko.“

Jistě, že jsem mu rozuměla. Bylo to jako pohlavek. Ne, on ke mně necítí ani zrnko náklonnosti.  Nestojím mu ani za to, aby se ke mně otočil čelem, když se mnou mluví. Vypotácela jsem se z laboratoře a práskla dveřmi. Párkrát jsem se nadechla a opřela se chladnou, sterilně bílou zeď.

Nikdy, nikdy se na mě ani nepodívá. Proč by vůbec měl? Proč by mě vůbec měl věnovat jediný pohled navíc? Proč by mě měl věnovat jediné slovo navíc, než jen povinné denní hlášení? Proč by mě měl věnovat jedinou minutu navíc? Ovšemže znám odpověď. Je to proti předpisům.

Já se teď z čirého zoufalství nad neopětovanými city rozhodla porušit nejzákladnější pravidlo této lodi: „Žádný kontakt s Nákladem“.

Po tvářích mi začaly stékat slzy. Rychle jsem je setřela. To já teď vážně nepotřebuji. Ne, když jdu k Nákladu.

Už několik let řídím tyhle ohromné vesmírné lodě, pomáhám lidstvu objevovat vesmír. Zkoumat jiné planety, expandovat, kolonizovat a hlavně hledat. Přepravuji největší mozky naší společnosti přes půlku známého vesmíru, aby mohli zoufale hledat TO. Naši záchranu. Lék na vymírání naší civilizace. Zkoumat jiné planety, podmínky pro přežití či zárodky mimozemského života. To vše vždy proběhlo bez nejmenších problémů. Se mnou vždy vše proběhne hladce, rychle, bezpečně a vždy přesně podle nařízení Nejvyšších.

Proto pro mě byla tato mise tak jiná. Poprvé jsem měla na palubě Náklad. A vše muselo proběhnout v naprosté tichosti, diskrétnosti a poslušnosti. A hlavně… bez jakéhokoliv kontaktu s Nákladem.

Odhodlaně jsem se odtáhla od zdi a pokračovala po schodech do podpalubí. Byla jsem pevně rozhodnutá. Prošla jsem přes sekci potravin, nářadí, skladu s náhradním oblečením pro posádku, přes malou sekci zásob pro přežití při ztroskotání. Proplétala jsem tímhle labyrintem skladišť, místností, sekcí, komor a chodeb, abych se nakonec dostala k mohutným titanovým dveřím. Masivní vrata byla zabezpečena sérií zámků a detektorů. V okolí dveří byly i kamery. „Pff,“ pomyslela jsem si, „pak jen trochu tyto záznamy z kamer upravím, aby nikdo nepoznal, že jsem tu byla na malé návštěvě.“ Nic, s čím bych si musela dělat starosti. Dostat se přes dveře byla otázka pár minut. Znala jsem všechny hesla a přístupové kódy. A i když se mi při jejich zadávání třásly ruce, za chvíli jsem už stála v tiché, matně ozářené, temné chodbě.

Zdálo se mi, že slyším tichý tlukot. Tlukot Nákladu. Tlukot lidských srdcí. Rychlý tlukot srdce mladé dívky a tichý pravidelný tlukot srdce toho chlapce.

Každý můj krok se dunivě rozléhal po celém vězení. Procházela jsem dlouhou tmavou chodbou. Napravo i nalevo byly zamřížované dveře. Mířila jsem napravo, ke dveřím Její cely. Odemkla jsem dveře. Prošla jsem dovnitř. Na zemi ležela schoulená dívka. Klesla jsem k ní na zem. Dívka mlčela. Já jsem mlčela. Zavřela jsem oči. To je poprvé, co stojím tak blízko narušitelům našeho Systému. A je to poprvé, co jsem nějaké pravidlo Nejvyšších porušila já. Nadechla jsem a začala.

„Proč jsi to udělala?“ Žádná odpověď. To bude těžké. „Nemusíš se bát mi to říct.“ Ticho. „Miluješ ho, že ano?“ Dívka ke mně pomalu pozvedla ledově modré oči. Zářily v jejím bledém obličeji. „Vždycky ho budu milovat“ zašeptala. „To už ti moc času nezbývá…“ ušklíbla jsem se. „Jakmile tě dopravíme na Sigmu, budeš veřejně popravena. Stejně tak on.“ pohodila jsem hlavou k cele toho chlapce.  Dívka svým hubeným prstem kreslila po zemi čáry. Nepodívala se na mě, ale odpověděla: „Myslíte si, že naše láska má hranice? Něco tak přízemního jako je smrt? My nejsme jako vy… Vy necítíte lásku. Berete se z donucení, jak vás Systém k sobě přiřadí, žijete spolu, rozmnožujete se a stárnete spolu. Bez nejmenšího citu. Já do tohoto vašeho Systému už nepatřím. Nebudu s nikým žít jen proto, že byl vyhodnocen jako partner, který se ke mně nejlépe hodí. Nebudu mu rodit, abych naplnila požadované populační normy. Ani pro dobro národa. Ani pro spokojenost lidstva. Ani pro naplnění Systému. Nejsem jako vy.“

Zásah… Na Sigmě nejsou povoleny náhodné sňatky. Láska se neuznává jako pádný důvod pro svatbu. Je dokázáno, že pro společný život a plození potomků není potřeba láska.

Na prvním místě je udržení vymírající generace a zplození potomků s co možná nejlepší DNA. City nejsou potřeba. Jsou potlačovány. Dělají ve vztazích jen zmatek.

Narušitelé našeho systému jsou trestáni smrtí. Jako třeba tahle mladá dívka a její milenec z druhé cely. Stejně tak bychom byli potrestáni i já a José, kdyby se mezi námi něco stalo. Ale to nehrozí, takže snad nebudu v nejbližší době veřejně popravena na náměstí Soudržnosti v hlavním městě. Na rozdíl od toho křehkého stvoření u mých nohou. Dívka si mě zkoumavě prohlížela a jako by snad četla mé myšlenky, zasmála se: „Ty jsi snad přišla pro radu!“ „Nevím, o čem to mluvíš!“ odsekla jsem. Dívka si zastrčila jeden blonďatý pramen vlasů za ucho a pokračovala: „Máš ten nejšílenější, nejzamilovanější a nejnaivnější výraz, jaký jsem kdy viděla.“ smála se. Tohle jsem nechtěla slyšet. Vstala jsem a otočila se k odchodu. „Potkáme se na popravišti, kapitánko?“ prohodila ironicky dívka. Práskla jsem dveřmi, zamkla je a odcházela. Z druhé cely se ozval mužský hlas. „Haló… vy tam… je v pořádku?! Je v pořádku?!“ Pěstí jsem praštila do dveří od chlapcovy cely. „Ticho! Nebo vás zase uspíme!“ Chlapec se schoval do stínu a zběsile šeptal dívčino jméno.

 

 

Dívka z cely měla pravdu. Systém výběru byl chladný, vědecký a ryze praktický. Byla to však naše jediná možnost, jak přežít. A Nejvyšší, rada našich hodnostářů, nám pomáhali se do Systému začlenit a dohlíželi na řád a pořádek po celé Sigmě. Vedou nás, řídí naši novou civilizaci, ochraňují nás před úpadkem. Díky nim jsme se nenavrátili k anarchii. K anarchii, která ovládala naši planetu ještě před pár desítkami let.

Začalo to asi před dvě stě lety. Byl to zlatý věk vědy a techniky. Všichni byli přesvědčeni, že právě oni jsou tím nejlepším z naší civilizace. Po mnohých zásazích moderní medicíny jsme byli schopni vyléčit, zastavit nebo aspoň utlumit většinu nemocí. Bylo možné zdokonalit své tělo, přetvořit a upravit ho do téměř perfektní podoby. Věda a technika byla na vrcholu. Cestovali jsme vesmírem. Hráli si s hmotou, časem i samotným životem. Lidé tehdy mysleli, že jsme dospěli k vrcholu našeho vývoje, že teď už nás nemůže nic zastavit. Že jsme vládci vesmíru. Jenže pak přišel zlom. Pomalu a plíživě.

Začalo se rodit méně dětí. Nejdřív jen nepatrně. Prostě jen většina rodin měla jedno či dvě děti. Růst populace stagnoval. Tomu ale nikdo nevěnoval takovou pozornost. V té době bylo zcela běžné umělé oplodnění. Děti ze zkumavek byly stále častější volba neplodných rodičů. Vypadalo to, že nás věda zase jednou zachránila před vyhynutím. Jenže pak, jako by se příroda rozhodla nás potrestat za naši zpupnost a sebejistotu. Jako by snad naše těla odmítala vědu. Uměle vytvořená těhotenství končila potraty.  Donošené děti se začaly rodit převážně nemocné, postižené nebo umíraly hned po porodu.

O pár desítek let později se třetího roku života dožilo jen 40% narozených dětí.

Lidi byli jako šílení. Teprve teď si naplno uvědomili důležitost primitivního rozmnožování.

První vlna řešení měla náboženský charakter. Co měsíc přicházel nový mesiáš, který sliboval lidstvu záchranu a vysvobození. Vybízeli lidstvo, aby se vyznalo ze svých hříchů a začalo žít spořádaně. Lidi se po tisících obraceli k víře. Všichni vzývali a prosili jakéhokoliv boha, který by mohl naslouchat. Stále marně. Lidstvo vymíralo.

Poté se začaly vytvářet radikální strany. Každá měla pro neplodnost své, zaručeně správné, vysvětlení. Jejich představitelé obviňovali vlády, psy, cizince, prach, rostliny, starce, Beta záření, prostě všechno na co si jen vzpomenete. Nakonec i samotné ženy byly obviněny, že to právě ony a jen ony můžou za vymírání civilizace. To přispělo k třetí vlně řešení. Té brutální.

Všechny vládní systémy už byly prakticky svrženy nebo neměly žádnou moc. Všude vládla anarchie. A tehdy se dostala k moci jedna z nejradikálnějších stran svalující vymírání lidstva právě na ženy. To vedlo k něčemu strašnému. Svět ovládlo násilí. V honbě za zplozením dětí bylo náhle vše povoleno. Ženy začaly být hromadně znásilňovány na ulicích. Byly na nich prováděny zrůdné experimenty, přesahující naši představivost. Lidstvo se vrátilo k nejprimitivnějším a nejnásilnějším pudům. Zánik civilizace se blížil.

V těch nejtemnějších dnech se však jednomu z posledních elitních vědců podařil převratný objev. Byl to mladý genový inženýr Erich Bergler. Zjistil, že postupnými úpravami svých těl lidé prakticky zmutovali, jejich geny se změnily natolik, že už jejich náhodným křížením nemohl vzniknout nový život. Bylo to jako křížit růži se slonem. Bezvýsledně. Pokud se však zkřížily geny správných dvojic, mohlo se dokonce narodit živé a zdravé dítě. Vymyslel tak systém na vyhledávání vhodných rodičů na základě jejich genových předpokladů. Vznikl tak „Systém výběru“, využívaný na Sigmě dodnes.

Prakticky jde o to, že vaše genové předpoklady jsou pečlivě zaznamenány a hlídány po celý váš život. Okolo dvacátého roku vašeho života jsou tyto záznamy vyhodnoceny a je nalezen váš ideální partner. Není důležité, jestli vás tento partner přitahuje, jestli máte stejné názory nebo podobné koníčky. Jde jen čistě o shodu vašich DNA. S tímto partnerem jste poté oficiálně oddáni. Je to velká sláva. Vaši rodiče pláčou, jací jste již dospělí lidé, a jak nádherně jste se zapojili do Systému a pomohli budovat novou, lepší populaci. Státní oddávající má dvouhodinovou řeč o prospěšnosti Systému, o jeho potřebnosti a jak my mladí neseme na svých bedrech zodpovědnost, tvoříme budoucnost a pomáháme společnosti. Následuje menší hostina, pár přípitků a všichni vás ujišťují, že váš partner je pro vás perfektní a že jste měli velké štěstí, když vás k sobě Systém přiřadil. Potom už je to jen na vás. Vy a váš partner spolu strávíte svatební noc. V lepším případě spolu prohodíte i pár vět. Zařídíte si bydlení. Žijete vedle sebe. Snažíte se navzájem moc neobtěžovat. A v lepším případě i otěhotníte.

Všechny dívky na Sigmě chtějí hned po svatbě otěhotnět. Pokud porodíte živé dítě, dostanete od Nejvyšších velmi, velmi tučné odměny, lepší byt či novou práci. Matky jsou velmi obdivovány a těší se velké úctě. Porodit pro Systém zdravé dítě by měla být největší pocta pro každou dívku. A pro většinu dodnes skutečně je. Já sama jsem ve dvaceti dostala přiřazeného manžela, bez jediného citu jsem si ho vzala a čas od času se pokusíme o dítě. Zatím stále marně.

Dnes se zdá, že je lidstvo zachráněno. „Systém“ se úspěšně využívá. Anarchie ustoupila. Lidé jako by se náhle probudili z dlouhé hrozivé noční můry. Vlády, státy a instituce se opět pomalu obnovují. S novým Systémem výběru vznikla nová naděje pro všechny. Jen občas pár naivních a utopických filozofů volá po návratu k lásce: „ Barbarství! Nemůžeme přece dávat lidi dohromady na základě neosobního přiřazení jejich DNA. Nemůžeme po nich chtít, aby spolu žili, rozmnožovali se a vychovávali dítě bez hlubšího citu jako nějaká zvířata!“ Bla, bla, bla. To jsou jejich hlavní argumenty. Ale ano, můžeme. A taky tak na Sigmě žijeme téměř sto let. Nemáme jinou možnost. Buď Systém výběru, nebo vymření naší rasy.

Naštěstí rada Nejvyšších se o tyto reptavé moralisty brzy postarala. Jejich hlasy umlkly. Často navždy. Stejně tak se postarala o jakékoliv jiné porušení našeho systému. Věřte mi… smrt je v případě, že jste „zrádce Systému“ ještě ta milosrdnější možnost.

 

 

Tady už jistě chápete, proč jsem Josému nikdy nenaznačila své city. Radši budu každý večer usínat s myšlenkami na něj a se svou pravou rukou mezi svými stehny, než se houpat oběšená na jednom z náměstí v hlavním městě za bouřlivého řevu davu.

Když jsem se vracela zpátky do své ubikace, pořád jsem si přehrávala rozhovor s dívenkou. Snažila jsem se to všechno pochopit. Poznat její úhel pohledu. A sama jsem se zamýšlela nad Systémem. Celý život se mě všichni snaží přesvědčit, že Systém je ta nejlepší možnost, bez které lidstvo okamžitě vyhyne. Je ale možné že se většina mýlí a tahle naivní, mladá dívka má pravdu? Zkoušela jsem si představit svět, kde bych si svobodně mohla vybrat svého manžela, kde bych nemusela rodit děti pro Systém, ale pro mě a mého muže. Zkusila jsem si představit svět, kde by se za lásku nepopravovalo…

Potřásla jsem hlavou. Na tohle bych vůbec neměla myslet! Systém je dobrý, Systém nás zachránil a já bych ho měla respektovat…nebo se alespoň tvářit, že ho respektuji. Nechci přijít o práci, natož o život.

Přišla jsem ke své ubikaci, přiložila svou kartu ke dveřím. Ve dveřích tiše luplo, když počítač načetl mou kartu a dveře se otevřely. Vešla jsem dovnitř, svlékla si šaty a vlezla do postele. Zadala jsem kód a světla zhasla, procento kyslíku se mírně zvýšilo. Moje ubikace najela na režim Spánek. A já skutečně chtěla spát. Jenže tu noc jsem neusnula. V mysli jsem pořád slyšela dívku z cely, jak shazuje Systém, ve který jsem celý život věřila. A já, poprvé za svůj život, jsem o Systému začala pochybovat.

 

Druhý den ráno jsem se rozhodla zajít k lodnímu lékaři. Cesta přes půlku naší galaxie je náročná a celá posádka musela chodit na pravidelné dávky léků, vitamínů a jiných chemických látek, které nám měly vynahradit pestrou stravu dostávanou na Sigmě.

Náš lodní lékař Michael byl navíc jako jeden z mála člověk, kterého jsem považovala za svého přítele. Pokaždé se ke mně choval velmi upřímně, několikrát mi již pomohl a, což jsem na něm měla nejradši, dokázal mě vždy rozesmát a zlepšit mi náladu. Už od dětství byl velmi chytrý a zvídavý. V patnácti získal stipendium na velmi prestižní lékařskou fakultu a v té době se také stal velkým zastáncem Systému. Se svou ženou zplodil dvě zdravé děti, což mu zajistilo výborné postavení, majetek, nádherný dům a několik štědrých grantů na jeho výzkumy. Michael byl Systému vděčný za vše a proto pro něj tak vášnivě pracoval. Právě on mě naučil ctít Systém, jeho hodnoty a pravidla.

Přišla jsem do jeho ordinace hned po ranní kontrole lodi, při které jsem nenápadně promazala nahrávku z minulé noci, jak se plížím k Nákladu.

I přes brzkou ranní hodinu byl Michael čerstvě oholený, vůně jeho kolínské naplňovala celou ordinaci, černé vlasy měl pečlivě učesané dozadu a již se u svého stolu věnoval nějakému vědeckému pokusu. V pravé ruce zrovna svíral podivnou zkumavku, plnou krvavě červené tekutiny mísící se s jinou hustou olejovou směsí stříbřité barvy. V levé ruce měl hrnek uměle redukované práškové černé kávy, největší dobrotu jakou jste mohli na téhle lodi získat. Jakmile se za mnou zaklaply dveře, Michael s úsměvem vzhlédl.

„Co to tady máš za veledílo?“ otázala jsem se s úsměvem a pohlédla směrem na tekutiny mísící se ve zkumavce. ,,Ááále, to je jen černý kafe,“ Michael se podíval na hrnek ve své levé ruce, „určitě jsi o tom už slyšela, Marie…“ zasmál se. Vyskočil ze židle a objal mě. Se smíchem jsem ho objala také: „Myslela jsem tu zkumavku…“ vysvětlila jsem. „Ach tak? To je jen nějaký hokuspokus, znáš mě.“ Michael mi gentlemansky pokynul k prázdné židli, nabídnul mi svoji černou kávu a rychle všechny takzvané „hokusy pokusy“ odklidil ze stolu.

Bokem se potom opřel o stůl a mile se zeptal: „Tak co za koktejl to dneska bude, kapitánko? Jako obvykle?“ „Jako obvykle, prosím“ mrkla jsem na něj.

„Jako obvykle“ znamenalo kromě obvyklé povinné směsi vitaminů, také pár hormonů navíc, které mi Michael podával tajně. Tyto hormony podporovaly plodnost a já je brala, abych měla větší šanci počít, což byla má jediná cesta na lepší život po návratu na Sigmu.

Dneska jsem Michaela ještě požádala o pár silných prášků na spaní a injekci proti bolesti zad. „Nemůžeš spát? Já taky ne… Musím myslet na mou ženu Elenu.“ přiznal se mi Michael.

,,Na Elenu?“ podivila jsem se. „Snad ses do ní najednou nezamiloval?“ Jen co jsem tuto otázku vyslovila, zděsila jsem se. „Ty krávo, na tohle se přece nikdo nikdy neptá. Sakra, dávej si pozor na jazyk, nebo pozná, že si byla u Nákladu!“ nadávalo mi mé svědomí. Michael však vyprskl smíchy. Svalil se vedle mě, nevěřícně kroutil hlavou a pořád se smál.

„Ale, no tak, Marie,“ snažil se popadnout dech, „ty mě chceš vážně zabít!“ Michael se konečně uklidnil a s trochu vážnější tváří mi vysvětlil, že před odjezdem se mu Elena dobrovolně nabídla, že na ni může provést sérii testů s jeho nově objevenou látkou, kterou ji tak aplikoval do těla, jako vůbec prvnímu člověku. A teď prý umírá zvědavostí, jak daný pokus na prvním člověku dopadne. „Pokud se vše podaří, bude to obrovský objev, který pomůže celému lidstvu. Nejvyšší budou velmi spokojeni!“ dmul se pýchou.

Před pár dny bych se s ním ještě radovala. Ted jsem ale seděla a nemohla se ani pousmát. Michael podrobil svou ženu testům s novou neznámou látkou, jen aby potěšil Nejvyšší. „To je od ní vážně statečné…“ podotkla jsem jen. Michael mávl rukou. „Eleně ta látka jen prospěje.“ Nezmohla jsem se na víc, než na strohé přikývnutí a roboticky jsem se vydala ke dveřím. „Mám ještě spoustu práce, Michaeli. Stavím se zase brzo…“ Rychle jsem se odpotácela pryč do kapitánské kajuty a celý den jsem se snažila zaměstnávat svou mysl prací. Nechtěla jsem na nic dalšího myslet.

 

 

I přesto, že jsem se několik následujících dní rvala prášky na spaní každý večer, spánek stále nepřicházel. Pokud jsem přece jen na chvíli usnula, měla jsem děsivé noční můry. Asi týden po mé návštěvě Michaela jsem měla ten nejděsivější sen. Stála jsem na Náměstí Ericha Berglera, nejvýznamnějším náměstí našeho hlavního města, a měla jsem být brzo popravena za rebelii proti Nejvyšším. José mi držel zápěstí za zády a šedé oči mu zářily nadšením. ,,Sláva systému! Smrt zrádcům!“ provolával vzrušeně. Potom ke mně přistoupil Michael a do krku mi vpíchl smrtící sérum. „Ta látka ti jen prospěje…“ zašeptal.

Probudila jsem se s křikem a orosená potem. Měla jsem slzy na krajíčku a trvalo chvíli, než jsem se zcela uklidnila. Hodiny ukazovaly tři v noci. Poté jsem se rychle oblékla a naprosto bez přemýšlení jsem se vydala na známou cestu. Dolů. Za Nákladem.

Cestu jsem si dobře pamatovala, letěla jsem ztemnělými chodbami jako vítr a za chvíli jsem už znovu stála u cely.

Když jsem vešla dovnitř, dívka tiše oddechovala. Byla stočená do klubíčka, její světlé vlasy se jí chaoticky plazily po tváři jako klubko hadů. Zdála se mi ještě hubenější než naposled, i přesto že byla oblečená v neforemných látkách. Byly jí vidět jen tenké ruce a nohy. V té tmě a strohosti vězeňské cely působila dívka tak křehce a neskutečně, že jsem se bála se jí dotknout. Však víte, aby nezmizela.

Po chvilce jsem se odhodlala a lehce ji probudila. Rozespale pomrkávala a protírala si oči. Potom mě uviděla a nevěřícně je vytřeštila. Chápala jsem její překvapení. Ani já jsem nečekala, že se s dívenkou ještě někdy uvidím, natož že ji přijdu znovu navštívit do její cely.

„Potřebuju to slyšet,“ vyhrkla jsem, „celou pravdu…celý tvůj příběh!“ Sama jsem nechápala, co dělám. Jediné, co jsem věděla, bylo, že toto je kousek z velké skládačky. A že se v klidu nevyspím, dokud všechny tyto kousky nespojím a neuvidím obraz, který jsem poskládala.

A tak se to bledé a krásné stvoření dalo do vyprávění. Jmenovala se Sibyl. Její otec byl jeden z Nejvyšších a ona sama vyrůstala v přepychu a bohatství. Byla vychovávána v lásce k Systému. Její otec jí získal místo na prestižní univerzitě. Zabývala se výzkumem nanotechnologií.  Měla se stát výbornou techničkou a oddaně pracovat pro Systém. Těsně před jejími dvacátými narozeninami pracovala na vývoji nejnovějších nanočipů. S její prací jí pomáhal její oblíbený profesor a přítel jejího otce. Jméno toho muže mi neprozradila. Jednoho večera, před dvěma roky, zůstala v laboratořích jen s tímto profesorem. Pan profesor byl úctyhodný občan, jeden z blízkých přátel jejího otce a jiných Nejvyšších, měl ženu a dítě. Stejně tak měl pan profesor v lásce mladé studentky a praktikantky. Když na Sibyl sladká slova ani výhružky nezabraly, pokusil se ji v laboratoři znásilnit. Jistě by se mu to podařilo, nebýt toho chlapce…

Adam pracoval na univerzitě jako noční hlídač. Právě tu noc měl službu, a když z laboratoře zaslechl podivné zvuky a křik, rozhodl se jednat. Vběhl dovnitř a uviděl křehkou Sibyl, zmítající se pod těžkým profesorovým tělem, neváhal ani chvíli a zmlátil onoho profesora do bezvědomí. Odvedl Sibyl z laboratoře, celou noc se o ni staral a uklidňoval ji. Ráno Sibyl přivedla Adama domů, aby jejímu otci dosvědčil hrůzy předešlé noci. Její otec je tiše vyslechl. Poté ji odvlekl do jejího pokoje, kde ji pohrozil vyhnáním z domu a vyděděním, pokud by někdy něco prozradila. Byl nepříčetný.

„Ten zasranej profesor se měl stát jedním z Nejvyšších. O tom, že ke svým žačkám chová přehnanou náklonost se vědělo. Bylo nutno to však ututlat. Náš úžasnej Systém musí přece fungovat bez nejmenší chybičky. Normální lidé nesmí vidět zrůdnost Nejvyšších!“ zasmála se ironicky Sibyl.

Naopak Adamovi její otec nabídl pár tisíc jako cenu za jeho mlčenlivost. Šokovaný chlapec odmítl.

Sibyl se zhroutil svět. Otec pro ni vždy znamenal jistotu, stejně tak Systém. Vyhledala Adama a společně začali burcovat mladé lidi k odvrhnutí Systému, pořádali protesty, vytvořili novou rebelii, nový odboj mladých lidí. A během toho se do sebe také zoufale zamilovali. Později utekli ze Sigmy, ale Sibylin otec je nechal pronásledovat po celé galaxii. Sibyl a Adam se spolu nezákonně zasnoubili, což znamenalo smrt, pokud by je chytili. A bohužel se tak stalo na jedné malinké opuštěné vesmírné stanici, kde Sibyl a Adam právě prožívali líbánky. A ke mně do lodi je naložili, abych je bezpečně dopravila na Sigmu jako Náklad. Tam budou veřejně popraveni, aby posloužili jako odstrašující příklad pro všechny mladé, kteří by byli tak hloupí, aby je následovali. Nejvyšší samozřejmě požadovali naprostou diskrétnost při přepravě Nákladu. Nechtěli, aby se o Sibylině příběhu kdokoliv dozvěděl. Proto to pravidlo: „Žádný kontakt s Nákladem.“

Když Sibyl dokončila své vyprávění, zůstalo v cele naprosté ticho. Po chvilce ke mně Sibyl natáhla zkřehlé ruce: „Zvládneš dokončit moje a Adamovo dílo? Všude, na venkově i ve městě, bublá tichá vzpoura proti Systému. Volá se po svrhnutích Nejvyšších. Po zrušení Systému!“

To mě zaskočilo. „Já…já…“ koktala jsem. Sibyl svůj stisk znásobila.  „Vidím se v tobě! Mě a Adama už nic nezachrání…vím to. Je to jedna z mála jistot, co teď mám.“ Dívka se pousmála, její oči však kalil smutek. ,,Musíš se postarat, aby lidé věděli pravdu o nás, o našem příběhu, o Nejvyšších a o Systému. ,,Sibyl…. chápu, že vám Nejvyšší provedli jen strašné věci… ale Systém funguje…díky němu přežíváme!“ Sibyl se rozesmála: „Přesně to chtějí, abyste si mysleli! Propaganda na tobě odvedla skvostnou práci, kapitánko! Každé narozené dítě je natisíckrát opěvováno, ale každé mrtvé dítě je tiše odstraněno, rodiče jsou podplaceni, aby mlčeli. Stále vymíráme, kapitánko. Ať už se Systémem nebo bez něj. Jen o tom teď nevíme. Přece jen je sladší vymírat v iluzi… a tak aby z toho těžili Nejvyšší…“ Dívka smutně zakroutila hlavou.

To na mě už bylo moc. Sibyl se snažila roztříštit všechno, v co jsem kdy věřila. „Ne, Sibyl…. Systém nás zachránil… láska byl krásný klam starých časů… ale teď už nám může pomoct jen věda… v to věřím já.“  Sibyl stále tiskla mou ruku. Ted ji ale beze slova táhla ke svému břichu. Položila si mou dlaň na svoje břicho. Zjistila jsem, že pod hrubými látkami, ve kterých byla zahalena, není vůbec tak hubená, jak jsem si myslela. Dívka mi chvilku držela ruku na svém vypouklém břichu.

„Mám ještě jedno malinké tajemství… tajemství, co by mohlo zničit Systém…“ zašeptala. A pak jsem to ucítila. Něco se v Sibyle pohnulo. Dítě.

Můj mozek udělal trojité salto, vylétnul mi z hlavy, třikrát oběhnul orbital Sigmy a vrátil se zpět. Z mých ztuhlých úst jsem vykoktala pár neartikulovaných zvuků. „Sama tomu nerozumím… máme s Adamem takové štěstí! Nejvyšší by z nás měli radost!“ zasmála se ironicky Sibyl. „Jak?!“ zmohla jsem se konečně na odpověď. Dívka se jen pousmála a pokrčila rameny. „To dítě by mohlo změnit celý náš svět. Po sto letech první dítě počaté z lásky a ne z genového výběru. Ach bože, chtěla bych být u toho, jak by se Nejvyšším hroutil Systém pod rukama a to vše jen díky mému dítěti!!“ Sibyl začala mít nepříčetný výraz v očích. Já znovu položila ruku na její břicho. Ucítila jsem nepatrné kopání malinkatých nožiček.

Mé hodnoty, mé přesvědčení, má výchova, to vše zmizelo a já slyšela sama sebe, jak říkám: „Dobře, zachráním vás. Tebe i tvé dítě. A snad i Adama. Ještě před přistáním vás propašuju rychle z lodi, využijeme staré vznášedlo pro případ vylodění. Než se Nejvyšší dopraví k mé lodi a budou se snažit vás odvést. Seženu vám nové oblečení, identifikační karty, všechno. Pomůžu vám. Pomůžu vám změnit svět!“ Zatímco jsem tohle Sibyl slibovala, v hlavě mi vyklíčila nádherná myšlenka. Ano! Pomůžu Sibyl, Adamovi a jejich dítěti změnit Systém. Vytvoříme svět, kde si budeme moct svobodně vybírat partnera. Ukážeme všem, že počít se dá opět i bez vědy. A pak, pak budu moct konečně být s Josém! A budeme se milovat a porodím mu spoustu dětí! Tak.

 

Se Sibyl jsme horečnatě plánovaly jejich útěk, záchranu, převrat, naději, nové státní zřízení. Když jsme asi po dvou hodinách skončily, připadala jsem si jako člověk, který se po několika letém kómatu probudil a spatřil zcela nový a odlišný svět. Tak odlišný od jeho vzpomínek, ale přece v jádru stále stejný.

Při opuštění dívčiny cely jsem jen rychle nakoukla do cely Adama. Chlapec spal, ale když jsem vstoupila do cely, pootevřel jedno oko. Byl stále zjevně zdrogovaný, zřejmě něčím, co mu podali Nejvyšší při zatýkání. „ Adame, vše vím. Zachráním vás. Tebe, Sibyl i děťátko.

Za dva dny přistaneme. Neboj se, zachráním vás! Buď připraven.“ Chlapec na mě zamžoural a pomalu pokýval hlavou. „ Děkuju…“ zašeptal.

Druhou noc jsem opět nemohla usnout. Rozhodla jsem se navštívit ještě kapitánskou kajutu, zkontrolovat nočního autopilota, naplánovat zítřejší trasu a hlavně podívat se do staré Kartotéky, jestli nenajdu pro Sibyl a Adama vhodnou novou identifikační kartu.

Kradla jsem se potemnělými chodbami přes celou loď. Většina posádky už spala, jen v několika laboratořích se ještě svítilo. Všimla jsem si, že i Michael nespí a rozhodla se, že ho později navštívím. Chtěla jsem mít alibi na dnešní noc.

Kartotéka byla rozsáhlá kruhová místnost, kde se do velkého moderního počítače digitálně ukládala totožnost každého jedince, který se kdy plavil na této lodi. Jeho informace byly zaznamenávány, později bývaly často použity pro vytvoření cestovního pasu, dokladu o oficiální a státem schválené cestě na palubě této lodi. Neoficiálně byla Kartotéka jen další způsob, jak mohli Nejvyšší nenápadně sledovat pohyb každého člověka, a to i když cestoval vesmírem. Přístup k těmto kódům má jen jedna osoba na lodi. Hádejte kdo? Správně, kapitán. V mém případě kapitánka. Kartotéka byla téměř vždy prázdná, jen při nalodění a přistání zde bylo rušno. Já jako kapitán jsem evidovala nastoupivší, vydávala doklady vystupujícím, ukládala historii mých pasažérů…

Tu noc bylo však něco špatně. Zpod bílých elektronických dveří se linulo světlo zářivek. Z místnosti se ozýval zvuk spěšných pohybů, a když jsem se přiblížila až ke dveřím, dokonce jsem uslyšela přerývaný dech návštěvníka Kartotéky.

Začínala jsem panikařit. Nikdo, nikdo, nikdo nemůže mít důvod tajně se ve tři ráno štrachat v Kartotéce. Jedině někdo jako já. Někdo, kdo by tu vůbec neměl být. Někdo, kdo se nebojí porušovat nařízení Nejvyšších.

Než jsem se však stačila rozhodnout, zda cizince vyrušit či ne, elektronické dveře se začaly s tichým „ššš“ samy otvírat. Tajemný návštěvník zřejmě nalezl, co hledal a pomalu opouštěl Kartotéku.

V životě jsem neudělala rychlejší pohyb. Během jediné sekundy mé tělo reflexně zareagovalo a já se stihla tak tak schovat do tmy vedlejší chodby.

Tiskla jsem se ke stěně a snažila se uklidnit svůj roztřesený dech. Musel mě slyšet. Vždyť mě musí slyšet i teď, funím jak větrná turbína, pomyslela jsem si. Neznámý se zastavil a poslouchal. Chodbu naplnilo zlověstné ticho. Tedy téměř. Měla jsem pocit, že moje lapání po dechu musí být slyšet až na Sigmě. Dala jsem si dlaň před ústa. Minimální zlepšení. Neznámý udělal dva kroky mým směrem. Opět zlověstné ticho. Ozvaly se další dva malé krůčky. Už jen další dva a bude stát hned vedle mě. Zadržela jsem dech. Neznámý udělal další krok. A zastavil se. Stál tak půl metru ode mě. Slyšela jsem jeho tichý dech. A ucítila exotickou pánskou voňavku. Skořice a hřebíček. Tuhle vůni jsem znala až příliš dobře.

José! José! Křičelo mi v hlavě. Proč? Proč? Ozývalo se na to. Podlaha se mi zhoupla pod nohama, a kdybych nebyla opřená o zeď, dozajista bych se skácela.

José se však náhle otočil, zřejmě se přesvědčil, že ho nikdo nesleduje a odešel na druhou stranu směrem k ubikacím. Počkala jsem asi pět minut a rozdýchávala poslední okamžiky. Až když jsem si byla naprosto jistá, že je vzduch čistý, odvážila jsem se vejít do Kartotéky.

Nic nenasvědčovalo tomu, že tu byl někdo nezvaný. Vše bylo na svém místě, hlavní počítač byl vypnutý a tiše vrněl. Došla jsem k němu a stiskla velké kulaté tlačítko Start. Počítač se s tichým brumlání rozběhl. Z obrazovky na mě začala poblikávat tabulka, požadující mé přihlašovací jméno a heslo. Bez zaváhání jsem vše zadala a rychle začala prohledávat složky. Rozklikla jsem „Poslední hledané“ a sjela až na konec seznamu.

Do tmy celé místnosti na mě blikalo jméno. Marie Clark. Mé jméno. Moje pitomé jméno. Dnešní noc definitivně přestala dávat smysl.

Sama nevím, co mě hnalo kupředu. Rozum mi přestal fungovat. Začala jsem jednat reflexivně, jako štvané zvíře. Rozhodla jsem se pro přímý útok a vydala se spícími chodbami za Josém.

Byla jsem už téměř u našich ubikací, snažila jsem se pohybovat neslyšně, jen rukou jsem se přidržovala zdi. Najednou byl však prostor pod mou dlaní prázdný. Oslepilo mě ostré světlo a něčí ruka mě vtáhla dovnitř místnosti. Ocitla jsem se na známém místě. Na stole byly rozházené hustě popsané archy papírů, mezi nimi stálo pár držáků se zkumavkami a scenérii doplňovalo několik prázdných hrnků od kávy. Michael se na mě vesele usmíval, působil nadšeně a energicky, i když musel být vzhůru celou noc. Černé vlasy měl rozcuchané, plášť pomačkaný a pod temně hnědýma očima měl šedivé kruhy z nevyspání.

„Marie…“, nadšeně lapal po dechu, „povedlo se to! Má látka funguje! Zachráním celý Systém! Zachráním ho!“ Ovanul mě jeho dech a já poznala, že svůj úspěch už zapil něčím ostřejším. Objala jsem ho. „Michaeli! Ani nevíš, jak jsem na tebe pyšná! Zítra mi o tom musíš povědět všechny detaily! Ale já už musím teď vypadnout. Mám ještě nějaké drobnosti na práci…“ Těmi drobnosti jsem samozřejmě myslela nalezení Josého, vykastrování ho a zjištění pravdy o jeho pátrání po mých osobních datech. „Ty ale teď nemůžeš odejít! Teď oslavujeme! Oslavujeme, teď musíme přece oslavovat!“ Hlas mu přeskakoval rozčilením. Chtěla jsem se vykroutit z jeho objetí, ale marně. „Sakra, Michaeli já vážně musím jít…“

Stisk jeho objetí zesílil. „Michaeli!“

Strhl mě do své náruče, silně mě přitlačil k rohu stolu a přitiskl svá ústa na moje. Jazykem rychle vjel mezi mé překvapením otevřené rty a začal mě zuřivě líbat. Na dvě sekundy mé tělo ztuhlo a jen tupě opětovalo jeho polibek. Pak jsem se však vzpamatovala a silně ho kousla do jazyka. Prudce se ode mě odmrštil. Já využila nestřeženého okamžiku, odstrčila Michaela od sebe a vzala nohy na ramena. Jak jsem utíkala ze dveří zaslechla jsem za sebou jen Michaelovo zoufalé volaní: „Marie! Prosím, vrať se! Mariééé!“

Běžela jsem temnými chodbami, naprosto bez rozmyslu. Rozlehlá patra mé lodě se náhle změnila na nepřátelské prostředí a já se poprvé ve své lodi nevyznala. Asi po půl hodince zmateného bloudění jsem narazila na kapitánskou kajutu. Roztřesenými prsty jsem vytáhla svou identifikační kartu a otevřela jsem si zabezpečené dveře. Tady jsem se konečně cítila bezpečně. Prohlédla jsem si bezděčně palubní obrazovku. Monitor počítače hlásil, že je vše v pořádku.

Jenže nic nebylo v pořádku. Nechala jsem se přesvědčit mladou holkou k rebelii proti Systému, ve který celý život věřím. José, moje tajná láska, se krade po nocích a prohlíží mé osobní záznamy. A jeden z mých nejlepších přátel Michael se teď rozhodl porušit nejzákladnější pravidlo a zamíchal city do našeho profesionálního vztahu.

Bylo toho příliš na jednu noc. Zhroutila jsem se do černého polstrovaného křesla a snažila jsem se utřídit myšlenky. Útržky z dnešního večera mi rvaly mysl na kusy. Michael, který mě zuřivě líbá, José plížící se pár centimetrů ode mě a Sibyl držící mi ruku na svém vypouklém břiše. A pak náhle vše pohltila temnota. A já poprvé po několika dnech usnula tvrdým a bezesným spánkem.

Trhnutím jsem se probudila. Oči jsem měla slepené ospalky. Promnula jsem si víčka a protáhla jsem se. Celé mé tělo proti tomu zaprotestovalo. Rychle jsem si uhladila střapaté blond hnízdo na hlavě, což kdysi bývaly mé vlasy, a přistoupila jsem k monitorům. Stále jsem nemohla uvěřit včerejším událostem. Po pár hodinách spánku mi připadaly ještě neskutečnější. Proto jsem rychle vyhledala záznamy z kamer. Vyskočilo na mě spoustu nahrávek. Nejdřív jsem našla tu z hlídaného prostoru pro Náklad. Vymazala jsem úsek záznamu, kdy do chodby s celami vstupuju a později vycházím. Přepsala jsem časové údaje, aby nikdo nepoznal chybějící část videa. Následovalo video s Michaelem. Nahrané to vypadalo ještě dramatičtěji.

Teď když jsem zpětně viděla Michaela, jak ke mně přistupuje, nemohla jsem zakřičet ne!  Nemohla jsem zastavit polibek, který následoval. Jak zhypnotizovaná jsem sledovala nahrávku dále. Po mém zběsilém úprku se černovlasá postava na videu rozčílila. Michael přešel k jednomu ze stolků a zuřivě do něj několikrát kopl. Přešel ke svému pracovnímu stolu a posadil se na židli. Ruce spojil, opřel lokty o stůl a zkroušeně položil hlavu o dlaní. Takto zůstal několik minut. Už jsem chtěla video zastavit a smazat, když tu černovlasá postavička na záběru prudce vyskočila a jak stín se vytratila z ordinace. Zvláštní, pomyslela jsem si. Takže nás tu včera po chodbách pobíhalo několik.

Jako poslední video z bezpečnostních kamer jsem si nechala to s Josém. Nebylo těžké ho najít. Kolem Kartotéky byl celou noc klid. Jen ve 2:10 se ke dveřím přikradl stín. Rychle vytáhl kartu, otevřel Kartotéku a zmizel uvnitř. Kartotéka bohužel nebyla kamerově snímána, nemohla jsem tak zjistit, co se dělo uvnitř. Ve 2:15 jsem se ke Kartotéce přišourala já. Bože, to vážně chodím tak shrbená?! Blonďatá postava chvilku přešlapuje před dveřmi, náhle však uskočí. Dveře se opět otvírají a vychází José. Přiblížím si záznam, vidím tak Josému přímo do obličeje. Nemýlila jsem se. Byl jen pár kroků ode mě. Postava udělá poslední krok a zastaví se. Sleduju pozorně Josého obličej. Na malý okamžik mu probleskne na tváři sebevědomý křivý úsměv. Poté se rychle otočí a odejde.

Bezmyšlenkovitě si pouštím daný úsek nahrávky stále znovu a znovu. José se stále znovu a znovu usmívá. Ten úsměch říká naprosto vše. Moc dobře ví, že tam někdo je. Snad i poznal, že jsem to já. Přesto se však klidně otáčí a odchází.

„Ehm, ehm…“ ozve se za mnou náhle. „Ano, poznal jsem tě, Marie.“ Jako blesk jsem se otočila. Jen půl metru ode mě stál José, opět ten sebevědomý úsměv na tváři. Tentokrát měl na sobě běžné pohodlné oblečení; světle modrý hrubý svetr, jehož rukávy si vyhrnul k loktům a tmavé kalhoty, které ohnul nad kotníky. Hnědé vlasy měl učesané a byl čerstvě oholen. Vypadal jako někdo, kdo poctivě spal celou noc a ráno se vypravil na velmi důležitou schůzku.

Naopak já jsem musela vypadat děsivě. Blond vlnité vlasy jsem měla rozcuchané kolem obličeje, kruhy pod zelenýma očima připomínaly, že jsem se několik dní pořádně nevyspala. Oblečení už jsem měla na sobě druhý den, takže můj oblíbený černý svetr už začínal mít vlastní osobnost.

Navíc jsem na Josého zírala neschopna slova nebo pohybu. To ho ještě více pobavilo. Popošel ke mně blíž, ruce dal kolem mě a zapřel se o palubní desku.

„Jdi ode mě!“ zaprskala jsem. „Táhni do prdele, ty odpornej malej šmíráku! Nemysli si, že ti to projde!“ snažila jsem se vyprostit z jeho objetí. José na to reagoval zcela klidně a maličko podstoupil. „Necháš mě to teď vysvětlit, Marie? Nebo mě necháš odprásknout na náměstí Ericha Berglera? Rychle, utíkej zavolat Nejvyšší. Určitě je bude velmi zajímat, co jsi dělala ve dvě ráno v Kartotéce.“ Při poslední větě jsem ztuhla. José pokračoval: „Dobře když jsme se teď všichni uklidnili, co zajít na snídani do jídelny a vyslechnout si, co ti chci říct? Nezní to lépe, než mě posílat do prdele?“ José se zachechtal a prsty mi malinko nadzvedl bradu. „Myslím, že kafe by ti sakra prospělo, Marie!“

 

 

Zhluboka jsem se napila horké, hořké kávy s pachutí omítky. Tak tohle je největší dobrota na lodi? Přesto mě chuť kávy začala vracet do reality. Znovu jsem pohledem probodla Josého a začala se soustředit na jeho monolog. „Marie, nečekám, že to pochopíš. Ale snaž se mi odpustit. Nechtěl jsem ti nijak ublížit. Jen jsem si potřeboval zjistit jednu nevinnou informaci, nic víc…“ „Tak nevinnou informaci,“ ušklíbla jsem se, „a nenapadlo se tě mě na tu informaci zeptat?! Hm?! Tak o co šlo, vyklop to. Hned!“ José sklopil zrak. „Marie, když to je takové…“ „Jestli mi okamžitě neřekneš, co za informaci si o mě hledal, já osobně tě mile ráda odprásknu na náměstí Berglera!“ „Hledal jsem…“ José se zhluboka nadechl, „ hledal jsem, jestli si vdaná a za koho.“ Zavládlo ticho. Od protějších stolů se ozýval bezstarostný hovor zbytku posádky, ale pro mě to vše přestalo existovat.

„Marie, já tě potřebuju. Chci tě. Každou minutou tě chci víc a víc. Snažil jsem se z toho vymanit, milionkrát jsem si nalhával, že je to jen poblouznění. Tisíckrát jsem to chtěl v sobě udusit. Stokrát jsem se pokoušel na tebe zapomenout. A hlavně jsem se snažil držet si odstup. Chovat se odměřeně. Nedat nic najevo. Vím, že to zní absurdně. Samozřejmě, že ctím náš Systém, nechci se bouřit proti zákonům Nejvyšších a nechci tě nijak indisponovat. Ale jsem slabý. Neumím ovládnout, to co mě k tobě tak táhne. A už ani nechci. Bože, Marie! Řekni něco prosím tě…“

Cítila jsem, jak se v mé mysli zvedají pomyslné přehrady a euforický, vzrušující pocit se vléval do mého těla. Měla jsem chuť křičet. Vykřičet do světa, že mě José chce! Pomalu jsem natáhla ruku a přejela prstem po hřbetu jeho sevřené dlaně. „Já… to mám naprosto stejně. José, ani jsem nedoufala, že bychom my dva… někdy…“ nezvládla jsem dokončit větu.

José ale po mém doteku prudce ucukl. „Marie, tady ne. Neblbni zas, ano?“ Znovu přišla ta pomyslná facka a já se cítila jako neposlušný, nezodpovědný fracek. Zklamaně jsem pokývala hlavou a stočila pohled k podlaze. José se ke mně pomalu naklonil a zašeptal: „Dnes o půlnoci, Marie. Přijď ke mně do laboratoře. Je to poslední noc před přistáním. Pojď se mnou zapomenout na všechna pravidla.“ Poté se s naprostou kamennou tváří zvedl a odešel z jídelny.

Jak proběhl můj pracovní den po tomto nejpodivnějším ráně v mém životě, sama nevím. Ocitla jsem se v oparu, jako bych snad byla opilá. Vše plynulo, jak má a přitom mi přišlo jako by se čas zastavil. Nahlásila jsem naše přistání a předpokládaný čas příletu na Eden, rychle jsem potvrdila zástupci Nejvyšších, že převoz Nákladu proběhl v pořádku. Spočítala jsem spotřebu paliva za celkový let, zadala všechny údaje o cestě a cestujících do Kartotéky (přes den již naprosto normální místnosti, bez podivných nezvaných návštěvníků). Za Sibyl jsem už však nezašla. I když jsem věděla, že by z mé nově nalezené lásky byla nadšená, nemohla jsem si přes den dovolit návštěvu Nákladu. Byla jsem však rozhodnutá ji i Adama zachránit. Připravila jsem jim padělané pasy z identifikačních údajů mé předchozí posádky. Rozhodla jsem se, že Josému vše řeknu. Může utéct s námi. Tak bychom mohli být spolu a bojovat i za naši lásku. Moje představivost snovala jeden plán za druhým. Jak já byla naivní!

Jediný rušivý okamžik nastal po večeři. Bylo půl desáté a já se vracela z pilotní kabiny, kde jsem ještě prováděla poslední přípravy na zítřejší přílet na Sigmu. Nastavila jsem speciálního autopilota, abych se zítra mohla plně věnovat záchraně Sibyl a Adama. Muselo to vypadat, že loď je řízena živým člověkem, zatímco já budu vzadu u Nákladu. Také jsem promazala všechen nebezpečný kamerový materiál, který by nám mohl po útěku uškodit.

Vycházela jsem zrovna ze dveří kabiny a vrazila do Michaela. Vypadal pěkně napjatě. Byl sice perfektně učesaný a oholený jako vždy, černé rozcuchané obočí měl však zlostně stažené k sobě a na jinak hladkém čele měl několik zachmuřených vrásek. Chvilku jsme oba jen stáli a zírali na sebe, nikdo nevěděl co říct. Po chvilce trapného ticha jsem se nadechla a potichu pronesla: „ To video ze včerejší noci jsem smazala. Nemusíš se bát, nikde to nenahlásím…“

„ Hmmm, dík Marie.“ odsekl Michael. Urazila jsem ho snad? Neměla jsem ale v plánu na něj brát ohledy, zvláště když jsem před sebou měla tolik nebezpečných úkolů. „ Jen si myslím, že bychom se k tomu neměli vracet. Nikdy! Zůstaňme přáteli, prosím Michaeli!“ Michael mě jen probodl ledovým pohledem a beze slova se otočil a odešel. Pokrčila jsem bezradně rameny. Co čekal? Že mu padnu do náruče?!

Smutně jsem odešla do své ubikace. Nechtěla jsem přijít o svého dobrého přítele, ale věděla jsem, že takhle to bude pro oba lepší. Ještě by ho mohli spojovat s mým útěkem! To jsem nemohla dovolit. Jen jsem doufala, že až se za pár dní dozví, že „mladá kapitánka pomohla k útěku dvěma nebezpečným deviantům“ nebude mě soudit moc ostře. A že „této narušitelce systému, kterou je nutné okamžitě zastavit“ jednou odpustí, že neopětovala jeho polibek, a že se vzbouřila proti jeho milovanému Systému.

Pohlédla jsem na své hodinky, které mě upozornily na nedostatek spánku, vysoký tlak a přílišnému množství adrenalinu v krvi. Taky mi připomněly, že je jedenáct hodin. Mám už jen hodinu! Začala jsem se pomalu chystat k Josému, chtěla jsem se mu přece jen líbit. Učesala jsem si blond vlnité vlasy do zapleteného copu. Oblékla si přiléhavé černé elastické kalhoty a červené tričko s výstřihem do V. Po dlouhé době jsem začala připomínat slušně vypadající lidskou bytost. Zmáčkla jsem pár tlačítek a jedna z bílých zdí v mém pokoji se proměnila na zrcadlo. Letmým pohledem jsem se zkontrolovala. Z malé taštičky s mými osobními věcmi jsem vytáhla malý poklad. Červenou rtěnku. Takovou nosily ženy před pádem tehdejší civilizace. Ted už se ale téměř nevyráběly. Protože komu byste se tak chtěli líbit? Vašemu přidělenému druhovi? Sotva.

Přejela jsem si rtěnkou svá ústa a stiskla rty k sobě. Krása! pomyslela jsem si, když jsem se celá prohlédla.  Vrátila jsem svou ubikaci do původního stavu. Na posteli jsem však už měla připravené oblečení na ráno a malý vojenský batoh, který vezmu sebou.

Zašla jsem ještě do kabiny pilota a naposledy si ji prohlédla. Přejela jsem prsty po palubní desce. Tohle mi bude tak chybět, uvědomila jsem si. Všeho se vzdávám pro Josého. Pro Sibyl a její dítě. Pro změnu současného systému. Povzdechla jsem si. Přešla jsem k malé páčce na levé straně desky. Směřovala dolů a malé světýlko pod ní svítilo zeleně. Ťukla jsem do páčky. Zelené světýlko zhaslo. Kamery po celé lodi byly vyřazeny z provozu. Měla jsem volnou ruku.

Do Josého laboratoře jsem se vydala velmi pomalu. Ruku jsem opět položila na stěnu lodi a poslouchala, jak má krásná loď Elohím „žije“. Táhla jsem ruku po stěnách chodeb a snažila se všechny ty pocity vstřebat a uložit. Byl to takový malý rituál na rozloučenou. Mé srdce divoce bilo a začal mě polévat studený pot. Ocitla jsem se před Josého laboratoří… Zaváhala jsem.

Co má José vůbec v plánu. Mám mu říkat o Sibyl a Adamovi? Mám ho vzít sebou? Půjde se mnou? Miluje mě? A hlavně pomiluje mě? Při poslední otázce mi malinko zacukalo v koutcích.

Čas se zastavil a já udělala pomalý krok dopředu. Přiložila jsem svou kartu a nechala ji načíst. „Šššš“ dveře se otevřely. Překvapeně jsem vstoupila dovnitř. V Josého laboratoři byla naprostá tma a ticho. Dveře se za mnou opět zavřely. Mžourala jsem do tmy a snažila se něco rozeznat. Náhle jsem však za sebou zaslechla rychlý pohyb. Něco ke mně zezadu přiskočilo. Nestačila jsem ani zakřičet. Na ústech jsem ucítila kapesník. Zhoupla se se mnou podlaha. Ztratila jsem vědomí.

 

 

„Doufám, že jsi tu dávku odhadnul…“ Už jen samotné zvuky mi působily bolest. Mezi temnotou, ve které jsem se utápěla, začalo probleskovat světlo halogenových žárovek. „Už se probírá!“ Mé vědomí se vzpouzelo. Mozek mi začínal pomalu pracovat. Každá myšlenka však bolela. Zacukaly mi víčka. Nechtěla jsem vnímat. Bylo to moc namáhavé. Kolem mě někdo mluvil. Začínala jsem pomalu chápat význam vět. „Podej mi tu injekci…“ Při slově injekce jsem sebou cukla. Mozek začal pracovat na plné obrátky. Vzpomínky se vrátily. Prudce jsem vytřeštila oči. Prudké světlo laboratoře mě málem oslepilo.  Chtěla jsem otočit hlavu doprava. Nemohla jsem. Za mnou se ozval výbuch smíchu. „Koukej, jak sebou hází!“ Ten hlas! Ne, to ne, musela jsem být ještě omámená. „Co se to…co se děje? Pomoc!“ Házela jsem sebou naprosto bezmocně. Byla jsem připásaná ke křeslu. Hlavu mi zboku něco svíralo. V mém zorném poli se objevil José. S ledovým výrazem mi jen utáhl pásy, proti kterým jsem se vzpírala. „Drž hubu, Marie.“ Hrubě mě chytl za spodní čelist a druhou rukou mi malou baterkou posvítil do očí. Škubla jsem sebou. Za mými zády se ozval šramot. „Jak to vypadá? Je už zcela při smyslech?“ José na neznámého za mými zády stroze pokýval hlavou a přešel k hromadě injekcí na svém stole. Začal si z nich vybírat. „Udělej si to sám! Já bych ti jí ještě přizabil.“ odseknul José. Jako odpověď se za mnou ozval znovu smích a poté kroky.

Michael si stoupl k Josému a rychle mu vytrhl injekci z rukou. José mu podal zkumavku s krvavě červené tekutinou protkanou stříbrnými vlákny. „Michaeli…“ vydala jsem ze sebe chraptivě. Michael po mě vrhl pobavený pohled. „ Má nejdražší Marie,“ vpíjel se do mě očima „ jsi součástí největšího vědeckého objevu našeho nového věku. Snad bys neměla strach? Neboj se…jen ti to prospěje!“

Ty poslední Michaelova slova mnou proběhla jako lavina. A vše do sebe naprosto dokonale zapadlo. Michaelův nový objev, který otestoval na vlastní ženě. Jeho tvrdý pohled dnes večer. Josého náhlé city ke mně. Jeho pozvání do laboratoře. Mohla jsem snad být ještě naivnější?!

„Prospěje mi tak jako Eleně? Je už mrtvá, co?“ Michael nevěřícně zakroutil hlavou. „Říkal jsem ti José, že je docela chytrá.“ „Kdyby byla chytrá, neleží teď tady!“ S tím jsem musela souhlasit. Michael přešel i s injekcí ke mně. José ho následoval a stáhl mi paži těsně nad hlavní pulsující žílou. „ Víš Marie, bylo vážně zábavné sledovat tvé okouzlení Nákladem. Díky tvým častým návštěvám u té malé coury si se pro nás stala naprosto perfektním kandidátem. Škoda, že už ji nebudeš moct poděkovat.“ José ke mně přistoupil z druhé strany a přitlačil mě ještě těsněji ke křeslu. „Michaeli, přece jsme přátelé. Neposlouchej ho. Co mi to děláš? Michaeli, přece jsme vždycky drželi spolu!“ snažila jsem se zoufale promluvit k tomu Michaelovi, co jsem znávala. Jenže ten tu zřejmě nebyl. José se po mé levici zachechtal.  „Ona si myslí, že je to můj nápad. To je rozkošné!“ „Nikdy jsem vám nic neprovedla! Zastavte to! Prosím!“ prosila jsem zoufale. Michael přiložil injekci k mé loketní jamce. „Myslíš si, že spolupracovat s rebely nic není? Měla sis lépe vybírat přátele. I nepřátele. Systém tě vychoval, ty jsi ho chtěla svrhnout. Nejvyšší tě chtěly okamžitě usmrtit po tom, co jsem je informoval o tvých návštěvách Nákladu. Byli velmi, velmi zarmouceni tvou zradou. Měla bys mi děkovat! Přesvědčil jsem je, aby tě nechali na živu!“ José se v odpovědi zachechtal: „ Na živu? Myslíš, že se tak dá říkat tomu, co z ní zbyde?“ „Vypadni!“ zasyčel Michael na Josého.  José ho zle probodl očima.

Jehla v Michaelově ruce mi probodla kůži. Sykla jsem bolestí. Do očí mi vtrhly slzy. „Ne…“ zašeptala jsem. Michael se trochu uklidnil a promluvil už mírněji. „Děkuji ti za spolupráci, José. Budu o tom Nejvyšší podrobně informovat. Jdi se teď postarat o loď, ano? Naše kapitánka na to teď nebude mít sílu.“ José pokýval hlavou a spěšně odkráčel z laboratoře.

„Ten José to dotáhne daleko. Je ochotný udělat jakoukoliv špínu pro trochu peněz a postavení. Nemusel jsem ho ani dlouho přemlouvat, aby tě sem nalákal. Dokonce mi sehnal detailní záznamy v Databázi. Přiznávám se. Ty jsem chtěl jen pro mou osobní potěchu.“ Zasmál se a pohladil mě po tváři. „ Konečně sami!“ Trhla jsem hlavou k jeho ruce a pokusila se ho kousnout. Michael rukou ale stihl ucuknout. Dal mi malý pohlavek přes druhou tvář. „Buď hodná. Zachraňuji tě!“ „Hajzle!“ procedila jsem mezi zuby. „Jaký svinstvo jsi mi to provedl?!“ Michael si přisunul židli a sedl si asi půl metru ode mě. Přehodil si nohu přes nohu a zaujatě mě sledoval. Vypadal, že má všechen čas světa.

„Cítíš to, drahá? Pomalu se ti otupují neuronová zakončení. Látka se soustředí na tvůj koncový mozek. To je část, kde jsou uloženy tvé emoce, motivace a paměť. To vše tu vzniká a přežívá. Neboj, neudělám z tebe retarda na úrovni záchodové štětky. Můj skromný vynález ti jen ochromí synapse, které jsou nevhodné pro Systém. Tvoje citové centrum bude lehounce poupraveno. Nepotřebuješ cítit lásku, či snad ano? Tvá paměť taky potřebuje trošku promazat, nemyslíš? Hlavně musíme utlumit tvou chuť po vzpouře, subjektivní motivace a vzpurné emoce. Posílíme tvé předpoklady pro propadnutí masové ideologii. Nemusíš se bát. Jen z tebe dělám dokonalejšího člověka.“ Michael se usmál a přejel mi rukou po stehně.

Začala se mi motat hlava. Realita se rozmlžovala. Ucítila jsem ostrou bolest v hlavě. „Proč?! Michaeli, proč?“ Plakala jsem. Začala jsem být otupělá. „Opět zapadneš do systému. Posílíme tvé uchování starých vzpomínek. Podpoříme tvé nadšení pro naši ideologii. Budeš teď více náchylná k manipulaci. Ale to nic…musíme tě zachránit.“ Bolest v hlavě byla k nesnesení, ale já se stávala stále více a více ospalou. Pořád se mi však do očí hrnuly slzy. Nemohla jsem to zastavit. „ Snad to moc nebolí. Mělo by ti to krátkodobě utlumit vnímání bolesti. Což se nám může ještě hodit, že? Neboj, myslel jsem na vše.“ Spokojeně vrněl Michael.

Měla jsem pocit, že umírám. Nebo aspoň část ve mně umírala. Sibyl! Snažila jsem si vybavit její podobu. Marně. Sibyl? Kdo je to? Věděla jsem, že bych ji měla znát. Ale proč? Na co? Vše mi bylo jedno. Na ničem z toho nezáleželo. Zavřela jsem oči a nechala se unášet. Cítila jsem, jak pásy kolem mého těla povolují. Tělo se mi vznášelo. Můj rozum ho už opustil. Poledními zbytky vědomí jsem zachytila hlas, který kolem mě plynul. Cítila jsem, jak mé tělo klouže z mého oblečení. Něco těžkého mě zalehlo. „Marie… klidně by si Josému dala přednost! Přede mnou! Ts, ts, ts! Neměli bychom se k tomu vracet, že? Měli bychom zůstat přáteli, že?  Poslední věty Michael jedovatě cedil pře ústa. Nechápala jsem nic. Co ta slova znamenají? Kde jsem? Co jsem?

„Jsi moje! Moje mistrovské dílo.“ Ucítila jsem tlak mezi stehny. Byl mi to jedno. Mé tělo se vznášelo. Vždycky jsem se chtěla vznášet. „Jsi moje!“ byla poslední věta, kterou jsem uslyšela, než jsem se navždy propadla do nicoty.

 

Prorok Systému

Strana A, 18.5. 2540

Narušitelé systému potrestáni!

Dnes 18.5. 2540 proběhlo na náměstí Ericha Berglera velkolepé shromáždění občanů, kteří takto projevili své opovržení nad hrůznými činy mladé buřičské dvojice Sibyl Rozetové a Adama Harta. Náš lid nadšeně přihlížel vynesení spravedlivého rozsudky ústy Nejvyšších a bouřlivým potleskem podpořil rozsudek smrti. Zrádci našeho Systému nemají místo v naší nové zachráněné civilizaci! Nejvyšší opět zastavili klíčení zhoubného plevele, který ohrožuje mír, svobodu a bezpečnost každého poctivého občana. Velkou čest vykonat tuto popravu tentokrát měla kapitánka lodi Elohím, která zajatce statečně přepravila přes celou galaxii. Kapitánka se rozhodla použít smrtící injekci. Smrt nastala okamžitě. Nechť jsou jejich hříšné duše spaseny! Kapitánka poté od Nejvyšších přijala medaili za statečnost, její kolegové Michael Seicher a José Diego Lunes taktéž.

Máme tu snad nové vzory pro naši dospívající mládež?

Tereza Žuffová – Kunčová


Několik slov o:

Autorce dnešní povídky je devatenáct let a pochází z Olomouce. Nyní studuje první rok právnickou fakultu Masarykovy univerzity a Brno se stalo její srdeční záležitostí. Je extrovertní typ, na druhou stranu miluje, když si může v klidu přečíst knížku. Nejvíce z žánru sci – fi/ fantasy obdivuje K. Čapka, G. Orwella a G. R. R. Martina. Od mala tancuje, trochu plave, a pár let debatovala. Kromě toho, že hodně čte, má ráda umění a hudbu.

Na gymnáziu měla se svými prácemi vždycky úspěch, takže se po letech ,,psaní do šuplíku” rozhodla zkusit štěstí v  Ceně Karla Čapka. Povídka Elohím je tedy její úplně první zveřejněné dílo.

Zajímavostí je také to, že má sice hodně naředěnou, ale přesto modrou krev slovenských šlechticů.

 

Obr.: http://im.tiscali.cz/press/2013/05/13/137918-vezeni-ilustracni-foto-653×367.jpg