Existují paralelní vesmíry velmi podobné našemu?

Chtěl bych pouvažovat hlavně o tom, jestli existují paralelní vesmíry, které jsou kopií toho našeho a to do takových detailů, že jsou v nich i kopie nás samých. Tyto naše kopie pak zažívající náš život poněkud pozměněně.

Někdy v roce 1980 jsem si tak nějak logicky odvodil, že nic není všezahrnující, tedy i to, že náš vesmír musí být v něčem, čemu jsem tenkrát říkal metavesmír. Dnes se to označuje za multivesmír. Vytvořil jsem si takový axiom, že když se lidé miliardkrát přesvědčili, že cokoliv je vždy součástí většího celku, je pravděpodobnost toho, že vesmír je jen část většího celku takových 99,99999999%. Že ten větší vesmír nevidíme, neznamená, že neexistuje.

Zenon z Eleje to kdysi napsal zhruba takto: Vše, každé něco, je v prostoru. Je prostor něco? Je. Tak bude v prostoru.

Zároveň lze odvodit jiný axiom, že vše se skládá z částí. Stačí se rozhlédnout kolem. Pro vše, co známe, tento axiom platí. Jsou některé věci, u kterých to nemůžeme potvrdit, třeba elektron, ale ty jsou všechny na horizontu našeho poznání. Tedy to spíš je jen tak, že zatím tyto části neznáme.

Jasně z toho vidíme, že nejen že musí existovat multivesmír, ale že musí existovat i jeho části, tedy náš vesmír a další vesmíry, které se dnes nazývají paralelními vesmíry. Můžeme něco říci o vlastnostech těchto vesmírů? Jen stěží. Fyzika sem nedosáhne, jen spekulace ano. Můžeme se třeba dohadovat, že další vesmíry budou podobné tomu našemu? Není k tomu žádný důvod. A když uvážíme, jak se od sebe liší třeba stromy…. není možné najít dva zcela stejné, těžko uvažovat o stejných vesmírech. (To souvisí s dalším axiomem, že vše se od všeho liší.)

Ale částice jsou přece všechny stejné, ne? Ale jak to víme, když právě tam naše znalosti končí a může to být tak, že jen hlouběji nevidíme?

Uvažme navíc, jak vznikly představy, že existují vesmíry s přesně stejnými zákony jako jsou ty naše? Jednak si vůbec nedovedeme jiné zákony představit, tedy je naše mysl omezena na ty naše. Za druhé představa vesmírů se stejnými zákony vznikla na půdě kvantové mechaniky, kde se vyskytuje mnoho stavů jedné částice najednou a při interakci/pozorování se realizuje jen jedna. Z toho vznikla představa, že tyto další možnosti mohou stvořit/znamenat celé další vesmíry (Everett).

Chybička v úvaze je ale ta, že kvantové vlastnosti se běžně neprojevují ani v lidských měřítkách, jen v těch mikro, takže je automaticky předpokládat v měřítkách celého vesmíru, je spíše fantasmagorie. Hlavně proto, že s každou kvantovou interakcí by muselo vzniknout hned mnoho vesmírů, které by byly zcela identické s tím naším a to nejen co do zákonů. Byli by v nich také naprosto stejní lidé, jako v našem a tyto paralelní vesmíry by se lišily jen jednou kvantovou událostí.

Nesmyslnost této koncepce vyplyne už toho, že takto by takových vesmírů v současnosti i minulosti vznikalo prakticky nekonečné množství, když uvážíme, kolik kvantových událostí se děje v našem vesmíru v tomto zlomku vteřiny. Navíc by v nich nemohly probíhat další kvantové události, protože ty by rychle změnily paralelní vesmír tak, že by se od toho našeho za den velmi změnil a třeba nám známí lidé by z něj zmizeli.

Představa našich kopií v paralelním vesmíru je proto asi tak pravděpodobná, jako že zítra nevyjde slunce. A když uvážíme, že popularizátoři rádi tuto koncepci předvádějí, je zřejmé, že ne proto, že by byla pravdivá, ale proto, že ji lidé chtějí slyšet. Obětovali tak vědu popularitě. 🙂

Tato koncepce spíše vyjadřuje lidskou sebestřednost, tedy omezenost uvažování jen v rámci toho, co známe. Koncepce kopie našeho vesmíru včetně kopií všech lidí, které známe, a to i nás, je tak typově podobná středověké představě, že Země je středem vesmíru. 🙂 Tady jsme my sami, každá konkrétní osoba, středem nekonečného množství paralelních vesmírů.

Se svolením autora: Zdroj: http://fikacek.blog.idnes.cz/