Hrdina jiného dne

„Skvělá práce, skutečně skvělá práce!“ vykřikoval malý mužík za pultem a přehazoval si z jedné ruky do druhé malou krabičku. Muž stojící na druhé straně pultu si nápadně odkašlal, což vytrhlo obchodníka z jeho radosti. Schoval rychle krabičku do kapsy, pousmál se a zmizel ve dveřích za sebou.

Muž, který očividně onu malou krabičku přinesl, zaklesl palce za opasek, opřel se o pult a rozhlížel se po místnosti. Ať se snažil sebevíc, nebyl schopen určit, na co se tento obchod vlastně specializuje. Skoro vše, ať už rozvěšené po stěnách, poskládané na policích či ležící na hromadách v koutech, nepřipomínalo nic jiného než zmuchlané hromady starých hadrů. Zauzlovaných tak, že při pokusu o jejich rozvázání by si patrně i Alexandr Veliký ztupil meč.

Kdo ví, na co ten žábu připomínající chlápek potřeboval tu krabičku. Vůbec to byl podivný úkol, který od něj dostal. Dojít k mrtvole žebráka na předměstí a najít u ní malou dřevěnou krabičku s bronzovým zdobením…

„Už jsem zpět, už jsem zpět!“ zakvákal opět mužík. Jeho „zákazník“ se otočil a na tváři se mu objevil výraz vyjadřující překvapení a zklamání zároveň. Ať už žabí mužík přinesl cokoliv, bylo to úzké, dlouhé a zabalené v kusu látky se vzorem čínských draků. Už od pohledu nic, co by…

„Jen se podívejte,“ usmíval se mužík a začal balík rozbalovat, „pradávná katana, která patřila samotnému…“

„Za koho mě sakra máte?“ otázal se pomalu muž, který měl být oním mečem patrně obdarován.

„Prosím?“ vyvalil mužík ještě víc své velké oči.

„Za koho mě sakra máte?“ zazněla otázka znovu. „Za nějakýho potrhlýho samuraje? A luk Robina Hooda, halapartnu, se kterou zapíchli Valdštejna, nebo snad samotnej Excalibur byste tam vzadu neměl? No?“

Doširoka rozevřené oči byly za chvíli doplněny pootevřenými ústy. Mužíkovy ruce se zastavily při rozbalování katany.

„Vám není moje zboží dost dobré?!“ rozkřičel se na celý svůj obchod. „Já vám tady dávám to nejlepší, co mám, ale vám je to málo?! Poslyšte, to kouzlo, co…“

„Ale ne! Ona je dokonce kouzelná! Dědo, laskavě si to nechte, na tohle já nevěřím. Pro mě je dobrá akorát tahle krasavice.“

Při těchto slovech muž odhrnul kabát, pod nímž byla k vidění pistole typu, jaký se nejspíš nikdy nevyráběl. Rozhodně ne sériově.

Žabí mužík si při pohledu na tuto zbraň jen pohrdlivě odfrknul a začal zase balit zpola rozbalenou katanu.

„Ať je po vašem. Myslím, že pro takové jako vy tu vážně nic nemám…“

„Mně to nevadí, tohle jsem pro vás udělal gratis…“

„Něco bych pro vás měl,“ zazněl hlas v podstatě odnikud. Oba přítomní sebou trhli. Před pultem stál muž zahalený v dlouhém černém plášti s kapucou, zakrývající tvář tak, že nešlo rozpoznat ani rysy obličeje.

„Pochlubte se,“ zabručel obchodník. Nově příchozí vytáhl z pláště zlatou sošku znázorňující nějakého dávného boha stojícího v rozbouřeném moři. Obchodník ji vzal do rukou, chvíli si ji prohlížel ze všech stran, načež si odfrknul ještě pohrdlivěji než předtím, postavil sošku na pult a řekl: „Jestli chcete, dám vám za to nějaký starší náramkový hodinky, ale víc za tohle nečekejte.“

Transakce byla vyřízena, ač ani jedna strana nevypadala příliš spokojeně. Žabí mužík poté odešel do hlubin svého obchodu, kde si sedl na zem k hromadě starých hadrů a začal balit bronzem zdobenou dřevěnou krabičku. Z ní se občas ozval nepěkný zvuk, kterým o sobě dával vědět postupující červotoč.

Muž, který tuto věc donesl, byl však tou dobou již dávno pryč a nyní kráčel v dešti nočními ulicemi města směrem ke svému domovu.

 

 

„Jsem doma,“ zabručel spíše jen pro sebe, když otevřel kovové dveře dělící jeho malý svět od velkého světa tam venku. Zamknul, pověsil klíče na hřebík u dveří a po odkopnutí bot do rohu se pomalým krokem vydal dál do bytu.

Sám to nazýval bytem, ale jiní lidé o tom pochybovali. Poté, co prošel chodbou kolem kuchyně, příslušenství a pokoje, sloužícího jako obývák a ložnice dohromady, dostal se úzkými dveřmi do prostory, která mohla dříve nějaké menší firmě sloužit jako skladiště. Někoho by možná napadlo, že tento muž se zabydlel v bytě pro strážného postaveném u skladu, ale kdybyste si zde udělali malou exkurzi, asi byste se přesvědčili, že tomu tak zcela není.

V tomto skladišti se nacházely dvě velké hromady. Napravo jen a pouze nespočetné kartónové krabice. Jedna vedle druhé, všechny nahrnuté do již značné výšky. Levá část byla zaplněná vším možným. Oblečení, knihy, hračky, staré noviny, různé přístroje… vše bez ladu a skladu, pomalu se propadající samo do sebe.

On ovšem ani jedné z těchto hromad nevěnoval pozornost, protože je znal až velmi dobře. Každý kousek, co v nich byl, mu už někdy prošel rukama. Šel zvolna dál, několik desítek metrů k dalším úzkým dveřím, jež otevřel. Za nimi se nacházela místnost, v níž byly pouze židle a stůl, na němž ležela petrolejová lampa, pár lahví s palivem pro ni a zápalky. V lampě bylo petroleje ještě dost, takže ji bez rozmýšlení zapálil a otevřel další dveře.

Katakomby. Jinak než jako katakomby snad ani toto místo označit nešlo, protože výstižnější označení byste jen těžko hledali. Nejednalo se ale o žádnou kryptu, v níž jsou na policích na stěnách vystaveny kosti dávno mrtvých lidí. Zde sice police byly, ale jedna vedle druhé na nich spočívaly kartónové krabice. Všechny stejně velké, všechny v perfektním stavu, protože toto sklepení bylo přes všechna očekávání až podivně suché. Za to možná mohl slabý suchý průvan vyvolávající dojem, jako když vane odněkud z pouště. Ač to nebylo možné, slabý poprašek velmi jemného písku na zemi této teorii jako kdyby dával za pravdu.

Krabice. Jedna vedle druhé, občas nějaká chybějící. Muž mezi nimi procházel a rozhlížel se. Nebál se, že se zde ztratí, na to znal tato místa až příliš dobře.

Po zhruba deseti minutách prohlížení polic vzal patrně náhodnou krabici a vydal se na cestu zpět. Došel opět do místnosti se stolem a židlí, zhasil lampu a přešel do skladiště. Stejně jako každý den pomalu otevřel krabici…

„Hmm,“ okomentoval beze slov obsah. Na co by ostatně mluvil – sám viděl, co v ní je, a nikdo jiný, komu by to řekl, tu nebyl.

Jako první vytáhl knihu. Po prolistování ji hodil obloukem na hromadu rozličných předmětů. Sice by nějaké nové čtení uvítal, ale bohužel neumí číst azbuku, takže ať už to byl Tolstoj, Turgeněv nebo nějaký brak, měl prostě smůlu. Jednoho dne si to možná někdo přečte… třeba jednou tu hromadu přebere a zkusí něco z ní prodat či rozdat.

Následovala malá lahvička. Petrolej. Tu opatrně položil na zem. Až zítra půjde znovu do katakomb, přidá ji k ostatním.

Posledním předmětem byla vidlička. Ta se může hodit, takže skončila prozatím v kapse. Krabice poté přistála na hromadě tvořené výhradně svými na chlup stejnými sestrami.

Bylo načase jít spát.

 

 

„Nemám žádný meč. Žádná zbraň mě…“

Otravný monolog chlápka vyřvávajícího v parku svá nikým jiným nepochopená moudra byl rázně ukončen vrženou dlažební kostkou. Tento projektil však muže neumlčel tím, že ho zasáhl. Když se přiblížil moc blízko, řečník si náhle bleskurychle spustil z rukávu do dlaně nůž, jímž jedním švihem kostku rozpůlil.

„…nechrání,“ dořekl muž a poloviny kostky dopadly na zem. V přihlížejícím, náhle velmi ztichlém davu mu sice toto tvrzení již nikdo nevěřil, ale všichni byli ochotní mu věřit, kdyby o to požádal.

„Žabař,“ utrousil chlápek, který se ani nedíval na to, co mluvčí před chvílí provedl. Mířil domů otevřít další krabici. Za celý den nenašel žádnou práci, ale zatím to moc neřešil, protože doma v lednici mu ještě zbylo jídlo akorát do dalšího dne. A to se na něj snad bude štěstěna usmívat více než dnes.

U boku cítil tíhu své pistole. Jedné z mála jistot v tomto nejistém světě.

 

 

Barevné křídy z dnešní krabice si vzal, ač nevěděl, k čemu mu budou. Sice by asi uvítal novou tužku, protože ze staré už zbýval pouze špaček, ale s tím snad ještě chvíli vydrží. Co dělat s krabičkou obsahující sbírku zátek od limonád, to doopravdy nevěděl, ale zaujalo ho, že našel knihu. Zatím nikdy se mu nestalo, že by dva dny po sobě našel knihu. Žádná azbuka, žádný rozsypaný čaj. Poctivá latinka, navíc ještě polsky, čili jazykem, jemuž rozuměl díky dětství strávenému v pohraničí.

Po celém dni trmácení se po městě měl sto chutí jít spát, ale nález knihy v něm probudil touhu si ji okamžitě přečíst. Touha byla silnější než únava, takže celou noc strávil čtením, které skončilo až v pět ráno, když mu kniha vypadla z ruky a on usnul v křesle. Autora neznal, děj nechápal, nebyl schopen určit, kdo je vlastně hlavním hrdinou. To ale nevadilo.

Zase jednou totiž bylo aspoň co číst.

 

 

Druhého dne se probudil až po poledni. Ihned se ohlásil hlad, na nějž však bohužel skromné zásoby, které ještě zbyly, ani zdaleka nestačily. Krátký nádech odpoledního vzduchu věstil jednu věc – dnes už práce bude jen těžko.

Odhodlal se tedy k něčemu, co plánoval již dlouho – zkusí něco prodat. V hromadě

všech možných krámů nalezl univerzální dálkové ovládání; úplně nové, ale malé boty a přidal ještě otvírák na konzervy. Pokud to někdo koupí alespoň za tak málo, aby si mohl koupit kus chleba, bude to snad na další den stačit.

Proč jen v těch krabicích nejsou občas nějaké trvanlivé potraviny? Kdyby se alespoň občas něco našlo, nemusel by každý den v tomhle prokletém městě hledat podezřelé lidi, kteří mu dají nějakou podivnou práci. Snad to někdo koupí…

Nemusel chodit daleko. Když šel kolem známého krámku s hadrovými uzlíky, malý žabí mužík ihned vyběhl ven, sebral malé boty a do rukou vrazil jeden ze svých uzlíků. Nežli stačil hladový muž byť jen zaprotestovat, žabí mužík opět zmizel v hlubinách svého obchůdku a zamkl za sebou.

Aspoň rozbalí ten uzlík…

Rybí konzerva. Podle data spotřeby ještě poživatelná. Za boty, co byly malé, celkem slušná cena.

Přišel domů, univerzální dálkové ovládání položil na stůl a otvírákem, jenž měl původně v úmyslu prodat, si otevřel konzervu. Asi by měl s nějakým tím krámem chodit kolem toho obchodu častěji. Pokud více uzlíků skrývá podobně lákavý obsah, mohlo by se to i vyplatit.

V krabici tohoto dne bylo mýdlo, párátka a tuba lepidla. Až podezřele užitečná várka.

 

 

Zkoušel procházet kolem obchodu s různými věcmi, ale žabí mužík se toho dne neukázal ani jednou. A chodit dovnitř by asi nebyl nejlepší nápad.

Toho dne se už naskytla jedna malá práce, ale výdělek byl hodně hubený, stěží na pár rohlíků. Když člověk není zcela tím, kým by mohl být, život jde ztuha.

Když se muž, pohrávající si v kapse s dvěma drobnými mincemi, jež mu zbyly po nákupu, vracel domů, vyrušil ho náhle zvuk souboje, který se ozýval odkudsi z výše. Pohlédl na střechy a spatřil tam toho člověka v černém plášti s kapucou, kterého potkal před pár dny v obchodě. Právě se bránil pomocí dvou krátkých čepelí značné přesile hromotluků, kteří při svých pokusech přivodit tajemnému muži úraz, nevypadali zdaleka tak elegantně jako on.

Hrdina, pomyslel si muž vracející se domů. Sáhl pod kabát a poplácal svou pistoli.

Za hrdinu bylo v průběhu věků označováno mnoho lidí. Bohužel se již zapomnělo, čím přesně byli hrdinové v nejranějších dobách lidstva. To sice dnes již tušil málokdo, ale tito hrdinové se v jedné věci za celá ta tisíciletí nezměnili.

 

 

Když otevřel dnešní krabici, měl sto chutí ji rozšlapat.

Myši sežerou vše. Tedy, ať už to byly myši nebo ne, dnes byla krabice plná hadrů, jež nějaké stvoření velmi pečlivě rozcupovalo na kousky.

Vzteky ji obrátil dnem vzhůru, zda se alespoň něco nenachází vespod.

Něco tam bylo a to něco také s cinknutím dopadlo na podlahu. Poté se to potichu dokoulelo až k podrážce boty muže, který zůstal jen nevěřícně zírat.

Byl to náboj. Byl to náboj ráže, jaká se patrně nikdy nevyráběla, očividně určený do zbraně, která se nikdy nevyráběla. Rozhodně ne sériově.

Takové, jaká byla nalezena jen jednou, a to v kartónové krabici.

 

 

Stál na mostě a silný vítr mu cuchal vlasy. Jeho kabát, který na něm do této doby vždy jen zplihle visel, dnes vlál, čímž odhaloval pistoli, jaká se nikdy nevyráběla. Rozhodně ne sériově. Muž vypadal, že přemýšlí.

Lovec, který díky svému kopí nasytil kmen.

Rytíř, co svým mečem rozehnal loupežníky.

Šerif, co svými revolvery udržoval zákon.

Ti všichni byli z pohledu některých lidí obyčejní násilníci, ale jednalo se o hrdiny, co se stali hrdiny díky tomu, že se odvážili někomu či něčemu postavit. Někomu či něčemu, co mohli sami porazit. A aby se tomu mohli postavit a porazit to, potřebovali jednu věc – nástroj, v tomto případě zbraň.

Stál na mostě a mhouřil oči, do nichž mu vítr posílal malé kapičky vody. Hned ráno tohoto dne mu kdosi zabušil na dveře a žádal jeho pomoc. Údajně případ, na nějž bude potřeba skutečný hrdina, jakým je prý on.

Vzpomínal na žabího mužíka, co mu chtěl dát katanu.

Vzpomínal na řečníka schopného nožem za letu rozpůlit dlažební kostku.

Vzpomínal na postavu v kapuci odrážející dvěma krátkými čepelemi přesilu.

Ty všechny spojovala jedna věc – zbraň. Zbraň, kterou drželi, by jim byla k ničemu jen pokud by ji ztratili či se nějak zničila. Nebo v případě, že do ní nemají potřebnou munici.

Otočil se a vydal se po mostě dál. Hlavou se mu honila jen jedna myšlenka.

Jednou vystřelím a už nebudu hrdinou.

Karel Doležal



Několik slov o:

Autor dnešní povídky se narodil v Pardubicích, ale žije v Praze. Doslova jako meteor zazářil v roce 2011, kdy se jako nováček zúčastnil hned tří kategorií v soutěži o Cenu Karla Čapka – a ve všech se umístil na velice slušných místech. Autor naštěstí jako meteor nezhasl a s jeho tvorbou se můžeme setkávat dál. Žánrově se neomezuje, dá se od něj očekávat cokoliv od space opery po humornou fantasy. V běžném životě se živí jako překladatel.

Kromě vlastního psaní pomáhá radami i začínajícím autorům, takže pokud potřebujete recenzi vlastního textu, zavítejte na stránky triumvirat.cz.

 

Povídky uveřejněné na Nevšedním světě:

Adresát nezastižen

Otázka víry

Obr.: