Lze ji rozetnout

Kardalovi se z toho krvavého pohledu zvedal žaludek.

Sledoval svého bratra Tona, jak se zamilovanou jiskrou v oku pozoruje svoji večeři, servírovanou na velké zlaté míse. Jednalo se o krvavou změť, ale Ton v tom zjevně nacházel nekonečné potěšení.

„Ženské maso je vždycky lepší,“ poučil Kardala, zatímco se na syrový kus lidského masa vrhnul rukama. „Je křehčí, víc voní… jen málokdy mi ale udělají děvče.“

Kardal potlačil zvracení. Avšak nebylo mu už ani tak zle z toho, jak jeho bratr trhá svými bílými zuby syrové maso, ale z toho, jak lákavě jemu samému voní čerstvá krev, jak mohutně se mu tvoří sliny v ústech. Díval se na Tona, na tu bestii, a… proboha, záviděl mu.

„Mohl bys to nedělat přede mnou?“ zeptal se se staženým hrdlem a nutil se odtrhnout hladový pohled od orvané kosti a vrátit ho ke své zeleninové polévce.

Ton se zasmál a na okamžik se přestal cpát. Ruce i tvář měl úplně zamazané od krve, jakoby on sám zabíjel tu nevinnou duši, jako by si ji vlastnoručně naporcoval… „Copak, copak? Snad ti nedělám chutě?“ škádlil ho. „Dáš si? Dej si kostičku! Na!“ A hodil po něm napůl ohlodanou kost.

Kardal zaťal nehty do dřevěného stolu, aby se uklidnil a neskočil po nabízené kosti jako pes. Do mozku se mu vypalovala nádherná struktura masa, ta syrová, železitá vůně ho přiváděla k šílenství.

Rychle vstal od stolu.

„Já nebudu jíst lidské maso!“ pronesl klidně, ačkoli u toho musel vynaložit veškeré sebeovládání. „Nebudu.“

„Ale prosím tě, jistěže budeš,“ zakroutil Ton nevzrušeně hlavou a dál večeřel. „Každého ta chuť dožene.“

„Já ji zvládnu. Nejsem zvíře, abych se nechával ovládat chutěmi.“

„Jakože já jsem zvíře!?“ Tonův hlas zněl výhružně, obzvlášť v kombinaci s krvavými cákanci všude kolem něj.

Kardal odmítavě mávnul rukou. „Moc dobře víš, jak to myslím.“

Ton kvůli němu dokonce vstal od stolu. Došel až před něj a podržel mu zakrvácenou ruku u obličeje. „Prostě si dej maso a uvidíš, že ti bude líp.“

„Ne!“ Kardal věděl, že jeho vůle je pevnější, než kohokoli jiného z rodiny. Věděl, že vydrží.

Ton si povzdechl, chvíli ho pozoroval jako nezbedné dítě, s nímž si neví rady. Pak ho poplácal po ramenou a labužnicky si oblízl všechny prsty.

„Jak myslíš.“ A s těmi slovy se vrátil ke stolu, aby se napil ze stříbrné misky plné krve mladé dívky.

 

 

„Miláčku?“

Kardal rychle odhodil košili, jejíž vůni nasával. Dlouhé minuty si držel rukávy, na nichž byly červené stopy bratrových prstů, u obličeje a vdechoval do sebe železitý pach; dokonce se téměř nedokázal ubránit tomu, aby skvrny neolíznul.

„Miláčku,“ zopakovala Lini a opatrně přešla místnost na svých křehkých nohách. Někdy se divil, že ji vůbec unesou.

Vzala do ruky košili a prohlédla si ji. Nemohla tušit, jak strašně se teď stydí. Jako dítě přistižené při tom, když na sebe sahá pod peřinou. Lini jenom chápavě přikývla a beze slova vyhodila košili z okna. Kardal za ní toužebně vyhlédl. Bílá látka se chvíli vznášela temným nočním vzduchem a potom dopadla na zem. Z okna vysoko nad zemí viděl jenom bílou šmouhu.

Ulevilo se mu.

Přesto si však uvědomil jednu zásadní věc.

„Nedokážu to. Nemůžu, nemůžu, nemůžu… Lini, ještě mi ani nebylo těch pětadvacet a už to nemůžu vydržet. Co potom? Jak to bude potom?“

Lini k němu přistoupila. Chtěla ho obejmout, ale byla tak maličká, že to vypadalo směšně. Sotva mohla položit hlavu na jeho nahou hruď. Přesto ho pevně sevřela kolem boků a přitiskla se k němu co nejtěsněji.

„Za měsíc ti bude dvacet pět,“ šeptala svým tichým, ale důrazným hlasem. „Rok není dlouhá doba. Stačí vydržet už jenom rok, miláčku. Jestli to někdo dokáže, tak ty.“

Kardal věděl, na co Lini myslí, když tohle všechno říká. Na jejich maličké miminko, při jehož porodu Lini málem zemřela a ztratila mnoho z životní síly. Jistě si představovala, že když on selže, bude muset jejich holčička jednou pozřít lidské maso. Lini o tom nikdy nemluvila, ale jistě se děsila okamžiku, kdy jejich krásné děvčátko, jejich Polina, poprvé řekne: „Mám chuť na lidskou krev.“ A Kardal tomu mohl zabránit. Stačilo jenom mít pevnou vůli a zdravou mysl. Stačila odvaha.

Lini mu jezdila rukama po zádech a líbala ho na kůži. „Já vím, jak moc je to těžké,“ šeptala. „Proč vám tohle někdo udělal? Hm? Jak mohl? Takové strašné prokletí… to si přeci nikdo nezaslouží…“

Kardal ji od sebe jemně odstrčil. Nikdy jí neřekl ten příběh. Už to, že svolila přivdat se do rodiny proslulé tím, že někteří z jejich předků své manželky sežrali, bylo mnohem víc, než po ní kdy mohl žádat. Vykládat jí, jak to všechno začalo…krev jaké stvůry koluje v jeho žilách… to by nedokázal.

A přesto tolik toužil podělit se s někým o tu tíživou legendu. Vysvětlit někomu, jak to peklo začalo…

 

 

Kníže, jehož jméno bylo již dávno zapomenuto, dílem věkem, dílem hrůzou, která s ním přicházela, vládl svému panství nesmírně tvrdou rukou. Lid se ho obával a nenáviděl jej. Přesto však pod jeho vládou knížectví prosperovalo a zem vzkvétala.

Jestliže měli poddaní strach ze svého knížete, tím spíš je děsil jeho syn, nástupce. Nespoutaný, divoký mladík, o němž se vyprávěly strašlivé příběhy. Prý se jako dítě ztratil v lese a napadla ho skupina vlků… šelmy dítě znetvořily, ale po třech dnech vyšel chlapec z lesa i s mrtvým vůdcem vlčí smečky, kterého táhnul za sebou. Chlapec utrpěl vážná zranění, ale zvíře… zvíře mělo prokousnuté hrdlo.

Nebyl to jediný příběh, který o něm koloval, ale byl první. To na něj se začaly nabalovat další vyprávění o krutosti mladého následníka, o neusmiřitelném hněvu, o touze po smrti, o tom, že kdo ochutnal krev vlka, odešel ze světa lidí do světa šelem.

Mladík terorizoval otcovu zemi od úsvitu do soumraku. Se svými kumpány objížděl knížectví, zabíjel ve městech a znásilňoval ve vsích, pronásledoval v lesích a mučil na cestách.

V celé zemi se našla jedna jediná dívka, které nedokázal ublížit. Její jméno nebylo z dějin vymazáno. Jmenovala se Silana. Krásná a něžná z konce knížectví. Byl-li vůbec vlčí muž něčeho podobného schopen, pak se do ní tedy zamiloval. Silana žila s matkou, přísnou vdovou, starou a mocnou čarodějkou. Snad to byla i její magická moc, která mladého muže zadržela před běsněním, když Silanu potkal.

Chtěl se s ní oženit. Možná ji opravdu miloval. Možná by ho změnila…

Ale Silana byla čistá jako ranní rosa. Odmítla jeho nabídky, nechtěla se spojit s vrahem. A její matka ji bránila před násilníkem, který jí chtěl dceru, učednici, odvést.

Několik dlouhých dnů to vypadalo, že knížecí synek snese odmítnutí, avšak vlčí krev se bouřila v jeho žilách a hnala ho za divokou pomstou.

Spolu se svými kumpány počkal, až se nevinná dívka upokojí a až její matka ztratí na ostražitosti. Poté přepadli jejich dům a děvče z něj vyvlekli. Čarodějka nebyla doma, aby dívce pomohla. Přispěchala příliš pozdě. Našla už jenom mrtvé děvče s podříznutým krkem, hořící dům a muže, kteří se zálibou hleděli na své dílo.

Mladíci se stařeně vysmívali, ale čarodějka zůstávala ledově klidná. Poklekla ke své dceři a pokoušela se upravit její mrtvé tělo.

Ať padla jakákoli slova mezi ní a knížecím synem, stala se poté neuvěřitelná a hrozivá věc.

„Můžu dělat, cokoli se mi zlíbí!“ To bylo osudné prohlášení. Mladík odstrčil stařenu od mrtvého těla a sklonil se nad ním. Sál zasychající krev z dívčina hrdla a trhal její maso zuby.

Jak strašlivá scéna to musela být…

A tehdy padla kletba.

Krutá a nemilosrdná.

Celý rod už navždy bude bažit po lidské krvi a nenajde oddechu, dokud ji nedostane. Každý muž i každá žena budou tyranizovat svou zemi, budou zabíjet své poddané a rvát jim maso z těl. Jejich touha bude nezdolná. Kdo jí bude vzdorovat, zešílí.

 

 

Přestože někteří členové jeho rodu začali jíst lidské maso již dříve, nezdolná chuť na něj přicházela s pětadvacátým rokem, tolik bylo podle legendy vlčímu knížeti, když zabil krásnou Silanu. Jako všude i v tomto temném příběhu se našel zlomek naděje, malý plamínek, komíhající se ve strašlivé vichřici. Objeví-li v sobě někdo tolik síly, aby ovládl temné stránky své povahy, zděděné po vlčí stvůře, někdo, kdo dokáže odolat strašlivé chuti na lidskou krev a zároveň bude natolik silný, aby nezešílel, vykoupí sebe a své potomky z hrozivého prokletí.

Kardal se již dávno rozhodl, že to bude on, kdo nabídne na oltář odpuštění svůj zdravý rozum. Věděl, že mnozí, kteří to zkusili před ním, se zbláznili a jejich vražedné běsnění se stalo mnohem horším. Uvědomoval si, že se nabízí osudu jako další bestie svého rodu. I proto učinil dopředu některá opatření a vyžádal si jednu krutou přísahu od nejbližšího přítele.

On nebude zabíjet nevinné.

Nebude pojídat jejich maso.

Nebude pít jejich krev.

Ať bylo jeho odhodlání jakkoli silné, v den svých pětadvacátých narozenin si uvědomil, že se v sobě zmýlil.

Pokud ho syrové maso do té doby vábilo, nebylo to nic v porovnání s tím, co přišlo nyní. Hořel touhou ochutnat člověka. Nedokázal pobývat v jedné místnosti s otcem nebo bratrem, protože z nich cítil pozřenou krev, nemohl se dívat na procházející služky, protože na ně měl chuť… začal se zavírat před Lini, neboť se bál činů, které by mohl spáchat.

A jeho touha se zhoršovala každým dnem.

Už nevycházel z pokoje. Jídlo si nechával podávat za zavřené dveře, které otvíral, až když se ujistil, že v chodbě není žádný další člověk. Okna nechával zatemněná, aby neviděl na svět.

Co by se vlastně stalo, kdyby jeden člověk zmizel? Jeden jediný, který by zahnal ta nesnesitelná muka. Nějaký zbytečný tulák, který nebude nikomu chybět. Nikdo by se to přeci nemusel dozvědět…

A tak Kardal trávil své dny v posteli, obvykle celý schovaný pod dekou. Snažil se co nejvíce spát, aby nemusel myslet na spalující chuť, ale ta se mu postupem času začala vkrádat do snů. Stejně jako v den, kdy na jeho dveře zaklepal Reda, jeho přítel z dětství.

Kardal se vymrštil dosedu. Zdálo se mu o popravách, o torzech těl, o krvi lákavě odkapávající z hlav, jež drží ruka kata.

Ústa měl plná slin.

Kručelo mu v břiše.

„To jsem já, Reda! Otevři mi, Kardale. Jestli se bojíš, že mi ublížíš, ujišťuji tě, že se ti ubráním!“

„Nechci s nikým mluvit!“

„Zešílíš, jestli tam budeš pořád sám! A ani to přeci nechceš! Navíc jsem ti něco přinesl! Myslím, že by ti to mohlo přijít k chuti!“

Kardal sice nerad, ale doploužil se ke dveřím a vpustil starého přítele do pokoje. Reda, vysoký a s postavou rytíře, sebejistě vstoupil do dveří. V rukou držel tác přikrytý poklopem. Kardal okamžitě vycítil syrové maso.

„Co to je?!“ zavřeštěl. „Co je v tom?“ Myslel, že se zblázní, ta vůně mu okamžitě oblouznila mozek. Vrhnul se na Redu, ale mladý muž bez váhání tasil dlouhou dýku, kterou si Kardala držel dostatečně daleko od těla.

„Malý dárek, příteli,“ ušklíbnul se. „Na svém panství jsem skolil srnce. Není to lidské maso, ale…“ Zvednul poklop a Kardal spatřil v matném světle, které sem přicházelo z chodby, zvířecí srdce. Chtěl si jej nacpat do úst a rozervat ho, ale Reda stále držel mezi sebou a jím ostří dýky.

Kardal věděl, že Reda chce, aby se nejprve ovládnul, ale nešlo mu to. Klepal se… třásl se vzrušením z toho pohledu. Nedokázal myslet na nic jiného. Kdyby mu Reda přinesl lidské maso, neváhal by ani okamžik a pozřel by ho. Jeho odhodlání bylo pryč. Nedokázal to.

„Dej mi…“ šeptal.

„Sedni si a uklidni se,“ přikázal Reda pevným hlasem.

Kardal zatnul zuby, až ho rozbolela celá čelist. Nehty si zatnul do předloktí tak, aby nemohl vnímat nic jiného než bolest. Dělal to v posledních dnech často. Ubližoval si, protože to byly jediné chvíle, kdy nemyslel na maso. Ale nesměl si způsobit krvácející zranění, protože potom jeho chuť rostla.

„Mám tě prosit…?“ vyrážel ze sebe téměř plačky, zatímco Reda postavil tác se srdcem daleko od něj. „Klidně si kleknu, dej mi to maso, prosím…“

„Chci si s tebou promluvit a…“

„Prosím!“

Reda se chvíli rozmýšlel, ale potom se natáhnul pro tác a podal mu ho. Kardal si chtěl zachovat alespoň poslední zbytky důstojnosti, ale nedokázal to. Vrhnul se na syrové maso jako hladová šelma. Cpal do sebe ten veliký sval, téměř ani nežvýkal. A na okamžik, na tu malou chvíli cítil nesmírnou úlevu. Bylo to pár minut, ale stačilo to, aby se mu na čas vrátil chladný rozum do hlavy.

Prokletí dostalo svou krvavou oběť.

Nebude mu to stačit dlouho, ale zatím, zatím se stáhlo z jeho hlavy, z jeho těla a nechalo ho vydechnout.

Reda seděl na židli naproti němu a trpělivě čekal. Kardal si ho sice ve svém poblouznění nevšímal, ale kdyby ho sledoval, zjistil by, že ani na okamžik na sobě nedal mladý muž znát nějaké zhnusení nebo snad odsudek. Prostě jenom čekal.

„Takhle to dál nepůjde,“ oznámil klidně, zatímco Kardal vylizoval talíř. „Jestli tady budeš takhle zavřený, tak se zblázníš. A toho já se nechci dožít.“

„Nemůžu ven,“ kroutil hlavou Kardal. Shodil talíř na zem a praštil sebou na postel. Zíral do temného stropu. „Nemůžu se dívat na lidi. Já…Redo, já začínám mít chuť i na Lini. Když za mnou přijde… Dívám se na její kůži a představuju si to maso pod ní…“ zakroutil hlavou a zoufale zavyl. Jako vlk, jako šelma, která snad mohla za jeho prokletí. „Od té doby, co je nemocná… nemůžeme spolu být ani pár chvil, protože jakmile začne vykašlávat krev…“ Teď už opravdu plakal.

Reda se postavil a pomalu se prošel po místnosti. Chtěl vyhlédnout ven, ale těžké závěsy byly k rámům oken přibité. Přejel rukou po textuře látky a zhluboka se nadechnul zatuchlého vzduchu, aby si dodal v jistotě při tom vážném prohlášení.

„Měl bys to přehodnotit.“

Kardal se zase prudce posadil zpátky, téměř jakoby se mu znovu zdála noční můra. „Prosím?“

Reda si znovu povzdechnul a konečně se otočil od závěsů, do nichž zatím slepě zíral. „Podívej se, Kardale, nezvládneš to. Jsi tu zavřený už tři měsíce. Kdyby ses viděl, když jsem vešel. Zešílíš z toho. Buď z té samoty tady, nebo z té touhy, co tě žene. Kardale, uvědomuješ si, že jsi mě prosil? Škemral jsi. I kdybys to vydržel, co z tebe po tom roce bude? Absolutní troska se zlomeným, nijakým charakterem.“ Reda se vrátil na židli, na které původně seděl, a předklonil se, aby na Kardala lépe viděl. „Tvůj otec není žádná stvůra. Jí maso – lidské maso – jenom když je to nezbytně nutné. Ano, já vím, co dělá Ton. Ale to ty nemusíš. Bude ti stačit kousek, občas. Já vím, že se bojíš, že budeš terorizovat svoje lidi, ale…“

„Ty mi říkáš, po tom všem, co už jsem vydržel, abych začal žrát lidi?“ Bylo to jako zásah něčím těžkým do hlavy a do hrudi. Kardalovi se začalo těžce dýchat. A ukojená chuť na krev se znovu začala ozývat.

Reda pomalu přikývl, jako by si nevšiml jeho šoku. „Přísahal jsem ti, že tě zabiju, když se z tebe stane krvelačné monstrum. Mám právo bránit ti v tom, abys dobrovolně zešílel.“

Kardal chtěl vybuchnout vzteky. Kolikrát si on sám říkal podobné argumenty, kolikrát už to téměř vzdával… ale nikdo jiný neměl právo přijít a říkat mu to, co si on sám myslel. Za starých časů by se s Redou serval, ale teď se musel ovládnout. Nevěděl, kam by ho zuřivost zavedla.

Nedůvěřoval si.

„Jdi pryč, prosím, jdi pryč,“ řekl co nejklidněji a soustředně se položil zpátky do postele. Dával si záležet na každém pohybu, nutil mozek, aby se zaměstnal něčím jiným než nekonečným hněvem podporovaným instinkty šelmy.

Reda se zvedl. „Je to zákon smyčky, Kardale. Stahuje se kolem tebe. Myslíš si, že není tak silná, aby tě uškrtila, ale zničí tě dřív, než si to uvědomíš. Ta touha tě zabije.“

Kardal se neodvážil na přítele podívat. „Jestli je to smyčka, tak ji lze rozetnout.“

 

 

Dávná moudra praví, že nejhorším nepřítelem je člověk sám sobě.

Jistě je to velká pravda, ale mnohdy se proti nešťastnému jedinci postaví celý svět. Kardal nemohl vyhrát, když vše bylo proti němu.

Lini, jeho milovaná Lini, byla den ode dne nemocnější. Její už tak křehká postava se téměř rozpadala před očima. Vykašlala tolik krve, že bylo překvapením, že v ní ještě nějaká zbyla. Kardal už ji téměř nevídal, ale kdyby ji viděl svlečenou, zděsil by se. Z kůže jí vystupovala žebra, lokty měla ostré a o lícní kosti by se člověk pořezal. Bílá kůže a oči zapadlé hluboko v lebce varovaly každého před jejím blízkým skonem.

Polinu, svou maličkou dcerku, neviděl už několik měsíců, protože ji nechal odvést na Redovo sídlo, pro případ, že by začal šílet. Nedovedl si představit život s tím, že ublížil svému jedinému dítěti… a on nechtěl jenom ubližovat… chtěl zabíjet a jíst.

A pak se stala ta strašlivá věc, která zasadila jeho odhodlání citelnou ránu. Držel se již šestým měsícem, polovinu utrpení už měl za sebou, ale potom přišla ta zpráva. Rozzuřený vesnický dav zabil Tona, když se pokusil unést jakousi vesničanku. Lidé se seběhli a ubili Kardalova bratra k smrti.

Nikdy by ho nenapadlo, že pocítí tak strašlivou nenávist. Pobíhal po temné místnosti a rozbíjel věci, na jejichž existenci už dávno během svého pobytu ve tmě zapomněl. Měl chuť rvát z těch lidí maso, toužil, aby se dívali, jak pije krev jejich rodin. Šelma v těm metala kozelce, prokletí získávalo navrch.

Oni zabili Tona!

Jistěže věděl, co jeho bratr celé ty roky dělá. Jistěže věděl, co by udělal s tou ženou. Ale… copak nechápali, že za to nemůže? I on, Kardal, bratrem dlouhé roky opovrhoval, dlouho ho nenáviděl za to, jaká bestie se z něj stala. Ale teď to chápal. Teď, po měsících a měsících utrpení, po nocích, během kterých nemohl spát, spalován touhou, a po dnech, během nichž nemohl bdít, mučen horečnými představami, Tonovi rozuměl.

Ano, otec se ovládal natolik, aby nešílel tak jako Ton. Ale ne každý má dokonalou vůli.

Proč to ti lidé nepochopili?

Proč mu museli zabít bratra?

Tehdy ho zachránila jeho Lini. Ona chápala všechno. Beze slova vešla do místnosti, spíš duch než žena, a posadila se na postel. Mlčky sledovala jeho řádění a pak, když se uklidnil, si položila jeho hlavu do klína.

„Chci je všechny zabít. Chci, aby byli mrtví,“ opakoval neustále dokola. Šílel. Nedokázal se tomu ubránit. Prokletí ho lámalo vejpůl. „Chci pít jejich krev.“

„Já vím, miláčku, já vím.“

„Lini,“ vyl, zatímco ho jeho žena hladila po vlasech a tiše broukala. „Lini. Každou noc se stokrát vzbudím. Vidím, jak přede mě dávají na stůl maso. Dívám se, jak stahují lidi z kůže. Vidím je umírat na tisíceré způsoby a všechny mi způsobují nesmírné potěšení, protože už brzo, už brzo budu moct…“

„A co Polina?“ zeptala se Lini tiše a Kardal měl pocit, jakoby z něj na chvilinku celé prokletí, všechna bolest ze smrti bratra, všechen vztek, všechno utrpení posledních měsíců, spadlo.

Co jeho dítě?

Vystaví ho stejným mukám?

Donutí svoji dceru, aby se živila lidmi?

Vyčerpaně se opřel hlavou o Linino vyhublé tělo a plakal. Pláč ho očišťoval od toho všeho.

„Lini, někdy, někdy, si chci uříznout aspoň článek prstu, aspoň koneček, abych… nebo si jenom sedřít kousek kůže. To přeci nemůže nikomu ublížit. Když já sám… Lini…“

Lini seděla a hladila ho po vlasech. S hlavou na jejím břiše cítil, jak násilím potlačuje ostré záchvaty kašle, které ji sužovaly čím dál častěji. Vydržela to, aby ho netrápila ještě víc. Musela se dusit celou tu dobu, co tam s ním byla.

„Lini…“

„Šššš,“ broukala a pomalinku se pohupovala, dokud ho neukonejšila do výjimečně klidného spánku.

 

 

Za tři dny Lini zemřela.

Nikdo se to Kardalovi neodvážil říct, ale on to poznal. Najednou ho opustila veškerá pevná vůle. Ztratil nad sebou poslední zbytky kontroly. Zvíře v něm definitivně vyhrálo.

Vypotácel se z pokoje. Byla sice noc, ale i třpyt hvězd, který pronikal do chodeb okny, ho po dlouhých měsících v temné kobce, dokázal oslepit. Nejistým krokem se plížil do Linina pokoje.

Věděl, co tam najde.

Jeho krásná žena ležela v posteli. Bílá a mrtvá. Tvář měla zamazanou od vykašlané krve, stejně jako ruce, kterými se zřejmě snažila chrlení zastavit. Nikdo ji neumyl. Nechali ji v posteli ležet tak, jak zemřela. Zřejmě ji chtěli vypravit do hrobu až ráno.

Ač si Kardal myslel, že nic horšího, než těch šest uplynulých měsíců, už nezažije, mýlil se. Teď, nad mrtvým tělem své manželky, totiž necítil smutek. Jenom nekonečné pokušení. Spalující chuť na její maso.

Reda měl pravdu. I kdyby vydržel, zlomilo ho to. Celý život bude myslet jenom na tuto chvíli. Na okamžik, když našel Lininu mrtvolu a toužil si svlažit hrdlo její krví.

Tu noc se nechoval jako zvíře.

Jakmile se vzdal své touze, stala se snesitelnou.

Poklekl vedle Lininy postele a něžně slíbával krev z jejích tváří. Ústa měl plná železité pachutě a po nekonečně dlouhé době cítil úlevu. Olizoval ztuhlé, studené konečky prstů a najednou začal pod tou nesmírně silnou vrstvou touhy po lidské krvi pociťovat i to, co měl vnímat, když sem vešel. Bolest a lásku.

Tu noc, noc, kdy mu tělo milované Lini přineslo nejslastnější uspokojení, se z něj stalo monstrum.

 

 

Polina seděla u dřevěného stolu a nejedla. Reda, už starý, prošedivělý muž, si ji zkoumavě prohlížel.

„Co se děje?“

Polina ani nevzhlédla. Chvíli mlčela, než odpověděla. „Lyka se dneska řízla do prstu.“

„Kdo je Lyka?“

„Moje komorná, strýčku.“

„Je to vážné?“ zeptal se; snažil se působit, že ho to zajímá.

Zamyšleně zakroutila hlavou. „Ne.“

„Tak co se děje?“ zopakoval.

Konečně Polina vzhlédla. Byla ještě mladá, sotva dvacetiletá. Oba se děsili okamžiku, kdy řekne to, co mělo zaznít nyní. „Měla jsem na tu krev chuť.“

Redu zamrazilo v zádech. Tuhle situaci už jednou zažil. S přítelem, vůči němuž si splnil nejděsivější povinnost.

Zavřel oči a vzpomínal na den, kdy mu jeho lovci nahnali to šílené zvíře, které pobíhalo po lesích a zabíjelo vesničany. Po celou dobu toho hrozného honu si stále opakoval, že je to zvíře. Šelma, bestie, dravec. Opakoval si to i teď, po mnoha letech. Nepomáhalo to. Okamžik, kdy to udělal, navždy vytěsnil z mysli, ale teď se mu vybavil.

Nemohl dělat nic jiného, ale přesto cítil vinu. Vychoval Kardalovu dceru, poskytl jí ochranu, postaral se, aby nastoupila v dědické linii na místo svého děda, který přežil oba své syny. A přesto cítil vinu.

„Dostaneš tolik krve, kolik budeš nezbytně potřebovat,“ řekl co nejklidněji a došel k ní. Vzal svou schovanku kolem ramen a pevně ji k sobě přivinul. „Naučíš se s tím zacházet tak, jako to uměl tvůj dědeček. Dokážeš to.“

Polina k němu zvedla pohled šedivý očí. Kardalových očí. „Ne. Já nechci maso.“

Redu bodlo u srdce. Pocit déjà vu byl příliš silný na to, aby jej jeho starý mozek mohl zvládnout. Viděl Kardala, jak říká totéž. A viděl Kardala zasaženého ranou jeho meče.

„Tohle neříkej, Polino. Víš, jak…“ zarazil se, ale bylo pozdě.

„Jak skončil táta?“ Postavila se, aby se mu mohla dívat do očí. „Jsem poslední z našich. Buď to zlomím, nebo se mnou zemře i to prokletí.“

„Polino,“ skučel Reda a připomínalo mu to, jak kdysi zoufale vyl jeho přítel. „To prokletí je smyčka, která se kolem vás stahuje. Proč si to neuvědomujete, proč?“

Polina se jemně, smutně usmála a objala ho. Reda věděl, že Polina ví. Že ví, že to byl on, kdo zasadil jejímu otci poslední ránu. Že si ho nechal nahnat jako zvíře. Ale chápala to. Odjakživa to chápala. Nikdy od ní neslyšel jedinou výčitku, dokonce ji ani nezahlédl v jejím pohledu.

Přesto teď cítil zvláštní tíhu povinnosti. Jako by byl dlužník, který je postaven tváří v tvář svému věřiteli.

To proto nedokázal odporovat, když vyslovila větu, kterou nechtěl nikdy slyšet znovu:

„Jestli je to smyčka, tak ji lze rozetnout.“

 

Tereza Holubová


 

Několik slov o:

Autorka je rozená stydlivka, takže většina textů, které vzniknou pod jejíma rukama, končí v šuplíku.

Čas od času však vystrčí hlavu z ulity, což je příklad této povídky, která zvítězila v soutěži Zákon smyčky, nebo povídky Účel i jed posvětí, která skončila na šestém místě v Poviedce Istroconu.
V poslední době lze něco málo z její tvorby najít i na jejím blogu Střípky ticha.

 

Obr.: http://albruno3.tumblr.com/post/487827456