Mechanické srdce

„Píše se to Sarazel, ne Sára Zel.“ Dívka vzdychla netrpělivostí a promnula si rukama obličej. „Víte co, napište to radši na jméno Henry Bailey.“

Podobný scénář se opakoval takřka pokaždé, když měla rezervovat pokoj nebo na své jméno převádět účty, ale i přesto jí tupost některých lidí stále dokázala rozohnit.

Sarazel si vlastně ani nepamatovala, odkud pochází. Její otec celý život cestoval kvůli jistému projektu mapujícímu životní úroveň v rozdílných světových metropolích, a protože matka zemřela v den, kdy se Sarazel narodila, nezbývala jí jiná možnost než cestovat společně s ním. Na žádném místě nezůstávali déle než pár měsíců, nikde neměli domov. Sarazel si připadala tak trochu jako kočovník, nicméně za všechna ta léta si jiný život jen stěží dokázala představit.

Nyní byli v Benátkách a Sarazel jako obvykle dostala za úkol sehnat na dočasnou dobu hotel a vyřídit další záležitosti související s jejich pobytem. Brzy zjistila, že úzké uličky města tvoří spletitou síť, v níž se člověk bez mapy nedostane o moc dál než deset kroků od domu, ale nakonec se jí po domluvě s několika dalšími turisty i domorodci podařilo ubytování najít. Koneckonců po tom, co před rokem bloudila v ulicích Tokia a za dva dny se ocitla hned třikrát na policejní stanici, ji tady už nemohlo nic překvapit.

Dotáhla dvě k prasknutí nacpané tašky do prvního patra, kde se nacházel jejich skromný, a přesto ďábelsky drahý pokoj. Štěstí v neštěstí bylo, že vždy cestovali nalehko, ale i tak měla teď Sarazel pocit, že zavazadla váží snad metrák. Postavila je hned u vchodu a zavřela dveře.

Pokojík byl malý se strohým vybavením obsahujícím brčálový perský koberec, dvě židle stojící okolo kulatého dřevěného stolku, zelené křeslo a dvě postele. Ve vzduchu se vznášela vůně mořské soli smíchaná s výrazným odérem desinfekce. Z okna byl pak nádherný výhled na honosný Canal Grande, po kterém cik cak čeřil vodu bezpočet gondol, člunů, taxíků a dalších plavidel. Když Sarazel tu scénu sledovala déle a pozorněji, nešlo jí na rozum, že ještě nedošlo k žádné větší kolizi.

Její otec měl vždycky ve zvyku zůstávat v přelidněných a páchnoucích metropolích o poznání déle než v malebných městech, jako byly právě Benátky. Měli se zde také zdržet asi jen dva týdny, zatímco v Budapešti, z níž přijeli, strávili celé tři měsíce.

Povzdechla si a vrátila se pro zavazadla. Nejdříve odnesla k jedné z postelí svojí tašku a potom se vrátila pro druhou.

„Cink!“ ozvalo se, když ji nadzvedla. Na zem vypadly dva maličké šroubky a jedna matice. Posbírala je a rozepnula jednu z bočních kapes tašky, aby je narychlo měla kam sklidit. Jakmile to ale udělala, vysypaly se na ni další kovové součástky napěchované uvnitř.

Není divu, že to váží metrák, když s sebou otec vláčí celé železářství.

Dříve by se tomu možná divila, ale léta strávená společně s ním ji naučila, že v jeho případě je lepší moc se neptat. A tak se neptala. Neptala se, kde strávil celý den. Neptala se, kam pojedou příště, ani kdy tohle věčné křižování světem skončí. Naučila se brát věci takové, jaké byly, a její otec byl zkrátka podivín. Sama Sarazel musela nepochybně zdědit více rysů po matce, kterou nikdy nepoznala, jelikož jemu byla podobná asi jako tuřín magnólii.

Ale i tak ho milovala. Nejraději vzpomínala na okamžiky, kdy jí jako malé vyprávěl příběhy o fantastických bytostech a světech ukrývajících se kdesi za zrcadlem, ve světě z druhé strany toho našeho.

Uklidila šroubky a opět se zahleděla z okna. Nyní ale nesledovala scény odehrávající se venku na ulicích, nýbrž svůj odraz ve skle. Přírodní barva jejích vlasů byla tmavě hnědá, teď se na ní ale dívala dívčina s modrou hřívou sestříhanou kousek pod uši, očima oříškové barvy a ostře řezanými lícními kostmi. Naproti tomu její otec předtím, než mu zešedivěly, míval vlasy v barvě pšeničných klasů a v kulatém obličeji mu pokojně hověly dvě modré studánky.

Než Sarazel stihla všechno potřebné zařídit, vybalit si věci a dát si krátkého šlofíka, slunce už se stačilo přehoupnout přes horizont a zbarvit okolí rudými odstíny, až scenérie působila dojmem, že v kanálech místo vody teče krev.

Počkala, až slunce zapadne úplně a ještě hodnou chvíli poté, než vyrazila. Přes bílé tričko s trefným nápisem ENGLISH? si přehodila černý kabát a na hlavu narazila pletenou čepici. K tomu takřka neustále na pravé ruce nosila podlouhlou rukavici bez prstů, aby tak skryla sérii bílých jizviček obepínající její zápěstí. Kde k nim přišla, to si nepamatovala. Otec tuto otázku vždy odbyl se slovy, že jako malá sahala, kam neměla.

Před nedávnem lidmi přetékající ulice se nyní vyprázdnily a zahalila je rouška nastávající noci – tichá, klidná, namočená do inkoustu a sem tam tečkovaná hvězdami. Přesně takhle měla Sarazel všechna města, která kdy navštívila, nejraději. Vykročila přímo za nosem, ruce zabořené v kapsách a neslyšně si pobrukovala, zatímco se po chvilce dostala na rozlehlé náměstí svatého Marka a poté začala postupně opouštět širokou promenádu okolo Canalu Grande a nořit se do užších uliček. Bylo brzké léto, a přestože přes den zde žezlo vlády převzalo parné a slunečné počasí, v noci se ochladilo, a tak byla nakonec za tenký kabát i čapku vděčná.

Kličkovala uličkami, až se zhruba po hodině dostala kamsi do obytné části Benátek. Domy zde měly znatelněji oloupanou omítku, často byly zčásti pobořené nebo se pyšnily obnaženými cihlami. Mezi okny hojně visely šňůry na prádlo, nyní už ale prázdné. Sarazel zabočila do jedné z bočních ulic, úzké asi tak, aby se tam vešel jeden člověk. Na někoho mohla působit klaustrofobickým dojmem, ale potom, co se před lety procházela po starověkém Fésu v severním Maroku, se jí tohle zdálo jako nic.

Jak šla, rozpažila a oběma rukama hladila zdi. Přejížděla rukama po spárách, vadách a prasklinách v omítce a vnímala každou z nich. Zavřela oči a plnými doušky vdechovala vzduch okořeněný solí z nedalekého moře. Dokázala by tudy chodit celou věčnost – s hlavou ztracenou daleko v oblacích a objímajíc město. Možná právě proto, že nikde neměla stálý domov, se jako doma cítila po setmění v každém městě.

„VVVvvžžžm…“ ozvalo se jí za zády, až se prudce otočila. Nikoho a nic tam ale neviděla, a tak pokračovala dál v chůzi.

„VVVVVvžžžžm…“ zaslechla znovu, tentokrát mnohem blíž.

Přidala do kroku, a když zahlédla ústí uličky, pozvolna přešla do sprintu.

Otevřelo se před ní maličké náměstí ze všech stran skryté v sevření domů. Uprostřed stála studna, ale na rozdíl od ostatních, které doposud v Benátkách viděla, měla tahle zamřížované víko odkryté.

Kap, kap, kap.

V tom okamžiku netušila proč, ale vyrazila směrem ke studně. Na povrchu měla zhruba tvar pětiúhelníku zdobeného různými vlnkami a zákruty vysekanými do kamene. Sarazel sevřela okraje studny rukama a naklonila se níž do jejího nitra. Nedohlédla ale dál než pár centimetrů. Naklonila se proto ještě o kousek níž a pak –

– a pak se to stalo.

„VVVVVVŽŽŽŽŽmm!“ ozvalo se jí hned vedle ucha. Trhla sebou, ale to už jí neviditelné ruce strkaly do zad. Neudržela rovnováhu a najednou padala a padala dolů do černočerné tmy.

Říká se, že okamžik před smrtí se vám před očima promítne celý život. Je to lež jako věž. Jediné, co Sarazel dokázala v tu chvíli vnímat, byl pocit volného pádu, to, že si sedřela oba lokty o betonové okraje a myšlenka: padám!

Jak hluboká může asi být hladina v takové studni? A co se stane, když do ní spadne člověk po hlavě?

Náraz byl ale mírnější, než čekala. Vodní hladina jí uštědřila facku do obličeje, když se začala propadat stále hlouběji a hlouběji do vody. Nevěděla, kde je nahoře nebo dole, vlevo či vpravo, připadala si naprosto dezorientovaná. Jakási neviditelná síla jí stahovala pořád hlouběji a hlouběji. Sarazel kopala nohama a mrskala okolo sebe rukama v přesvědčení, že se tak dostane zpátky k hladině. Když se jí pak z úst vedraly bublinky vzduchu, zatajila dech – místo aby stoupaly nahoru, klesaly dolů. Tak se přestala bránit a nechala neviditelné prsty, aby jí obemknuly paže a stáhly dolů, kde měla být z naprosto nelogických důvodů hladina.

Bylo to, jako když prásknete balónek. Voda se nad ní rozevřela a ona vystřelila vzhůru. Máchala rukama okolo sebe a dávila se. Když se přestala topit a v rámci možností se uklidnila, zjistila, že místo ve studně plave v úzkém kanálu. Její mysl odmítala uvažovat nad tím, jak se sem dostala a jediné, na co se dokázala soustředit, bylo vymyšlení způsobu, jak vylézt ven.

Kousek od ní byla u břehu uvázaná gondola. Doplavala k ní a po lítém boji se jí nakonec podařilo přehoupnout své těžké tělo přes okraj plavidla.

Zanadávala, ale místo slov se jí z úst vyhrnula jen další voda doprovázená záchvatem kašle. Skvěle, takže suma sumárum: promočená, ztracená a nejspíš se pořádně praštila do hlavy.

Vyškrábala se na břeh a kolébající chůzí zamířila do nejbližší uličky. Přísahala by, že v tichu, které se zde rozprostíralo, by se dalo slyšet trávu růst – kdyby tady nějaká ovšem rostla. Bloudila a bloudila, až nakonec skončila v klikaté ulici bez jediného vchodu a okna a schoulila se na zemi do klubíčka.

Zdálo se jí, že zdi okolo ní se vlní. Snažila se to nevnímat a násilím zavřela oči.

„Odejdi… odejdi… vetřelec…“ ozýval se všude sborový šepot.

Sarazel se schoulila ještě víc do sebe a zacpala si uši. „Tohle není skutečné, tohle není skutečné…“ blekotala, než nakonec zcela zmožená únavou usnula.

×××

Vvvžžžžm. Tohle není skutečné?“

Otevřela oči a vykřikla. Před obličejem se jí vznášela podivná věc připomínající okřídlený opravářský klíč.

„Tohle není skutečné – to si myslíš, že ano?“ pištělo stvoření.

Ani si neuvědomila, že vstala, ale najednou utíkala. Jenže klíč jí předběhl – totiž předletěl.

„Utíkat ti nepomůže. Beze mě se tu beztak hned ztratíš.“

„Ty se mi jen zdáš! Nejsi tady, hele!“ vyjekla a natáhla ruku za předpokladu, že projede vzduchem. Jenže k jejímu překvapení narazila na odpor.

„Jsem tu stejně jako ty.“ tvrdil klíč.

„Tak zmiz! Já si poradím sama.“ odbyla ho a pokračovala v chůzi. V dálce slyšela šustění křídel, ale zvuk se vzdaloval.

Oddechla si. Teď se jen někoho zeptá na cestu a všechno bude zase v nejlepším pořádku. Ještě se úplně neprobudila a jenom blouzní. Jenom blouzní…

Zastavila se vedle prvního okna s rozhrnutými závěsy a opatrně nakoukla dovnitř. Odvodila si, že kouká do koupelny, poněvadž na protější stěně viselo zrcadlo s umyvadlem. Ozvalo se klapnutí dveří a do místnosti vstoupila mladá žena. Sarazel si oddechla, že vidí normálního člověka a přemítala nad tím, jak nejlépe zformuluje svůj dotaz a jestli Italové umí dobře anglicky, zatímco sledovala, jak si žena myje obličej. Pak vytřeštila oči.

Dívka si zaryla prsty kamsi za uši a najednou jako kdyby sundávala jen masku – i když ona vlastně sundávala jen masku – začala slupovat svůj obličej. Sarazel ani nedýchala, když se v zrcadle objevila dokonalá napodobenina lidské tváře a tkání v kovovém provedení. Žena sebou cukla a najednou se otočila přímo k oknu, tváří k Sarazel a její mechanické oči rudě zaplály.

Sarazel vykřikla a dala se do běhu. Co se to tady zatraceně děje?!

Uslyšela známý šelest.

„Co po mě sakra chceš?!“ vykřikla vyčítavě.

„Nic. Nemůžu za to, že jsi spadla do té studny.“ tvrdil klíč pištivým hlasem. „Ale beze mě tady holka z Jinosvěta nepřežije ani hodinu.“

Připadala si jako ve zlém snu. „Jinosvěta? A vůbec, já vím, že jsi do mě strčil!“

Klíč zatřepetal křídly a vletěl do pravé kapsy jejího kabátu. „To je nad mé možnosti, vidíš?“ řekl ve snaze poukázat na své drobné tělo. „Já jsem Ezo a ty?“

„Sarazel.“

„Tak Sarazel, provedu tě tady.“

Sarazel svraštila čelo. „Proč bys mi chtěl pomáhat?“

„Na to je jednoduchá odpověď – prostě se… nudím.

Ezo jí podrobně naváděl, až se ocitla opět v blízkosti „zdejšího“ Canalu Grande. Po cestě ještě dál vyprávěl: „Ta tvá studna byl očividně vchod z Jinosvěta, který někdo nepořádný nechal otevřený. Tím, že jsi do něj spadla, ses dostala do převráceného světa. Tohle jsou Vëritass a všichni, co tu žijí, jsou, jak už jsi jistě zjistila, mechaničtí. To ale není zdaleka všechno… teď odboč.“

Vëritass? Odkud to jméno jen zná…

„Vypadají stejně jako ty, chodí a chovají se stejně jako ty, ale nejsou jako ty – nemají žádné emoce, nedokážou milovat. A podívej se na oblohu.“

Sarazel zalapala po dechu. Místo slunce – velké, žhavé koule – tam viselo podivné kulaté monstrum složené z překrývajících a neustále se točících železných kruhů, které vydávalo jasnou bledou záři.

Mechanické slunce.

Dostali se na jakousi napodobeninu námětí svatého Marka. Sarazel nasadila pokud možno nic neříkající výraz a toporně kráčela mezi lidmi-roboty.

Zaslechla útržek rozhovoru: „Slyšela jsem, že inkvizitor se vrátil z cest.“

„Neříkej-“

Její zrak ale náhle upoutalo něco jiného. Do vysokého bílého domu v rohu náměstí, který ve svých Benátkách neviděla, vstoupil muž s šedými vlasy. Dlouho bádala nad tím, koho jí připomíná – postojem, stylem chůze – když si to uvědomila –

– tati!

A pak se ozvalo ještě něco. „EZO!“

Sarazel se chtě nechtě otočila. Spěchal za nimi drobný chlapec a upíral zrak přímo na její kapsu. Zpanikařila a již poněkolikáté toho dne se dala do běhu. Zahnula do boční ulice a hnala se dál a dál, když tu najednou… ulička byla slepá.

Chlapec se k nim přiřítil. „Ezo, kdes byl?“

Klíč vylétl z kapsy a něco chlapci pošeptal. Sarazel je zmateně pozorovala a těkala očima z jednoho na druhého.

„Aha. To bude zábava.“ konstatoval chlapec a vycenil zuby. V tom něco plesklo o zem.

Sarazel vykřikla a ukazovala prstem na zem. „Ježiši, upadlo ti ucho!“

Odhadem dvanáctiletý zrzavý kluk s pihovatou tváří se zakřenil a zvedl ho ze země. „To nic, to je dobrý. Sundavací, vidíš?“ řekl a své tvrzení několikrát názorně demonstroval.

„Musíš se dostat domů. Tady Manor nám pomůže.“ ozval se Ezo.

„Ne.“ uteklo jí.

„Prosím?“ vyštěkli oba dva najednou.

„Ne.“ zopakovala pevně. „Viděla jsem tu svého otce, půjdu za ním.“

„Tvého otce?“ divil se Ezo.

„Šel do toho bílého domu na náměstí.“

„Seš si jistá, že to byl tvůj otec?“ vyptával se Manor.

„Určitě.“

„Tak jdeme.“ rozhodl.

Po čtyřech minutách, kdy dorazili na místo, už se však tak pozitivně netvářil. „Do TOHOHLE bílého domu?“

„Jo.“ přitakala.

„Víš vůbec, co je to za dům?“

„Ani za mák.“

Slovo přebral Ezo. „Tohle je dům vlády. Tam nesmíš nebo – “

„Nebo co?“ vyprskla.

„Nebo tě zavřou.“

„Proč by to dělali?“ divila se.

„Prostě mi věř.“

„Pche. Tak počkám, až vyjde ven on.“

„Fajn, tak počkáme,“ souhlasil Manor, „ale žádné zbrklosti.“

Sedli si na dřevěnou lavičku vhodně zastrčenou na druhé straně náměstí a sledovali turisty jak krmí zdejší proslulé holuby.

„Povím ti, Ezo, dneska byli Malťáci nějak nesví.“ vykládal Manor.

Malťáci?

Ezo přitakal. „Za to může ona.“

„Kdo jsou Malťáci? A proč pořád házíš všechnu vinu na mě?“ nechápala.

„Zďoví lidé. Jsou strašně majetničtí. Ty u vás nemáte?“ vykulil oči Manor.

Zavrtěla hlavou. Ale vzpomněla si na vlnící se zeď a šeptající hlasy včera v noci. Museli to být oni.

Čekali celý den až do večera, kdy se rozsvítily první lampy. Sarazel si říkala, že musí působit velice nenápadně, naštěstí v davech turistů si jich snad nikdo příliš nevšímal. Její pozornost teď navíc upoutalo něco docela jiného: podivně světélkující lampy. Místo aby párkrát zablikaly a poté se jasně rozsvítily, dlouhé minuty jen matně poblikávaly, než jejich jas konečně získal na nějaké intenzitě.

„Proč tak divně svítí?“ nechápala.

„Protože Světlenky jsou asi ještě ospalé.“ odvětil Manor, jako kdyby se nechumelilo.

Sarazel vstala a podívala se na jednu žárovku zblízka – a skutečně, rozeznala uvnitř drobounké okřídlené tělíčko tvořené světlem, které se vznášelo lehce jako pírko a zdálo se slabší a křehčí než obyčejný list papíru. Světlenky skákaly a tancovaly v žárovkách, které nejdřív blikavě, ale nakonec přeci jen zaplály světlem.

Sarazel byla jako u vytržení. „Jsou tak…“

Vtom se ozvalo zavrzání železných vrat. Ten rušivý zvuk naplnil celé její podvědomí, pronikl do všech škvír a pár a… a už ji nestihl nikdo zastavit – ani Ezo, ani křičící Manor.

Vrhla se přes náměstí přímo k jednomu z mužů. „Tati! Co se to tady děje?“ křičela a gestikulovala přitom zmateně rukama do všech stran.

Obrátil k ní obličej a přísahala by, že v něm zahlédla kromě zmatení také lítost, když mávl na dva další muže, kteří ho doprovázeli. Vykročili kupředu a nic netušící Sarazel chytili a odtáhli zpátky do domu. Ohlédla se, ale Ezo i Manor zmizeli. V nouzi poznáš přítele…

Dveře se za ní zavřely a muži ji vedli po schodech kamsi dolů a pak zase nahoru. Dnes už poněkolikáté zalapala po dechu: cely.

Jednu z nich otevřeli a zase zavřeli. Se Sarazel nikoliv obezřetně mrskli o zem.

„Hele! HEJ! Co si myslíte, že děláte, vy patolízalové!?“ křičela a bušila na dveře.

Do místnosti vstoupil její otec. Měl na sobě vyžehlený černý oblek, šedé vlasy zčesané z čela a tvářil se navýsost vážně.

„Co to má sakra znamenat?“ vyjela na něj bez okolků.

„Chtěl jsem se zeptat na to samé, Sarazel.“ řekl a po chvíli pokračoval: „To jsem tě vychoval tak moc špatně? Stačilo, abys zůstala tam, kde jsi byla a byla bys šťastná, ale teď… teď jsi to všechno zničila.“

Nechápavě vyvalila oči. „Já to nechápu. Proč jsi tu? Proč jsem tu já? Co je tohle za místo?“ Cítila, jak ji začaly pálit oči, ale nechtěla se snížit k tomu, aby si je před ním promnula.

Na okamžik se odmlčel. „Pamatuješ, jak jsem ti povídal příběhy, když jsi byla malá?“

Přikývla. Začínala tušit, kam to směřuje. Vlastně to tušila už na náměstí, když sledovala tančící Světlenky, ale pořád ještě tomu nemohla – ne, nechtěla – uvěřit.

„To všechno byla pravda. Pravda o světě obráceném k tomu našemu, o světě za zrcadlem. Co jsem ti ale neřekl, bylo, že celý tenhle svět nepatří ani nymfám, ani lampovým vílám nebo zďovým lidem, ale robotům. Mechanickým lidem, kteří tenhle svět stvořili, když vytáhli na oblohu mechanické slunce. Jenže tu nežili sami, společně s nimi zde byli i ti jako ty.

Nesnášeli roboty a neuznávali jejich existenci za právoplatnou, a tak před stovkami let uspořádali vzpouru. Jak naivní… nikdy nemohli vyhrát. Stali se z nich naši vězni a otroci, kteří byli a jsou po desítkách popravováni, protože na rozdíl od nás nejsou věční a neustále se rozmnožují. Proto vznikl svět za zrcadlem – tvůj svět, Jinosvět – aby i oni měli kam jít. Ale nebyla jich ani půlka, těch, kteří odešli. Také jim byla vymazána paměť, aby se nemohli pokusit své rodiny zachránit.“

Povzdechl si a hledal další slova. „Teď možná pochopíš, proč jsem pořád cestoval: mapoval jsem, jak nebezpečnými se průběhem let stávají. Jsem Inkvizitor, je to má povinnost. Musíš ale pochopit, že s utiskováním lidí v našem světě jsem nikdy nesouhlasil. Proto jsem jednu, alespoň jednu, holčičku vzal a odnesl s sebou.“

„Mě.“ doplnila za něj.

„Přesně tak. Chtěl jsem ti zařídit lepší život, pozorovat-“

Pozorovat tě.

Nedokážou milovat.

Sarazel si dala dvě a dvě dohromady. „Ne. Byla jsem jen živý exponát, na kterém jsi lidi zkoumal. Že ano?“ prskla mu do obličeje.

„Na tom už nezáleží. Teď jsi tady a zpátky se nevrátíš.“ Otočil se k ní zády a než odešel, ještě utrousil: „Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. A věř, že bych si přál, abych odtud mohl dostat mnohem víc dětí… dětí, které by mi za to byly vděčné, byť by představovaly jen podklad pro mou vědeckou práci.“

Odešel a Sarazel osaměla. Přemýšlela o jeho slovech, ale brzy se jí znechutily. Ona ho milovala, zatímco on by to nikdy nedokázal.

Pamatuješ, jak jsem ti povídal příběhy, když jsi byla malá?

Takže to všechno byla pravda. Od začátku věděla, že to slovo, Vëritass, odněkud zná. Vzpomněla si na příběhy plné fantastických bytostí: nymfy, které se vydávaly za plavčíky a v noci potají topily turisty; lidé skrytí ve zdech; víly tančící v žárovkách; okapoví mužíci a anténoví pavouci rušící televizní signál.

Otřásla se. Těch příběhů i měst byly desítky.

Vëritass. Benátky.

Limbus. Londýn.

Yketai. Tokio.

Pillës. Paříž.

Celý svět převrácený v zrcadle. Svět, v němž jsou lidé zotročováni a zabíjeni po desítkách.

„Au.“ Když ji sem táhli, zkroutili jí pravou ruku za záda. Jak si jí mnula, zarazila se u bezprsté rukavice. Sundala si ji a zahleděla se na bílé jizvy.

Proto jsem jednu, alespoň jednu, holčičku vzal a odnesl s sebou.

Ty jizvy… pozůstatek jejího vlastního uvěznění. Bůhví, co všechno se tu s lidmi dělo, když i malá holčička, možná dokonce batole, si odnesla na památku takovouhle sadu jizev.

Bylo to šílené, ale zároveň jí všechny nejasnosti najednou začaly dávat smysl: její jizvy, všechno to cestování, nikdy žádné otázky… a šroubky, které nedávno našla.

A tak si objala kolena, opřela se zády o zeď trouchnivějící cely a oddaně zírala do stropu.

×××

Ze spánku jí vytrhl šepot: „Není tvoje… není tvoje…“

V cele ale nikdo kromě ní samotné nebyl.

„TA ZEĎ!“ ozval se křik – přímo za její hlavou.

Odskočila od zdi a zůstala strnule zírat. V místnosti byla tma jako v pytli, ale stěna naproti malému zamřížovanému okénku vystupovala z temnoty díky jemné měsíční záři asi jako rudý mák uprostřed řepkového pole. Cihly se rozvlnily, až se na nich začal utvářet obrys čtyř končetin a hlavy. Malťák.

Sarazel vstala a hrdě zvedla hlavu – nebo se o to alespoň snažila. „Já… omlouvám se.“

„Ta zeď patří mně.“ zahartusil.

„Já vím, já vím, už se jí ani nedotknu.“ řekla a pak, aby zďový muž nemohl nijak odporovat, dodala ještě: „Čestná… cihla!“ Ustálení čestné slovo jí totiž připadalo poněkud nepatřičné.

„Cihla?“ zeptal se protáhle muž.

Přikývla, načež se muž rozesmál, až ze zdi začal poletovat prach. Najednou se ale ozval docela jiný zvuk – bylo to přesně takové, jako kdyby Malťák dostal záchvat kašle. Když se přestal dávit, zaslechla dunivou ránu. Po pár vteřinách se prach usadil a Sarazel si všimla, že na zemi leží cihla, zatímco v těle zďového muže, zhruba v místě, kde má obyčejný člověk pravou plíci, zela obdélníková díra.

„Pode… podej…“ sípal.

Sarazel se shýbla, zvedla cihlu z podlahy a následně jí opatrně zastrčila do díry. V mužově obličeji se toho nedalo moc vyčíst, ale ona by přísahala, že na okamžik zahlédla výraz úlevy.

Usmála se. „Takže teď, když jsme se seznámili, já už nebudu sahat na tvojí zeď a vrátila jsem ti cihlu, co kdybys mi na oplátku taky trochu pomohl?“

„Proč bych to měl dělat?“ divil se.

„No protože…“

Muž ji však nenechal domluvit. „Teď není správný čas.“ řekl, načež se zeď opět zavlnila a obrys lidského těla zmizel.

Sarazel vztekle zavrčela a nakopla zeď. Potom neslyšně zavyla, protože si narazila palec.

Nakonec si lehla doprostřed místnosti, přerývaně vdechovala plísní a hnilobou zatuchlý vzduch, než se jí podařilo znovu usnout. Dlouhé minuty měla nepříjemný pocit, že se na ní ze zdi upírají cizí oči a potají ji pozorují a zkoumají.

Pozorovat tě.

Otřásla se a zalil ji chlad, který neměl se zimou zhola nic společného.

×××

„Sssss!“

Viděla moře. Zpěněné vlny se tyčily do závratné výše a s šuměním se tříštily o skály na pobřeží.

„Sssss!“

Cítila sůl. A…

„SSSSSS!“

Tak počkat.

Otevřela oči a rozhlédla se po zdroji toho syčivého zvuku.

„Hej, Sarazel!“ ozval se šepot směrem od zamřížovaného okna.

„Manore! Co tu děláš?“ zvolala, když ho zahlédla.

„Co bys tak asi řekla? Jdu tě odsud vysekat.“ odvětil jí, jako kdyby to byla ta největší samozřejmost na celém širém světě.

Sarazel si opřela ruce v bok. „A jak to hodláš udělat?“

„Nějak už si poradíme.“ To ale nebyl Manor, nýbrž Ezo. Prolétl mřížemi dovnitř, ozvalo se zaškrábání kovu a kov a na koncích okřídleného šroubováku se vysunuly hrubé ostny jako na pilce, načež se Ezo vrhl zpět k mřížím a krouživým pohybem je začal odpilovávat.

Trvalo to dlouhé minuty a Sarazel se každých pět vteřin otáčela ke dveřím v obavě, že je někdo zaslechl. S tlumeným zaduněním upadla na zem první železná tyčka. Ezo nasadil ublížený výraz a Sarazel tak další tyče raději chytala do rukou dřív, než stačily sletět na podlahu.

„Poslední!“ zvolal vítězoslavně Ezo.

„Podej mi ruku, Sar!“ pobízel ji Manor.

Sarazel si stoupla na špičky a vypjala se do své plné výšky, přesto ale na okraj okénka doslova o píď nedosáhla.

„Je to moc vysoko!“ hudrovala a pak dodala: „A neříkej mi Sar!“

„Tak vyskoč, chytím tě.“

Skočila a zavadila prsty o okraj kamenného parapetu. Na okamžik setrvala v sevření cizí dlaně, ale nakonec zase spadla dolů. Zkoušela to pořád znovu a znovu, až měla konečky prstů celé od krve, jak si je sedřela o zeď.

„Mám tě!“ vykřikl konečně – asi na 73. pokus – Manor. Sevřel ji ještě o něco pevněji, zvenku se zapřel nohama a tahal. Šlo to pomaličku, ale podrážky Sarazeliných bot se postupně vzdalovaly od podlahy. Všichni byli natolik soustředění, že si ani nevšimli, když zavrzaly panty u dveří a –

„HEJ!“ zahromoval jeden z mužů, který se vedral do místnosti.

„Nepřestávejte!“ poručil Ezo. Sarazel za sebe neviděla, zaslechla jen rychlé „vžžžžmm“ následované hromadným klením obou mužů.

Sarazel už rukama hladila venkovní zeď, když vtom jí někdo chytil za nohu. Železný stisk jí drtil lýtko a začal ji stahovat zpátky dolů. Vykřikla a na dlouhou chvíli si připadala jako gumová hračka, jak se o ní Manor s mužem přetahovali. Nakonec ucítila, jak jí z nohy sjela bota, a stisk povolil. Muž se zaduněním upadl na podlahu a o několik odřených loktů a modřin později se Sarazel konečně vyškrábala oknem ven.

Okamžik nato proletěl kolem i Ezo a křičel: „Utíkejte, už vyhlásili poplach!“

A tak znovu utíkali. Kličkovali potmě v bezpočtu úzkých i širších uliček, přebíhali přes náměstíčka a můstky na druhou stranu kanálů. Mužíci v okapech nad jejich hlavami si pisklavými hlásky cosi šeptali a Světlenky v žárovkách bez ustání tančily o život.

V konečném výsledku běželi tak dlouho, že dokonce ani Manor s Ezem si nebyli tak docela jistí, kde vlastně jsou.

„Myslím, že bychom měli jít…“

„…tudy!“ nakousl Manor a Ezo za něj větu dokončil, přičemž ale každý z nich zíral do jiné ulice.

„Ne, vážně,“ trval na svém Manor, „jsem si jistý, že je to tudy.“

„Pánové, nechci být nevhod…“ spustila Sarazel, ale nikdo jí neposlouchal.

„Ne, pleteš se–“

„ZATRACENĚ, KOUKNĚTE SE!“ vykřikla a ukázala prstem směrem, ze kterého přišli. Blížili se k nim dva vysocí muži s obušky v rukou. Když přišli ještě o něco blíž, Sarazel zjistila, že mají úplně poškrábané tváře, až z nich umělá kůže přímo visí a pod ní rozpoznala matně se lesknoucí kov.

„Může to být ještě horší?“ odfrkl si Manor a přesně ve stejném okamžiku se vyřítil z opačné strany uličky třetí muž.

„Je to horší.“ špitla zoufale po jeho boku Sarazel. Obklíčili je.

Když muže od tří uprchlíků dělily sotva čtyři kroky, zastavili.

„Ale ale, kohopak to tu máme… to je ten létající zmetek!“ zvolal jeden z nich.

„A ty,“ řekl druhý a ukázal prstem na Manora, „ty jsi zrádce vlastní rasy!“

Manor jen pokrčil rameny – no jo – a nic na to neříkal. A –

– a v tom propukla vřava. Dva muži před nimi se vrhli po Manorovi, zatímco Ezo opět začal provádět střemhlavé útoky na jejich obličeje. Sarazel někdo zezadu uchopil a najednou se jí cizí paže ocitla pod krkem a škrtila ji.

Z okolního dějství pak nevnímala skoro nic kromě občasných výkřiků jako „Ten parchant mě kopnul!“ a „Chyť tu okřídlenou potvoru!“, protože se úpěnlivě snažila vyprostit z – doslova – železného sevření. Nějakým záhadným způsobem se jí podařilo z mužova opasku vytáhnout obušek. Praštila s ním do citlivých partií útočníka, ale nic to s ním neudělalo. Tak bušila znovu a znovu, než jeho stisk mírně povolil a ona se konečně vyprostila.

Odklopýtala několik kroků stranou, sevřela obušek oběma rukama a pozvedla ho nad hlavu. Když se k ní muž opět blížil, s bojovým pokřikem ho uhodila. A znovu a znovu a znovu. Všechna nashromážděná agrese za celý její ubohý život vyplavala na povrch. To je za její jizvy! Za všechny uvězněné lidi a za to, že musela celou noc strávit v té smradlavé cele za doprovodu krys!

Když obušek klesl asi po dvacáté, muž se schoulil na zemi do klubíčka a přestal klást odpor. Až teď se ohlédla po ostatních. Manorovi se taky podařilo nějak ubránit a nyní s Ezem bok po boku bušili do zbývajících dvou útočníků. Utíkali směrem k ní, Manor chytil Sarazel za ruku a vyrazili uličkou dopředu.

„A mám tě!“ zařval vítězně jeden z mužů. Sarazel se ohlédla a spatřila, jak v ruce svírá zmítajícího se Ezu.

„Vypadněte, vy pitomci!“ křičel klíč.

Sarazel se nezmohla na nic jiného než stát a tupě zírat. Manor zaváhal. Drtil jí pravou rukou a cvakal zuby, dokud nezaklel a nevyrazil zpět. Vrhl se muži po krku a ten pustil létající klíč na svobodu. Jenže pak se to ozvalo. Ten srdcervoucí zvuk, který bude Sarazel až dokonce života doprovázet v nočních můrách.

Muž vytáhl s opasku podivnou věc připomínající nůž, jehož ostří zářilo modrým světlem. Potom se ohnal po Manorově obličeji a řízl. Nůž narazil na kov, ozvalo se zapraskání podobné zvuku statické elektřiny a Manor upadl na zem.

Sarazel se k němu vrhla a opět se ohnala obuškem, který stále ještě svírala v levé ruce. Muž se tvářil nad míru spokojeně a neuhnul – schytal zásah přímo do obličeje a skácel se k zemi. Dívka poklekla vedle svého přítele a přitiskla si ruku na pusu, aby nevykřikla. Celá levá polovina jeho obličeje byla pryč. Maska připomínající lidskou tvář zmizela a kovová napodobenina tkání byla celá sedřená.

„Jsi… můžeš… můžeš vstát?“ vykoktala ze sebe.

„Je to dobrý.“ odvětil a se Sarazelinou pomocí vstal. Podepřela ho a vyrazili pryč. Když se cesta rozdvojila, zarazili se.

Vpravo nebo vlevo?

„Cihlo…“ ozvalo se z pravé uličky. Zeď se zavlnila a vystoupila z ní horní polovina mužského těla. „Hej, Cihlo… Tudy…“ řekl a rukou vystupující ze zdi jim ukázal správný směr.

Sarazel nestihla Malťákovi ani poděkovat a vrhla se dopředu. Ulice vyústila na malé ze všech stran uzavřené náměstíčko.

Ezo řekl: „Počkejte tady, prozkoumám to.“

Když osaměli, Sarazel párkrát otevřela naprázdno pusu.

„Co je?“ zeptal se Manor.

„Jen něco nechápu… proč jsi to udělal? Proč ses pro něj vrátil?“

Zaváhal. „Bylo to… asi… no asi proto, že ho mám rád.“

Ezo se vrátil a pokynul jim, že můžou jít. Uprostřed náměstí stála studna pomocí níž se do Vëritass už jednou dostala.

„Já… nevím, co říct.“ spustila Sarazel.

„Tak nic neříkej.“ poradil jí Manor a usmál se. A ona v tu chvíli věděla, že na ten upřímný úsměv v rozbité tváři svého přítele nikdy nezapomene.

Až se vrátí tam, odkud pochází… tohle jí nikdy nikdo neuvěří.

Skočila.

×××

Když se ozvalo známé šplouchnutí, Ezo s Manorem osaměli.

„Potřebovali postrčit,“ konstatoval Ezo.

Jeho přítel se k němu s vážným výrazem otočil. „Proč zrovna ona?“

„Protože ona je ta pravá.“

„Myslíš?“ pochyboval.

„Jistě. Má totiž to hlavní: důvod – a neexistuje nic dalšího, co by mohla ztratit.“

×××

Sarazel seděla v malé kavárně, koukala skrz okno na věčně šedé a zachmuřené Londýnské nebe a upíjela horký čaj. Ve vzduchu se vznášela příjemně nasládlá vůně kávy a zákusků.

Asi bude pršet.

Dlážděnou ulicí proudily sem a tam davy lidí. Někteří táhli objemné nákupní tašky, jiní opakovaně mačkali spouště fotoaparátů, někomu na hlavě seděla sluchátka a poslouchal punk-rockové melodie, další měli ruce zabořené v kapsách a ztráceli se jednoduše sami v sobě.

Když je tak Sarazel sledovala, usadil se jí na srdci těžký kámen. Všichni tihle lidé nebyli nic jiného než vědecký projekt rasy ze vzdáleného světa za vodou, za zrcadlem, o níž neměli ani tušení. Práce… experiment, který se vymknul kontrole. Ona jako jediná to věděla, ale stejně s tím nemohla nic udělat – a to byl ještě o poznání horší pocit.

Také neustále přemýšlela o tom, co jí řekl Manor chvíli před tím, než se rozloučili.

… asi proto, že ho mám rád.

Jenže mechaničtí lidé by přece žádné emoce mít neměli. Přesto by přísahala, že v ten okamžik zahlédla v jeho rozbité tváři stopy po jakémsi citu.

„Mami!“ zakřičela malá copatá holčička u blízkého stolku, která právě upustila polovinu nakousaného koláče na zem. „Mami!“

„Ale ne… to nic, zlatíčko, objednáme ti další.“

Sarazel sledovala, jak maminka své dceři láskyplně oprašuje oblečení a otírá papírovým ubrouskem tvář od uroněných slz.

Proto jsem jednu, alespoň jednu, holčičku vzal a odnesl s sebou.

Kolik malých holčiček, jako je tahle, asi teď trpí v zajetí?

Povzdechla si. Nevěřili byste mi.

Klouby prstů jí zbělely, jak urputně svírala šálek s čajem.

A věř, že bych si přál, abych odtud mohl dostat mnohem víc dětí… dětí, které by mi za to byly vděčné, byť by představovaly jen podklad pro mou vědeckou práci.

Kolik dětí? Zavřela oči a zatnula zuby.

Vypadají stejně jako ty, chodí a chovají se stejně jako ty, ale nejsou jako ty – nemají žádné emoce, nedokážou milovat.

Ale co když přece jen existují tací, kteří cítit umí?

„Slečno… promiňte, slečno, jste v pořádku?“

Až teprve teď si uvědomila, že keramický šálek v jejích rukou už dávno není šálkem. Horký čaj se jí vsákl do oblečení a střepy se zarývaly do měkké kůže na jejím zápěstí, až se z ranek vyhrnula teplá rudá krev.

Je… a ještě nikdy nebyla víc v pořádku než teď – ona to dokáže!

Ještě před tím, než zcela vypukne záhadná epidemie, někde na světě existuje pacient nula. Po dlouhou dobu byli roboti tou prazvláštní a nezastavitelnou epidemií, ale teď… teď nastal konečně čas, aby lidé – všichni lidé – vzali osud do vlastních rukou. Nadvláda robotů skončí – protože odteď je Sarazel novým pacientem nula.

Do světa bude vypuštěn nový virus – lidé.

I kdyby měla z žárovek po celém světě vyhnat všechny víly, vysušit kanály ve Vëritass a povolat nymfy, po jednom vytáhnout z okapů všechny okapové mužíky a ze střech smést každého anténového pavouka, vlastnoručně postavit stovky zdí, v nichž by měli domov Malťáci, i kdyby měla každého z robotů naučit cítit a osobně odemknula pouta všem lidským otrokům.

Ona to zvládne. Zvládne to, protože nemá na vybranou – tady už totiž nejde jen o ni.

Dokáže to, protože je jediná, kdo zná pravdu a zároveň nevlastní mechanické srdce.

 

Lory Humble



Několik slov o

Lory Humble, vlastním jménem Laura Pokorná, se řadí mezi nadšence science fiction a fantastické literatury, kterou s oblibou jak čte, tak i tvoří. Svůj první větší úspěch sklidila v roce 2014, kdy s povídkou Modrá hvězda vyhrála soutěž Jindřichohradecký textík. V téže soutěži se umístila na prvním místě i následující rok (povídka Hrátky s osudem) a letos získala cenu JKOS (Loutka). Od té doby se pravidelně zúčastňuje literárních soutěží a umisťuje se na předních příčkách, kupříkladu 3. místo v soutěži Jihočeská žabka 2016 (Dítě hvězd) a 2. místo v ročníku letošním (Miraclis), zapojila se ale také do soutěží New Weird 2016 (Tanec s mlhou), Prázdninové psaní Triumvirátu 2016 (Mechanické srdce) a dalších.

Je tak trochu podivínka, která si odjakživa vykračuje svou vlastní cestou a s hlavou ztracenou daleko v oblacích. Jedná se o introverta s lehkým nádechem extroverze a ukázkového pesimistu, stereotypního sangvinika, snílka z povolání, beznadějnou romantičku i sarkastickou bytost. V současnosti studuje na střední škole a zajímá se kromě psaní a dalších kreativních činností také o cizí jazyky a sbírá všechno, co má něco společného s motýly.

Na její tvorbu můžete narazit také na blogu Tichý odpor (tichyodpor.blogspot.cz).

 

Obr.:  https://www.pinterest.de/pin/454933999839176061/