Nástroj

Vyšívej, dívko, pás

vítr jej unese ti

Nač mám rodit dcery otroctví

nač mám rodit syny smrti?

Nosí nevěsty prsten

stříbrný jak měsíc v úplňku

aby nezapomněly

že jak on radost ubude

Navlékni mi prsten, připni pás

zářivý jak hradby Ailternu

a já odpustím nebesům

a já odpustím zemi

/Tangrazejská píseň/

 

 

„Musím zabít člověka,“ pronesla Hidaiga s hlubokým zoufalstvím.

Malý salonek v domě Portilianů v Daríně se svými matně žlutavými a teplými barvami přímo vybízel ke spočinutí a uvolnění všech pancířů a okovů, jež poutají duši. Ale mladá tangrazejská dáma i v něm působila strnule. Vzpřímeně trčela na okraji rákosového sedátka, jak špatně zaražený hřebík. Štíhlé, bledé prsty rukou svíraly prázdný vzduch, tvář měla staženou a oči jako led na zamrzlých tůních, pod nímž se cosi skrývá. Působilo to zlověstně.

Paní Portilianu se dívala na svou společnici a pociťovala téměř bolest z jejího neklidu. Pod mrazivou nehybností křičela celá Hidaižina bytost a ona to nemohla oslyšet. To nehlasné volání se jí zarývalo až do kostí. Chápala, proč přišla mladá Tangrazejka otevřít duši právě jí…

Patřilo k pověsti paní Portilianu, darínské měšťanky, že umí lámat prokletí, odkrývat pasti a cesty z nich, měnit prohry ve vítězství. Zvěsti o neskutečné obratnosti a zvláštní moudrosti Portilianu přivedly Hidaigu do starého sídla v pochybné čtvrti…

„Musím zabít člověka,“ řekla a zaťala zuby v bledé tváři s tvrdými lícními kostmi.Své hostitelce něčím připomínala smutného, uštvaného bílého koníka. I ty bledě zlatavé kadeře, jež místy padaly na vysoké čelo jako pramínky hřívy…

Hidaiga probouzela v Portilianu zájem a náklonnost od chvíle, kdy se jako tichá stříbrná stálice objevila na obzoru vysoké darínské společnosti. Vznešená, klidná, uměřená, vskutku důstojná společnice vyslance na cestách. Nebyla krasavicí a nerozněcovala vášně v mladých kavalírech dvora jako jiné cizinky. Zato její oduševnělost a vzdělání, jež se projevovaly v každém slově, jí získávaly okamžitou úctu. I přesto, že se skromně držela v pozadí, jak se sluší na dceru národa válečníků.

Stejně se těšila postavení pro tangrazejskou ženu nezvyklému a výjimečnému. Však vyslanec, její strýc a poručník, také zpochybňoval vžité představy o barbarech z Říše Světla. Obešel se bez hordy vazalů, zježené meči a nedůtklivostí, jež by mu zjednávala respekt na každém kroku. Zůstával sám se svou neprovdanou chráněnkou, která ho provázela po světě, vedla mu dům a zřejmě zastala i úlohu sekretáře…

A teď ta vznešená dáma trčí v salonku paní Portilianu, proslulé vědmy – a vyznává se z úmyslu vpravdě zločinného:

„Musím zabít člověka.“

„Proč?“ zeptala se Portilianu. „Způsobil snad násilí, škodu, či újmu na cti vám, nebo někomu z vašich, nebo se k tomu chystá?“

Tangrazejka prudce trhla svou hlavou smutného koníka.

„Ne, naopak! Jednal s námi s nesmírnou velkomyslností a zcela nezištně. Tím horší je, co mám udělat…“

„Protože vám tedy nezpůsobil škodu, ale dobro – a čest žádá je také dobrem splácet…“ uvažovala Portilianu, „pak musí jít o víc, než je čest: o duši.“

Hidaiga horlivě přisvědčila.

„Žel, nejen o mou… Takové nebezpečí bych unesla. Ale v sázce je celý můj rod!“

A na nevyslovenou otázku své společnice pokračovala:

„Jsem z rodu knížat Astarcharijů. Moji předkové byli v prvních řadách při dobývání Ailternu.“

Pronášela to spíše smutně než s pýchou. Jako by to byla rodinná choroba, jíž nemůže zbavit sebe ani sobě blízké; dědičné zadlužení smrti, překračující bezpočet lidských věků. Od jednoho, jediného dne…

 

Slunce stálo v neskutečné výši, planoucí štít boha světla Tangura, vyzdvižený na znamení vítězství. Vskutku, tak vysoko Rvon Astarcharij slunce dosud neviděl. Po celý čas jejich tažení stoupalo, vedlo je cestou božské vůle. A svým neúprosným jasem zvěstovalo pád dětem temnot.

Ustupovali… Ailteři, o jejichž nesmírné moci čarů v bázni šeptaly národy, ustupovali! Až za bílé hradby svého posvátného města Ailternu. Města uprostřed pouště. Ty hradby za nocí celé zářily jako by do nich namísto kamenů vsadili hvězdy. Ukradené světlo, zajaté a zotročené dědici tmy… Přišel čas ho pomstít! Osvobodit…

Rvon Astarcharij s pýchou pohlédl na své dva syny, nádherné a třpytné ve zbroji jako paprsky, Tangurovy šípy. Už brzy vylétnou proti nepříteli… Hlavně mladší, Hiaren, musí umírat pýchou, napadlo Rvona. Není zvykem, aby tak mladí chlapci jezdili do bitvy v útočném houfci. Ale on si to zaslouží. V šermu mečem předčí mnohé zkušené bojovníky, i svého staršího bratra… Tak je to dobré, potěšil se Rvon. Jestli dnes padnu, prvorozený zdědí půdu, ale Hiaren dostane mou nejlepší zbroj a meč. Bude si dobývat respekt a bohatství na cizích polích, namísto aby se dřel na vlastních. To je pro rytíře ta pravá cesta…

Pokynul Hiarenovi pravicí z oceli. Možná naposledy v tomto světě… Tangur buď při tobě, můj dědici, má pýcho! Boj je tvé léno a už nebude slavnější bitvy, než je tato. Dnes dobudem věčnou moc a slávu světlu!

Rvon se odvrátil od syna a pobídl koně, vyjel vstříc svému prvnímu soupeři… Bráně, lesknoucí se v pouštním slunci kovem, jako obrněnec. Snad je pod těmi stříbřitými pláty skutečně kamenná. Všechna beranidla selhávala, zatím…

Rvon seděl na jednom z prvních koní, klusajících ve dvojstupu. Mezi nimi drkotala po dlážděné kupecké cestě vysoká kola nejbytelnějších vozů… A na nich byl upevněn obří kmen s hrotem pobitým ocelí, trčícím notný kus před jízdu jako u klonující lodi. Největší beran, jaký kdy spatřilo slunce.

Rvon dal kvůli této zbrani porazit tisíciletý strom, který byl sám jediný celou oázou. Navzdory křiku žen z trénu, s tou jeho vlastní v čele, navzdory protestům mnohých spolubojovníků. Všichni se báli ztráty pramene, jež prýštil pod ochranou toho obra. Jediný jistý zdroj vody, který jim v téhle pustině zbýval… Ostatní oázy doslova padly za oběť obléhacím věžím a katapultům, které jedné noci záhadně shořely, ještě nedostavěné. Démoni vědí, jak to Ailteři dokázali. A proč rovnou nezapálili i tábor obléhatelů, nepomstili své bratry, jež Tangrazejové pobili cestou sem…? Ta podivná zdrženlivost brala nejednomu tangrazejskému rytíři klid…

„Oni nechtějí bojovat,“ vtíralo se i Rvonovi. „Nenuťte je!“

Co se toho naskučela jeho žena, jako nějaká divošská věštkyně… Ať se propane i s celým trénem! Všechny jsou čarodějky se svými předtuchami, strachy a mastičkami. Netřeba jich, kdo dnes padne, stane po boku bohů! …čarodějky… Neznají nic vznešenějšího nad přežití svých dětí. A rodí stejně ochotně plevel, jako nejlepší ovoce… Jak tupá země!

Nebýt stejná i sama božská Matka Iomeza, nebylo by dnes třeba dobývat tohle město. Kdyby tak nechránila svá mláďata, zplozená se synem temnoty… nebylo by ailterských mágů. Svět by byl v bezpečí, i tví synové, má paní! Je třeba vymýtit, co nemělo vzrůst…

Sám Tangur stál při Rvonovi, když porážel ten strom. Teď už není cesty zpět, uťal ji vlastníma rukama. Ještě dnes musí Tangrazejové pít z ailternských studní!

Rvon pobízel koně k rychlosti, jako jeho přítel na druhé straně, v čele podivného mnohospřeží. Mezi nimi se řítilo po cestě obří beranidlo jako nezadržitelná síla osudu. Pěst bohů! Sami by ho už sotva zastavili.

Rvon se v duchu připravoval na náraz. Ocelí zpevněné popruhy a otěže nejspíš povolí a budou i s koněm vrženi proti vratům. Nejeden vaz se zlomí… Ale bránu rozbijí, tentokrát ano! Své místo by Rvon nikomu nepřenechal.

Ještě uviděl, jak před ním roste oslnivě zářící štít kovu. Ukradené světlo… Pak cítil, jak kůň klopýtl; prudké trhnutí… Zdálo se mu, že jeho hlava se odpoutala od těla a letí jiskřivou nocí…

Probral se asi hned vzápětí. Nepohodlně visel ze sedla a kůň se pokoušel vymanit ze zmateného chumlu svých druhů. Ale když Rvon nadzdvihl nejistě hlavu, uviděl, že štít brány nad nimi je rozťat jako bleskem odshora dolů a jejich zbraň vězí hluboko v té mezeře. Jen okamžik trvalo, než si Rvon uvědomil, že takhle nevypadá brána, rozražená násilím. Nikde neviděl vyrvané panty a čepy, zbytky zulámaných, nebo vytržených závor a zábran, uštípnuté kusy dřeva, či kamene, zohýbané pláty… Obě křídla se leskla výsměšným jasem takřka nedotčeného kovu, kovu čarodějů, či bohů? Jen mysl se vzpírala uznat, co bylo zřejmé…

Ta vrata povolila, neboť byla otevřena. Odpor jim kladla jen vlastní tíha křídel… Kdosi odsunul závory před jejich sebevražednou jízdou!

Vždyť kdyby narazili v trysku beranem na pevnou bránu, nebyl by Rvon teď cítil v těle tak pevné kosti…

Dýkou se osvobodil z pocuchaného postroje a sklouzl na zem. Zapátral očima v mezeře vrat… Hledal jiskřící zbroj obránců, připravených rozsekat každého opovážlivce, jež vstoupí. Jacísi lidé tam skutečně stáli, ale třpyt zbraní u nich hledal marně. Snad jsou bojovníci ukrytí po stranách brány, Rvon si spíše přál tomu věřit, než věřil. Při světle, cožpak je nenaučíme bojovat?!

Proč se nám takhle odkrývají? Aby nás odzbrojili, pokořili, aby se nám dali poznat…

Neměl čas o tom dlouze přemítat, neboť napjaté ticho kolem prořízl hlas. Hiarenův hlas, jasný, jako z kovu. Bojový výkřik…Z úst jeho syna, který se nedal ničím zmást.

Dusot kopyt se strhl jako lavina, nejprve jen pár, pak další… jak vůle překonala rozpaky. Hrnuli se z obou stran… Rvon jim šel z cesty, on své dokonal. Teď už bránu nic nezachrání!

Na okamžik pocítil úlevu, že je rozhodnuto, i podivnou lítost. Ale hned vzápětí mu protkla vědomí jiná, ostrá a výstražná myšlenka:

Že porušili zákon.

Nějaký věčný, nikdy nevyslovený zákon…

 

Odplata nepřišla z města, ale z pustiny kolem, ze vzdáleného hřbetu zvětralých skal, jež nepoznaly vodu. Tam se probudila smrt a otevřela oko… jediný bod, sálající uloupeným, zotročeným, v kletbu proměněným jasem! Z něj vylétla síla a snesla se na pláň před hradbami jako dravý pták.

Byla světlem, jež přeťalo paprsky slunce a lehlo na zemi jako otrávená mlha. Byla dechem, který zvedl oblaka pouštního prachu a strhával bojovníky z koní. A byla hlasem, strašlivým, vše drtícím křikem MOCi, před nímž nebylo úkrytu, neboť zněl ne v uších, ale uvnitř vědomí! Pronikal jím jako rozžhavené ostří a rval…

Rvon Astarcharij pocítil na okamžik cosi, před čím bledla všechna jména hrůzy. Byl to jen záblesk a někdo ho milosrdně vtáhl mezi křídla brány, kam nedosahovala vláda toho šílenství. Tak byl uchráněn, ne však jiní…

A Rvon uslyšel, ještě uslyšel svými skutečnými smysly smrtelný výkřik Hiarenovy duše. Výbuch mysli, roztříštěné děsem a zapadající po jiskrách do tmy… Sám zařval v bezútěšné ozvěně. Náhle věděl, že Hiaren nikdy nestane po boku bohů. Nebude sdílet slavnou věčnost nepokořených. Hiaren, rytíř světla, už není. Byl zabit hrůzou… i když jeho tělo možná dosud žije.

Rvona prostoupila nesmírná bolest. V křeči a panice padl na zem v bráně, zavíral oči a rukama si tiskl spánky, aby unikl agonii svých druhů, zaživa vražděných strachem. A přesto je slyšel… hlasitě výt po smrti, pravé a milosrdné, která by ukončila to ponižující mučení.

Přišla v podobě ohně, rychlá a čistá, jako rána z milosti. Při světle, proč tak pozdě, proč nebyla na čele toho nájezdu zkázy? Vždyť zemřít tělem není zlé. Zemřít duší…

Rvon chtěl té dobré smrti vyběhnout vstříc a sdílet alespoň tak osud bratří v boji. Ale nestačil to. Tělo měl dosud ochromené křečí a kdosi ho držel. Až teď si uvědomil přítomnost Ailterů, kteří ho vytáhli z toho běsnění. Nejen jeho, opodál zahlédl další zachráněné. Co na tom, když Hiaren mezi nimi není?!

Surově se vyrval z laskavých rukou a měl chuť udeřit do soucitných tváří, jež k nim patřily. Zarazil ho výraz ohromení a úděsu v nich, jistě ne menší, než jeho vlastní otřes. Zírali na sebe navzájem, všichni poražení.

Oni tu sílu neposlali, věděl Rvon. Tihle boje dalecí ailternští měšťané… Ale znají její zdroj.

„Co to bylo?!“ vyrazil ze sebe hlasem, který nezněl lidsky. Vlastně se ptal, KDO to byl. Bezděky mluvil tangrazejsky, ale oni pochopili. Mladý muž, který ještě před okamžikem svíral Rvonova ramena, omámeně potřásl hlavou.

A jako by to musel vyslovit, aby tomu skutečně uvěřil,

řekl:

„Ishater.“

 

Písek na dunách prosel staletí od chvíle, kdy bylo vysloveno to jméno a vpálilo se Rvonu Astarcharijovi do paměti. A nastal jiný okamžik, spojený s tím dřívějším pevným poutem. Přestože nad ním neplálo pouštní slunce, ale těžce viselo noční nebe bez jediného záblesku hvězd. Bylo nasáklé vlhkostí a stejně pustina kolem byla tentokrát plná vody. V naprosté tmě za zábradlím korábu se převalovalo Orzijské moře a každým okamžikem mohlo opět začít zuřit.

Hidaiga Astarcharijová se tiskla k vlhkému dřevu ve dveřích palubní nástavby a v matném světle lodních lamp pozorovala osamělý stín na přídi.

Snad jen démoni tuší, co tam dělá, z čeho určuje kurs, ten ailterský čaroděj. Asi je temnota vskutku jeho domovem. To ona způsobila, že Hidaiga a jiní, všichni na lodi jsou v jeho rukou. Marné se ptát… jak včera věděl o korábu, který nabíral vodu kdesi za obzorem…? V takovéto tmě se lodi prý i srazí, aniž se zahlédly… Ale on viděl.

Ailterský trojstěžník doplul v pravou chvíli k tonoucí eglionské skořápce a z její křehké paluby přijal krom jiných i jistého vyslance s doprovodem, s neteří a chráněnkou jménem Hidaiga.

A to byla možná chyba. Tangrazejský vyslanec byl šlechetný člověk, snad i to byla chyba… Od kupců, kteří cestovali s Ailtery, se dozvěděl, čí jasnozřivosti vděčí za život – a chtěl tomu muži osobně poděkovat. Dokázat, že i Tangrazejové znají vděčnost, navzdory starým sporům a dobývání bílých měst…

Dívka na prahu palubní nástavby se mimoděk otřásla. Její strýc včera nabídl ailterskému učenci ruku, ale ten ji váhal přijmout. Prý by nechtěl, aby vznešený vyslanec udělal v nevědomosti něco, co by se mu jinak muselo příčit. A tak považoval za spravedlivé říci, že není jen Ailter, ale přímý potomek mága Ishatera. Statečný vyslanec přesto necouvl… Hidaiga Astarcharijová všechno slyšela a viděla strýcův čin. Ten krátký stisk ruky ji naplnil nesmírnou hrdostí a ostrou bolestí zároveň. Neboť ona jediná věděla, jak draho všechny přijde ta ušlechtilost a čest. Její strýc neměl ani zdání, co spáchal z čisté vděčnosti. Byl to příbuzný z matčiny strany a tak nic netušil o tajných obřadech rodu Astarcharijů…

Tenkrát Hidaiga doslova umírala pýchou, v den své dospělosti, když ji před úsvitem vedli k přísaze do síně bojovníků. Nebylo v Tangrazejsku zvykem, aby byly dívky přizvány k tak čestným a posvátným věcem, aby vůbec směly vkročit na ta vznešená místa! S nesmírnou bázní a hrdostí přistoupila ke stolu, na němž ležel posvátný meč rodu Astarcharijů a leskl se v prvním světle jitra. Směla se ho dotknout, což je jinak ženám přísně zapovězeno. Směla na něj přísahat…

Věčnou pomstu Ishaterovu plemeni! Rod proti rodu, krev proti krvi!

Jak málo tenkrát věděla o mstě a krveprolití, když se zavazovala k boji na smrt a všemi prostředky s každým Ishaterovy krve… A nabídla věčnému prokletí duši svou, svých dětí, bratří a sester i jejich potomků, jestli kdy couvne před svatou povinností. Neboť tak určil slova přísahy sám Rvon Astarcharij po strašné zkáze u Ailternu. Snad uvalil na své zbylé dědice daň za to, že přežili, když jeho nejdražší syn padl… Snad je chtěl přinutit, aby střežili jeden druhého a přenášeli věrně ten závazek z pokolení na pokolení…

Jako mor… napadlo Hidaigu teď, když se třásla zimou a úzkostí na vlhké palubě. V ruce svírala dýku, vzácnou zbraň, tenkou jako paprsek. V její záštitě byl vsazen úlomek ze zbroje Rvonova milovaného syna Hiarena. Dýka pomsty, dědičná jako sama povinnost zabít… Přijala ji kdysi s mystickým povznesením, ale teď cítila jen prázdnotu. A chlad.

Před ní, na temné palubě stál ten, jemuž vděčila za život svůj i strýcův. Podání ruky… a rána dýkou. Podivná odměna, čin vpravdě hodný zrádce. Ale jen tak se mohla vyhnout ještě strašnější zradě na lidech nejbližších své krvi a srdci…

Duše jich všech teď držela v rukou ona sama, samotářka. Pustý výsměch osudu… Kolik už je to let, co si její bratr s pýchou přivedl do domu a stanu manželku, co sestry oddaně přijaly ocelová objetí slavných bojovníků… Ona by se na jejich místě udusila. Děkovala bohům, že ji neobdařili tolikou krásou co je!

Měla vzácně moudrého poručníka, strýc to pochopil.

„Neboj se“, přislíbil jí, „nepředhodím tě žádnému z těch nadutců s železnými hlavami. Neuměli by tě ocenit. Ty stojíš za víc, zasloužíš si víc: svobodnou cestu a volbu.“

Svobodnou volbu… kéž by ji měla! Na konci nádherných a volných poutí ji stejně dostihla dusivá moc krve. Tak tohle je tedy její úděl: zabít, aby zachránila život, který dali jiní.

Vyčkala, až se poslední z lodníků vzdálil z přídě a zůstal jen ten, s nímž byla v zajetí osudu. Blížila se k němu zvolna, beze zvuku, bez dechu… Už stála takřka za jeho zády. Stále si pohrával s podivnými přístroji. Až ho zabije, loď možná ztratí směr, narazí na skaliska, potopí se… Všichni zahynou pro pomstu Astarcharijů! Neuměla si představit nic než zkázu v odpověď na svůj čin, nevděčný a podlý. Kde je teď sláva přísah a legend?Msta má vlastní zákony a vleče ji svou cestou…

Cítila se jako svázaná, dusila se… Jeho šíje, mírně nachýlená, vypadala tak křehce a nevinně ve světle lamp! Soustředěně se díval na věc podobnou astrolábu, zavěšenou na řetízku… Proč jen ji nevidí? Křičela bolest v hloubce jejího vědomí. Tak, jako loď za obzorem, slepé hvězdy za mračny, z nichž kdož ví, jak určuje kurs… Proč ji nezastaví? Ale byla sama v té při, vydaná okamžiku, který se neúprosně blížil.

Až – dýka proťala vzduch a zastavila se v půli cesty. Mstící paže uvízla v sevření jeho ruky… On viděl! Pocítila úlevu a úděs zároveň, pomohl jí dostát slovu a bojovat. Chvilku trvalo, než jí šetrně vytrhl dýku. Pohlédl na zbraň jako na cosi cizorodého a odhodil ji daleko na palubu.

Hidaigu objal chladný plamen hrůzy. Bohové, pomozte, je v moci Ishaterova syna!

Divoce vyškubla svou ruku z jeho, jako by ji to mohlo ochránit před kouzly…

On jí ale vůbec nebránil, ničím neútočil. Jen se díval: bez hněvu, pátravě, naléhavě, temnýma očima přesto plnýma světla. Zůstala stát před tím pohledem. Nemohla teď prostě utéci, něco mu dlužila, vysvětlení. Tohle se nehodilo do legend, bylo to trapné a hořké…

Hidaiga tiše vydechla a s dechem odešel zbytek strachu, přišla únava. Ještě pohlédla na dýku na prknech paluby, nástroj msty stejně vzdálený jako neviditelné hvězdy.

A řekla mu pravdu. Řekla mu všechno.

 

„Řekla jsem vám vše…“ Hidaiga cize bloudila očima po měkkých barvách salonu v domě Portilianů. „Tedy téměř,“ opravila se. „Dál je to jen ještě trpčí a více zahanbující. On… vyslechl mé důvody. Ale namísto aby mne dal uvěznit, vysadit do člunu, aby se nějak zbavil mé hrozby…! Požádal o příměří.“

„Lidé na lodi mne potřebují,“ řekl mi. „Nemohu je přece opustit v nouzi. Vyčkejte, až budeme na pevné zemi; slyšel jsem, že míříte do Darína – počkejte tam! Přijdu za vámi, přísahám, a nebudu vám bránit vykonat, co káže váš rod.“

Hidaiga potřásla hlavou s jakýmsi přetrvávajícím údivem. Hlas měla sevřený, jako by ji bolelo každé slovo…

„Souhlasila jsem,“ přiznala. „Bylo to šílené. Ten člověk měl plné právo se mnou naložit jako s poraženým, zrádcem a vrahem… a nabídl se mi! Byl by udělal lépe pro nás oba, kdyby byl méně šlechetný.

Nedopluli jsme do Darína na téže lodi. My se strýcem jsme v Airmatě přestoupili na jiný koráb a jeho hnala povinnost dál do nebezpečných východních moří. Než jsme se rozdělili, zopakoval mi svůj slib. A já si do dna duše přála, aby ho nedodržel. Přála jsem si… aby raději ztroskotal někde na pustém pobřeží, padl do rukou orzijským otrokářům, cokoli, jen aby nepřišel ke mně!“ Trpce se zasmála vlastní pošetilosti:

„Ovšem že marně. Včera připlul. Je tady!“

Do Hidaižina hlasu se vkradl stín paniky. „A já nevím, jak ujít tomu, co mi přijde obludné a hanebné. Duše svých blízkých ale sázet nemohu.“

Veliké zelené oči paní Portilianu byly plny vážnosti a soucítění.

„Má milá,“ promluvila svým hlubokým, hebkým hlasem, „vždyť vy jste vlastně už rozhodnuta zabít. Ale přesto není lhostejné, jak to uděláte,“ dodala. Hidaiga překvapeně a poplašeně trhla hlavou.

„Důvěřujete mi?“ zeptala se Portilianu.

„Nebyla bych přišla…“ ohradila se Hidaiga.

„Pak tedy přijmete mou radu, i když se třeba bude zdát nesmyslná…?“ zkoušela ji vědma.

Hidaiga po zaváhání přisvědčila.

Paní Portilianu vstala a přešla k malému sekretáři po straně komnaty. Otevřela jeho střední část. Hidaiga pootočila hlavu a uviděla v jeskyňce uvnitř sekretáře spletité zelené hlubiny džungle, tajemné, podobaly se očím Portilianu… Bezpochyby to bylo jen prosté kouzlo zrcadlové síně, vtěsnané do skříňky. Ale úžasně přesvědčivé. A pak se z ničeho nic uprostřed té malé divočiny objevila truhlička, zhmotnila se, nepostřehnutelným způsobem vyplula neznámo odkud. Portilianu z ní vyňala lahvičku s jakousi namodralou tekutinou, přiklopila víko, zlehka na ně zatlačila… A truhlička se opět ztratila v umělé džungli jako střípek v mozaice.

Jen lahvička zůstala, baňatá, s poměrně širokým hrdlem. Portilianu ji postavila na stolek před Hidaigu.

„Je to jed,“ prohlásila otevřeně a její hlas byl při tom stále hedvábný. „Velmi vznešený a posvátný jed. Stačí ho trochu vdechnout, je pomalý, zato nepůsobí bolest. A nenese, jako dýka, znamení zášti, již necítíte… Dokonalý nástroj, který vám dávám.“

„Proč to děláte?“ Hidaigase dusila pouhým pohledem na lahvičku. „Čekala bych, že se pokusíte mi ten čin rozmluvit, když už mi nemůžete pomoci… A vy mi dáváte jed?!“

Portilianu pokojně přisvědčila:

„Třebas tím sejmu trochu viny z vašich rukou. Jen ať padne na mne. Vždyť… věřte, Hidaigo, není to poprvé, co můj rod dal někomu do rukou vražedný nástroj.“

„VÁŠ rod?“ opakovala Hidaiga ohromeně. Pohled Portilianu po ní stekl jako déšť zelených jisker.

„Myslíte,“ zeptala se s trpkým pobavením, „že rodová prokletí jsou výsadou vás, Tangrazejů?“

Snad se tak Hidaiga opravdu domnívala, prastarý pocit výlučnosti byl ukut pevně, ať už v něm chtěla vidět zbroj nebo okovy… Pořád skýtal jistou oporu. A teď se jí zdálo, že ji potřebuje, protože oči Portilianu ji jako zrcadlová komnata vtahovaly do hlubin spletitého labyrintu…

„Víte, Hidaigo, jsou na světě bytosti, říkají jim Sarkaiové. Jejich předkové přišli z nebeského ostrova, který propadl zkáze…“

Propadl… To si uměla Hidaiga dobře představit; vždyť co jiného je nebe, než hladový jícen temnoty, ve dne přehrazený valem Tangurova světla? Z toho bezedna vychází všechna zlomoc a hrůza, běda všemu, co pohltí… Tak ji to učili.

„Když se Sarkaiové rozhodli usadit na zdejší půdě,“ pokračovala Portilianu, „ailterští mágové je vlídně přijali a rozdělili se s nimi o své veliké vědění o tomto světě… A Sarkaiové jim na oplátku dali díl toho, co bylo jejich: sílu, lze říci kouzlo, neboť co pochází z jiného světa tak můžeme právem nazývat. Obdarovali tím Ailtery, aniž tušili, jak to jeden z nich jednou… použije.“ Nezvykle široká ústa vypravěčky se zkřivila nerozluštitelným úšklebkem, nebo snad hodně bolestným pousmáním.

„Ishater…!“ Vydechla Hidaiga. „Ta síla, kterou nás zabíjel…“

„Tu mu dali Sarkaiové,“ potvrdila Portilianu neúhybně. „Možná že vaše pomsta by u nich našla lepší cíl.“

„Ne, to ne!“ odporovala Hidaiga. „Když mi někdo bodne bratra, přeci nepůjdu zabít mečíře!“

„To je pozoruhodný soud.“ Portilianu se teď usmívala spíše smutně. „Žel, celkem vzácný mezi lidmi.“ Hidaigu prostoupil mráz.

„Sarkaiové…“ připomněla si to slovo. „Myslím, že jsem slyšela cosi o pronásledování Sarkaiů. Snad… na tom nemělo podíl to, co se stalo …u Ailternu?“

„Po pravdě: ano,“ připustila Portilianu. „Někteří lidé si to tak poskládali. Trochu to přispělo k přesvědčení, že tihle cizinci jsou nebezpeční démoni. Byla to jejich síla a celý svět to ví. Jen vy, nejvíce postižení, nevidíte za Ishaterovo jméno.“

Hidaiga dlouze vydechla. Dodnes ji nenapadlo, že onen osudný den mohl přinést pohromu i jiným, než Tangrazejům.

„Sarkaiové,“ špitla, „prý byli málem vybiti. To… po Ailternu?“

„Po Ailternu,“ přisvědčila Portilianu nelítostně. „Ale jen málem.“

„Už tomu rozumím!“ Hidaiga skoro vyskočila z křesla: „Vy jste Sarkaika a tohle je i vaše pomsta!“ Střelila okem po lahvičce. „Pomsta za zneužití vašeho daru…“

„Ještě nerozumíte zcela,“ pozdvihla obočí paní Portilianu. „Ale právem si to tak můžete vykládat. Dávám vám nástroj, jako ho mí předkové dali Ishaterovi, ale na rozdíl od nich vědomě. Je čistý a bezbolestný. Přijměte ho a jděte!“

Nástroj…

 

Za okny kočáru vládla nenasytná tma, ale chladné sklo v ruce dodávalo Hidaize podivný, střízlivý klid. Ať už se Portilianu mstí, nebo chce na sebe z nějaké dějinné kajícnosti svést vinu, v jednom se mýlí: Je to stále Hidaiga kdo se rozhodl k činu, jako kdysi Ishater. Rovnováha skutku a odplaty za něj…Sarkaiové s tím nemají co dělat.

Ale i oni pro to trpěli… Hidaiga pozdvihla lahvičku k lampě uvnitř vozu, průzračná tekutina neprozrazovala víc, než oči její dárkyně…

Ať Portilianu zamýšlí cokoli, má v tom své nároky a právo. A ona, Hidaiga, jí slíbila důvěru, znovu se dala strhnout k slibu naslepo…Možná je teď sama nástrojem neznámých mocností.

Přivítal ji s úsměvem. Malý nájemný domek kdesi na okraji kupecké čtvrti byl čistý a zvláštně prázdný. Jen široký stůl a okno do tmy… A před ním krásný syn temnoty, seděl na jeho rámu a vlasy mu splývaly s nocí…

Syn temnoty… právě tak se přece říká démonu, prapředku Ailterů. Kdysi se utkal s bohem Tangurem v klání o Iomezu, matku všech tvorů. Tangur ho porazil a zranil. Smrtelně…

Sám jí vyšel naproti.

„Čekal jsem vás.“

„Kéž byste čekal zbytečně… Kéž bych já se vás nedočkala, nebo mohla nepřijít!“

Pozvedl ruku k jejím ústům.

„Netrapte se. Máte svou dýku?“

„Ne, ne dýku…“ Napřáhla k němu ruku s lahvičkou. Pohlédl na ni se zájmem a očima mu problesklo poznání.

„Kdo vám to dal?“ Matně potřásla hlavou.

„Chápu,“ sklopil oči. „Nemám právo se ptát… Přesto vám radím, nevěřte lidem, kteří zacházejí s takovými jedy!“ Díval se na ni přímo starostlivě: „Čím jste platila? Asi ne zlatem. Slíbila jste jim něco?“

Jeho zjevná úzkost uváděla Hidaigu do rozpaků. Cítila povinnost upokojit ho pravdou:

„Slíbila jsem jen tolik, že vám to dám.“

Zřejmě poznal, že nelže. S úlevou jí vysvětloval:

„Tohle je totiž oblíbený nástroj samozvaných lovců démonů. S těmi fanatiky se nedávejte do spolku, Hidaigo, platila byste duší!“

„Jediný spolek, jež má na mne nárok, je můj rod,“ ujistila ho. „Tuto smrt,“ zvedla mu lahvičku k očím, „vám předávám jen jako posel.“

V duchu si myslela: přece je to pomsta. Ishater nepřímo přispěl ke štvanici na Sarkaie. A stejným jedem, jakým trpěli oni…

„Budiž,“ přerušil jí myšlenky ten Ishaterián. „Odsoudila jste mne a já to přijímám.“ Převzal od ní lahvičku a odstoupil. Mimoděk se pohnula za ním, ale zadržel ji vztyčenou dlaní a znovu ucouvl. Opět byl mezi nimi stůl. Bez váhání otevřel lahvičku a zhluboka vdechl… jednou, dvakrát, potřetí… a zas ji pečlivě uzavřel, postavil na stůl. Ruce měl úplně klidné.

„Ten jed je pomalý,“ poznamenal. „Vaši předkové budou muset být trpěliví.“ Usmál se na ni temnýma očima, přesto plnýma světla. Mátožně přikývla. V hrudi cítila nesnesitelný tlak…

Tangur přemohl syna temnoty a Iomeza právem vítěze patřila jemu. Jenže namísto aby se oddala triumfujícímu pánu světla, sklonila se k poraženému a na smrt raněnému démonu…

Hidaigasi často rouhavě přiznávala, že rozumí Iomezině nechuti stát se Tangurovou válečnou kořistí. Ale v této chvíli se jí poprvé zdálo, že lze pochopit i nejosudnější z činů bohyně

„Odpusťte…“ přistoupila k němu a stiskla mu chladné ruce.“ Odpusťte mi!“

Do poslední chvíle nevěděla, co udělá… Až když ho zase pustila a lahvička pořád stála na okraji stolu… Byl to okamžik. Hmátla po ní a roztříštila ji o hranu tabule. Do poslední chvíle nevěděla, že to…

Stačila se ještě nadechnout, než ji strhl stranou, k oknu a čistému vanu noci…

„Šílíte?!“

„Chci to sdílet s vámi!“ prohlásila zběsile. „Nemohla bych s tím žít, má čest…!“

„Pošetilá tangrazejská pýcha!“ odsekl ostře a ledově. Sevřel ji překvapivou silou. Polekala se jeho obvykle tak mírných očí…

„Tohle jsme nesjednali,“ pronesl s chladnou nezvratností. „To vám nedovolím.“

Zdrcující, přísná převaha v jeho tváři ji ochromovala. Najednou všechno viděla v pravých mírách… Ten muž, mág, potomek Ishaterův se uvolil přistoupit na její hru. Byl ochoten splatit životem starou a těžkou vinu svého rodu, pro klid a zadostiučinění jedné malé barbarky. Ta ale zašla příliš daleko, když chtěla svévolně rozmnožit tu tragédii. S pošetilou pýchou, s níž nepochopila, že její bláhové vzepětí cti a povinnosti… trpěl jen z milosti. Ze soucitu – on, velký mág!

To všechno si Hidaiga uvědomila v jediném okamžiku a vzbouřila se zbytkem sil.

„Má snad můj život příliš malou cenu, abych jím směla splatit ten váš?!“

Pochopil. Převaha z jeho očí zmizela. Poznal, že ji žene víc než pýcha: souručenství, rovnost, jež mu nabídla, navzdory staré nenávisti.

Navzdory zášti dětí boha světla, závisti druhorozených…Protože Tangur měl Iomezu až druhý – a svou žárlivost přenesl na potomky!

„Podrobil jsem se vaší vůli,“ řekl Ailter Tangrazejce, „a umírám. Přijměte vy mou a žijte. Pak budem vyrovnáni.“ A s mírným vzdorem dodal: „Nezemřu, dokud pro vás nenajdu pomoc!“

„Nemusíte hledat,“ oznámil temný, hedvábný hlas paní Portilianu.

„Nechoďte sem!“ vykřikla Hidaiga. „Je tu jed!“

„Mně neublíží,“ prohlásila Portilianu pokojně. „Léta ho užívali ředěný k odhalení nás, Sarkaiů. Mnoho lidí muselo onemocnět, i zemřít, jen aby dokázali, že nejsou z nás…!“

Při řeči došla až je stolu a otevřela koš, co nesla přes ruku. Zaleskly se v něm jakési podivné předměty…

„Zachráníte ji,“ vydechl Ailter usmířeně. „Vidím, že máte, co třeba.“

„Co má?!“ vyhrkla znepokojeně Hidaiga.

„To!“ Portilianu k ní napřáhla své útlé předloktí s modravými praménky žil. „Mám jinou krev, než vy dva, proto jsem před jedem v bezpečí.“

Hidaižin zmatek dostoupil vrcholu: jinou krev než VY DVA… Ona a Ishaterián !

„Jste dotčena má milá?“ měřily si ji palčivě zelené oči. „Jak jen si vy Tangrazejové na své vznešené krvi zakládáte! Vy ji však ztratíte, děvčátko, sama jste se odsoudila. Teď mi nezbývá, než vám ji vzít, změnit…“

„Cože – !“ Hidaigu umlčela vlna hrůzy.

„Nemáte-li zemřít,“ pokračovala Portilianu zpříma a bez milosti, „musím z vás udělat Sarkaiku.“

Malý okamžik poznání, strnulý a ostrý…

„To lze?“ téměř zašeptala Hidaiga. „Změnit krev…? Pak ji musíte změnit i jemu, nejdřív jemu.“ Svírala Ailtera, jako by chtěla zadržet teplo, unikající z jeho těla. „Chci, aby žil!“

„Myslel jsem, že žádáte opak,“ připomněl Ishaterián mírně. Byl velmi bledý a jeho hlas se tříštil…

„Já přísahala proti krvi Ishaterů,“ křičela Hidaiga. „Krev proti krvi! Ve jménu bohů, zbavte mne toho prokletí!!“

 

„Tak se stalo skutkem to hrozné spojení krve…“ vydechl tangrazejský kníže verš ze starých eposů. „…Takže nyní jsou, jeden jako druhý, cizinci z hloubi nebes…?“ ujistil se.

Paní Portilianu přikývla. Šla vedle něj po dlažbě ozářené matným předjitřním světlem a dlouhým pružným krokem vyvažovala drobnost své postavy. Zjevně byla zvyklá chodit po boku velkých a mocných jako jim rovná…

„Nešlo to udělat jinak,“ omlouvala se bez pokory. „Vím, že jsem mnoho sázela; kdyby se mi nepodařilo sledovat Hidaižin kočár, kdybych přišla pozdě…“ odmlčela se a zvedla smělé zelené oči ke svému protějšku:

„Přiznávám, kníže: tušila jsem, co vaše neteř spáchá, že ho nenechá zemřít samotného. Pokud bych jí ponechala jen její dýku…“

„Zemřeli by oba,“ uzavřel suše tangrazejský vyslanec. „Patří vám dík, že jste ji zachránila před dědictvím těch šílených Astarcharijů.“

„Tedy se nehněváte,“ usmívala se Portilianu nezbedně, „že jsem ji připravila o její skvělou krev?“

„Byla dobrá leda k tomu, aby volala po další krvi,“ zavrčel Tangrazej. „Temnota pohlť všechnu slávu rodů!“

„Už se stalo.“Portilianu ukázala bojovnou bradičkou na dům před nimi, kde v slabě osvětleném okně seděly dva stíny.

„Teď jsou svobodní,“ řekla a starý kníže přivřel oči a přikývl, jako by stvrzoval, že přijímá vůli osudu. Portilianu ho bystře sledovala ze strany.

„Vám ani příliš nevadí,“ uhodla, přeci jen překvapena, „že je s ním…“

„Říkám: temnota pohlť slávu rodů a pýchu,“ pronesl kníže chmurně. „Také mí předkové umírali u Ailternu – a měl bych se proto vláčet po světě v krunýři staleté zášti? Na to jsem, věru, líný. Ostatně,“ připustil, „co já vím, co bych dělal na místě Ishatera, kdyby někdo napadl v přesile mé město a já měl v rukou takovou moc…!“ Zatřásl hlavou jako by chtěl odehnat tu představu.

„Stejně mi připadá neskutečné, co se dnes stalo,“ přiznal měkčeji a nejistě se pousmál: „Snad jsme se propadli do legendy.“

„Možná…“ usmála se provokativně ona, a dodala: „Možná, že některé z dcer Tangura a Iomezy jsou předurčeny opakovat Matčin čin – spojení s umírajícím synem temnoty. Tak dlouho, dokud nenastane mír mezi znesvářenými dětmi bohyně…!“

Raději nekomentoval tak kacířské tvrzení, jen smírným blýsknutím očí mu dal milost. A zvolil jiné téma:

„Stejně nechápu, jak jste jim změnila krev, aniž jste je zabila. Myslel jsem, že se to dosud vymyká umění lékařů.“

Stála mu po boku, tak drobná vedle něj a tak plná troufalé jistoty… Její zelené oči světélkovaly v šeru předranní.

„Běžnému lékařskému umění ano,“ potvrdila. „Ale snad jsem měla v ruce něco víc, než nůž a masti. Něco, co odedávna náleží ke správě mému rodu: sílu, lze říci kouzlo.

Prostě nástroj.“

 

Blanka Jirušková



 

Několik slov o (tentokrát připravil bratr autorky):
Protože sestra nechce mluvit sama o sobě (přijde jí to hloupé), požádala mě, svého bratra, abych tuto část napsal já. A jelikož v tomto příběhu vzdává hold i „mým národům“, respektive národu Ailterů, pak se odvažuji přeci jen něco napsat:
Má sestra Blanka Jirušková se narodila a žije v Praze. Je jí 44 let. Je takový ten „člověk z jiného světa“, či lépe řečeno „z našeho společného světa“, světa planety „Yagar“ či jak jí nazývají mí lidé „Aigiir“. Žijeme tam jako kronikáři celý život.

Od mala psala básně, příběhy… Chodila na dramatickou výchovu a absolvovala ji. Má také snad proto vřelejší vztah k herectví (ona by řekla spíše k herecké „šmíře“). Protože vždy milovala a miluje knihy, hlavně však pro jejich obsah, tak když si měla vybrat svou budoucí práci, rozhodla se pro knihovnictví. Také později vystudovala konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu a scénáře. Jeden z jejích scénářů je známější. Je to scénář k její pohádce na indický způsob „Tři rubíny“, kterou s úspěchem nastudoval Divadelní spolek Tyl z Rakovníka a hráli ji již 29 krát. Zatím největším dílem, které jí vyšlo i knižně je trilogie „Kočičí noci“, která také dostala drobnou mezinárodní cenu v oblasti sci-fi literatury.
Zálibou mé sestry je historie, kterou i studovala na vysoké škole, také religionistika a hlavně středověká a novověká každodennost. Krom toho i historické detektivky a detektivní příběhy klasické. Též čte fantasy a zajímají jí záhady a tajemno.

Další příběhy tentokrát ze země zvané Siancie jsou k dispozici zde:
http://www.lanard.estranky.cz/clanky/pribehy-z-jinych-svetu/siancie–zeme-hvezd___.html
(pozn. před ” .html ” je skutečně třikrát podtržítko!)

Stránky Divadelního spolku Tyl Rakovník, kde je vícero informací a fotek z provedení pohádky „Tři rubíny“:
http://www.tyl-rakovnik.cz/index.php?page=repertoar&detail=16

 

Obr.: https://www.pinterest.com/pin/412994228300658090/