Noční zpověď

Městem zmítaly otřesy a obyvatelé padali k zemi jako loutky. Ocelové vzducholodě prorazily hustá chlorová mračna a spustily palbu z děl. Lidé se měnili v hořící pochodně. Nákladové prostory majestátních korábů se otevřely a do ulic z nich vylétli tisíce obřích netopýrů, kteří začali lovit přeživší. Brzy byli všichni mrtví, jen Poedom stál na střeše a jako šumař hrál na housle se strunami z vlastních střev.

 

Poedom se s výkřikem probudil a prudce se posadil. Noema seděla u něj a snažila se ho ukonejšit. Byl to jeden z té řady snů, co na něj doléhaly poslední týdny.

„To bude modré,“ hladila ho po vlasech a zasypávala mu čelo polibky. „Ten sen už se nevrátí.“

„Kolik je hodin?“

„Blíží se den,“ pravila. „Pojď si ještě lehnout.“

„Nevím, zda usnu, ty sny jsou čím dál víc černé.“

„Mysli na modré věci,“ snažila se ho uklidnit.

„Měl bych to říci Vrchnímu mystikovi, o těch snech. O invazi!“

„Ne, z toho by byl celý červený! Jen věštci mohou předpovídat, označí tě za heretika. Víš, co se takovým stává!“

„Nejsem žádný prorok, jsou to jen černé sny. Třeba mi pomůže.“

„Zavěsí do železné klece na náměstí, kde tě nechá shnít. Tvá střeva bude nosit hlavní žalářník přivázané na krku a báby kořenářky pak z tvých kostí připraví léčivé lektvary. Já ti to nedovolím,“ začaly Noemě stoupat od očí obláčky slaných par.

„Dobře, nic neřeknu,“ objal ji pevně Poedom, aby již neplakala.

 

Městem se rozezněl radostný výkřik. Následoval druhý, třetí, ulice se rozezněly v kakofonii hrdelních zvuků. Obyvatelé vítali ráno a své probuzení. I Poedom a Noema radostně vykřikli na znamení nového dne a počali s přípravami na chrámovou službu. Svlékli se do naha, pomazali žluklým máslem a zahalili do rudých plášťů Akolytů. Ona si vzala bič, on dlouhou dřevěnou hůl. Dnes je třetí den v měsíci, v chrámu se bude vybírat oběť.

Před chrámem se mačkal dav nedočkavců, kteří zde čekali mnoho nocí. Nechtěli propást šanci být mezi prvními v chrámu. Množství lidí překonávalo i oslavy syfilitiků, konané před pěti dny. Městská hlídka měla co dělat, aby nedočkavce zadržela až do doby než vystoupají na oblohu obě slunce. Ještě dvě hodiny sluneční paprsky rozpalovaly železné krunýře hlídky na neúnosnou mez, dva klesli mrtvi k zemi a museli je nahradit chrámoví Strážci. Konečně varhany ve všech věžích ohlásily poledne. Dav zakřičel, prorazil zábrany a vrhl se bezhlavě kupředu. Kdo zakopl, byl ušlapán. Obětí se mohlo stát pouze prvních deset. Akolyté se dali do díla. Na záda utíkajících dopadaly rány bičů a holí. Schody zkrápěly krůpěje krve a potu. Bohové budou mít radost.

Nastal chladný večer, deset šťastlivců bylo vybráno a jejich těla za potlesku rodin spálena na jemný prach. Ten byl uzavřen v kamenné urně a předán k ochutnání Vrchnímu mystikovi, který se poté vydal na nejvyšší útes k moři. Obyvatelé města za ním vytvořili dlouhý průvod. Po hodině cesty tisícihlavý zástup stanul u skály vybíhající nad moře, kde se tyčil oltář vyřezaný z kostí obřích Karutů. Vrchní mystik vystoupal po schodech z žeber až nahoru, zatímco Akolyté tiše pěli píseň beze slov. Urna byla otevřena a přímořský vánek roznesl popel nad moře. Bohové obdrželi svou oběť a město bylo na další měsíc pod ochranou.

 

Ulice se topily ve výkřicích a krvi mnoha barev. Lidé vyděšeně pobíhali od dveří ke dveřím a snažili se najít úkryt před smečkou černých třínohých bestií, které je pronásledovaly. Poedom to vše sledoval ze střechy a v nitru mu rostla palčivá a nesnesitelná bolest. Náhle mu ústa zevnitř doširoka rozevřely tři antracitové pracky. Zvíře se dralo ven. Roztrhlo mu tváře, vyvrátilo čelist a proniklo na svět. Zakrvácená bestie poprvé spatřila měsíc a hlasitě zavyla, zatímco zbytky lidské kůže, jenž bývaly Poedomem, se snášely do krví zalitých ulic.

 

Noema se ze spánku zavrtěla a automaticky sáhla na druhou půlku lůžka. Její ruka narazila na studenou přikrývku. Probudila se, Poedom tam nebyl. Nejprve si myslela, že šel vykonat potřebu, ale vzápětí jí došlo, že tomu tak není. Zase měl černý sen a šel do chrámu za Vrchním mystikem. Propukla v pláč. Vrchní mystik bude úplně zelený, pokud uvěří, že Poedom má věštecké sny. Věděla, co Strážci provedou s takovými opovážlivci. Měla ho zastavit, měla mu říci, že nosí pod srdcem. To by ho jistě odradilo.

Noema vstala a přešla ke dveřím jejich příbytku. Chvíli váhala, ale musela se vydat do chrámu a pokusit se Poedoma zastavit. Oblékla si plášť z lidské kůže, zažehla lustřičku a vydala se ven do tiché noci.

 

Cesta k chrámu zabrala sotva půlhodiny, ale to by musela jít hlavní bránou. Strážci ženu dovnitř v noci nepustí, ani když jde o Akolytku. Poedom měl lehčí cestu, na ní zbyla ta druhá. Několik minut cesty od okraje města, hned za enklávou sebevrahů, se nacházelo tajemné onyxové bludiště a jeden z východů ústil přímo do chrámových zahrad. Málokdo si troufl vejít mezi ty strmé černé bloky. Jakékoliv světlo bylo uvnitř pohlceno a odvážlivci se museli spolehnout na jiné smysly než byl zrak.

Noema zhasla lustřičku a chvíli hleděla do černé zlovolné chodby, která se před ní otevírala. Jako Akolytka samozřejmě znala správnou cestu, ale i tak to bylo nebezpečné. Na spoustě míst se dalo špatně odbočit a záludná zákoutí ukrývala kosti těch, kteří udělali chybu. Ale pro svého milého byla ochotná riskovat vše. Dala ruku na pravou stěnu, aby se lépe orientovala a vyrazila kupředu.

 

Vůně exotických květin Noemě prozradila, že je z bludiště bezpečně venku. Chrámová zahrada, místo zrádnější než onyxové skály. Učinila sotva pár kroků a poznala, že je sledována. Po zádech jí přeběhl mráz a nasadila rychlejší krok. Marně, slyšela jak kolem ní v houštinách cupitají malé nožky. Obkličovali ji, neměla šanci uniknout. Zastavila proto na malé mýtině a opět rozsvítila světlo. Odrazilo se od desítek zlatých očí Krysáků, kteří ji sledovali. Primitivní, ale ostré zbraně byly připraveny na jakýkoliv špatný pohyb. Noema pomalu sáhla do kapsy, vytáhla flétnu a spustila veselou melodii. Krysáci zůstali nehnutě na místech, ale pocítila, že napětí poněkud povolilo.

Když dokončila první píseň, začala druhou, pak přidala jednoduchý tanec. Krysáci se sesedli do půlkruhu a s vyceněnými zuby, které značily úsměv, ji upřeně pozorovali. Několik mláďat se vrtělo do rytmu. Zahrála dalších pět skladeb než se odvážila přestat. Sklidila  potlesk mnoha tlapek a obdržela bohatou kytici od stařešiny rodu. V cestě do chrámu jí už nic nebránilo.

 

Pomalu se prodírala uzoučkou tajnou chodbou vedoucí uvnitř jedné zdi. Věděla, že ji nikdo nesmí spatřit. Naštěstí chrám oplýval spoustou zkratek, kterými šlo proklouznout ke komnatám Vrchního mystika bez pozorování. Jediná šance byla, že Poedom nedostal audienci a stále čeká v předpokoji.

Najednou zaslechla blížící se hlas. Někdo procházel sousedící chodbou. Zastavila se, nechtěla vzbudit nejmenší podezření.

„… tento svět nemá o ničem tušení. Vítězství je jisté, invaze může začít! Mise pokračuje podle plánu, provádím úkol číslo tři. Jednotka G-103-C5, končí.“

Nelidský mechanický hlas odezněl, jeho nositel zašel za roh. Noema se neodvažovala pohnout. Kdo to byl? Co dělal v chrámu? Invaze… Poedomovy sny byly nakonec pravdivé. Má věštecké nadání! Proč ale tyto sny neměl Vrchní Mystik? Jak je možné, že neví nic o nepřátelích, kteří je chtějí vyhladit? Noema prozřela, její mysl byla bílá. To byl on! Vrchní mystik je ve spolčení s cizáky nebo je sám jedním z nich. Nikdo jiný to být nemohl, takhle blízko k vnitřním komnatám ani Strážci nechodí. Do myšlenek se jí vkradl obraz Poedoma, který Vrchnímu mystikovi vypráví o svých snech. Co s ním to monstrum provedlo? Je mrtev? Noema věděla, že správně by měla ihned vyrazit zpět do města a informovat Městskou hlídku, ale strach o milého byl větší než zdravý rozum.

 

Předpokoj zel prázdnotou, osvětlený jen mihotavým světlem loučí. Noema se cítila fialově, že dorazila pozdě. Přešla až ke dveřím, za kterými se nacházely komnaty Vrchního mystika a přitiskla na ně ucho.

„Copak tu pohledáváš maličká?“ ozvalo se jí za zády, až úlekem téměř nadskočila. Otočila se a hleděla Vrchnímu mystikovi přímo do jeho jediného žlutého oka.

„Já… já… jsem tady na noční zpověď,“ vyhrkla ze sebe.

„Aha,“ mlsně si olízl černým jazykem vrásčitá ústa. „Čekám tě, jsem červený nedočkavostí. Ale většinou mi posílají poněkud mladší dívenky.“ Pohladil vyděšenou Noemu po tváři zkostnatělou rukou. Instinktivně ucukla.

„Nebuď růžová, však tě neubude,“ zaskřehotal stařec a vešel do svých komnat. „Pojď za mnou, uděláme si pohodlí.“

Noema ho opatrně následovala a pátravě se rozhlížela po místnosti, zda neuvidí nějakou stopu po svém milovaném. Stařec mezitím složil své tělo do obřího křesla.

„Nalij nám zkvašené psí mléko a sedni si mi na klín,“ poručil jí. Noema přešla ke stolu s karafou, kromě skleniček tam ležel i nůž. Přejela lehce prstem po ostří a poté se otočila.

„Kde je Poedom? Co jsi mu provedl?“

„Kdo?“

„Otec mého dítěte, co za tebou dnes přišel!“

„Co blázníš? Přestaň povídat nesmysly a svlékni se!“

„Kde se skrývá armáda, co má zaútočit na město? Komu sloužíte? Co jste zač?“ chrlila na něj dál otázky.

„Co to je za výslech?“ rozčílil se Vrchní mystik. „Ty zde nejsi na noční zpověď. Za tuhle opovážlivost tě nechám stáhnout z kůže!“

Zvedl se a vykročil směrem ke dveřím, aby přivolal Strážce. Noema na nic nečekala. Uchopila nůž a vyrazila k němu. Stařec vztyčil na svoji obranu ruce, ale proti mladé ženě neměl šance. Ostrý hrot nože se mlaskavě zabořil do žlutého oka. Znovu, znovu a znovu. Noema bodala do znetvořené tváře téměř minutu než se uklidnila.

„Co jsi to provedla?“ ozvalo se ode dveří. Noema, celá od krve, se obrátila a spatřila živého a zdravého Poedoma. Odhodila nůž a vrhla se mu do náruče.

„Och, moje lásko. Jsem úplně žlutá, že ti nic není. Proč jsi sem chodil?“

„Já… já musel. Ale co tu děláš ty, co se stalo?“

„On… “ pohlédla Noema na mrtvolu na podlaze. „On se spolčil s těmi monstry, co jsi viděl ve snech. Vše to je pravda, musíme varovat město!“

„Cože?“ nechápal Poedom. „Jak to víš?“

„Zaslechla jsem ho, jak s nimi mluvil, něco o úkolu číslo tři. Měl nelidský kovový hlas,“ vyprávěla mu překotně Noema a její ramena se otřásala v přerušovaných vzlycích. Poedom ji na uklidněnou objal a začal konejšivě hladit po hlavě. „Ach Noemo, to je fialové, že o tom víš. Mohla jsi žít o pár týdnů déle.“

Potom jí jediným pohybem utrhl hlavu. Pohlédl do jejích překvapených očí a naposledy ji políbil. „Děkuji, ušetřila jsi mi práci s odstraněním vašeho vůdce.“

Hlavu odhodil do kouta a vytáhl z kapsy lesklý komunikátor. „Jednotka G-103-C5 hlásí, že úkol tři splněn. Nové instrukce očekávám v další spánkové fázi. Jednotka G-103-C5, končí.“

Tomáš Heveroch



 

Několik slov o:

Současnou profesí softwerový developer, vystudoval ZČU v Plzni. Literárním pokusům se věnoval už od dětství na starém psacím stroji. První úspěch se dostavil až v roce 2009, kdy jeho povídku Je třeba zabít Shakespeara (Trzeba zabić Szekspira) otiskli v polském časopise Nowa Fantastyka. Pravdidelně se účastní literárních soutěží (v soutěži O Dračí řád roku 2013 vyhrál první místo v kategorii Fantasy). V současné době si dává od psaní rok volna a věnuje se nově narozenému synovi.

S jeho povídkou Pohádka na dobrou noc se můžete setkat ve sborníku nejlepších povídek ze soutěže O Dračí řád Času navzdory

My jsme si od něho mohli již přečíst povídku Neomylná věštba.

 

Obr.: https://bookpeopleblog.files.wordpress.com/2013/03/dirigible.jpeg