Otázka víry

Náhlý závan rozcuchal všechny přítomné. Nebo alespoň ty, kteří měli dostatek vlasů na rozcuchání.

„Také jste čekali, že se vrátí poněkud… později?“ otázal se jeden z vědců ostatních.

„Je to stroj času,“ pokrčil jiný rameny. „Pro nás byl pryč jen pár vteřin, ale ve skutečnosti mohl být v minulosti klidně roky. Optáme se posádky.“

Jako na znamení s lupnutím odskočil kryt na břiše stroje. Mezi pavoukovitýma nohama se z nitra kovové koule vysunul žebřík, po němž začal sestupovat muž v kombinéze.

„Jak bylo u dinosaurů, kolego?“ zazněla otázka. Oslovený kolega otočil hlavu k vědcům, kteří jako jeden muž ztuhli. Ten pohled nebyl vůbec přívětivý.

„Dinosaury jsme neviděli,“ zavrčel a pomohl ven ze stroje někomu dalšímu, „ale vyděsili jsme otroky stavějící novou cestu do Říma.“

 

***

 

Na displeji naskočil údaj.

„Osmdesát milionů let do minulosti,“ oznámil technik vědci za sebou. „To byl původní požadavek, že? Žádná odchylka?“

„Ano,“ zabručel vědec. „A s odchylkou si jděte třeba na nádraží. Chtít druhohory a skončit na přelomu letopočtu? To je stoprocentní odchylka.“

„No dobrá. Zavřete dveře, zahajuji odpočet pro zkušební skok. Budeme v minulosti ani ne minutu a pak se vrátíme. A vůbec, zkoušel s tímhle už někdo někdy letět tak daleko? Co já vím, zatím to byla z hlediska stáří Země a vůbec vesmíru docela nedávná historie. Francouzská revoluce, středověk, faraóni. Sice jsme tuhle mašinu testovali na kdeco, ale jak víme, že není třeba deset milionů let zpátky limit a cestu dál už nezvládne?“

Vědec se zamračil.

„Zkoušky hovořily jasně. Teoreticky se může stroj času přesunout až do chvíle velkého třesku. Sice by to nevydržel po stránce fyzické, ale měl by toho být schopen.“

„No právě,“ mávnul technik rukou, „mám teorii. Buď moc vysoký, nebo naopak nízký tlak. Přílišná teplota. Chápete, co když na tomhle místě bylo před osmdesáti miliony lety dno moře nebo jícen aktivní sopky?“

„Nesmysl. Ale nač se dohadovat, dokud to nevyzkoušíme, nic se nedozvíme.“

„Jeden milion let zpět? Pro začátek.“

„Nastavte to.“

Stroje zahučely a kovová koule zmizela.

 

***

 

Dveře se otevřely a dvojice slezla na zem.

„Vypadá to tu normálně,“ konstatoval technik. „Žádné obří přesličky ani přerostlé ještěrky. A támhle vidím pást se srnku.“

„To mi toho řekne,“ ozval se vědec, „jsem fyzik, ne biolog. Nevím, kdy se vyvinula dnešní srnka.“

Zmíněná srnka náhle klesla k zemi. Chvíli kopala nohama, než zhasla.

„Kolego, nepamatujete si kromě fyziky i něco z historie? Například, kdy lidé vynalezli luk?“

„Nevím a ani nemusím. Našeho lovce vidím. Sedí na koni a v rukou má kuši, ne luk. Odhaduji, že jsme ve středověku. Všiml si nás, rychle pryč!“

Urychleně vyšplhali nazpět do svého časového dopravního prostředku.

„Takže kam to bude teď, pane kolego fyziku?“

„Zkuste nějaké bližší datum.“

„Půl milionu let před naším letopočtem?“

„Nebuďte troškař, kolego techniku. Milion je moc, tak nepůjdeme po půlkách. Nastavte to na sto tisíc let zpátky.“

„Vaše přání je mi rozkazem.“

Okolí se rozhučelo. Za pár vteřin se rozsvítilo zelené světlo hlásící, že je vše v pořádku a posádka může ven.

Dvojice se nadechla vzduchu kolem sebe.

„Taky máte dojem, že v tomto období cosi zapáchá?“ optal se technik. Fyzik nasál pořádnou dávku do plic.

„Víte, že máte pravdu? Být to pití, řeknu, že má ocas. Oproti středověku je tohle období trošičku zasmrádlé. Ale v první řadě, kde vlastně jsme?“

Oba se začali rozhlížet. Technik se ani nemusel úplně otočit kolem svojí osy, aby zaskučel a praštil se dlaní do čela.

„To se mi jen zdá!“ vykřikl a ukázal před sebe. Fyzik následoval pohledem jeho prst.

„Alespoň se vysvětlil zasmrádlý vzduch,“ okomentoval trojici kouřících továrních komínů.

„Takže průmyslová revoluce a dál,“ vzdychl rezignovaně technik a namísto do svého čela nyní udeřil do pláště stroje času. „To je ještě horší než předtím.“

„Takže ani sto tisíc let nestačí,“ pokrčil rameny fyzik, jenž si zřejmě užíval fakt, že během jednoho odpoledne může procestovat tolik ér historie lidstva. „Další zkouška?“

Stroj za chvíli zmizel a opět se objevil v jiné době.

„Deset tisíc let zpátky!“ zavrčel fyzik, zatímco sestupoval po příčkách žebříku. „Jestli to ani teď neklapne, tak už vůbec! Ten stroj se prostě zbláznil, jinak to nevidím.“

„Hned, jak budeme doma, projedu to diagnostikou a…“ začal technik, ale zarazil se. Ani neseskočil z žebříku a zase se hnal nahoru, protože se na něj tlačil kolega fyzik. Okolo stojící dělníci na ně zírali jako na zjevení. Jediným zdrojem zvuku byla pracující míchačka na beton, jinak všichni ztichli v posvátné hrůze.

 

***

 

„Okamžitě musíme najít tu chybu!“ vykřikoval fyzik, když opět vylezl ven, tentokrát ve vlastní současnosti.

„Na displeji zůstával rok, do kterého jsme chtěli letět, takže je třeba chyba v zaměřování cílové doby,“ zkusil další možnost technik.

„Klidně to mohla být sabotáž, myši v systému nebo šotek! Dokud neprovedeme diagnózu, nedozvíme se to.“

„Sabotáž,“ zamumlal technik, čímž si získal fyzikovu pozornost. „Teoreticky je možné po nastavení cílových údajů změnit skutečný čas přistání, aniž by to ukázaly přístroje. Ale k čemu by to pachateli bylo? Chce něco skrýt v minulosti? V tom případě je skoro celá historie Země jedna velká schovávačka a způsob utajení je více než hloupý. Nebo to je prostě jen žert. V první řadě navrhuji začít testem softwarové výbavy.“

„Budiž, vy tomu rozumíte lépe.“

Technik přešel k terminálu a otevřel komunikační rozhraní s umělou inteligencí stroje času.

„S čím vám mohu pomoci?“ ozval se melodický hlas počítače.

„Pokud jsi byl napaden a pozměněn, obávám se, že s ničím. Pátráme po tom, proč jsme během posledních čtyř cest nedorazili do správné doby.“

„Důvod je jednoduchý,“ oznámil počítač a oba lidé úplně viděli ten milý úsměv, jímž by to doprovodil, „časová údobí, která jste po mně žádali, totiž neexistují.“

„Ach jo,“ vzdychl technik. „Počítači, poslouchej. Jsi naprogramovaný, abys sloužil jako encyklopedie pro cestovatele. Jsou v tobě všechny důležité lidské znalosti, které by se mohly během cest časem hodit. Takže taky určitě víš něco o tom, kdy žili dinosauři.“

„Takzvaní dinosauři vymřeli během velké potopy, protože se nevešli na Noemovu archu,“ kontroval počítač. Technik zalapal po dechu a fyzik vyprskl smíchy.

„Tohle je boží!“ vykvíkl vědec. „Počítači, jak řekl tady kolega, obsahuješ všechny potřebné údaje. Patří mezi to i svaté texty?“

„Ano,“ odpověděl počítač, „moje databáze obsahuje knihy všech velkých světových náboženství, stejně jako většiny významnějších sekt, staré mytologie a mnoho dalšího. Ovšem všichni dobře víme, že jediný spolehlivý zdroj informací je Tóra.“

Oba přítomní byli na několik vteřin beze slov.

„Můžeš nám odůvodnit, proč je zrovna Tóra nejlepší?“ položil technik váhavě otázku.

„Jsem umělá inteligence osmého stupně. Očekává se ode mě pečlivá analýza dat a vyvozování závěrů. Bylo mi poskytnuto množství různých údajů, dle nichž mohu určit, kdy vznikla Země. Porovnáním fakt jsem zjistil, že Země byla stvořena – přesně podle Tóry – v roce 3760 před naším letopočtem. Nutno podotknout, že i verze Jamese Usshera měla své klady, ale rok 4004 před naším letopočtem je příliš.“

„Ale, ale…“ Fyzik nemohl najít slova. „Počkej, ty plechovko. Jsi stroj. Nástroj vědy. Něco jako náboženská víra by ti mělo být cizí. Vždyť…“

„Nechte ho,“ přerušil ho technik. „Typický problém s UI. Osmičky trochu moc přemýšlí a navíc mají zabudované základy osobnosti. Pokud analyzoval opravdu vše, co má v paměti, musel tam najít strašnou spoustu protichůdných údajů. V takovém případě možná začal slovíčkařit a hledat drobné rozdíly významu. Vždyť dneska už nikdo neví, co se jim děje v procesorech.“

„No dobře, ale můžeme ho nějak přesvědčit, že nemá věřit zrovna náboženským textům a mytologii?“

„Vážený kolego, už jsem vám řekl, že tyhle modely mají částečnou osobnost. Myslím, že než s programátorem by si teď sám raději promluvil s rabínem. Já to vidím na přeinstalování systému a protentokrát označení všech dat štítky, o jaký druh informací se jedná, a jak s nimi má být naloženo. A… hele ho! Roberte, pojď sem, zrovna jsme pro tebe chtěli jít!“

Do místnosti nakoukl zrzavý muž, jenž byl osloven jako Robert.

„Ano?“ položil stručnou, ale o to univerzálnější otázku.

„Bude potřeba přeinstalovat UI ve stroji času. Pospojovala špatně informace a…“

„Ale ne,“ vzdychl Robert, „už zase.“

„Co prosím?“ zajímal se ihned fyzik.

„Tak co je to tentokrát?“ ignoroval ho Robert. „Včera nám vysadil jeden server, protože se dal na hinduismus a uznal, že byl moc hodný, takže se reinkarnuje jako kráva.“

Technik s fyzikem se na sebe zmateně podívali. Netušili, zda jásat nebo se divit ještě víc.

„Věřte tomu nebo ne, jde je přemluvit. Co je tenhle?“

„Judaista,“ hlesl fyzik a pozoroval Roberta, jenž beze slova vzal nedaleko svářečku a nasadil si kuklu.

„Jděte pryč, prosím, škodí to očím,“ řekl ještě Robert. „A taky to není zrovna dobré na nervy a morální zásady.“

Vyšli z místnosti. Za dveřmi ještě zaslechli slova: „Zapni si vnější senzory a hezky mi řekni, zda už máš obřízku.“

 

Karel Doležal

 



 

Několik slov o

Základní informace o autorovi najdete u jeho první povídky Adresát nezastižen. Doplním proto jen několik informací z jeho blogu: Narozen v Pardubicích, nyní žije v Praze. První SF povídku napsal v šesti letech, znovu si na psaní vzpomněl ve dvanácti a patnácti, ale odhodlání ukázat své texty veřejně přišlo až v jedenadvaceti.

Žánrově se neomezuje, dá se od něj očekávat cokoliv od space opery po humornou fantasy. V běžném životě se jedná o překladatele.

http://triumvirat.cz/

 

Obr.: http://kimt.com/2015/01/09/the-time-machine-1960-vs-the-time-machine-2002/