Šermířka

Po bouřce byla stezka rozbahněná a kluzká. Reovi se smekala kopyta, a tak jsme postupovali pomalu. Příliš pomalu na to, abychom přijeli do Boratu ještě za světla.

Borat – vzpomínám si na něj. Před spoustou let jsem tudy projížděla. Vlastně ne, nocovali jsme tu. V té době jsem ještě měla na krku odznak čarodějů a každý ve městě se mě bál. Borat byl tehdy hraniční městečko. Necelé dva dny jízdy za ním začínalo Rotarské království. Tehdy začínalo – dokud je před osmadvaceti lety král Albert I., děd současného krále Alberta III., neporazil a jejich rod nevymazal po meči i po přeslici. Velice předvídavé řešení. Od té doby si nikdo nemůže dělat na uprázdněný trůn nárok.

Z Boratu se tím pádem stalo hluboké vnitrozemí. Pozůstatkem minulých časů jsou už jen vysoké hradby. A to jak kolem města samotného, tak i druhá linie kolem tvrze na návrší uprostřed Boratu, kde dodnes sídlí místní zemanský rod.

Cizince po setmění za hradby nepouštějí rádi v žádném městě. Borat není výjimkou. Sakra! To by znamenalo další noc v mokru. Nebo… si pomoct jinak.

Jakmile jsme se dostali na pevnější zem, popoháněla jsem svého hnědáka ke klusu. Stejně jsme to nestihli. K městu jsme dojeli, když už na nebi zářil nejmíň tucet hvězd.

Zabušila jsem na bránu.

„Co je?“ strážný s halapartnou se na hradbách objevil okamžitě. Potvora, určitě mě viděl přijíždět!

„Mohl bys mě pustit do města?“

„Tak to bych teda nemohl,“ zazněla hlasitá, rezolutní odpověď.

„Tři dny se motám v kopcích,“ no nemotala jsem se, ale proč nezapůsobit na mužskou ješitnost, „potřebuju se najíst a zahřát v suchý posteli.“ Jestli ani tohle nezabere, budu muset zase porušit královské dekrety. Kolikrát jsem už využila tu trošku magie, díky které dokážu nejen zjistit, co si kdo myslí, co skrývá v paměti, ale taky povzbudit chtivost po zlatě nebo touhu po ženě. I když…, zlata už moc nemám a podržet mu taky nehodlám.

„A co já s tím? Mám rozkaz nikoho po setmění nepouštět,“ křičel, jako bych byla bůhví kde a ne přímo pod ním.

„Kdo tam je?“ Hluboký klidný hlas někde zpoza hradeb. Aha! Tak to je. Proto jsi hulákal. Předváděl ses.

„Nějaká ženská, pane!“

„Žena? Samotná?“

„Ano!“

Dost dlouho bylo ticho a pak se nade mnou z hradeb vyklonil starý, šedovlasý muž: „Tomu říkáš ženská? Žoldnéřka to je! To je víc chlap než ženská. A takové dělají jenom problémy. Ať spí venku.“

„Pane!“ vykřikla jsem.

„Co ještě chceš?“

„Jo, jsem žoldačka, ale jsem taky ženská. A už ani nevím, kdy jsem naposled spala v pořádné posteli, a není na mně nit suchá. Mám hlad, žízeň a je mi zima. A jestli se, pane, bojíš, že něco ve městě ukradnu nebo vám poblázním chlapy, tak ti klidně slíbím, že se najím, sama vlezu pod deku a zítra ráno za svítání vypadnu z města.“

Zdálo se, že staroch zaváhal. Mám se mu podívat do mysli? Vypadá na urozeného pána, tomu těžko můžu nabídnout poslední stříbrný jako úplatu, a ženská v jeho věku…

„Tak počkej.“

A opět dlouhé ticho. Pak se ozval lomoz sundávané závory. Sesedla jsem. Konečně se otevřela brána a nastupující tmu zahnal svit desítky loučí.

„Pojď dál!“ Staroch stojící proti mně byl jasně zvyklý rozkazovat. Stejnou dobu se přísně a nepřístupně díval na mě jako na Rea. No, nechtěla bych pod tebou sloužit.

Nakonec ustoupil z cesty, ale tak nějak divně, jako by zaškobrtnul. „Jak se jmenuješ?“

„Darja, pane. A ty?“

„Romen. Romen z Boratu.“

„Díky, pane z Boratu.

„Na konci ulice je hostinec U zlatého telete. Tam si tě zkontroluju.“

„Jasně, ale když sebou nehodíte, tak mě najdete v posteli.“ Až když jsem to řekla, napadlo mě, že by to mohl pochopit jako výzvu.

„I tam si tě zkontroluju. A samotnou, slíbilas to.“

„O tom nepochybuj, pane.“ Romenovi z Boratu to nedošlo, ale strážní se začali uculovat při představě, jak jejich pán kontroluje, jestli jsem v posteli sama…“

Hostinec vypadal slušně a hlavně v něm bylo teplo a sucho. A špatně taky nevařili. Nebo jsem možná měla takový hlad.

Jenom nevím, proč ženská s mečem přitahuje tolik pozornosti. Pokukovala po mně celá hospoda a nejvíc skupinka v protějším rohu. Podle oblečení patřili ke stráži. Asi jim skončila vpodvečer hlídka a od té doby tady pili. Pili dost a bavili se, zdálo se mi, na účet jednoho z nich. Takže když se zvednul a dost nejistě zamířil ke mně, tušila jsem už, že budou problémy.

Zastavil se na dva kroky ode mě a s rukou položenou na jílci meče se na celý hostinec rozeřval:

„Ženský jsou podrazácký mrchy.“

Byl to kus chlapa, nejmíň o hlavu vyšší než já a určitě dvakrát těžší, ale měl v sobě dost medoviny na to, aby měl problémy sám se sebou. Romen z Boratu by nebyl rád, kdybych ho připravila o jednoho muže. Zatím jsem ho ignorovala, ale bylo zřejmé, že se chce prát. Ach jo, zase musím porušit královský výnos a použít ten svůj drtek magie. Vnikla jsem mu do mysli. No jasně, má vztek, nechala ho holka. Dala přednost bohatšímu. A proč to mám, sakra, odnést já? Trošku tě rozesmutním, potlačím zlost a ještě si spolu připijeme.

„Slyšíš? Říkám, že všechny ženský jsou zrádný kurvy. A ty, co nosí meč, jsou nejhorší.“ Opřel se o stůl a zblízka na mě civěl.

Naštěstí v tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál Romen z Boratu. Okamžitě si to kulhavě namířil k nám: „Co se tu děje?“

„Je to kurva,“ zopakoval strážný svou poslední myšlenku.

„Přišel jsi včas, pane. Alespoň si můžu dojíst v klidu večeři. Hostinský! Medovinu pro pána z Boratu.“

„Urazil tě?“

Mávla jsem rukou: „To nestojí za řeč.“

„Kurva. Podrazácká svině!“ opakoval umíněně strážný.

„Riko, běž ke svému stolu.“ Ani nečekal, až se chlap otočí, a hned přisedl. „Přesně tohle jsem měl na mysli. Jak taková jako ty přijede do města, hned začnou maléry.“

„A můžu za to, že ho nechala ženská?“

Přisvědčil: „Jo, něco jsem slyšel. Neříkám, že za to můžeš, ale kdybys tu nebyla, opije se, vybrečí a je klid.“

Co na to říct? Jen jsem pokrčila rameny: „Ráno zmizím dřív, než se z toho vyspí.“

„Jsi až nečekaně rozvážná a rozumná… Ty by sis s ním poradila, co?“

„Jo.“

„I když bude ve střízlivém stavu?“

„Určitě.“

„A dokázala bys ho porazit, aniž bys ho zabila nebo vážně zranila?“

Přikývla jsem. Co to na mě pán z Boratu šije?

„Abys rozuměla, Riko je tu považován za jednoho z nejlepších šermířů, ale s opravdovým šermířem by neměl naději na úspěch.“

„Takže chcete, abych mu dala lekci, a přitom ho nezabila…“

„Tak. Sám si už moc netroufám.“

„Co se vám stalo s nohou?“

„Byl jsem před lety raněn ve válce, a jak stárnu, je to horší a horší.“

„Dobrá, až Riko vystřízliví, pošlete pro mě.“ Alespoň nemusím ráno brzo vstávat.

 

Bylo skoro poledne, když dorazil posel od pana Romena a dovedl mě na loučku přímo před tvrzí. Starý pán mi vyloženě důvěřoval, na hradbách se už usadily stovky diváků. Riko se naopak tvářil sebejistě, jak se na správného šermíře sluší.

„Riko, velitel stráže, včera urazil cizinku Darju,“ ujal se slova pán z Boratu, „spor mezi nimi vyřeší souboj, podle běžných pravidel – do první krve.“

Uklonili jsme se jemu i sobě navzájem a šli do střehu. Riko ihned zaútočil. Fakt nebyl nic moc. Sice silný, rychlý a pohotový, ale vůbec neznal techniku. Bojoval zbrkle a nerozvážně. Mohla jsem ho několikrát zabít, ale zatím jsem ho jen oťukávala.

No, zkusím ho odzbrojit. Převzala jsem iniciativu několika údery shora. Pak jsem nahrála zaváhání a nerozhodnost. Riko se chytil, zvedl meč nad hlavu a prudkou ranou sekl. Jo, to je ono. Čekal, že mu nastavím do rány meč, že mě ještě víc vyčerpá. Jenže já zbraň nezvedla, teď šlo o to nenechat se zabít a uhnout až v posledním okamžiku.

Uskočila jsem, Riko promáchl a udeřil mečem o kámen. Možná byl překvapený, že se nebráním ani neuhýbám, a už v duchu viděl, jak mě seká na půl! Udělal ovšem školáckou chybu a já bych byla blázen, kdybych ji nevyužila. Okamžitě jsem sekla těsně za záštitu jeho meče. A protože se špička dotýkala země, veškerá síla mého úderu se mu přenesla na ruku. Nemohl zbraň udržet a tak skončila se zazvoněním u jeho nohou.

Než se stačil sehnout, podepřela jsem mu hrotem svého meče bradu: „Vzdáváš se?“

 

„Výborná práce,“ pochválil mě pán z Boratu. „Měl bych pro tebe návrh.“

„Další souboj?“

„Ne přímo. Nabízím práci.“

„Mám vstoupit do městské stráže?“ Ta bývá placena dost mizerně, ale na druhou stranu si dokážu slušně přivydělat hraním karet, za pomoci té své malé magie, samozřejmě.

„Ne v tom smyslu, že bys chodila na hlídky. Potřeboval bych vycvičit chlapy. Víš… Boratové byl slavný rod a jejich tvrz měla posádku o dvou stovkách mužů – dokud vedla za humny hranice. Potom se stala tvrz i vojáci zbyteční. Na udržení pořádku stačilo dvacet místních chlapů. Jenže v poslední době se rozmohli lapkové. Cesty nejsou už tak bezpečné, a dokonce jsou přepadávány i odlehlé samoty. Museli jsme naverbovat další lidi, ale ti to umí nanejvýš s vidlemi. Zatím je cvičí Riko.“

„A já mám z vidlařů udělat šermíře?“

„Je mi jasné, že z nich mistry šermu neuděláš, ale mohla bys je naučit pár triků, abych o ně nepřišel hned v prvním boji.“

„Řeknu ti pravdu,“ pokračoval, „kníže Roglun, který tu zastupuje panovníka, nám dal na vědomí, že pokud nejsme schopní ochránit cesty a vesnice, požádá o to rytíře Samona z Dormetu. To by vlastně pro Borat znamenalo ztrátu vlivu i území. A jako by to nestačilo, loni zemřel můj synovec a boratskou pevnost zdědil jeho syn, Arnold. Proti mně je to sotva dospělý klučina, kterého zajímají víc básně a láska než meč a služba. A přitom Borat by právě v něm potřeboval silnou ruku a rozhodný čin. On by byl tvůj druhý úkol.“

„Básnit neumím a do postele mu nepolezu.“

„To ani nechci,“ zamračil se na mě, „jen ho naučíš šermu.“

„Aha.“ No, celkem by to šlo. „A plat?“

„Stříbrný za týden…“

„To není…“

„…spát a jíst můžeš se služebnictvem. Platit tě budu já, ne městská pokladna.“

To ovšem není vůbec špatné. Asi jsem na Romena z Boratu udělala opravdu dojem. „Dobře, ještě jsem nikdy nikoho necvičila, ale zkusím to. Je tu ovšem ještě jeden problém.“

„A to?“

„Pokud to vezmu, tak bych musela porušit slib, a to dělám jen nerada.“

„Jaký slib?“

„Že ještě dneska odjedu.“

„Kušuj, ženská,“ Romen z Boratu se zatvářil pohoršeně, ale vzápětí pokračoval: „Dnes odpoledne se podíváš na výcvik těch nově naverbovaných a po večeři tě představím prasynovci Arnoldovi. Zítra můžeš začít s výcvikem mužstva.“

 

No, výcvik byl opravdu okouzlující. Kromě pořadového cvičení se vidláci učili sekat mečem do dřevěných sloupů představujících nepřítele. Copak o to, celkem dobře jsem si pamatovala, jak mě honil Torok, můj učitel šermu, ale co z toho můžu použít já tady?

Zašla jsem do boratské kuchyně: „Dokážeš na zítra ráno sehnat dva tucty králíků?“

Kuchař už o mně zřejmě věděl, protože se neptal, kdo jsem.

„Kdo to zaplatí?“ chtěl jen vědět.

„Pan Romen.“ Chtěl výcvik, má ho mít. „Na kolik způsobů umíš připravit králíka?“

„Pečený na dobromysli, na zázvoru, na šalvěji…“

„A co takhle králičí haši? Umíš?“ skočila jsem mu do řeči.

„To jsem nikdy neslyšel.“

„Tak máš nejvyšší čas se ji naučit. Zítra bude k obědu. A králíky prosím zabít a vyvrhnout, ale nestahovat z kůže.“ Zatvářil se jako vyoraná myš. Asi není zvyklý, aby mu někdo cizí takhle nesmyslně rozkazoval.

 

Arnold z Boratu byl opravdu mladíček, rozesmátý, bezstarostný, sotva osmnáct let.

„Tak ty mě budeš učit šermu.“ Neptal se, jen to konstatoval.

„Tak.“

„No, jsem zvědavý, co mě můžeš naučit. Šermoval jsem s nejlepšími lidmi naší stráže a nikdo mě neporazil.“

„A kde bereš jistotu, že tě chtěli porazit, pane?“ Nemusela jsem mu ani koukat do mysli, abych podle výrazu poznala, že jsem jeho ješitnost zasáhla!

„Co…? To jako, že měli nakázáno mě nechat vyhrát?“

Pokrčila jsem neurčitě rameny: „Uvidíme zítra.“

„Už se těším, žoldačko!“

 

Ráno jsem vlítla do ubytovny stráží a nováčky vyštvala bez snídaně na louku, kde už na trávě ležely čerstvé králičí mrtvolky. Chlapi sice remcali, ale neodvážili se neposlechnout. Většinou viděli, jak jsem si poradila s Rikem.

Postavila jsem se před tu bandu hnojařů a spustila: „Pan Romen z Boratu mě najal, abych vás naučila, jak se drží meč, protože vy si pletete meč s vidlemi. Obojím se sice píchá, ale každým jinak. Dneska budeme trénovat základní útok mečem – bodnutí. Aby bylo účinný, musí být rychlý a přesný. Ty,“ ukázala jsem na jednoho trochu méně vyjeveného chlapa, „jak se jmenuješ?“

„Ren, paní.“

„Rene, vezmi toho králíka a podrž ho přede mnou ve výši ramene… Bokem, chlape, nebo ti rozpářu břicho! Ostatní se pozorně dívají. Stojím tak, aby meč v natažený ruce dosáhl na králíka. Tak. A teď ho pusť.“

Prudký pohyb a králík visí nabodnutý na mém meči. „Takhle by to mělo vypadat. Kdo si to chce zkusit první?“

„Já!“ ozvalo se od tvrze.

Ale, mladý pán! Chce se předvést. No, nedělala bych to, Arnolde, ale jak chceš, dostaneš lekci navíc.

„Prosím, pane,“ uvolnila jsem mu místo. „Rene, králíka.“

Vypadá to jednoduše, ale chce to postřeh. „Připraven?“ vnikla jsem Renovi do mysli a nechala mu králíka vyklouznout. Arnold zareagoval samozřejmě pozdě.

„Nedala jsi pokyn!“ protestoval.

„Copak nepřítel bude čekat na můj pokyn? Dobře to Ren udělal.“

„Ještě jednou!“

Teď už jsem nechala na Renovi, kdy králíka pustí. Arnold se tentokrát trefil, ale meč neměl rychlost a králíka jen odhodil.

„Další pokus, pane?“ Byl umíněný. Upozornila jsem přihlížející chlapy na chyby, které dělá v souhře pohybu ruky a těla. Na popáté se mu to podařilo. Odcházel naoko jako vítěz, ale uvnitř s notně pošramoceným sebevědomím.

„Tak chlapi, do dvojic a cvičit. A až vám to půjde, tak couvnout o krok zpátky. Kdo to nedokáže, nejenže nemá snídani, ale místo toho králíka má k obědu prosnou kaši.“

Vzápětí se od tvrze ozvalo táhlé kuchařovo zavytí.

 

Odpoledne mě Arnold očekával v šermířském sále ve velmi bojovné náladě: „Vyzývám tě, žoldačko!“

Bylo to k smíchu, ale zachovala jsem vážnou tvář. „Mám tě cvičit, ne zabít, pane.“

„Ale já chci souboj,“ trval dětinsky na svým.

„Proč?“

„Když tě porazím, nemusím s tebou ztrácet čas.“

„To je pravda, pane. Takže… řekněme…, porazím-li já tebe pětkrát za sebou, uděláš si každý den čas na trénink?“

„Pětkrát za sebou? To jo, uznám, že jsem nemehlo.“

„Platí. Vezmi si kyrys, pane.“

Nelitovala jsem ho. Konečně, za to mě Romen z Boratu platil. Náš souboj byl velice krátký. Arnold zaútočil, já odrazila ránu a zasadila úder do štítu. Pětkrát totéž.

Arnold znechuceně odhodil meč: „To bylo ponižující. Přitom mi nechybí ani rychlost ani síla. Musím ovšem přiznat, že umíš.“

„Šerm není jen o rychlosti a síle, ale taky o pohybu, dýchání, předvídavosti… “

„Dělal jsem nějaké chyby?“

„Spousty.“

„Například?“

„Kroky. Po prvním pohybu jsem věděla, co se chystáš udělat, pane.“

„Jak to?“

„Podívejte se na moji hlavu, předvedu to. Pokud se jen chceš posunout o úkrok a zaútočit výpadem nakrátko, zůstává ti hlava ve stejné rovině. Pokud ale chceš útočit na větší vzdálenost a chystáš se udělat krok, přenesením váhy na druhou nohu se ti hlava nadzvedne. V tom je základ. Neprozradit protivníkovi, co chystáš.“

„To mě nikdy nenapadlo… Budu si dávat pozor.“

„Na zítra nechám připevnit pod strop několik prken přesně na tvou výšku. Když se zapomeneš, praštíš se do hlavy.“

 

Zdálo se mi, že jsem to zvládla velice dobře. Chlapi mě brali, kupodivu i Riko se choval uctivě. Arnold zkrotnul a taky poslouchal. Vypadalo to dokonce, že o mě začíná mít zájem. Fakt je, že chlapa jsem už neměla pěkně dlouho… A kdybych Arnolda trošku popostrčila… Stát se paní na Boratu… No, necháme snění stranou.

I další věci neměly chybu. Karty mi vynášely, kdekdo mě totiž chtěl porazit alespoň v nich. A navštívil mě i starý pán a vyjádřil spokojenost.

Jenže tahle pohoda trvala sotva tři týdny. Pak si mě krátce po obědě zavolal pan Romen. Napůl seděl, napůl ležel na lavici s tváří zkřivenou bolestí.

„Darjo, právě dorazil posel se zprávou, že osada Harlovice byla přepadena. Měl bych tam jet já, ale noha mě bolí, že se nemůžu postavit, tak je to na Arnoldovi. Chtěl bych, abys ho doprovodila a dohlídla na něj. Bude to poprvé, co bude něco vyšetřovat a nic hezkého ho nečeká. Pojede s vámi ještě Riko, zná to tam. Vezmi s sebou také tu svou jednotku, ať se otrkají. Já vím, že jsi je ještě nic nenaučila, ale nemyslím, že by hrozilo nějaké nebezpečí. Je to letos už čtvrtý přepad a ta banda se vždycky hned ztratila někde v horách. Tentokrát měla navíc spoustu času.“

„Dobře, dám na Arnolda pozor. Kdy vyrážíme?“

„Jen co budou chlapi připraveni.“

Vzala jsem si meč a za halenu zastrčila dýky. Jistota je jistota. Moji vidlaři mezitím hrdě sedlali koně.

Podle Rika byly Harlovice zapadlá díra v malém údolí mezi svahy hor, které kdysi tvořily onu hranici mezi královstvími. Čtyři pět domků, tak dvě desítky lidí bojujících o přežití s kamením na poli v létě a mrazy v zimě.

Až skoro za tmy jsme dorazili do poslední větší vsi. Místní stařešina si oddechl, když viděl ozbrojence z Boratu. Bál se, že jeho vesnice bude další na řadě.

Vyzpovídala jsem dva muže, kteří nesli do Harlovic objednané a zaplacené zboží, nějaké látky, dva košíky a něco medoviny. Když uviděli ty mrtvé, všechno odhodili a utíkali zpátky.

Podívala jsem se jim, pochopitelně, do mysli. Opravdu prchli jako zajíci, ani se nepřesvědčili, jestli někdo nepřežil. Ale podle toho, jak si pamatovali ty mrtvé – jejich nafouklé tváře, přepad se odehrál už před několika dny. Nemusíme spěchat.

„Pane Arnolde, možná by bylo dobrý vzít s sebou několik vesničanů s lopatami a motykami. Ty lidi bude třeba pohřbít, vykopat spoustu jam. Ať přijedou za námi.“

 

Nemýlila jsem se. Ti osadníci byli mrtví už tak týden. Poslala jsem chlapy, aby snesli těla na stráň, kde už z dřívějška stálo několik hrobů. Sama jsem ves obešla a hledala stopy.

Když jsem se vracela, přidal se ke mně pan Arnold, bledý, s šátkem u úst: „Kdo tohle mohl udělat? Vidělas to? Ženy znásilněné a rozpárané mečem, děti s rozdrcenými hlavami… Šílenec?“

„Ne, asi osm jezdců. A měli za úkol zabít, ale nic neničit. Nezapalovali domy, studna zůstala čistá.“

„Proč?“

Pokrčila jsem rameny: „Nevím.“

„Budeme je pronásledovat?“

Zavrtěla jsem hlavou: „Ne, nemá to cenu.“

„Jak to? Pojedeme po stopách. Někam nás zavedou, ne?“

„Na tvrdší půdě už po týdnu stopy nenajdeme, a pokud nebyli úplně blbí, tak se budou chvíli motat lesem, pak se rozdělí a po dvojicích najedou na nějakou kupeckou cestu.“

„Škoda,“ zamračil se Arnold, „rád bych je chytil a tím prastrýci dokázal, že nejsem k ničemu, jak si myslí.“

Zvážněl a najednou vypadal starší.

„Tohle zvěrstvo přece nemůžeme nechat nepotrestané, Darjo! Možná… možná bychom měli sami požádat Samona z Dormetu o pomoc. Našich dvacet ozbrojenců nemůže stezky v horách uhlídat.“

Neodpověděla jsem mu, protože v tu chvíli jsem vycítila něčí mysl. Nebyla Arnoldova. Z jeho ke mně sálala zlost a bezmoc, ani nepatřila žádnému z mých vidlařů. Ti se navenek tvářili tvrdě, ale uvnitř měli skoro slzy v očích a s obavami vzpomínali na svoje rodiny. Tahle mysl byla vystrašená jako ptáče vypadlé z hnízda, které se chvěje strachem a hrůzou… Přitom nebyla daleko… V tom největším domě.

„Byl jsi tam, pane?“ ukázala jsem na stavení.

„Jo, chlapi se tam usadili. Jediný dům, kde nebyla žádná mrtvola.“

„A co je to tamhle?“ Ukázala jsem k nedalekému políčku na dvě podlouhlé hromádky.

„Hroby?“ pochopil.

„A kdo je asi pohřbil a navíc tak mělce.“

Arnold sáhl po meči.

„Klid, pane.“

Vstoupila jsem do domu: „Chlapi, všichni ven!“ Udiveně vypadli, zatímco já si prohlížela dům. Truhlář, spousta dřeva, nedokončená lavice a židle. Tak, kde se asi schováváš? Posadila jsem se a klidně pronesla: „Tak už vylez, vím o tobě. Jsem tu sama. Nemusíš se nás bát, jsme z Boratu.“

Jo, slyšela mě, ale váhala. Tak jsem se jí ozvala přímo v hlavě: Nebudu čekat věčně! Teprve pak se nazvedlo prkno a z úkrytu pod podlahou se zvedla dívčina. Šestnáct, sedmnáct?

„Jak se jmenuješ?“

„Kira, paní.“

Hubená tak, že na ní ty obyčejné plátěné šaty, potrhané a umazané od hlíny úplně visely. Tvář zčernalá pláčem a špínou a… pohled někam nad mé pravé rameno.

„Ty jsi… slepá?“

„Ano, paní.“

Tak tomu říkám pech. Přežije někdo, kdo by mohl usvědčit vrahy, a je slepý. Vzala jsem ji kolem chvějících se ramen: „Opravdu se nás nemusíš bát.“ Promítla jsem do ní pocit klidu, rozvahy a vyrovnání.

„Pane Arnolde!“

Vstoupil a překvapením oněměl: „To… je… kdo?“

„Kira, ale bohužel nikoho neviděla. Je slepá.“

„Můžeš mi říct, co se stalo?“ Arnold mluvil měkce, přívětivě.

„Já… brzy zrána… Otec zaslechl přijíždět koně. Podíval se z okna a zavolal na matku, ať mě schová… Sám šel ven. Zeptat se, co si ti jezdci přejí. Pak už jsem slyšela jen výkřiky a pláč. Vtrhli dovnitř a… pak moji matku… Bála, strašně jsem se bála, ale oni zase odjeli, ani to tu neprohledávali. Potom jsem vylezla a pohřbila je. Znám dobře dům a jeho okolí, ale dál jsem se neodvážila.“

Procházela jsem spolu s ní ty vzpomínky v její mysli a přitom objevila něco překvapivého…

„Nezaslechla jsi nějaký jméno?“

„A-ano, paní. Jeden z nich se smál a říkal, že pan Samon bude spokojený.“

„Samon?“ Arnold vyskočil, naprosto vyvedený z míry. „Víš jistě, že řekl Samon?“

„Ano, pane. Když to říkal, stál přímo nade mnou.“

„Mýlíš se! Musíš se mýlit. Je to rytíř, přece by nebyl…“

„…taková svině?“ doplnila jsem Arnolda.

Přikývl.

„Jenže ono to dává smysl, pane. Samon z Dormetu požaduje část boratského území, když na něm nedokážete zajistit bezpečnost. A přitom sám posílá ty lapky a vrahy…“

Arnold seděl úplně ochromen.

„Darjo, to vraždění musíme ukončit. Ale… obávám se, že svědectví Kiry nebude stačit.“

„Mohlo by,“ napadlo mě, „u královského soudu. Od toho tam je čaroděj, může se podívat do mysli jak Kiře, tak Samonovi. Nikdo mu nedokáže zalhat.“

„Máš pravdu! A dokonce ani nemusíme ke králi! Dostali jsme zprávu, že se o ta přepadení osobně zajímá kníže Roglun, králův bratranec, a ten s sebou čaroděje určitě má. Stačí…“ Arnold se zarazil.

„Co?“

„Dojet na Dormet. Kníže je právě u Samona.“

„Chceš, pane, obvinit rytíře Samona z hrdelního zločinu přímo na jeho vlastním hradě?“

„Ano. A vyrazíme hned.“

„Pane, navrhuji, abys to nejdřív probral se svým prastrýcem. Je zkušenější a…“

„Ne. Dáme mu zprávu, ale tohle chci vyřešit já. Já jsem zdědil Borat a zodpovídám za něj. A sama jsi říkala, že čarodějům není možné lhát.“

To je pravda. Čarodějům se lhát nedá, ale čarodějové sami lhát můžou… Vím to. Zažila jsem to na vlastní kůži. „Dobře, jak myslíš, pane. Ale vyšleme ihned posla na Borat. My to tady dokončíme, přespíme ve stejné vesnici jako včera a zítra se vydáme na Dormet.“ A když budeme mít kliku, dorazí tam Romen těsně po nás.

 

Chlapi vykopali hroby a uložili do nich mrtvá těla. I rodiče Kiry sem přenesli. Pak se ujal Arnold slova a tak, jak předepisoval obřad Rozloučení, poděkoval mrtvým za vše, co během života vykonali dobrého, a čtyřikrát zopakoval modlitbu Poslední cesty, jednou za každého boha svaté Čtveřice.

Stála jsem s hlavou skloněnou vedle plačící Kiry, ale bohové mě nechávali chladnou. To byla jedna z posledních věcí, která mi zbyla z mého života mezi nevěřícími čaroději.

 

Druhý den jela Kira na koni se mnou. Byla jsem daleko široko jediná ženská, tak to bylo samozřejmé. Vypadala mnohem líp než včera. Umytá a ve vypůjčených šatech se z ní stala docela hezká, i když ustrašená dívka. No, není se čemu divit. Cizí lidé berou slepou holku, které před pár dny zabili celou rodinu, do neznámých míst.

Jakmile jsme ale vjeli do bran Dormetu, polil mě studený pot. Ne z obrovského počtu ozbrojenců na nádvoří, ani z přítomnosti knížete, ale z jediného muže, který stál za ním – čaroděje Rodika. Jednoho z největších hajzlů a podrazáků mezi čaroději. A to je co říct. Stáhla jsem se dozadu, ale Kira pozornost přímo přitahovala.

Hairi! ozvalo se mi najednou v hlavě, co to vyvádíš? Kde máš odznak moci?

No jo, všiml si mě! Nemohl si mě nevšimnout.

Nejsem Hairi. Po tom, co jste se mě zřekli, se jmenuju Darja a nejsem čarodějka, ale žoldačka.

Nesmysl! Lžeš, Hairi! Pořád jen lžeš! Ty jsi čarodějka a musíš nosit odznak!

Jenže vy sami, vaše rada prohlásila, že se za mě nepostaví, protože nejsem čarodějka. Tak jsem odznak zahodila, a s vámi nechci mít nic společnýho. Jmenuju se Darja, jsem žoldačka a magii nepoužívám.

Nemůžeš jen tak říct…

Řekli jste to vy, ne já! Tak teď necouvej!

Ty ale nejsi obyčejný člověk, bez odznaku porušuješ zákon!

A co jsem? Čaroděj ne, člověk ne, tak co jsem?

„Darjo? Je ti dobře?“ Arnold se na mě díval s podezřením. Asi bylo na mně vidět, jak v duchu zuřím.

„Nic mi není, pane.“

 

Protože na hradě bylo už dost plno, kromě Samonových chlapů tady byla i početná družina knížete Rogluna, dostali jsme na spaní jednu maštal, samozřejmě kromě Arnolda. Ten byl ubytován v pokoji pro rytíře. Já normálně spím s chlapy, tak jsem do té maštale i s Kirou zamířila. Přitom se kolem nás shlukli jak místní lidé, tak knížecí doprovod, a jak to už tak chodí, dobírali si nově příchozí nebo se zdravili s Rikem, kterého jediného znali. Zvláštní pozornosti se těšila Kira a já, pochopitelně, s ní. Kdyby šlo jen o mě, tak někomu jednu natáhnu a je klid, ale Kira byla celá nesvá, a já se bála v přítomnosti Rodika použít magii a uklidňovat ji.

Najednou se začala Kira třást a choulit se ke mně. Myslela jsem si, že je to z tolika mužských hlasů, tolika posměšných poznámek, ale děvče nad sebou úplně ztrácelo kontrolu. Riskla jsem to a vstoupila jí do mysli a… pochopila, že Kira slyší hlas, který před nedávnem u nich v domku vyslovil jméno rytíře Samona!

Obrovský chlap, viděla jsem mu jen široká záda, zrovna odcházel a něčemu se chechtal.

Chytla jsem skoro bezvládnou Kiru do náruče a utíkala za Arnoldem. Když jsem mu to prozradila, navrhl, abychom obě zůstaly u něj v pokoji.

„Bude to i lepší, Darjo. Ještě než začne večeře, mám předstoupit před knížete. Půjdete s Kirou se mnou, kdyby se čaroděj chtěl hned přesvědčit.“

„Ale pan Romen…“

„Vyřídím to bez něj.“

Nemám z toho radost, to teda ne. Od Rodika bych byla raději dál.

 

Vstoupili jsme do sálu, samozřejmě beze zbraní, alespoň bez těch viditelných. Já si své dýky za halenou nechala. Kníže měl na hlavě zelenou čepici jako symbol své moci, ta ale pochopitelně skrývala magickou čelenku, která ho chránila před čtením myšlenek. Přede mnou i před Rodikem.

Téměř okamžitě jsem ucítila nevraživost. Proud záště se táhl od pána domu, rytíře Samona, ale i kníže Roglun vypadal popuzeně. Jako by věděli, s čím… No samozřejmě! Rodik si určitě hned odpoledne přečetl Arnolda. Sakra!

Arnold se snažil mluvit uctivě a přitom přesvědčivě. Díval se Samonovi do očí, když ho obvinil. Kníže Roglun zachoval až do konce klid, teprve když ho Arnold žádal o to, aby se jeho čaroděj podíval Kiře, Samonovi a tomu vojákovi do mysli, trochu se zarazil. Aha, tohle jsi nevěděl, Rodik se ještě o vojákovi nemohl v Arnoldově mysli nic zjistit! Jenže kníže lehce našel obranu: „Ty víš, co je ta tvoje žoldačka zač?“

Arnold se po mně překvapeně podíval a zaváhal: „Darja?“

„Ano, Darja. Víš, že patří k čarodějům? Že musí nosit odznak moci čaroděje?“

V očích pána z Boratu byla výčitka a zklamání. Jo, měla jsem mu to říct.

„To není pravda, k čarodějům nepatřím, sami se mě zřekli!“ křikla jsem a postoupila i s Kirou krok dopředu.

„Mlč, ženská! Tebe se nikdo na nic neptal!“ Kníže se opět podíval přísně na Arnolda: „Naletěl jsi, pane z Boratu. Královský čaroděj Rodik mi prozradil, že čarodějové dokážou nejen vzpomínky přečíst, ale také je vytvořit. Neměl by jistotu, že to, co bude číst, jsou pravé vzpomínky. Tebe omlouvá jen horká krev mládí a to, že jsi naletěl podvodnici. Pokud se omluvíš rytíři Samonovi, přimluvím se, aby tím celá věc skončila.“

Arnold zbledl. Pustila jsem Kiru a klekla na koleno: „Pane kníže, dovol mi promluvit.“

Ani se mým směrem nepodíval: „Není zvykem, aby se žoldáci pletli do hovoru urozených mužů.“

„Před chvílí jsi řekl, že nejsem žoldačka, ale čarodějka. Teď se ti to nehodí, tak zase jsem žoldačka?“

Trhnul sebou a zasyčel: „Přistup a mluv, ale rychle!“

Se skloněnou hlavou jsem popošla před něj a zase klekla na jedno koleno. „Pane, i když moje magie byla nesrovnatelně slabší, hlásila jsem se k čarodějům. Ale před lety mě oni sami zavrhli, nechtěli mě mezi sebou. Tehdy jsem si změnila jméno a živím se jako žoldačka, magii nepoužívám.“ Tedy většinou, když to není nutné.

Kníže zavrtěl hlavou: „To není v rozporu s tím, co říká královský čaroděj. Podle něj neovládáš velkou magii, ale mysl lidem číst dokážeš.“

„To ano, ale nedokážu ji opravovat nebo do ní vkládat falešné vzpomínky.“

„To je ovšem jen tvoje slovo, královský čaroděj Rodik si to nemyslí a…“

„Čaroděj Rodik lže,“ skočila jsem mu do řeči. Sakra, vím, že lže! „Je dobrý čaroděj a falešné vzpomínky by poznal!“

Kníže vyskočil: „Nebudeš urážet královského čaroděje!“ Otočil se k Arnoldovi: „Pokud se nechceš omluvit za sebe a tuhle žoldačku nechat zbičovat jako čarodějnici, která zneužívá svoje schopnosti, dobře, necháme rozhodnutí o pravdě na bozích. Zítra ráno, svíci po rozbřesku, se utká jeden tvůj bojovník a jeden bojovník rytíře Samona. Přivítal bych, kdyby tím bojovníkem za tvůj erb byla žoldačka Darja!“

Na jednu stranu jsem si oddechla. Kdyby vyzval Samon Arnolda, bylo by to horší. Za tímhle jsem větřila našeptávání Rodika, rád by se mě zbavil! Ještě aby se to nedotklo našeho mladého pána a nechtěl se bít za svou čest sám. „Přijímám,“ souhlasila jsem rychle.

Teď ovšem povstal Rodik: „Dej si pozor, Hairi. Budu tě sledovat, a jakmile jednou jedinkrát použiješ magii, spálím tě na uhel.“

„Pane,“ oslovila jsem knížete Rogluna, „já čaroději Rodikovi nevěřím. Vy s sebou určitě máte Krvavé krystaly. Prosím, dejte jeden poblíž mě a druhý těsně k Rodikovi. Chci mít jistotu, že nebude podvádět.“

Rodik vyletěl, jako kdyby ho popíchal roj včel, ale než stihnul něco říct, pokračovala jsem: „Nechci nic víc, než spravedlivý souboj, pane.“

„Máš ho mít, žoldačko!“ kníže gestem usadil Rodika a nás propustil.

Jo! Bod pro mě. Fakt jsem Rodikovi nevěřila. Krvavý krystal je citlivý na magii. Normálně je skoro černý, když ale někdo v okruhu patnácti kroků kolem použije magii, rozzáří se krvavě rudou. Zatím se vždycky používal na usvědčení mága bez odznaku moci, ovšem zítra bude hlídat mága s odznakem, aby nečaroval, aby nezasahoval do boje proti mně.

 

Na druhou stranu, Arnold se netvářil ani trochu přívětivě. Vyšel s námi ze sálu a jen jsme osaměli, neudržel se: „Tak ty jsi čarodějnice! Bavila ses dobře, když jsi mi četla v mysli? A co šerm! Chce to předvídavost a při krocích nezvedat hlavu! Vždycky bys uhodla, co chci udělat!“

„Pane! Opravdu nepoužívám magii každý den. Jen když to je opravdu nutné. A šermuju taky bez ní. A tebe ani pana Romena jsem nikdy nečetla.“

Zastavil se: „Nemůžu ti věřit. A co, jak jsi vyhrávala v kartách?“

„To přiznávám, občas jsem se podívala, co si kdo líznul.“

„Tak vidíš! A prý jen, když je to nutné! Nepřibližuj se ke mně!“

 

Odešly jsme s Kirou zpátky k mužstvu. Chlapi se právě vraceli z večeře. Jestli nemáme mít do rána hlad, musíme sebou hodit. Samozřejmě jsme přišly pozdě, ale kuchař se nechal obměkčit a slíbil, že nám ještě něco udělá. No, snažil se.

Odcházely jsme až za tmy, a když jsem pomáhala Kiře ze schodů na nádvoří, najednou se mi zatmělo před očima…

 

Hlava mě bolela jako střep. Vždyť jsem nic nepila… Sakra, došlo mi, že mě někdo praštil. Chtěla jsem se zvednout, ale bolest v zápěstí mě srazila zpátky. Aha, nejen praštil, ale taky svázal a pusu zacpal hadrem. Začala jsem zkoumat pouta. Ruce za zády a ještě připoutaná k nějakému kruhu ve zdi. Podle hrubých kamenů jsem někde ve sklepě.

Náhle jsem uslyšela tlumený vzlyk. Nejsem tu sama! Jo, moje omezené schopnosti čarodějky stačily na to, abych našla Kiru. Ležela několik kroků ode mě, na druhé straně sklepení.

Kiro! mluvit nemůžu, ale takhle by to mělo stačit.

Paní Darjo! Žijete! odpověděla mi v duchu. No, taky spoutané ruce a nohy a roubík, jen přivázaná k ničemu nebyla. Slepá jim neuteče.

Jo, žiju. Kde to jsme? blbá otázka, ptát se slepé, došlo mi vzápětí. Podívala jsem se Kiře do paměti, co se dělo poté, když jsem omdlela.

Nepřekvapilo mě to. Nejmíň čtyři chlapi. Ucpali ječící Kiře pusu a obě nás co nejrychleji zatáhli někam po schodech dolů. To ale… Natiskla jsem se tělem na podlahu, co mi to svázané ruce dovolily. Fakt že jo. Trestuhodná nedbalost. Vůbec mě neprohledali, a tím pádem nenašli dvě dýky za halenou. Jenže vytáhněte dýku s rukama za zády! Ale Kira by…

Kiro, dokážeš se ke mně připlazit? Já se nemůžu hýbat.

Nevím, zkusím…

Chvilku nato se ozvaly rány padajících polen.

„Au!“ sykla, něco tu je. Hromada dřeva.

Hluk zřejmě přilákal hlídače. Zarachotil zámek a dovnitř vpadl s loučí v ruce nějaký Samonův voják: „Tak, milostpaní se už probrala,“ prohodil ke mně. „A ty,“ došel ke Kiře a nakopnul ji, „se už ani nepohni, nebo si tě podám jinak. A já umím krotit vzpurný holky, to mi věř.“

„Svítá, ty děvko,“ vrátil se znovu ke mně, „za chvíli to Borat projede. A potom, až ten cucák Arnold i ta troska Romen odjedou, tak si s tebou pohrajeme. Už se na to těším…“

Takže Romen je už tady! Musel přijet v noci. Snažila jsem se využít přítomnosti strážce, jak jen to šlo. V jeho mysli jsem zjistila, že Samon slyšel od mých chlapů, že umím skvěle šermovat – a proto mě nechal svázat. Ovšem schovali taky mého Rea, aby to vypadalo, že jsem i s Kirou zbaběle utekla. Hmm… tak to nás nebude hledat vůbec nikdo.

Jeho louč sice osvítila poměrně velkou místnost, ale ze země jsem skoro nic neviděla. Já ne, ten chlap ano… Hromada polen uprostřed a koše a ošatky s fazolemi, hrachem a něčím dalším po stranách. Jasně, jsme v nějaké zásobárně pod kuchyní.

Se smíchem odkráčel a zamknul za sebou.

Kiro, podívej, soustředila jsem se a promítla jí obrázek místnosti, který měl ten strážce v mysli. Zkusila jsem to poprvé v životě a – jo, povedlo se! Možná má Rodik pravdu a opravdu bych dokázala vložit i falešnou vzpomínku! Vidíš, musíš tudy, podle košů ke dveřím, u schodů vlevo a pak sem.

Čekala jsem po tom kopanci a výhrůžkách váhání, ale Kira se začala sunout prakticky okamžitě. Statečná holka. S rukama za zády jí to šlo pomalu, navíc, po zkušenosti s padajícími poleny se posouvala opatrně, aby do něčeho nevrazila. Z mého pohledu, jak jsem ležela bezmocná u zdi, se vlekla jako šnek. Kolik asi máme času, než začne souboj?

Konečně se šoupání ke mně začalo blížit.

Kiro, pospěš! Zády ke mně… Pod halenou mám nůž.

Dívka vytáhla nůž a poměrně šikovně a rychle si přeřízla provazy poutající ruce. Pak se otočila a nahmátla moje ruce. No, už dlouho mi nikdo nedržel nůž tak blízko těla. Natož aby byl slepý. Konečně! Vytrhla jsem si roubík:

„Díky! Nohy si uvolni sama, já mám ještě jeden nůž.“

Posadila jsem se a taky si přeřízla provaz na nohou. Možná to, že jsem promluvila, možná nějaký větší hluk, najednou se opět ozvalo zarachocení zámku a strážný nakoukl dovnitř.

„Mrchy jedny!“ křiknul a rozeběhl se ze schodů k nám. Samozřejmě přitom vytáhnul meč. Meč! Jenže můj zůstal u Arnolda.

Zdvihla jsem se na nohy, ale ty mě neposlouchaly. Spíš jsem se potácela, než stála, a strážce už byl tady.

Odstrčila jsem Kiru stranou a uskočila před bodnutím proti mému břichu. Podařilo se mi částečně uhnout a částečně srazit meč stranou dýkou. To nevypadá dobře. Chlap znovu napřáhl meč. Vrhla jsem se k němu a zachytila mu ruku se zbraní ještě při nápřahu. Druhou rukou jsem bodla dýkou. Nebyl to ovšem žádný vidlák a dýku zachytil loučí. Skoro jako hra na přetahovanou, byl ale o dost silnější a tlačil mě ke stěně. Věděl, že má převahu. Chechtal se mi do očí a ruka s mečem se pomalu přibližovala k mé hlavě.

Tak tohle je přesně ten stav nouze, kdy se bez magie neobejdu. Jenže okamžik před tím, než jsem ho ochromila zaječením v mysli, jsem zahlídla Kiru. Jednu tápající ruku napřaženou před sebou, v druhé dýku. Byla už jen krok od nás. Co blázní? Ale… taky dobře. Promítla jsem jí svůj pohled. Šikovná holka. Nezaváhala, postoupila ten krok a dýku vrazila chlapovi do ledvin. Ruka s mečem se uvolnila. Odstrčila jsem ho a na rozloučenou bodla do hrudi. Nemám ráda, když se lidé zbytečně trápí.

„Děkuju, paní Darjo.“ Kira se mi zase dívala někam nad pravé rameno.

„Za co? Za to, žes mě osvobodila? To já děkuju tobě.“

„Ten chlap… to on zabil mámu, poznala jsem ho. A děkuju i za tu chvilku, kdy jsem mohla vidět.“

Tak proto… „Víš co? Děkovat si budeme později, teď musíme nahoru.“

Otřela jsem dýky, vrátila je za kazajku, sebrala meč a chytla Kiru do náruče.

Nohy mě jakž takž udržely, tak jsem ji vynesla na nádvoří. Slunce už stálo dost vysoko. Kdy říkal kníže? Po vyhoření jedné svíce?

„Kde je ten souboj?“ křikla jsem na vyjeveného kuchtíka. Ukázal z brány ven. Dobrá. Proběhla jsem bránou a hned uviděla zastřešené pódium s křeslem, ve kterém seděl kníže Roglun, a shluk lidí kolem něj. Arnold a starý pan Romen vypadali schlíple jako zmoklé slípky. Zato Samon se naparoval a Rodik měl vítězoslavný úsměv. Dostala jsem vztek. Vyvalil se ze mě jako vlna. Vztek na mágy, na Samona, na všechny zbabělce a podrazáky.

„Darjo!“ Riko na mě mával mým mečem.

„Hoď!“ křikla jsem na něj, ukázala na Kiru a dívce pošeptala: „Běž deset kroků rovně. Riko se o tebe postará.“

Už mě zahlédli. Samonovi zmrznul úsměv. Došla jsem kolem dvou stolků s Krvavými krystaly před knížete a uklonila se.

„Přišla jsi pozdě!“ přivítal mě chladně.

To snad ne! Přece nezruší boj. „Ne svojí vinou, pane kníže. Tady rytíř Samon nařídil, aby mě omráčili a drželi svázanou ve sklepě.“

Než se kdokoliv zmohl na odpověď, otočila jsem se k Rodikovi: „A slavný čaroděj se ani nenamáhal mě najít. Proč asi? Buď je tak neschopný, nebo o tom všem věděl!“ Tu poslední větu jsem už přímo zařvala.

Rodik zbrunátněl a pro změnu zase zaječel on: „Ty malá mrcho, nebudeš mě urážet! Kdybych chtěl, tak tě můžu rozmáčknout jak červa!“

Jo, tak jsem si to představovala, vytočit ho. Hned se mi ulevilo.

Poklekla jsem čelem ke knížeti: „Jsem připravena k boji, pane.“

Rodik se naklonil ke knížeti a něco mu šeptal. Ty svině, ty budeš zase pletichařit? Sáhla jsem za kazajku a přímo z pokleku hodila dýku. Zabodla se do sloupku dlaň nad Rodikovou hlavou. „Kdybych chtěla, tak jsi mrtvý, Rodiku! A bez magie, všimni si,“ ukázala jsem ke krystalům. Jo, měla jsem štěstí, že žádný z ochránců knížete v ruce neměl kuši. Takhle jen zírali.

Ani čaroděj se chvíli nezmohl na odpověď, vlastně první vstal kníže: „To stačí, žoldačko. Chceš boj, máš ho mít.“ Nadechl se a všem oznámil: „Do souboje nastupuje žoldačka Darja za pány z Boratu a velitel stráže Zoran za rytíře Samona z Dormetu. Ať boží soud rozhodne.“

Poprvé jsem se podívala na svého protivníka a – strnula. Byl to ten obrovský chlap, co ho slyšela Kira mluvit o Samonovi. Zahlídla včera jen na okamžik a to mi nepřipadal až tak velký. Teď, když stál proti mně, vypadal přímo obrovský. Má hlava mu sahala někam mezi pupek a prsa. Nepoměr nebyl jen ve výšce a ve váze, ale taky v délce meče. Ten jeho byl skoro dvakrát delší. A to nemluvím o kovových náramenících a prsním štítu. Pane jo!

Před námi byla kameny vymezená plocha tak deset na deset kroků. K jejímu okraji teď přinesli stolek s jedním Krvavým krystalem a dvojitým křížem s rameny do čtyř světových stran. Na konci každého ramene stála svíce. Druhý stolek s krystalem postavili několik kroků před Rodika.

„Okamžik!“ kulhal ke mně pan Romen. „Seženu ti brnění, Darjo, někdo z místních strážců bude menší postavy. Tomuhle monstru se nemůžeš postavit v takové košilce! Tohle není férový boj!“

A co je férový boj? Usmála jsem se na starého pána: „Děkuju, ale nechci. Moc by mě zpomaloval.“

„Ať ti bohové pomáhají,“ stisknul mi ruku, a než se otočil, v očích se mu zalesklo.

Bohové? Pochybuji, že za mě vyhrají tenhle boj.

Postavila jsem se proti Zoranovi. Tak, kde budeš mít slabinu? Síla to určitě nebude.

Kníže Roglun pokynul a jeden strážný zapálil svíce. Podařilo se mu to napoprvé. „Bohové se dívají,“ spokojeně oznámil kníže. „Odevzdáváme spravedlnost do jejich rukou. Začněte!“

Zoran na to šel přímočaře. Seknutí ze strany. Uskočila jsem, ale hrot meče prořízl kazajku. Sakra! Škrábnutí, ale být to do první krve, tak jsem už prohrála. Podcenila jsem délku meče i jeho ruky. Další seknutí. Opět jsem uskočila. Rány to byly tak silné, že jsem se ani neodvažovala nastavit svůj meč, jen jsem uhýbala. A samozřejmě jsem ho přitom obcházela. Horší bude, až mu to dojde a zažene mě do kouta.

Na svou váhu byl velice rychlý. Nebylo ani pomyšlení na to, že bych v okamžiku, kdy promáchne mečem, přiskočila a sama zasáhla. Snad jen zkusit to, co platilo na Rika, třeba ho to taky vyvede z míry a já budu mít možnost zaútočit.

Naznačila jsem výpad, uskočila a vzápětí se vrhla vpřed, ale zarazila se. Jako bych si to v poslední chvíli rozmyslela. Byla jsem blíž než obvykle a Zoran vycítil příležitost. Zvedl meč do výšky a horním sekem se mě pokusil rozpůlit. Uhnula jsem v posledním okamžiku, až to mezi diváky zahučelo. Zatím to bylo stejné jako s Rikem, bohužel, dál nezopakoval ani jeho hrubou chybu, ale ani nezaváhal. Nedovolil mi přiblížit se a hned zvedal meč proti mně. Vší silou jsem shora udeřila. Poprvé se naše meče střetly. A… nic. Nejenže mu jeho meč nevylétl z ruky, ale vypadalo to, že si vůbec můj útok neuvědomoval. Naopak, sám seknul nahoru proti mně takovou silou, že mě odhodil stranou.

Romen měl pravdu, tohle je monstrum. Hora svalů, neskutečná síla, kterou můžu porazit jen riskantní technikou. Mistrovskou technikou.

Opět jsem ustupovala a kroužila kolem něj. Tentokrát rychleji a jeho seky šly prakticky vodorovně. Ten poslední, zprava doleva, minul mou hruď jen o palec. Zase jsem přiskočila, naznačila výpad a opět si to jako rozmyslela a uskočila do strany. Ztuhla jsem těsně za místem, kde před okamžikem proletěl hrot meče. Svůj meč jsem už nějakou dobu držela obouruč a teď jsem ho nechala klesnout špičkou k zemi.

Zoranovi zasvítila očička. Takovou příležitost ještě neměl. Ať si myslí, že jsem unavená a už ho nedokážu unést. Jeho ruka s mečem připravená v širokým nápřahu a já tak blízko. Zoran postoupil o krok blíž a zároveň sekl. Dal do vítězné rány všechnu sílu a já se nehýbala. Nesměla jsem uskočit do posledního, rozhodujícího okamžiku, kdy už nedokáže změnit směr meče, jinak je to můj konec. Moje pravá ruka pouští meč, ten zůstává v levé…

Zoranův meč se blíží zleva a já mu pořád ještě překážím v cestě. Teď! Místo uskočení z dosahu jsem začala padat na pravou stranu. V tom jediném nepatrném okamžiku se rozhodovalo o vítězi, o tom, kdo přežije. Zoranova zbraň prosvištěla tak blízko mé tváře, že jsem cítila, jak rozráží vzduch. Odsekl mi přitom pramen dlouhých vlasů, který mu zůstaly v cestě.

Napřaženou pravačkou jsem utlumila pád a odrazila se na ní od země směrem k Zoranovi. Prudký výpad mečem v levačce těsně pod prsní štít. Rychle bodnout a ihned se odvalit z místa, kam v příští chvíli dopadne zbraň protivníka, i když už jen vlastní vahou. I tak by mě mohla zabít.

Taky jo. Špička meče se opřela o zem přesně tam, kde jsem ještě před okamžikem téměř ležela. Zoran se předklonil a zůstal nejistě stát opřený o svou zbraň, jako by to byla hůl. Přitom se na mě díval s nevěřícným výrazem ve tváři. Nedokázal pochopit, že umírá, že už je vlastně mrtvý. Já se ale s mrtvolama nebavím.

Myslím, že mistr Torok by se za mě stydět nemusel. Vyskočila jsem na nohy a kráčela k podiu. Došla jsem na pět kroků od knížete a poklekla: „Pane kníže, boží Čtveřice stála při mně. Díky ní jsem zvítězila a obhájila čest pánů z Boratu.“ Pozvedla jsem zakrvácený meč. „A bez magie!“ doplnila jsem pro Rodika.

Jako potvrzení mých slov se za mnou ozvalo zadunění. Zoran konečně pochopil.

 

Kníže se zachoval férově. Uznal výsledek a hlavně – přestal důvěřovat Rodikovi. Stejně si myslím, že ten podrazák o všem věděl a Samona úmyslně kryl. Jo, i čarodějové se dají podplatit. Nejspíš mu to ale projde a nikdo ho k odpovědnosti nepožene, takový vliv má. Nepomohlo by, ani kdybych ho obvinila před radou čarodějů. Určitě upravil Samonovi vzpomínky. A jestli mě neměl až doteď v lásce, tak od téhle chvíle mě nenávidí jako nikoho jiného. Budu si na něj muset dát velký pozor.

Pan Romen mě radostí několikrát objal.

„Darjo, tebe nám seslali bohové! Do konce života budeš na Boratu naším hostem a…“

„To by nešlo, pane,“ skočila jsem mu do řeči, „ráda jsem vás poznala a pomohla, ale musím dál. Rodik po mně půjde a nejen on. I lidé, co jsem obehrála v kartách. Ale třeba se někdy zastavím… Jenom… Můžu o něco požádat?“

„O co chceš!“

„Třítýdenní žold.“

Starý pán z Boratu se rozesmál: „Máš ho mít!“ Odepnul od opasku měšec a podal mi ho.

„To je moc, pane.“ Podle tíhy byl kožený, výšivkou zdobený váček plný a určitě ne měďáků.

„Naopak, je to málo, jen nepatrná část toho, jakou cenu má čest Boratu – tu jsi zachránila.“

Poděkovala jsem úklonou hlavy. Odmítat nebudu.

„Já ti chci taky poděkovat,“ ozval se za mnou odměřeným hlasem mladý pan Arnold. „Přiznávám, že na rozdíl od prastrýce jsem uvěřil tomu, že jsi utekla. Omlouvám se.“

Zahlédla jsem, jak se blíží Riko s Kirou a mojí jednotkou vidláků.

„Statečná je tahle dívka,“ ukázala jsem na Kiru. „I když je slepá, osvobodila mě z pout a dokonce zabila i našeho hlídače.“ Opět jsem propůjčila Kiře svoje oči. „Přijměte ji, prosím, na Borat místo mě.“

Arnold k ní pokročil a vzal ji za ruku jako dámu. Netušil, že ho Kira vidí, a už vůbec netušil, že jsem tentokrát vnikla do mysli i jemu a trošičku ho popošťouchla. Je to hodná a odvážná holka, zaslouží si trochu pohodlí a dost jí dlužím.

 

Vladimír Němec



 

Několik slov o:

Vzhledem k tomu, že jsem se tu už představil dvojicí sci-fi povídek, přišel čas, abych ukázal také něco ze své fantasy tvorby. Uveřejněná povídka Šermířka pochází z povídkového románu Žoldačka Darja (2014). Román tvoří deset navazujících povídek propojených postavou Darji, mizerné čarodějky, ale výborné šermířky.

Povídky: Signál posledního soudu ,   Supernova

Povídkový román: Žodačka Darja

e-book: …a člověk stvořil Boha

A nakonec ještě odkaz na jednu moji úvahu Jsme všichni věřící, která se částečně vztahuje k příspěvku, uveřejněnému na Nevšedním světě před několika dny ( Pokus, který se vzpírá logice)

 

Obr.: http://genemollica.com/