Signál posledního soudu

„Prosím, pane generále.“ Mladý muž v džínách ukázal k průhledu do obrovské kopule.

Voják trochu váhavě přistoupil.

„Nemusíte se bát, tohle,“ cvrnknul do skla, „je pancéřové sklo. Také kulometné projektily jsou gumové a granáty mají minimální výbušnou sílu. Předvádíme simulaci boje. Nezničíme si zkušební polygon.“

Generál se bez odpovědi sklonil k průhledu.

Tam, zády k nim stál robot připomínající obrovsky přerostlý hřib.

„Pane generále, sledujte tu protější stěnu. Pozor, začínáme!“ mladý muž stiskl tlačítko na ovladači a vzápětí projektor zobrazil na stěnu kulisu křižovatky ve městě. Vteřinku poté vjel na ulici tank doprovázený několika desítkami vojáků.

Hříbek sklonil „hlavu“ jako štít a z jeho „klobouku“ se vysunuly hlavně dvou kulometů a granátometu.

Trrrrrrr! Bum! Trrrr! Trrrrr! Bum!

Dávky z kulometů přehlušovaly exploze granátů.

Na stěně kopule se objevovali další nepřátelští vojáci, terénní automobily i obrněná vozidla. Bojový robot je všechny během okamžiku likvidoval.

Po osmi vteřinách nastalo ticho.

Stisk dalšího tlačítka a robot se narovnal a rozjel směrem k nim.

„Všimněte si pohybu. V obtížném terénu využívá trojice pásů, ale jakmile narazí na rovnou plochu, zvedne je a pokračuje na kolech,“ upozorňoval muž dále. „Vstoupíme dovnitř.“

„Jaký jsem byl, Tome?“ přivítal je hříbek chlapeckým hlasem hned za dveřmi.

„Výborný, Sabope,“ pochválil ho mladík.

„Cože? Sabop? Co je to za blbé jméno?“ s opovržením zavrčel generál.

„Sabop? SAmohybný BOjový Prostředek. To je samozřejmě jen náš pracovní název. Pokud si to budete přát, může se jmenovat třeba Xena, nebo klít a slyšet na Ramba.

Robot využil chvilky ticha a ozval se: „Tome, mohu teď doplnit munici a vyčistit zbraně?“

„Jistě Sabope.“ Pokynul hostovi v uniformě: „Teď se pozorně dívejte. Doplňuje,“ pohlédl na displej, „osmdesát dvě střely do kulometu, osm granátů a pět protipancéřových střel. Hádejte, kolik času bude potřebovat?“

Robot dojel do rohu a ze stěny vyklopil přihrádku.

„Teď… a… teď. Přesně tři celé čtyři desetiny sekundy!“

Vzápětí se nadzvedl klobouk a Sabop bleskově rozebral, vyčistil a zase složil kulomety i granátomet. „Tome, mohu vypálit zaměřovací ránu? Pravý kulomet vykazoval nadstandardní odchylku.“

„Povoluje se.“ Vinc na displeji navolil promítnutí terče na stěnu. Ve zlomku vteřiny se kulomet natočil příslušným směrem a vypálil jednu ránu.

„Cíl zasažen s odchylkou dvě celé, čtyři desetiny milimetru. Kontrola ukončena. Funkčnost sto procent.“

„Zešílel jste?“ probral se muž v uniformě. „Jak si můžete dovolit nechat to střílet, když jsme tady? Chcete nás zabít?“

„Generále, Sabop se bude pohybovat mezi lidmi jako jeden z nich. A ti lidé, spolubojovníci, mu musí věřit, třeba když bude krýt jejich ústup.“

„Co odražená střela? To vás nenapadlo?“

„Jistěže napadlo. Na povrchu kopule je tenká vrstvička z křehké pryskyřice. Ta je tu proto, aby byly dobře vidět jednotlivé zásahy. Pod ní je ale půl metru hutného měkkého materiálu, který zabrzdí i ostrou střelu z kulometu, natož gumové projektily. Takže se nic od stěn neodrazí.“

 „A co když se netrefí?“

„Generále, vy nemáte v technické hračky moc důvěry, co? Pojďte se na něco podívat.“ Tomas Vinc ho odvedl k protější straně kopule a stiskem tlačítka zobrazil naráz všechny cíle. „Tady, jeden zásah do hrudi, tady, jeden zásah do hrudi, tady, jeden zásah do hrudi. A další a další a další. Vidíte? Rychlost a přesnost střelby je taková, že ačkoliv střílí dávkou, dokáže mezi jednotlivými výstřely zaměřit nový cíl. Při dvaceti ranách za sekundu z každého kulometu může teoreticky během jediné sekundy zastřelit čtyřicet nepřátel, každého jednou kulkou. A to nemluvím o tom, že zároveň s tím pálí granáty a protitankové střely. Když k tomu připočtete pancíř schopný odolat výbuchu dělostřeleckého granátu, máte bezkonkurenčního vojáka, nemyslíte, generále?“

„Taky bezkonkurenčně drahého.“

„Opravdu? Tak si sečtěte, kolik stojí výcvik a mzda, kolik munice vystřílená na cvičištích, kolik důchody vdovám a sirotkům. My vám nabízíme vojáka rovnou dokonale připraveného, který má zcela minimální potřeby.“

„A spolehlivost? Zaručíte se mi, že neselže, když do něj nateče voda? Že nezešílí jeho inteligence a on nezačne pálit do vlastních řad?“

„Generále, samozřejmě jsme navrhli a realizovali celou řadu opatření, která minimalizují riziko selhání. Ale… Musím připustit, že vyloučit to úplně nemůžeme. Tento důvod a taky možnost, že by Sabop padnul do rukou nepřítele a byl okopírován, nás vedly k vytvoření určité pojistky. Říkáme jí signál posledního soudu a jde o binární řetězec dlouhý deset kilobitů. V případě, že by Sabop selhal nebo padl do zajetí, vyšle někdo z bezpečné vzdálenosti tento signál vysílačkou. Přijímací část je v samostatně pancéřovaném pouzdře a měla by vydržet jakýkoliv útok konvenční zbraní. Ihned po obdržení signálu posledního soudu je odpáleno deset mikronáloží, které naprosto zničí kritické části Sabopa. Stane se z něj jen hromada šrotu. Spokojen, generále?“

„Ne. Ten soudný kód může odhalit nepřítel a geniální robotí vojáky zničit ještě dřív, než je nasadíme do boje.“

„Vynecháme-li možnost špionáže a ukradení ovládače s tlačítkem posledního soudu, tak je tato možnost jen čistě teoretická. Vzhledem k délce kódu, i kdyby vysílal tisíce variant za sekundu, trvalo by mu nalezení správného kódu miliardy let. A to je, jak jistě uznáte,“ Tomas se ironiky zašklebil, „poněkud déle než předpokládaná doba války. Takže, pane generále, rozhodněte se sám, ale je vám jasné, že zájemci na tak dokonalého bojového robota stojí v řadě. Naše možnosti jsou dvě stě kusů v prvním roce, dva tisíce v dalším a pět tisíc ve třetím roce. Samozřejmě že jako vlastenci bychom nejraději dodávali naší vlastní armádě. A abyste viděli, že nemluvím do větru, tak v případě, že odeberete veškerou produkci, poskytneme vám slevu třicet procent z ceny.“

***

Před vedlejším vchodem do ústavu experimentální neurobiologie zastavilo auto. Mladý muž se otočil na svou spolujezdkyni: „Alice, prosím nezapomeň, že se neznáme. Jsem pro tebe pan asistent nebo pan Brown, ne Petr. Z nějakého hloupého důvodu není dovoleno, aby se experimentů účastnili rodinní příslušníci zaměstnanců. “

„Já nejsem rodinný příslušník… Zatím.“

„No právě, zatím. Přihlásil jsem tě do několika programů, dnes to je u profesora Marka Slitta.“

„To je ta magnetická rezonance?“

„Jo. Nemusíš se bát. Není to nebezpečné, ani to nebolí. Jen se prostě budeš dívat na obrázky, nic víc. A díky grantu Evropské unie budeme mít něco málo do začátku na přilepšenou pro to malé.“ Pohladil ji po břiše.

„A opravdu je to bezpečné i pro něj?“

„Určitě, ale kdyby se náhodou profesor ptal, tak mu to neříkej.“

 „Pane profesore, tohle je slečna Alice, dvaadvacet let, studuje vysokou ekonomickou.“

„Dobrý den, slečno, já jsem Marek Slitt. Předpokládám, že vás můj asistent už zasvětil do toho, co od vás budeme chtít. Tak jen v rychlosti. Na tuto plochu bude počítač promítat náhodně generované obrazce. Nebudou nic konkrétního znamenat, jen kombinace bodů a barev. Vy se na ně budete dívat a krátce je ohodnotíte.“

„Hodnotit? O tom Pe… an asistent nic neříkal.“

„No, ono nejde o to hodnocení, ale o to, abychom viděli, že ty obrázky vnímáte, že neusínáte nebo nemyslíte na to, co připravit man… ééé pardon, vy jste ještě slečna, příteli k večeři. Takže stačí, když řeknete třeba líbí, nelíbí, připomíná mi rozsypaný čaj, nebo jak na vás působí.“

„Dobře. A můžu se vás, pane profesore, na něco zeptat?“

„Jistě.“

„K čemu to je dobré?“

„Budete se divit, ale takový výzkum má zcela praktický dopad. Jakmile se na obrazec podíváte, my na magnetické rezonanci hned uvidíme, která mozková centra se vám aktivují. Snadno tak poznáme, jaká kombinace barev a vzorů je vám sympatická, která vás děsí, která skličuje a podobně. Když zjistíme z výsledku velkého vzorku lidí, že existují univerzální barvy a vzory pro dobrou nebo špatnou náladu, chopí se jich rychle designéři a vyprojektují prostory, ve kterých bude člověku příjemně. O využití v reklamě ani nemluvím.“

„To mě vůbec nenapadlo.“

„Můžeme začít, slečno Alice?“

„Samozřejmě.“

Profesor Slitt pokynul a Alice osaměla. V místnosti se zešeřilo a na plátně se objevil první obrazec.

„Nezajímavý, nic mi neříká.“

„Tohle je jako kruhy na vodě.“

„Tohle rozsypaná sůl s pepřem… šimlový koláč.“

„Teplé barvy, vzorek nic moc.“

„Barevná mlha.“

….

….

„Jemný vzorek, docela zvláštní.“

„Modrá obloha s obláčky v podání expresionisty.“

„Tohle…, tohle… plameny?“

„A tenhle… ááááááááááááááá!“ Alice se v křeči propnula do oblouku. Když k ní za čtyři vteřiny doběhl profesor se svým asistentem, už jen v agonii chrčela. V příštím okamžiku se její srdce zastavilo. Všechny pokusy o oživení byly neúspěšné.

***

Hluboké, uklidňující ticho mého kostela narušily kroky. Že by přicházel první farník? Tak brzy? Zvědavě jsem se otočil. Muž usedl do první řady a něco odložil na sedadlo vedle sebe. Pohodlně se opřel, ruce roztáhl široce do stran a zdvihl oči ke Kristu na kříži.

Neznám ho. Určitě nepatří do mé farnosti a podle vyzývavého až arogantního chování to bude nejspíš ateista, co si jen přišel prohlédnout výzdobu kostela.

Chvíli jsem počkal, ale nezdálo se, že se modlí nebo přemítá, pouze upřeně pozoroval kříž. Přistoupil jsem k němu: „Mohu vám nějak pomoci?“

Přikývl. „Víte, otče, způsobil jsem smrt.“

Mlčel jsem, něco mi na něm nehrálo. Tohle nebyl člověk, kterého hryže svědomí a který hledá odpuštění a útěchu v Bohu.

„Ne že bych přímo zabil. Vlastně jsem se nijak neprovinil proti zákonům, ale nepopírám, že na jejich smrti mám svůj podíl.“

„Jejich?“

Přikývl: „Dva, vlastně tři.“

Bože! Neví, kolik lidí zabil? „Pak chápu, že hledáš útěchu ve slovech Páně.“ Ale nelituješ toho, vidím ti to na očích, Bůh ti takto neodpustí!

„Ne. Nepotřebuju útěchu. Přišel jsem za ním, abych ho soudil.“

„Cože?“ To mi vyrazilo dech. „Ty si osobuješ právo soudit Boha?“

„Ano. Zabil je Bůh. Jenom… bojím se domyslet…Tak doufám, že přijde a že se bude snažit ospravedlnit.“

„Synu, čiší z tebe povýšenost a pýcha. To svoji vinu a důsledky svých činů svaluješ na Boha!“

„Ne, otče, nemáte pravdu. Odhalil jsem Boží tajemství, smysl našeho života, důvod stvoření a čekám, jestli Bůh přede mne předstoupí, nebo… mne zabije a umlčí. Proto jsem přišel sem, abych mu to ulehčil.“

Zavrtěl jsem hlavou, pomatenec je to. Musím ho dostat pryč, než začnou přicházet moji farníci. „Bůh je dobro, Bůh je láska, synu. Pamatuj si to. Odhodíš-li svou aroganci a budeš-li se kát…“

„Vy mi nevěříte, otče, že?“

„Ne, synu…“

„A když vám řeknu o existenci důkazu, že se nás Bůh bojí?“

„Myslíš tím sebe? Tebe se bojí? Nebo vás, bezvěrců?“

„No,…“ mladý muž chvíli hledal slova, „bojí se lidí všeobecně. Ze mě by měl mít jiný strach – že to na něj prozradím.“

Docela mě to pobavilo. Všemocný Bůh se má bát prozrazení! „A tomu mám věřit? Je to naprostý nesmysl, ale zvláštní mi připadá, že ty jako ateista nepochybuješ o Boží existenci.“

Přikývl: „Máte pravdu, otče. Bůh opravdu existuje. To je další věc, kterou mohu dokázat – byli jsme stvořeni.“

„Hloupost!“

„Já vím, že to není zrovna váš obor, otče, ale slyšel jste o bojových robotech, co naše vláda před nedávnem koupila?“

„Jistě.“ Nedalo se neslyšet. „O těch ďábelských strojích psaly snad všechny noviny. Jo, peníze na zabíjení jsou, ale na staré, nemocné a siroty ne.“

„Tak vidíte. Naši generálové se taky bojí, že by se robot mohl porouchat a otočit tu strašlivou palebnou sílu proti vlastním.“

„A bojí se právem. S čím si kdo zahrává…“

„Správně. Proto robotovi namontovali autodestrukční systém, který se spustí po vyslání speciálního kódu. Říkají mu signál posledního soudu. Legrační je, že ani netuší, jak blízko jsou pravdě!“

„Pořád nerozumím.“

„Přišel jsem na to, že i lidé v sobě mají přijímač pro signál posledního soudu.“

„Opravdu? Takže až někdo vyšle kód, tak já exploduju?“

Ušklíbl se: „Skoro. Jenom s dvěma malými rozdíly. Kód není odeslán vysílačkou a neexplodujete, ale jen v tichosti zemřete, otče.“

„Blbost! Nesmysl!“

„Otče, předpokládejte na chvíli existenci takového kódu. Neplynulo by z toho, že jsme uměle stvořeni a že náš tvůrce má ze svého díla strach? A proč by tvořil miliardy bytostí obdařené signálem posledního soudu, kdyby je nechtěl k něčemu použít? Buď jako otroky, nebo, a to spíš, jako vojáky? Otče, je to děsivé, ale lidé… celá Země je zřejmě jen skladištěm šesti miliard bojových androidů.“

„Ne! To není možné, takový kód neexistuje.“

„Jak hodně tomu věříte, otče? Jak hodně věříte v dobrého Boha?“

„Naprosto. Dám za něj život.“

Muž se vítězoslavně usmál: „Doufal jsem v to. Tady,“ zdvihl ze sousedního sedadla černé desky, „mám obrazec. Když se na něj podívala mladá žena, během několika vteřin zemřela. Mého asistenta potkal stejný osud, když hledal ten obrazec v počítači. Prosím, otče.“

Otevírá desky a já se zcela podvědomě dívám, co v nich je. Samozřejmě, že to je naprostá pitomost, žádný obraz nemůže zabí—.

Autor: Vladimír Němec 

Několik slov o:

Vzhledem k tomu, že mě tady na webu Ashgard tituluje spisovatel, bylo zřejmě vhodné, ne-li přímo nutné, abych i já ukázal nějaké svoje dílko. Tedy po starším a zkušenějším kolegovi a po zástupci ženského pohlaví (kteří dostali samozřejmě přednost), vkládám povídku i já. Je z mého v nedávno vydaného povídkového e-booku „…a člověk stvořil Boha“, kde se všechny (sci-fi) povídky točí kolem vztahu boha a člověka, často kolem pohnutek, jaké mohl mít bůh při našem stvoření. Křesťané mi snad odpustí, že tak jako v této povídce ne vždy nalézám toho jejich.

Zdroj: kosmas.czneoluxor.cz

Web: inien.wz.cz