Trpělivost přináší růže

V čekárnách na transportní stanici Peregrinor byl vždy těžký vzduch
i přesto, že cirkulátory hučely ze všech sil. Místa kolem Andyho Coopera zůstávala neobsazena, což také nebylo nic neobvyklého. Svým vzhledem příliš nezapadal mezi uhlazené mladé frajírky, překypující životem, kteří bezprostředně a sebejistě švitořili s děvčaty a svými prostoduchými vtípky se pokoušeli dobýt jejich srdce a klíny.

Hlahol a smích mu dnes byly ještě nepříjemnější než minule. Tentokrát mu viselo na těle vínem nasáklé závaží z probdělé noci a měl pocit, že se mu roztrhne hlava.

Seděl shrbený s obličejem v dlaních a mnul si znavené oči. Černé vlasy, které už dlouhou dobu nechával nedbale přerůstat, jej šimraly na předloktí. Potřeboval sprchu. Rozhodně by mu nebyla proti srsti; jen ji zkrátka během víkendu na Zemi nestihl. A na Zemi bylo vždycky vedro jako v pekle.

Když se dnes ráno vzneslo plavidlo transportéru nad horní hranici exosféry
a zamířilo ke stanici Peregrinor, díval se Andy z okýnka a měl radost, že se na tu tropickou kouli zase měsíc nemusí vrátit. Ale prachy jsou prachy a černý trh na Zemi byl skvělé přilepšení k neslavnému platu na Japetu. Navíc si díky hrsti propašovaných krystalů japetitu s sebou odváží ty nejcennější pozemské
poklady; dostatek lahví té nejlepší whisky ve sluneční soustavě. Alespoň v tomhle se Zemi žádný ze světů nemůže rovnat.

Čekárna 6 pro cestování k Saturnovým měsícům měla kapacitu pro pět set lidí a již byla téměř plná. Andy očima přelétnul okolní tváře. Jeho tajná láska nejspíš ještě nedorazila. Postavil se a předstíral, že si protahuje záda, aby měl lepší rozhled. Ne, ještě tam nebyla. Sundal si ošuntělý hnědý kabát a posadil se zpátky na své místo. Vždy si sedával až dozadu k oknu, kde měl výhled na jedno ze čtyř ramen s přistávacími doky a z opačné strany na celou místnost a vstupní dveře. Opřel se
a natáhl si nohy. Doufal, že se brzy ukáže. Ale měla by, byla tady přeci každý měsíc touto dobou.

Digitální hodiny na telestěně právě přeskočily na rovných 12:00 UTC, když se z reproduktorů ozvala výzva pro cestující na měsíc Enceladus.

Na rekreaci do oceánských resortů tam mířila převážná část omladiny; hledat štěstí pod čtyřiceti kilometry ledu. Vlastně podobně jako Andy v ledových dolech
na Japetu, jen s tím rozdílem, že jim se to nejspíš podaří.

Hloučky cestujících se přesouvaly k odbavovacím přepážkám, odkud pokračovaly k teleportačním komorám. Fronty se krátily a Andy pokukoval směrem
k hlavním dveřím a čekal. U přistávacích doků právě kotvily další transportéry
ze Země. Nejspíš bude v jednom z nich.

Ve 12:20 byli k odbavení vyzváni cestující na Hyperion. Tam mířila jen skupina vojáků, vracejících se na základnu. Obranné síly Saturnu sídlily právě na této nevypočitatelně rotující kouli ledu. Skvělá taktická výhoda proti imaginárnímu nepříteli, pomyslel si Andy. Zvlášť, když je lidstvo ve vesmíru nejspíš samoStejně jako já, pousmál se vlastnímu cynismu.

12:30, výzva pro cestu na Rheu. Čekárna se začínala pomalu
vyprazdňovat, když do dveří konečně vstoupila ona. Andy zpozorněl a začaly se mu potit dlaně. Byla nádherná. Dlouhé rudé vlasy za ní vlály jako plamen, když svižným krokem procházela mezi nízkými sedadly. Vínové šaty pevně obepínaly útlé křivky jejího těla a dlouhé bělostné nohy ji nesly jeho směrem. Vysoké podpatky na kovové podlaze klapaly stále hlasitěji. Nemohl z ní spustit oči.

Sedla si naproti němu, věnovala mu pohled a usmála se. Andy hbitě otočil hlavu k hodinám. Jsem nesmělý, vystrašený idiot, pokáral v duchu sám sebe.

Vrátil se zrakem opět k ní. Měla nohu přes nohu, v ruce svírala cestovní lístek a svýma safírovýma očima pohlížela ven z okna na Zemi pod nimi. Andyho fantazie se rozjela na plné obrátky. Nic by si v tu chvíli nepřál víc, než vidět její vlasy rozhozené do vějíře na polštáři, líbat její úzké rty a putovat dlaní po tom drobném těle.

Jenže… co bych jí tak mohl nabídnout? Tohle by nebyla pohádková romantika jako Kráska a zvíře. Spíš novodobá tragédie Vesmírný vagus a půvabná panna. Nereálná fraška zahalená alkoholovým oparem uvnitř hlavy pomateného
blouda
, Andyho pochyby a cynismus se opět přihlásily ke slovu.

Hlášení o zahájení přenosu na Japetus zakrátko přetrhlo jeho snění
i sebemrskačství. Do pravé ruky popadnul svůj kufr a vyrazil k přepážce. Z náprsní kapsy se pokoušel vylovit lístek, když za sebou uslyšel klapot podpatků.
„Pane! Pane, počkejte.“

Andy se prudce otočil. Pospíchala k němu a v ruce nesla jeho kabát.

„Myslím, že jste si zapomněl kabát.“

„A – ano, ten je můj,“ vysoukal ze sebe.

Prudce jej polilo horko a začal se opět potit. Její blízkost mu pumpovala krev do tváří. Díky nenadálému šoku ani neuhnul pohledem při přebírání svého bezcenného mantlu. Její oči mu to tentokrát nechtěly dovolit. Nádherné modré oči. Krásnější než japetit. Nejraději by v tom pohledu zůstal uvězněn po celý zbytek života.

„Tak tady máte,“ usmála se.

„Děkuji. Moc vám děkuji.“

„To nestojí za řeč,“ mávla rukou.

Následující tři vteřiny ticha se zdály být nekonečné. Tak něco řekni, ty vole. Cokoliv.

„Cestujete také na Cassini Regio?“

„Ano. Žiji v Dapamortu. Kam máte namířeno vy, pane…?“

„Oh, Cooper. Andy Cooper,“ vypálil překvapeně a na malou chvíli sevřel
ve své zpocené dlani její křehkou ruku. Snažil se být jemný, ale momentálně neměl své tělo vůbec pod kontrolou.

„Ó, vskutku mužný stisk,“ zhodnotila.

„Já – já se omlouvám, nechtěl jsem…“

„To je v pořádku, pane Coopere,“ odlehčila s úsměvem. „Já jsem Samantha. Samantha Ives. Kde bydlíte vy?“

„Já jsem z Corsablis. Je to na úpatí Toledo Montes.“

„Ano, to znám.“

„Prosím,“ pronesl, ustoupil stranou a úslužně pokynul rukou na znamení, že ji pouští před sebe.

„Děkuji. Jste gentleman. Víte, já už to chci mít co nejdříve za sebou. Nemám vůbec ráda tento způsob cestování. Načtou vaši informaci, rozloží vás až na to nejmenší subatomární smítko a vyšlou vás jen jako signál do vesmíru, kde vás
na druhé straně zase ty replikátory poskládají dohromady. Brrr. Je to příšerné. Je to jako zemřít a hned se narodit znovu. Děsí mne to. Víte, já tyhle technologie nikdy nemilovala, vůbec jim nerozumím a co když se něco porouchá a já se ocitnu
na druhé straně s nohou namísto hlavy nebo obrácená naruby… nebo třeba
nahá,“ zasmála se s náznakem nervozity. „Omlouvám se, já vždycky strašně blábolím, když jsem nervózní. Nemám to ráda. Nemám.“

„Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Myslím, že se takové nehody
ani nestávají.“

„Nestávají. Už dávno ne. Ale jsou to jenom stroje, pane Coopere.
Stroje, které obsluhují zase jenom lidé. Nic nemusí být tak bezpečné, jak se nám zdá.“

Fronta se posunula a Samantha byla na řadě. Přiložila svůj lístek, terminál načetl cestovní údaje a zaměstnankyně přepravní společnosti v modrobílé uniformě ji odkázala k levé teleportační komoře.

„Doufám, že jsem vás nevystrašila, pane Coopere. Na viděnou,“ rozloučila se a zvuk podpatků opět vyplnil Andyho hlavu.

Díval se za ní a kochal se pohledem na to, jak krátká sukně šatů obepíná její dokonalé pozadí a na hypnotický pohyb vodopádu rudých loken.

„Na viděnou,“ zvolal téměř na poslední chvíli. „A ať dorazíte celá,“ zavtipkoval.

Uchechtla se a ještě mu stihla letmo zamávat, než se za ní zavřely dveře.

Andy stál chvíli jako opařený a zdráhal se uvěřit tomu, co se právě stalo. Samantha, Samantha, opakoval si v duchu a pokoušel se přehrát si znovu celou tu nedávnou situaci, jako by se ráno snažil rozvzpomenout na sen. Už teď mu připadala stejně záhadná a zmlžená.

„Další prosím,“ vyzvala jej obsluha terminálu.

Andy vytáhnul z kapsy konečně svou lístek, nechal počítač zpracovat data
a sám se stále pokoušel o totéž.

Když se za ním zavřely dveře, ještě si stihl prohrábnout vlasy. Je to jako zemřít, problesklo mu hlavou. Přenos započal.

***

Mohutný dóm chránící kráter Corsablis působil na úpatí pohoří jako malé iglú. Andy stál u okna potemnělého bytu a přes průhlednou stěnu dómu
pozoroval, jak zářící Saturn putuje nad vrcholky Toledo Montes.

Devět pater pod ním se hornické město už dávno uložilo ke spánku. Kromě pouličních lamp narušovalo tmu jen velmi málo rozzářených oken. Dopíjel třetí sklenku skotské whisky. Další den měl jít až na druhou směnu, takže si mohl dovolit ponocovat. Myšlenky na Samanthu by mu stejně nedaly spát.

Přešel místností ke kuchyňské lince, posadil se k jídelnímu stolku a oloupal
si mandarinku. Byla to jediná pozemská komodita, kterou si kromě alkoholu pořídil. Rozhlížel se po nepořádku kolem. Oblečení se válelo všude možně, na policích stály neuspořádané stohy knih, sbírka prázdných lahví whisky zabírala jeden z rohů malého pokoje a potah gauče byl prošoupaný víc než podrážky jeho bot. Musím
se sebou něco dělat
, jelo mu hlavou, když měsíček po měsíčku vychutnával své oblíbené ovoce. Nakoupím si nové hadry. Ať trochu vypadám, až ji znovu uvidím.

Když dojedl, přesunul se na gauč. Lehl si na pravý bok zády k opěradlu, přikryl se dekou a zavřel oči. Ať dorazíte celá… To se mi docela povedlo. A příště to bude ještě lepší.

***

„Potřebuju horký kafé, nebo mi upadnou ruce,“ pronášel nedočkavě
Michael, zatímco si z vousů stíral námrazu. „Ty vole, ještěže už dneska padla.“

Spolu s Andym kráčeli svižně chodbou ke dveřím podnikové jídelny a zůstávali za nimi mokré šlápoty. Led na jejich pracovních kombinézách roztál a oba
vypadali, jako by právě vylezli z bazénu.

V jídelně se zrovna střídala druhá a třetí směna. Stoly byly poloprázdné a celou místností se rozléhala kombinace smíchu a nadávek. Hned zamířili
k pultu, vzali z tácku hrnky a nalili si z konvice vařící kávu.

„No to je ono,“ radoval se Mike. „Támhle sedí Neil, jdeme za ním, vole, pojď,“ popoháněl Andyho a držel hrnek oběma rukama.

„Ty máš teda elánu,“ ušklíbal se Andy.

„Ale prd,“ odpálil ho Mike. „Mrznu.“

Neil měl už přes padesát, ale i přesto vypadal, že by všechny mladíky
v místnosti s přehledem srovnal na hromadu. Seděl sám u stolu s brýlemi na očích
a četl si noviny. Jeho kombinéza i vlasy byly suché, takže na něj směna teprve čekala.

„Jak je, študente?“ pozdravil Mike a posadil se.

„Blbě, jak asi?“ odpověděl Neil a zvednul k nim zrak.

„Co?“ zeptal se dnes dobře naladěný Andy. „Špatné zprávy?“

„No, jasně. Horoskop mám úplně na hovno,“ odtušil Neil, plácnul do novin
a všichni se začali smát.

„Co vy?“ otázal se na oplátku. „Nevypadáte, že byste se zrovna opalovali.“

„Tam dole je kosa jako prase,“ postěžoval si Mike.

„Nečekaně… A co ty, Andy, přivezls nějaké dobroty na zahřátí?“

„Pochopitelně,“ pronesl s hrdostí na svůj nákup, „a už jsem začal vydělávat
na další,“ dodal a pohladil se na břiše.

„Tak kdy si dáme?“ vyptával se Mike s nedočkavostí v hlase. „Já bych šel klidně hned.“

„Můžeme, zajdeme ke mně.“

„Ty už zase žereš japetit?“ vložil se jim do toho šeptem Neil a naklonil se přes stůl k Andymu. „Ty jsi blázen! Myslíš, že ti na to nikdy nepřijdou, blbečku?“

„Klid, neodnáším toho moc,“ šeptal, „měsíčně tak slabou hrst, to je v pohodě, natěžím stokrát tolik. A jak by to mohli najít? Já sám mám kolikrát problémy, abych to našel.“

Mike se usmíval s hrnkem mezi rty a pobaveně přikyvoval. Neilovi ale vážný výraz z tváře nezmizel.

„A co domovní prohlídky? Nebylo by to poprvé, co někoho vyhmátli. Korporace se s tebou srát nebude, co si myslíš?! Ty chlapy už jsem nikdy neviděl. A že jich za ty roky nebylo málo.“

„A dostali padáka, nebo je z nich novej Saturnův prstenec?“ ptal se lehkovážně Mike.

„Nevím, vole, říkám, že už jsem je neviděl.“

„Neměj péči. Nejsou to žádné balvany. Stačí takhle malé a na Zemi z toho udělají třeba prsteny a bohaté paničky se pak rozplývají nad skvosty, které jsem vylovil z mísy.“

„Uá, drž hubu, vole, to je nechutný,“ mračil se Mike.

„A nenajdou to, mám to vymyšlený,“ dodal Andy.

„Jenom aby,“ ukončil to s kamennou tváří Neil a opřel se zpátky na židli.

„Navíc, pánové, mám teď novou motivaci. Potkal jsem jednu slečnu,“ pochlubil se Andy při záklonu a protáhnul si ruce nad hlavou.

„Ho, hó, povídej. Ulovil jsi nějakou pozemskou samičku?“ Mikeovi se rozzářily oči.

„Pamatujete si, jak jsem vám vyprávěl o té krásné ženské, kterou potkávám každý měsíc na Peregrinoru?“

„Na tu tvoji bájnou rusovlasou krasotinku myslívám celé noci,“ popichoval.
„A co je s ní?“

„Včera jsem se s ní dal do řeči.“

„Určitě je ještě teď úplně hotová,“ chechtal se Mike.

„Vole,“ drcnul mu Andy do ramene. „Říkal jsem si, že se trochu vyšvihnu
a mohl bych jí třeba příště přinést nějaký dárek a líp ji poznat.“

„A co jí koupíš, prstýnek?“ zeptal se suše Neil a Mike měl co dělat, aby smíchy nevyprskl kafé na stůl. Když se mu podařilo polknout, rozesmál se hlasitě na celé kolo, až mu tekly slzy. Andy se smál taky a u toho kroutil sklopenou hlavou ze strany na stranu.

„No, přeju ti hodně štěstí, ale nedělej si moc velký iluze, mladej. Ta sem určitě nelítá lovit nýmandy, jako jsme my. Možná tak jednou za měsíc přeblafnout ředitele
a hybaj zpátky…“

„Hej,“ vznesl podrážděně Andy.

Neil se právě zvedal od stolu a gestem naznačoval, ať se uklidní.
Pokračoval: „Vždyť se tady rozhlídni. Nikdo z nás nemá ženskou. Každej
si po výplatě nanejvýš tak nějakou koupí na jednu noc a pak se zase měsíc tahá
ve sprše za nudli.“

Dal se na odchod, ale ještě se zastavil, položil Andymu ruku na rameno
a pošeptal mu: „Hlavně si od toho nic neslibuj, ať nejsi zklamanej.“

„No jo,“ odpověděl otráveně.

Neil ho poplácal a šel. Po pár krocích ještě zavolal zpátky, aniž by se
otočil: „Stavím se večer na medicínu. Budeš doma?“

„Budu,“ zavolal za ním.

„No, a my půjdeme rovnou, hm?“ těšil se Mike.

***

Andy právě zasunoval japetit do hlíny v květináči, když někdo třikrát zabušil
na jeho vstupní dveře. Trhl sebou a rychle zahrnul důlek hlínou. Dnes nečekal žádné hosty. Zásoby whisky padly už před týdnem (kromě poslední láhve, kterou si schovával jen pro sebe) a navíc se právě před chvílí probudil po noční směně. Dostal strach, aby to nebyla bytová kontrola, jak jej nedávno strašil Neil. Za poslední tři týdny se mu podařilo ukořistit solidní množství, ale na to mu přeci nikdo nemohl přijít. Odevzdával každý den spousty krystalů. A Neilovi s Mikem by svěřil do rukou
i vlastní život. Oni by nikdy nikomu nic nevyzradili. Svižně přešel ke dřezu a smýval si hlínu z nehtů.

„Moment,“ zavolal, „hned jsem tam.“

Ruce si utřel do trička a šel otevřít. Za dveřmi stála Samantha v krátkém černém kabátku a černém klobouku. Kolem krku měla béžový šátek. Usmívala se s náznakem až dětských rozpaků. Byla půvabná a Andy nemohl uvěřit svým očím.

„Dobré odpoledne, pane Coopere. Neruším vás?“ zeptala se hlasem, který by zastavil i válku.

„Do – dobrý den, slečno Ives,“ vykoktával. „Co – co vás sem přivádí?“

Stál ve dveřích jen ve svém nočním kompletu, tedy trenýrkách
a tričku, a zatím se za svůj vzhled nestihl ani stydět.

„Pokud ruším, můžu přijít jindy, jestli…“

„Ne, ne, to je v pořádku. Já – já jsem jen překvapený, že vás tady vidím. Co pro vás mohu udělat?“

Na její tváři stále tančil úsměv a očima se taktně držela jeho obličeje.

„Víte, já pracuji v personálním oddělení a včera jsem byla přemístěna sem
do Corsablis. A protože jste jediný člověk, kterého tady znám, dovolila jsem
si vyhledat vaši adresu a zjistila jsem, že bydlíte jen pět pater
nade mnou,“ rozhazovala rukama. „Nuže… Tak jsem vás chtěla jen
pozdravit, navštívit a zeptat se, jestli byste mi nechtěl třeba dělat průvodce
po okolí, ať se seznámím s novým městem a… už mám zase tendence
blábolit, zastavte mě,“ rozesmála se.

Poměrně křečovitě a nervózně se usmál také.

„Moc – moc rád. Chcete vyrazit hned? Já… Jen si musím dát něco
na sebe,“ stud už přemohl překvapení. O pár centimetrů couvnul.

„Pokud vás to neobtěžuje, ráda počkám.“

„Ani v nejmenším. Hned jsem zpátky. Vydržte, počkejte.“

„Počkám,“ zhoupla se v bocích.

Andy zavřel. Jestli nikdy v životě, tak teď by panáka rozhodně potřeboval.
Ne, ne, táhnul by ze mě chlast. Běhal zmateně po pokoji a vybíral mezi štosy oblečení ty nejlepší a nejčistší kusy. V koupelně narychlo převálel v puse zubní pastu a pokusil se upravit rozcuchaný účes.

Vyšel ze dveří v béžových kalhotách a černém svetru. Nejreprezentativnějším oděvu, jaký vlastnil.

„No vida, jak hezky ladíme,“ pronesla nadšeně. „Jako ze škatulky.“

„Vidíte, to jsem si ani neuvědomil,“ přiznal se.

„Skvělá volba,“ ujistila ho.

Nastoupili do výtahu a Andy stiskl knoflík s nápisem přízemí.

„Máte moc hezký úsměv, slečno Ives,“ prolomil trapnou chvilku ticha.

„Děkuji, takhle se tvářím vždy když jsem nervózní nebo šťastná a… A já jsem vlastně pořád jen buďto nervózní, anebo šťastná,“ zasmála se.

Tentokrát se smál s ní. A byl nervózní i šťastný.

Venku byla konstantní teplota 19 stupňů Celsia. Optimální varianta
pro zdomácnělé Japeťany. Andymu připadala mnohem přívětivější než podnebí
na Zemi s nečekanými výkyvy, zvláště pak s častými extrémy, kdy se člověk potil
i nahý. I tak býval návrat na povrch po šesti hodinách v dole teplotní šok. Ale tomu časem každý snadno přivykl.

Skleněný dóm měl svůj vrchol vysoko nad městem. Saturn byl jasně viditelný
i teď za denního osvětlení a majestátně visel na nebi. Prstence kolem něj se slévaly v jeden. Černé svahy pohoří Toledo Montes obepínaly dóm ze tří světových stran.

Andy si vždy mezi vrcholy ledových skal připadal jako titěrný hmyz. Častokrát si i říkával, že jím v podstatě je. On i všichni ostatní horníci byly jako armáda mravenců, která se celý život dře s ohnutými hřbety a čeká jen na to, až pro ně korporátní mšice jednou za měsíc vytlačí ze zadku kapičku nektaru, kterou poslušně pozřou a dají se opět do díla.

Teď si ale venku připadal výjimečně. Město bylo jeho a mohl jej slečně Ives předvést v celé jeho zubožené kráse.

Corsablis bylo rozlehlé a namísto okružní jízdy hromadnou dopravou, zvolila slečna Ives raději variantu s pěší prohlídkou okolí nového bydliště.

Žluté pruhy na jinak jednotvárném povrchu označovaly pomyslnou hranici mezi vozovkou a chodníkem. Celé město stálo na ocelovém podkladu, zapuštěném v ledovém povrchu Japeta. Jedinými otvory byly šachty, nacházející se uvnitř důlního komplexu. Ty byly zahloubeny až do kamenného nitra měsíce.

Pan Cooper slečnu Ives prováděl kolem místních podniků. Ve většině z nich se podle něj nedalo jíst, ale všechno bylo lepší než nutriční kaše, kterou dostávali zdarma v pěti nudných příchutích všichni zaměstnanci WASPcorpu. Jinými slovy úplně všichni.

Postupně míjeli botanická centra, obchody s textilem a nábytkem, tělocvičny
a hospody. U každé z nich bavil Andy svou společnici nějakou veselou historkou.
Ve svých příbězích byl samozřejmě mnohem méně opilý, než tomu bylo
ve skutečnosti. Ulici proslulé svými vykřičenými domy se raději vyhnul. Nebylo
by příliš vhodné, aby jej tam některá z dam oslovila jménem, což by se klidně mohlo stát.

Po silnicích kolem nich tiše projížděly elektrobusy – jediné dopravní prostředky ve městě. V tuto denní dobu bývalo v ulicích ještě málo lidí. Většina jich vyrážela ven až za nočního osvětlení, aby bujaře oslavila konec týdne. Pořádkové složky už byly na svých místech, připravené řešit drobné rozmíšky a rvačky mezi opilými
horníky, což o víkendu bývalo už nepřekvapivou tradicí.

Když zazněl gong ohlašující blížící se začátek čtvrté směny, vraceli se právě zpět k jejich domu. Hodiny nad vchodem ukazovaly přesně 17:00.

„Tak to vypadá, že už budu muset pospíchat do práce. Za hodinu mi začíná směna.“

„Jste velmi laskav, že jste se mi věnoval, pane Coopere,“ poděkovala mu.

„Bylo mi potěšením,“ pronesl kavalírsky a uklonil se, čímž ji opět rozveselil.

Z Andyho během této procházky opadl veškerý stud a cítil se dobře jako nikdy dřív. Jeho sebevědomí by si dalo Saturn k snídani a koutky si otřelo celým okolním pohořím.

„Mohl bych vás znovu vidět?“ zeptal se beze strachu z odmítnutí.

„Bydlíme ve stejném domě. Myslím, že se budeme potkávat,“ odpověděla
po krátké odmlce Samantha.

Andyho polil studený pot, ale ještě se nechtěl nechat odbít. Doufal, že jen špatně pochopila, o co mu jde.

„Měl jsem na mysli, jestli bych vás mohl třeba někdy někam pozvat,“ snažil se být konkrétnější, i když prozatím neměl žádný plán.

„Jste milý, pane Coopere, a děkuji za nabídku, ale nemyslím si, že by to bylo úplně vhodné,“ uzemnila jeho snahy Samantha. „Ale ráda jsem vás opět viděla. Jistě ne naposled.“

Andy nevěděl, jak se v tu chvíli zachovat. Odmítnutí jej totálně odzbrojilo. Zůstal stát před vchodem a nejraději by se na místě propadnul. Neměl už náladu pokračovat v rozhovoru a už vůbec neměl pomyšlení pokoušet se ještě o něco dalšího.

„Já – já vás taky rád viděl,“ vypadlo z něj nakonec. „Musím se ještě před prací někde zastavit, tak…“ začal se kroutit a netrpělivě rozhlížet.

„Jistě,“ usmála se Samantha, „já začnu vybalovat. Ještě jsem to nestihla. Přeju příjemný zbytek dne a ať nezmeškáte,“ rozloučila se a začala stoupat
po schodech ke vchodu.

„Vám taky hezký den,“ řekl Andy a rychlou chůzí mizel pryč z místa svého zahanbení. Do prdele, sakra. Sakra, proklínal v duchu celý svět a zatínal pěsti. Co jsem si vůbec myslel?

Zapadnul do prvního baru a nalil do sebe v rychlosti tři skleničky vodky. Každá z nich se mu zadrhávala v krku. Dělalo se mu z ní na zvracení. Sakra. Nakonec si objednal ještě jednu. Ani ta mu neudělala o nic líp.

***

Andy tu noc po práci protáhnul až do rána. Tentokrát neoslavoval konec pracovního týdne, ale snažil se na něj zapomenout. Seděl sám na barové stoličce
a s nikým se nebavil.

„Nějaké problémy, Andy?“ ptal se s upřímným zájmem Ralph, když mu čepoval už osmé pivo.

„Všichni v tomhle baru máme problémy. Nebo už jsi tu snad viděl někoho chlastat od radosti?“

„Co se děje? Špatný týden?“ Přestože se znali dlouho, nepamatoval si Andyho v tak mizerné náladě.

„Dej mi pokoj, Ralphe, vůbec se o tom nebudu bavit.“

Ralph protáhnul obličej, postavil před něj další půllitr a beze slova se vzdálil.

Druhý den se Andy probral až v odpoledních hodinách. Šaty měl rozházené po pokoji a cestu domů si jako obvykle nepamatoval. Jeho první myšlenky opět patřily Samantě. Vstal a šel si dát dlouhou horkou sprchu; to ho vždy postavilo
na nohy. Když ze sebe smyl předešlou noc, vyčistil si zuby, a aby se zabavil i jinou činností než blouděním ve vlastních představách, pečlivě si oholil tvář. Postavil se k oknu a díval se ven na město. Připadalo mu naprosto cizí. Odosobněné
a nepohodlné. Prázdné a zbytečné. Na jídlo neměl chuť. Natáhl se zpátky na gauč
a rozhodl se, že dnes už z něj rozhodně nevstane. Znovu usnul.

Když mu zaklepání na dveře přetrhalo sny, byla za okny už tma. Vstal, oblékl si kalhoty a šel pomalu ke dveřím. Opět tam stála ona.

„Dobrý večer, pane Coopere, neruším vás?“ zeptala se trochu bázlivě.

„Co pro vás můžu udělat?“ odpověděl jí otázkou.

„Moc se omlouvám, že vás zase obtěžuji, ale byla jsem nakoupit a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že jsem si nejspíš zapomněla vzít klíče od bytu. Pokud jsem je někde neztratila, ale doufám, že ne. Promiňte, já nevím, na koho jiného se
obrátit, ani za kým bych měla v takovém případě jít. Můžete mi poradit, prosím?“

Tvářila se zoufale a i přesto, že si Andy ještě stále lízal rány na svém zhrzeném egu, měl zvláštní radost, že ji vidí. Všechna zlost byla ta tam.

„Mám lepší nápad,“ řekl, „dostanu vás dovnitř. Bude to i nejrychlejší řešení.“

Otočil se a otevřel jeden ze šuplíků kuchyňské linky. Po chvíli přehrabovaní vylovil vítězoslavně dvě kancelářské sponky. „Můžeme jít.“

„Vy dokážete otevřít zámek jen pomocí tohohle?“ ptala se udiveně Samantha a kráčela vedle něj chodbou.

„Jo. Nic na tom není, uvidíte.“

Cestu dolů výtahem vyplnila Samantha monologem: „Tohle se může stát jenom mně. Vyrazila jsem ven a přemýšlela o tom, co všechno bych potřebovala nakoupit. Mimochodem ta kaše opravdu nestojí za nic, měl jste úplnou pravdu.
Na centrále v Dapamortu si na jídlo jinak potrpí. No jo, slavné hlavní město. Nechápu, proč je takový problém, aby tady byly stejné příděly. Stejně se toho většina přenáší ze Země, pokud vím, tak ty botanické zahrady nejsou skoro k ničemu, ale co já vím vlastně, když jsem tak pitomá, že se klidně uvězním venku před bytem.“

Byla rozčílená a nervózní, ale tentokrát jí evidentně nebylo do smíchu. Andy si mezitím mlčky vytvaroval ze sponek planžetu a napínák.

„Opravdu to jde takto otevřít?“ doptávala se nevěřícně, když Andy pečlivě zápolil se zámkem.

„Je to brnkačka. Klasický cylindrický zámek. Umím je otevřít už od mala, když na Zemi řádila epidemie zabouchnutých dveří,“ žertoval.

Než stihla Samantha cokoliv říct, bylo odemčeno. Na její tvář se znovu navrátil blažený úsměv a radostí poskočila na místě.

„Vy jste kouzelník,“ křikla nadšením a vstoupila do bytu. Klíče ležely na stole v kuchyni. „Ano, ano. Jsou tady,“ zvolala a oddechla si.

„Byly tady celou dobu v bezpečí,“ usmíval se Andy opřený ve dveřích. Ruce měl založené na prsou a cítil se jako hrdina. Hřál jej pohled na to, jak je šťastná.

Samantha odložila nákup a přicupitala zpátky k němu. Dlaní mu přejela po paži na důkaz díků a nepřestávala se usmívat.

„Ani nevím, jak vám poděkovat, pane Coopere. Jste můj zachránce. Jak se vám mohu odvděčit?“

„Co kdybyste přijala mé pozvání?“ navrhnul Andy tak bezprostředně, až se sám zarazil. Nejspíš za jeho znovu objevenou smělost mohl ještě zbytkový alkohol. Stejně nemám co ztratit, vyvstalo mu v mysli.

„No,“ začala překvapeně větu Samantha, „konec konců proč ne?“ dořekla po chvíli a usmála se. „Ale pohostím vás já,“ dodala. „Můžeme společně pokřtít můj nový byt.“

„To by bylo skvělé,“ přitakal. „Já můžu přinést na oslavu něco k pití. Ale nebude to ta samohonka z rajských protlaků ze Třetí světové, kterou tady všude nalívají,“ vtipkoval. „Bude to překvapení.“

„Já… mám ráda překvapení,“ řekla trochu nejistě. „Já připravím
občerstvení,“ navrhla na oplátku.

„Tak dobře,“ usmíval se Andy, kterému se navrátila dobrá nálada.

„Můžete zítra večer? Třeba v šest?“ navrhla.

„Samozřejmě,“ přikývnul, „budu se těšit.“

„Tak tedy ujednáno,“ završila domluvu Samantha. „A ještě jednou vám
moc, moc, moc děkuji, že jste mi pomohl.“

„Rádo se stalo,“ odpověděl Andy a měl se už k odchodu. „Tak tedy zítra.“

„Ano. Zítra v šest,“ zopakovala.

„Dobrou noc, slečno Ives,“ rozloučil se, naposled se na ni usmál a zamířil k výtahu.

„Dobrou noc,“ zvolala za ním a zavřela dveře.

Andyho polévalo horko. Cítil se jako znovuzrozený a děkoval urputně oběma sponkám, které ještě stále svíral v dlani. Když se ve svém bytě postavil k oknu
a pozoroval spící tvář Corsablis, cítil se opět jako doma.

***

Byty ve čtvrtém podlaží byly mnohem větší než ten, který obýval Andy. Také vybavení bylo o poznání modernější a zachovalejší, ale nechtěl o tom mluvit. Nevěděl, jestli vše bylo už součástí přiděleného obytného prostoru, nebo jestli si Samantha nábytek nakoupila ze svých výplat a nechala přenést z předešlého bydliště. Nejspíš hospodaří jinak než já. Asi jen já si koupím radši chlast místo
toho, abych si pořídil, sakra, třeba příbory.

Samantha seděla rozesmátá v bílých šatech na pohovce vedle něj
a pozorovala, jak se Andy pokouší roztřesenýma rukama opatrně nalít dvě skleničky whisky. Před nimi na stole ležel obložený tác a talíř s nakrájenými jablky.

„Edradour je moje nejoblíbenější značka,“ vysvětloval jí Andy při nalévání. „Chutná to jako roztavení andělé.“

Samantha se hlasitě zasmála a počkala, až odloží lahev, aby si ji mohla vzít
a důkladně si pročíst etiketu.

„Schovával jsem tuhle láhev na výjimečné příležitosti,“ zalhal, „a jsem si stoprocentně jistý, že čekala právě na tento večer.“

„Také si myslím,“ odvětila v žertu se samozřejmostí v hlase, vrátila láhev zpět na stůl a usrkla ze své skleničky. „Jej, to je ale síla,“ lekla se.

Andy před polknutím převaloval doušek chvíli v puse. „A jak vám to chutná?“

„Cítím v tom náznak křídel a svatozáří.“

Seděli na gauči a velmi pomalu upíjeli. Počáteční náznaky nervozity se u obou po chvíli změnili v uvolněnou rozpravu bez zábran a obav. Měli si stále co říct a to Andyho velmi těšilo. Než vstoupil do dveří, cítil napětí a svíral se mu žaludek.
To všechno bylo ale brzy zcela pryč.

Samantha Andymu vyprávěla o tom, jak ráda cestuje a každý měsíc navštěvuje na Zemi nějaké jiné místo. Láká ji neznámo a dobrodružství. Při práci v kanceláři mnoho vzrušení nezažije a přímo lační po nebezpečí. Skáče ráda padákem, prochází se celé noci neznámými městy nebo slézá skály. Nic z toho by do ní neřekl a byl u vytržení z toho, čím vším jej dokázala překvapit.

Andy jí na oplátku vyprávěl o svém dětství v Belfastu, o tom jak v mládí přišel o rodiče při vlakovém neštěstí, jak pak trávil několik nocí na ulici, než se jej ujali přátelé, u kterých střídavě pobýval; jak se plácal v mizerně placených zaměstnáních a nakonec se rozhodl, že zkusí štěstí na některém z jiných světů, když už Země nestála za nic. Naslouchala mu s porozuměním a držela jej za ruku.

„Takže vy jste Ir, který pije Skotskou whisky?“ otázala se pobaveně
Samantha, aby odlehčila konverzaci.

„Nikomu o tom neříkejte,“ odpověděl pohotově s předstíranou vážností.

„Jsem jako hrob,“ ujistila ho.

„Do Belfastu se vracím každý měsíc. Pořád tam mám přátele, kteří mi hodně pomohli a které rád navštěvuji,“ ukončil pozitivně své vyprávění.

„Pojedete tam i příští víkend?“ zeptala se se zájmem.

„Mám to v plánu,“ přitakal.

Když byla láhev prázdná, byla už Samantha vláčná a smála se nezastavitelně všemu, co Andy utrousil. Nahnula si skleničku ke rtům a s přimhouřenýma očima dopila poslední kapku.

„Já… Já už jsem asi opilá,“ artikulovala s těžkostmi a malátně se zvedala z gauče. „Mám pocit… že už… že už bych ani víc nesnesla.“

Andy by snesl ještě hodně, ale už nic nezůstalo. Její opojení mu připadalo nesmírně roztomilé a zábavné.

„Myslím, že bych už měla jít raději… Musím se z toho vyspat,“ smála se sama svému koktání. „Nebudete se zlobit?“

„Vůbec ne,“ ujistil ji, postavil se, vzal s sebou prázdnou lahev – další
do sbírky, a společně přešli ke dveřím.

„Je to silné pití a snadno stoupne do hlavy. I tak jste vydržela
hodně,“ chlácholil ji.

„Nejsem moc zvyklá.“

Otevřela dveře a Andy vyšel na chodbu. Otočil se a chtěl poděkovat
za příjemný večer, ale Samantha jej předběhla: „Byl to moc krásný večer, pane Coopere,“ zvedala k němu zrak a pohupovala se mírně ze strany na stranu. Andymu se vůbec nechtělo odcházet, nejraději by zůstal až do rána.

„Chtěla bych se vám omluvit, že jsem – že jsem vás prve tak odbila.
Já… prostě můj bývalý kolega… a taky bohužel přítel… byl to prostě naprostý kretén. To kvůli němu jsem se sem nechala přeložit. Možná jsem vám to měla říct rovnou. Já nevím… nějak… nějak jsem od toho potřebovala utéct. Já… jsem moc ráda, že jste tady.“

Andy po její zpovědi oněměl a znejistěl. Nikdy nebyl v podobné situaci, neměl nejmenší tušení, jak správně reagovat.

„Slečno Ives, chtěl bych vám,“ než stačil doříct větu, objala jej Samantha kolem krku a dala mu pusu. Bylo to, jako by do něj udeřil blesk. Elektrický proud projížděl rychlostí světla celé jeho tělo od shora dolů a zase zpátky. Nemohl se pohnout; ani se nechtěl pohnout, aby tento okamžik nevyplašil. Když otevřel
oči, zdálo se mu, že v jejím pohledu září jiskry; byly ještě krásnější, než kdy dřív. Pozvolna povolovala své objetí.

Andy sebral všechnu odvahu a oplatil ji dlouhým polibkem. Znovu jej pevně objala a on ji chytil zlehka kolem pasu.

„Myslím, že už si můžeme tykat,“ usmála se na něj a dlaní mu přejela po tváři.

„Myslíte, že by to bylo vhodné, slečno Ives?“ vtipkoval Andy a hladil její boky.

„Přesně to si myslím,“ šeptala a přivírala oči. „Vezmi mě s sebou na víkend
do Belfastu, Andy,“ řekla z nenadání, „přála bych si vidět místa, kde jsi vyrůstal.“

Andyho tato žádost velmi překvapila, ale bez váhání souhlasil.

„Já už teď vážně ale musím jít spát,“ pronesla téměř s naléhavostí v hlase. Dobrou noc, Andy.“ Věnovala mu ještě jeden polibek.

„Dobrou noc,“ špitnul jakoby pro sebe. „Můžu tě zítra zase vidět?“

„Musíš,“ řekla téměř jako rozkaz a začala se smát. Zavřela dveře.

Andy se vydal k výtahu. Připadal si opět jako ve snu, jakoby nic z toho ani nemohlo být skutečné. Pocity, o kterých dříve neměl ani ponětí, se na něj najednou valily jako lavina. Tu noc nemohl spát.

***

Chladnými chodbami se rozléhal hluk sbíječek a rány kladiv. Skála se
pod jejich náporem drolila a vydávala své poklady. Andy se rukavicemi už hodiny probíral hromadou horninové suti a ledovcové tříště a hledal v ní modravé krystaly japetitu. Práce mu ubíhala velmi rychle, protože myšlenkami byl stále na povrchu.

Dozorčí směny se courali tunelem kolem něj v hodně krátkých
intervalech, ale dnes stejně neměl pomyšlení na to, aby ve svém žaludku propašoval některý z nalezených kousků. Nechtěl riskovat, že by mohl přijít o nadcházející večery a víkend; o nadcházející život, který najednou dával smysl. Navíc, tento měsíc si už přilepšil dostatečně.

Mike kvůli nemoci nedorazil do práce a s Neilem se jen stihnul pozdravit
na chodbě, když míjel jeho skupinu, nastupující na čtvrtou směnu. V jídelně spolykal misku kaše a pospíchal na spoj domů. Svůj úspěch měl stále jen pro sebe a vlastně mu to ani nevadilo. Koupal se v tom hřejivém pocitu a nepotřeboval ho ventilovat. Stejně by se dočkal jen skeptickým mouder nebo vlezlého popichování.

Když se domovní výtah blížil ke čtvrtému patru, cítil tlukot srdce v celém těle. Byla jen kousek od něj a to mu dělalo radost. Dal si sprchu, upravil se a vyrazil k ní – uloupit si další polibky.

***

„Je to jako se znovu narodit,“ pronesl Andy, když Samantha vystoupila z teleportační komory na stanici Peregrinor, aby ji pobavil a uklidnil.

„No… to byla zase jednou inkarnace,“ povzdechla si celá bledá.

Dal jí pusu a vzal její tašku. Na stanici bylo rušno a davy lidí se tlačily oběma směry. Peregrinor, jako největším dopravní křižovatka ve sluneční
soustavě, musela zvládat nápor všech cestujících, kteří mířili na Zemi, anebo z ní.
Ta byla jediným světem, který neumožňoval teleportaci přímo z povrchu, ani
na povrch. Údajně kvůli silné vrstvě atmosféry.

Chvíli trvalo, než se labyrintem chodeb a výtahů dostali ke stanovišti transportéru, který měl namířeno do Belfastu. Tento způsob cestování byl
pro Samanthu mnohem přirozenější a příjemnější. Uklidnila se, a dokonce se
i nadšeně radovala z výhledu, který se z okna naskytoval. Andy si užíval každou vteřinu s ní. Bylo mu jedno, co se dělo kolem.

Taxi přistálo u hotelu Ramada a Andy vytáhnul z kapsy kabátu ruličku pozemských bankovek a zaplatil taxikáři hotovostí. Samanthu to velmi překvapilo
a její údiv ještě vzrostl, když dalšími penězi zaplatil na recepci předem za hotelový pokoj.

„Ty používáš pozemskou hotovost místo karty?“ ptala se udiveně, když byli konečně o samotě.

„Jo, já tady na Zemi platím za všechno hotově. Kartu tady vůbec
nepoužívám,“ odpověděl Andy a vybaloval věci z kufru, položeného na dvojposteli.

„A proč? Neutratil jsi přece všechno za zpáteční přenos, nebo ano?“ Samanthu to nepřestávalo udivovat.

„No, skoro“ smál se Andy, který trval na tom, že na tento výlet Samanthu zve se vším všudy. „Ale o to ani tak nejde. Karta se dá snadno vystopovat a já mám rád své soukromí. Aspoň tady, daleko od práce, je to takové osvěžující.“

„Ó, Andrew je můj malý špión,“ žertovala. „To máš z těch svých detektivních knih, co tak rád čteš?“

„Tak trochu,“ přiznal. „Ve Venuši proti Marsu od Raye Herberta byli všichni neustále pod kontrolou právě kvůli svým kartám. A to je ta kniha stará, a i tak
se trefila přímo do černého. Aspoň, že tady na Zemi to tak úplně neplatí, když nechceš.“

„To jsem nečetla. Já myslím, že to nikdo neřeší. Proč taky?“

„Jenom tak,“ odpověděl.

Samantha roztáhla závěsy a shlížela na ruch pod okny. Zahrádky u kaváren byly obsypány lidmi a ulicemi projíždělo jedno kolo za druhým. Blikající billboardy
se praly o pozornost a slunce se do města opíralo ze všech sil.

„Pojďme už ven, nemůžu se dočkat, až mi to tady ukážeš,“ naléhala.

Andy vyskládal poslední věci z kufru na postel, zavřel ho a šel k ní. Zezadu ji objal a položil jí hlavu na rameno. Byla tak drobná, že měl i chvíli obavy, aby se mu nerozplynula v náručí.

„A co bys chtěla vidět?“ zeptal se a koukal do ulice.

„Všechno.“

***

Na chodnících se povalovaly spousty papírků a sáčků a ulice byly tak přelidněné, že byl problém přejít na druhou stranu. Prosklené domy se vzpínaly
k blankytné obloze a vysoko nad městem poletovala elektrovznášedla jako hejna ptáků. Samantha se zastavovala u výloh a prohlížela si všechno dostupné zboží.

„Hodily by se mi nové šaty. A tobě taky, špióne,“ dráždila ho z legrace.

Neříkal nic, ale v duchu s ní mohl jedině souhlasit.

„Jé, podívej se na tenhle oblek,“ vykřikla nadšeně a vrazila prstem
do skleněné výlohy. „Pojď si ho vyzkoušet. Jé, a podívej na ty šaty. Ty si zase musím zkusit já. Jdeme,“ rozhodla v okamžiku, vzala jeho ruku a vedla jej do obchodu. Andy se ani nepokoušel vzdorovat a bez námitek vešel dovnitř.

Oblek mu skvěle padnul a ona v šatech vypadala překrásně. Stáli vedle sebe u zrcadla, kochali se a navzájem si skládali poklony. Andy se cítil v lehkém modrém obleku jako nový člověk. Nikdy si nic podobného nepořídil. Neměl pro to žádné využití, ale Samantha si teď vedle něj jistě připadala dobře, když působil mnohem reprezentativněji než kdy jindy. Jediný problém byl, že na tento nákup už neměl dostatek hotovosti.

„Tak pro jednou to můžeme zaplatit kartou, ne?“ ptala se Samantha.

„Já si ji s sebou ani neberu, leží v šuplíku na Japetu.“

„Tak to koupím já. Bude to dárek,“ navrhovala.

„Ne, ne. To nepřipadá v úvahu. Tenhle výlet platím já. Přece bys nechtěla sabotovat mé gentlemanství?“ pronášel s úsměvem. „Vím, jak to vyřešit. Jeden přítel mi něco dluží, tak zajdu k němu. Jestli chceš, můžeš počkat tady a…“

„Já chci jít s tebou,“ skočila mu do řeči.

„Nebydlí zrovna v nejbezpečnější čtvrti,“ oponoval Andy.

„Takže bys mi chtěl odepřít nebezpečí a dobrodružství? Vždyť to je přesně
to, co mě na Zemi baví nejvíc,“ mrkla na něj.

Andy se usmál a uvědomil si, že se o ni nejspíš nemusí vůbec strachovat. Navíc s radostí plnil vše, co si přála.

„Tak půjdeme. Jestli máš tak ráda nebezpečí, jistě na tebe silně zapůsobí Fyfův dech,“ zavtipkoval.

„No, nějaký pud sebezáchovy ještě pořád chovám,“ odvětila a oba se zasmáli.

***

Procházeli spletí úzkých uliček, podchodů a portálů. Staré cihlové domy v této části města ohlodal zub času téměř na kost. Kromě několika skupinek výrostků nepotkávali už žádné běžné chodce. S Andym se mladíci zdravili pokynutím
hlavy, ale Samanthu probodávali nedůvěřivými pohledy. Držela se Andyho
a zrychlovala krok.

„Jsem docela nervózní,“ přiznala šeptem.

„Když jsi se mnou, tak se ničeho bát nemusíš. Vyrůstal jsem tady,“ uklidňoval ji a objal ji kolem ramen.

Dalším portálem vstoupili na malý zanedbaný dvůr obehnaný vysokou cihlovou zdí. Byl zarostlý nepřeberným množstvím bylin a zaskládán spoustou harampádí. Zastavili se u oprýskaných kovových dveří. Andy zazvonil a zamával do bezpečnostní kamery nad vchodem.

„Tady bydlí tvůj přítel?“ šeptala.

„Bydlí, pracuje, všechno dohromady. Známe se od mala. Jednu dobu jsem tady taky bydlel.“

Když se otevřely dveře, Samantha silně sevřela Andyho předloktí. Za dveřmi stál dvoumetrový kolohnát budící respekt a strach na první pohled.

„Zdar, Andy,“ pozdravil hromovým hlasem a pustil je dál.

„Čau, Jamesi,“ odpověděl Andy a vešli dovnitř. „Je tady Fyfe?“

V zakouřené místnosti bylo rozestavěno několik pohovek, nízkých stolů s plnými popelníky a snad roky neutřeným prachem. V rohu zářila malá televizní obrazovka a na stěnách visely zažloutlé novinové výstřižky. Z protějších dveří vyšel hubený muž v bílém nátělníku s rozcuchanými vlasy a doutníkem v ruce.

„Kde jinde bych asi měl bejt?“ pronesl na uvítanou. „Kdo je to s tebou?“

„To je Samantha. Moje… přítelkyně,“ odpověděl a shlédnul k ní. Z jejího výrazu cítil souhlas a hodně se mu ulevilo, protože o definici jejich vztahu spolu ještě dosud nemluvili.

„Pojď za mnou. Ona ať počká tady,“ řekl Fyfe a zašel zpátky do dveří.

„Chvíli se tady posaď, ano? Nevadí?“ ptal se starostlivě Andy.

Samantha si poslušně sedla na gauč a souhlasně přikývla.

„Neboj se, Andy, já ti ji vohlídám,“ smál se James, div ze stropu nepadala omítka. „Dáte si něco k pití, madam?“

„Snad ani ne, děkuji,“ špitla.

Andy vešel do Fyfovi pracovny a zavřel za sebou dveře. Při pevném přátelském objetí se poplácávali po zádech a ramenou.

„Rád tě zase vidím, kámo,“ řekl nadšeně Fyfe. „Kde jsi prosím tě sehnal takovou ženskou?“

„Seznámili jsme se před měsícem ve frontě na Peregrinoru a bydlíme
ve stejným baráku.“

„Je to kost, člověče. Určitě je z tebe teď hodně šťastnej parchant, ha, ha.“

„Je to pohádka,“ uznal Andy.

„Dáš si panáka?“

„Dám.“

Fyfe otevřel skříňku a vytáhl lahev irské whiskey a dvě skleničky. Přešel
za stůl, sedl si do svého koženého křesla a oběma nalil. Andy se posadil na židli naproti, vzal svou sklenici a společně si připili na staré přátelství.

„Tak ukaž, co mi neseš,“ vyzval ho Fyfe.

„No, ještě jsem to nevyzvednul,“ přiznal se Andy a potěžkal si břicho.

„Nechceš mi to snad vyložit přímo tady,“ žertoval Fyfe, „tak vo co jde?“

„Potřeboval bych, jestli bys mi nemoh’ dnes dát nějakou zálohu. Došly mi prachy, chceme si se Sam koupit nějaký hadry a víno, chci ji vzít na večeři
a tak, ale už mi skoro nic nezbylo.“

„Kolik toho v sobě máš?“

„Řekl bych, že tak za šest, sedm táců.“

„Hm, pěkný. A kolik po mně chceš teď?“ ptal se Fyfe s vážnou tváří a dal
si pořádný lok.

„No, říkal jsem si tak litr nebo aspoň sedm stovek.“

„Andy, kámo, tohle já nedělávám,“ ošíval se.

„Já vím, já vím. Ale chápeš, tohle je důležitý. Nemůžu vypadat jak úplnej drban. Zítra to tady máš, to se můžeš spolehnout.“

„No, jsi asi jedinej, komu se tady v tý bohem zapomenutý díře dá věřit,“ uznal Fyfe. „Tak OK,“ souhlasil a vytáhnul ze šuplíku roli bankovek, ze které tisíc odpočítal a zbytek schoval zpátky. Podal je přes stůl Andymu: „Užij si večer, tygře.“

„Moc děkuju, Fyfe. Zachránils mě.“

Fyfe mávl rukou a zvednul se z křesla. „To nestojí za řeč. Ale zítra to chci mít tady, jasný?“

„Jasný,“ ujistil ho Andy.

„Kdy mizíš zpátky?“

„Zítra. Ale asi až večer, zdržíme se tady. Sam chce poznat město a dnes jsme toho ještě moc nestihli.“

„Jako by bylo co stíhat. Co jí chceš ukázat?“

„Já nevím. Památník války, katedrálu. Třeba něco takovýho.“

„No. Snad ti neusne za chůze. Radši jí pořádně ukaž strop hotelovýho
pokoje, ha, ha.“

„Tam se, doufám, taky podíváme,“ usmál se lišácky Andy a obrátil do sebe zbytek whiskey.

Když vyšli z kanceláře, seděl James na pohovce s nohama na stole, sledoval televizi a kouřil cigaretu. Samantha seděla na druhém gauči, a když se objevil
Andy, netrpělivě vstala.

„Takže zítra se uvidíme,“ rozloučil se s ním Fyfe.

„Přijdu co nejdřív,“ řekl Andy a podali si ruce na rozloučenou.

Andy přišel k Sam a dal jí pusu.

„Všechno fajn?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla polohlasně. „Půjdeme?“

„Jasně,“ přitakal Andy a vzal ji kolem pasu.

„Těšilo mě,“ zavolal za nimi Fyfe, opřený ve dveřích své pracovny a zamával.

„Na shledanou,“ odvětila Samantha.

„Čau,“ rozloučil se Andy a zamával oběma.

Vyšli na ulici a vraceli se zpět stejnou cestou, jakou přišli. Než Samantha promluvila, uběhly alespoň dvě minuty.

„To bylo zvláštní místo,“ zhodnotila.

„Tak nějak vypadá Belfast bez příkras,“ vysvětlil jí Andy. „Žádná sláva.“

„Docela jsem měla nahnáno, když jsem tam zůstala sedět sama jen s tím obrem,“ přiznala, „ale moc děkuju, že jsi mě vzal s sebou… Bylo to dobrodružství.“

„Jen tomu chybělo nebezpečí,“ poškádlil ji.

„Možná tobě,“ usmála se a dala mu pusu. „Ty tam máš jít zítra zase?“

„No… ano… Fyfe chce ještě něco probrat a něco mi ukázat, tak se mám ještě zítra zastavit… Nevadí?“ vymotával se nejistě z otázky.

Samantha se na něj podívala a řekla: „Ale půjdeš sám. Nevadí?“

***

Poté, co si koupili nové oblečení, vzal Andy Samanthu na večeři do etiopské restaurace. Ve svém prvním obleku si připadal jako vážený host a měl
pocit, že i obsluha byla nebývale úslužná. Díky tomu také při placení zanechal velké spropitné. Chtěl dobře zapůsobit jak na Samanthu, tak i sám na sebe. Dnes byl někdo; měl hezké šaty, nádhernou ženu i dostatek peněz. Při zpáteční cestě
na pokoj objednal na recepci láhev vína.

Po první skleničce jej začal v břiše tlačit jeho ukrytý poklad.

„Půjdu se osprchovat,“ oznámil Samantě a dlouze ji políbil.

„Já půjdu hned po tobě,“ řekla a znova dolila obě skleničky. Ze své začala rovnou upíjet. „To víno je fantastické.“

Andy se zamkl v koupelně, pustil sprchu, posadil se na záchod a začal vydělávat. Doma před odletem spolkl sáček s krystaly japetitu a zajedl to dvojitou porcí odporné instantní kaše, čímž pravidelně mátl skenery a rentgeny na cestě z Japeta. Aspoň k něčemu je ten nutriční beton opravdu užitečný, říkával si často.

Když vyzvednul náklad, pečlivě si umyl ruce i balíček. Modré drahokamy se blýskaly ve světle zářivky a vykouzlily Andymu blažený úsměv na tváři. Tentokrát neměl v úmyslu utratit většinu peněz za whisky. Měl v plánu šetřit a udělat Samantě
i příští měsíc nějakou hezkou dovolenou; nejlépe jinde než v Belfastu. Sám toho
na Zemi ještě mnoho nepoznal. V ruce se mu nyní třpytilo nepřeberné množství možností. Teď ale tu zářnou budoucnost odložil na okraj umyvadla a dopřál si dlouhou, osvěžující sprchu.

Když se utřel, ukryl balíček do kapsy županu a vrátil se do ložnice. Samantha zrovna dopíjela další sklenku vína.

„Tak a teď já,“ téměř vykřikla a zmizela v koupelně.

Andy japetit pečlivě uschoval v šuplíku nočního stolku a přikryl jej trenýrkami
a párem ponožek. Vzal svou skleničku a zhluboka si přihnul; silná kořeněná chuť mu zaplavila jazyk. Za oknem svítilo jeho rodné město a na černé obloze se osvětlená vznášedla měnila v bílé a zlatavé čáry. Dopil víno a lehnul si do postele. Vzrušil se při myšlenkách na Samanthu a na to, že právě tohle by mohla být ta noc.

Samantha vyšla z koupelny v županu a ručníkem si ještě sušila mokré vlasy. Andy ležel na posteli a v tichosti ji pozoroval. Bedlivě se snažil zapamatovat si každou vteřinu.

„Pojď sem ke mně,“ vyzval ji po chvíli.

Samantha se usmála a utřela si obličej, pak hodila ručník na podlahu a lehla si vedle něj.

Andy si podepřel hlavu a druhou rukou hladil její tvář a prsty jí projížděl
ve vlasech po celé délce. Rozprostíral je postupně po celém polštáři, dokud z nich nevytvaroval rudý vějíř.

„Jsi nádherná,“ pošeptal a uloupil si vášnivý polibek.

Přesunul se ústy k jejímu krku a uším. Samantě se zrychloval dech a cítil, jak se zrychluje i tlukot jejího srdce. Prsty mu zajela do vlasů a lehce mu do hlavy zaryla nehty. Přes lehký župan hladil její ňadro a po chvíli se odvážil jej odhalit.

„Trpělivost,“ šeptala mezi výdechy, „trpělivost.“

Líbal zlehka její rty a přitom hladil a jemně škrábal její bok a břicho.

„Trpělivost.“

Znovu jí prsty zajel do vlasů a přes její tvář a krk se znovu vracel k ňadrům
a břichu. Její hebká kůže mu hořela pod rukama. Chtěl si ji vzít celou. Když se přiblížil k podbřišku, zastavila jeho ruku.

„Andy, je to krásné, ale je to na mě moc rychle.“

Andy se stáhnul, ale pohladil ji po tváři a díval se jí upřeně do očí. Studoval každý detail jejího obličeje.

„Nezlob se. Ještě nejsem připravená. Nebude ti vadit, když ještě počkáme?“ ptala se tiše.

„Nezlobím se,“ odpověděl Andy a uvědomil si, že nelže. Na takovou vášeň čekal celý život a nic se nestane, když počká ještě o chvíli déle.

„Opravdu?“ chtěla se ujistit Samantha a přeskakoval jí hlas, jako by vzlykala.

„Opravdu,“ utišil ji Andy a znovu ji políbil na rty. „Vyplatí se počkat.“

„Víš, řekla a oplatila mu polibek, „říká se, že trpělivost přináší růže.“

Usmál se na ni a přitáhnul si ji blíž k sobě. Samantha mu položila ruku
na hrudník a bloudila po něm nehty jako po mapě. Andy zavřel oči a její doteky
se začínaly pomalu vzdalovat. Něco mu vyprávěla, ale její hlas zazníval z takové
dálky, že nezachytil už ani jediné slovo. Usínal v tichých ozvěnách a zanedlouho
se ztratil úplně.

***

Andy se probudil v prázdné posteli. Samantha byla pryč a její taška také. Když ji nenašel ani v koupelně, běžel rychle zkontrolovat zásuvku nočního stolku. Balíček byl stále na svém místě. Andy se oblékl a vyrazil z pokoje. Nenašel ji ani v jídelně ani v hotelovém baru. Vyběhl ven před hotel a rozhlížel po zahrádkách kaváren, jestli ji někde nespatří. Slunce bylo dnes opět při síle a z vyhřátého asfaltu sálalo horko. Andy obešel ulici, ale po Samantě nebylo ani stopy. Nechápal, co se děje a kam mohla jít. Ani to, proč by mu tak náhle zmizela. Zcela zmatený se vracel do hotelu
s hlavou plnou tíživých myšlenek.

„Pane. Pane,“ volal na něj recepční, když procházel kolem.

„Co je?“ odsekl.

„Mám vám od vaší přítelkyně vzkázat, že se šla projít do města. Nemáte se prý strachovat. Rezervovala stůl v naší restauraci na 12:30.“

Z Andyho v tu ránu opadla veškerá tíha. Ještě stále se vnitřně chvěl z předešlého náporu emocí, ale pokoušel se to zahnat. Oddechnul si a pozvolna se uklidňoval. Snad jsou to jen ta její dobrodružství.

Vrátil se na pokoj pro japetit. Oblékl si sako a sáček vložil do náprsní kapsy. Utěšoval se, že má alespoň čas v klidu vyřešit, co potřebuje. Opláchl si obličej
a vyrazil za Fyfem. Procházel liduprázdnými uličkami a vybíral si stinná místa. Potil se. Těšil se na panáka. Dnes jej také potřeboval, aby se konečně zklidnil.

Když dorazil na Fyfův dvůr, dveře byly dokořán. V předním pokoji nikdo
nebyl, tak pokračoval rovnou do pracovny.

„Rozhodl ses po sto letech vyvětrat ten smrad nebo co?“ volal při otevírání dveří.

Dva muži jej popadli, jen co vstoupil do místnosti. Prudce jej strhli na židli
a připoutali mu ruce za zády k opěradlu. Než se stihnul vzpamatovat, dostal ránu pěstí do obličeje, až se mu setmělo před očima.

„Co to…“ dostal další ránu, než stačil doříct větu. A pak ještě jednu. Měl
pocit, jako by jel na horské dráze v naprosté tmě. Z pootevřených úst mu visela krvavá slina. Pachuť krve cítil v celé puse, zvonilo mu v uších a třeštila mu hlava.

Když se mu začal vracet zrak, uviděl, jak vedle něj na podlaze leží na břiše nehybný James v kaluži krve. V temeni měl díru po kulce. S námahou pomalu zvedal hlavu. Fyfovo tělo bylo usazeno v rohu místnosti a z jeho obličeje nezbylo vůbec nic. Zakrvácené ruce mělo bezvládně spadené v klíně. Poté se Andymu podařilo zvednout i zrak. Za stolem ve Fyfově křesle seděla Samantha.

V hlavě měl úplně prázdno. Jako by ten výprask zpřetrhal všechny jeho myšlenky.

„Dobrý den, pane Coopere,“ řekla strohým hlasem, „jak jste se dnes vyspal?“

„Sam – Sam,“ snažil se ze sebe něco dostat, načež mu na čelisti znovu přistála pěst.

Samantha gestem naznačila, že už mu stačí. Andy se snažil ze všech sil znovu přijít k sobě. Nic nechápal. Žádná myšlenka nepřicházela. Cítil, jak mu cizí ruka šacuje kapsy. Jeden z bijců vytáhl sáček s japetitem a hodil jej na stůl před Samanthu.

„Tento měsíc jste se v práci činil, pane Coopere,“ řekla a zvedla se
z křesla, obešla stůl a posadila se na jeho desku přímo před Andyho, který svůj prázdný pohled upíral do země.

„Víte, teleportér je úchvatné zařízení; tak důmyslné a bezchybné. Jakýkoliv objekt rozloží na ty nejmenší částice. A, pane Coopere, také si pamatuje, co rozkládá. Nejen, že pozná, jestli jste se před cestou stačil osprchovat, nebo například vyprázdnit… Pozná dokonce, co jste měl ráno k snídani. A musím
říct, pane Coopere, že vy jste měl často velice zvláštní a poutavý apetit.“

Jemně zvedla dlaní jeho bradu, aby se mu podívala do očí.

„Já vám říkala, že nic není tak bezpečné, jak se zdá,“ připomněla mu s úsměvem.

„Každopádně,“ nechala mu opět klesnout hlavu, vstala a utřela si krev z ruky
o jeho nové sako, „byste měl dostat pochvalu za to, že jste nás konečně přivedl
až sem. Tady pan Fyfe,“ ukázala k ostatkům Andyho nejlepšího přítele, „si vedl velmi pečlivě účetní knihy, které nás zase o velký krok přiblíží k rozbití celé vaší pozemské zločinecké sítě.“

Posadila se zpátky do křesla a pokračovala: „Korporace je vám
zavázána, pane Coopere,“ řekla s předstíranou vážností. „Avšak jste parazit. Jste obtížný hmyz, kterého je potřeba se zbavit.“

Andy zvedl hlavu. Zrak měl stále ještě rozostřený, ale znovu mu začal fungovat mozek. Všechno do sebe začínalo zapadat.

„Takže to všechno byla jen…“ chtěl položit otázku, ale Samantha mu skočila
do řeči.

„Hra? Ach, ano. Byla. A musím říct, že jsem se skvěle bavila. Bylo to báječné dobrodružství, a byl jste tak sladký ve své naivitě,“ mluvila k němu tím milým
hlasem, který tolik miloval.

„Víš, Andy,“ teď už v jejím hlase necítil ani nejmenší náznak citu, „říká
se, že trpělivost přináší růže… Já se dočkala, ale na tebe zbývá už jen to trní.“ Když dořekla tato slova, zvedla ze stolu pistoli a namířila mu ji do obličeje. Andy se díval přímo na ni a ani se nepohnul.

„Neměj strach, už to znáš. Bude to jako zemřít,“ řekla a usmála se.

Andy žádný strach necítil. Zbrani nevěnoval nejmenší pozornost. Svůj pohled upíral daleko za ústí hlavně, až do jejích překrásných safírových očí a všechna jeho přání se bezezbytku vyplnila. Zůstal v nich uvězněn až do konce života.

 

Patrik Bartek

 



Několik slov o
Vystudoval obor Ochrana a tvorba krajiny na Ostravské univerzitě. Na mladá kolena se věnoval především psaní poezie a v roce 2008 vydal sbírku básní s názvem Vesmírné divadlo. V posledních letech zjistil, že ho více baví próza, která mu dává mnohem větší pocit tvůrčí svobody. Píše to, co rád čte, tedy především sci-fi. Měl to štěstí, že se jeho povídková prvotina dostala až do sborníku Kočas. Mimo jiné hraje na basu v hardcorové kapele Nullus sum, spolupořádá charitativní gastronomicko-umělecký festival Vege-Najt, krmí své i cizí kočky a ve volném čase chodí do práce, aby si vydělal na starou skotskou whisky, nové jídlo, cestování a tuny knížek, které nestíhá číst. Čas od času ho můžete potkat na kopci nad Nivnicí, jak sedí na lavičce, medituje, nebo čučí do vesmíru.

 

Obr.: https://de.pinterest.com/pin/439804719845511650/