Uchvatitelé dechu

„Nedýchá! Maličká nedýchá!“ rozlehl se zoufalý pokřik ženskými komnatami darínského paláce.

Díky bohům..! pomyslela si porodní bába a vědma Daverdena. Poprvé pocítila trochu úlevy, od chvíle, kdy ji po půlnoci vyvlekli z její chatrče a posadili do královského kočáru, aby zachránila malou princeznu, která zápasí o dech a pláče. Daverdena věděla, že to nebude jen tak nějaká nevinná nemoc. Mnohé kruhy v říši by sáhly k čemukoli, i k vraždě dítěte, jen aby zničily skandální svazek prince následníka s dcerou severských magnátů a korzárských patronů Broddanciů. Pravda, kdysi se zdálo výhodné oženit mladšího prince s bohatstvím a mocí seveřanů, s panstvím jantaru a krve… Ale když se z něj řízením osudu stal dědic země, začala z toho spojení jít hrůza. Nikdo si nepřál, aby vznešení vládci Korsiney byli poskvrněni nízkou mízou kupců Broddanciů, pro svou zavalitost a nezřízenou dravost zvaných Nenasytní.

Ještě že je po všem… oddechla si bába, když ji sluhové vstrčili do ozářené komnaty. A já nemusím rozhodovat o osudu království…

Nad širokým stolem stál slavný seveřanský lékař Bergian a marně masíroval promodrávající tělíčko.

Tvá učenost ti nepomůže, doktore… ušklíbla se Daverdena. Bojuješ s dávnou magií této země. Jsou to dvě noci, co od ní někdo draze koupil vosk z vymřelého úlu a tuk mrtvého mláděte moudré ryby Lafin, která je mořským blížencem člověka. Dospělým taková kouzla neuškodí, leda by byli velmi slabí, ale týdenní dítě mohou snadno umořit… A měsíc zrovna ubývá!

Doktor byl skloněn nad dítětem, ale někdo si Daverdenina zasvěceného pohledu povšiml.

„Ty víš co to je!“ prohlásila mohutná osoba oděná v těžkém zlatavém hedvábí. Na bábu se upřely jantarové oči a ona poznala, že nemá co dělat s ženou, ale s velkou šelmou. A k tomu rozzuřenou: „Mou dceru nejspíš otrávili. Prý jen ty jí můžeš pomoci!“

„Je pozdě, paní,“ hlesla Daverdena. „To dítě už náleží bohům a do jejich práv já zasahovat nemůžu.“

„Jestli budou mít bozi námitky, pošli je za mnou!“ opáčila princezna. Sama vypadala jako bohyně se svým poprsím a boky pramáti, proti nimž se pas zdál úzký, s korunou zlatohnědých vlasů. Broddanciová… Říkalo se. že Broddanciové si z bohů a démonů nic nedělají. Daverdeně náhle přišlo té dračice líto.

„Vy mi nerozumíte, paní.“ Hlas se jí prohloubil, protože tohle neříkala pro své bezpečí ani pro klid země, ale z hlubokého přesvědčení: „Ta maličká už zahlédla zářivé zahrady bohů, a když ji přivedem nazpět, bude se na světě trápit.“ A navíc ji budou všichni nenávidět, protože je tvou dcerou… domyslela tiše.

„Ty nic nechápeš!“ křičela princezna. „Ona je Broddancio a my Broddanciové se nebojíme bolesti… ani zášti! Tak už konej, ženská, nebo vyzkouším, kolik bolesti sneseš ty!“

„Tak dobře,“ ustoupila Daverdena, ne ze strachu, ale proto, že odhodlání té ženy postavit se říši i bohům pro své dítě bylo příliš podmaňující.

„Udělám, co se dá. Ale nejdřív odneste všechny ty svíce a lampy!“

 

Týž ubývající měsíc, který stál nad věžemi Darínského hradu, visel té noci i nad rozlehlým palácem garézanských vladařů v jižní stepi…

„Chlapec má slabé plíce,“ pronesl lékař truchlivě. „Stepní vzduch je pro něj příliš suchý. Potřebuje mokré závěsy kolem lůžka a trávit co nejvíc času ve vodní zahradě.“

Potřebuje milost bohů… pomyslela si Šanga zoufale. Uběhl týden od porodu, dítě musí být představeno otci, který rozhodne o jeho osudu. A strašný Mantar Perichad, pokořitel říší, nesnese, aby jeho legitimní syn měl nějakou slabinu. Možná by to přehlédl, kdyby šlo o dítě nějaké souložnice. I k těm otrokyním je laskavější než ke své zákonné ženě… To jistě některá z nich uhranula jejího synka, aby prosadila vlastního!

Mlhou hedvábných závěsů se právě blížila jedna, ta nejhorší, Válečnice… Někdejší zajatkyně a nyní konkubína, Mantarova rádkyně a hlava jeho zvědů. Říkalo se, že byla jeho první milenkou a svými intrikami v harému mu pomohla na trůn. Šanga nepochybovala, že všechno slyšela… Lékař se raději vytratil. Šanga se schoulila pod dotekem zlatorudých očí sokyně a přitiskla tiše plačící dítě k hrudi.

„Neboj se,“ usmála se Válečnice. „Myslíš, že toužím po jeho místě pro své syny? Byla bych šílená… Vládce není nikdy svobodný a Mantar to ví. Když udělá z mých chlapců kupce, budou šťastnější a více prospějí říši. Pojď,“ vyzvala Šangu měkce, „ukážeme prince jeho otci.“ Převzala dítě do objetí dlouhých paží a Šanze připadalo, že je chlapec v té náruči v bezpečí. Přesto jí pokleslo srdce, když vstoupily do vládcovy komnaty a před trůnem už klečel lékař s tváří ještě truchlivější než předtím.

„Můj pane,“ pronesla nahlas Válečnice, „přináším ti syna. Je to bojovník; měl zemřít, ale žije. Už teď dobyl svět. Boj je jeho živlem a údělem od bohů. Dokud bude bojovat v mlžných hraničních horách s Korsinskou říší a plenit jejich kvetoucí kraje, bude zdráv. Kdyby ochabl a ustoupil, udusí se… Myslím, že obhájí tvé dědictví odhodlaněji než jiní!“

Strašný Mantar Perichad se pousmál.

„Má moudrá Válečnice! Je vidět, že jsi z Broddanciů, dovedeš prodat každé zboží. Ale budiž. Kdysi jsem ti uvěřil, že pouhý bastard, syn otrokyně, může být vládcem – a dosáhl jsem toho. Uvěřím ti i nyní. Přijímám svého syna.“

 

Přešlo třináct let od osudné noci ubývajícího měsíce. Nad hlavním náměstím Darína visel dusivý oblak dýmu a posvátné hrůzy. Konala se poprava důstojníků, kteří při loňském Velkém vpádu Garézanů vydali pohraniční pevnost Mantaru Perichadovi a svou zbabělostí mu otevřeli cestu do země. Ale mínění lidu pod popravčím lešením nebylo tak jednoznačné jako rozsudek.

„Ta pevnost se nedala udržet,“ vykládal zkušeně starý voják. „Ne bez posil. Kdyby se vokolní páni chovali jako řádný vazalové a poslali svý muže, mohli Perichada zastavit. Ale voni si radši hlídali svý bídný majetky…“

„A Perichad jim je stejně sebral!“ přizvukovali mu lidé se zadostiučiněním.

„Ty chudáci nahoře dělali, co mohli,“ pokračoval voják. „Když si vyjednali volnej vodchod, vzali s sebou taky lidi z vokolních vesnic, co se u nich ukrejvali. To je bratru pár set duší, co ušly jistý smrti nebo votroctví. Perichad totiž drží slovo, ale naši páni ne!“

Kat zatím zlámal meče důstojníků a vložil je do symbolické výhně. To na znamení, že ohnivý bůh řádu Šarz si bere nazpět poslání, jež jim svěřil, i jeho odznaky.

„Roztavte meče knížat!“ vykřikl starý voják.

„Meče knížat! Meče knížat!“ přidali se darínští měšťané, vždy ochotní obrátit se proti pyšným pánům venkovských dominií. Na balkón blízkého paláce, kde se usadili majitelé vypleněných panství, se snesla kanonáda rozměklého ovoce, kousků tvrdého chleba, smetí z dlažby, čepic a škrpálů. Nejmocnější z pánů, kníže Axamarin, vstal a důstojně zamířil dovnitř domu, následován ostatními. Ale mladíček, který dosud seděl po Axamarinově boku, přiskočil k zábradlí a v ruce se mu objevila malá, stříbrem vykládaná pistole. Mířil přesně. Starý voják se skácel, v tváři místo nosu velkou díru.

„Axamarine! Ty vrahu!“ křičeli měšťané. Šly zvěsti, že mladý Axamarin už beztrestně zabil několik sluhů, o násilí na obyvatelích poddanských měst ani nemluvě.

Spílání proti knížatům zesílilo. Část zástupu pomstychtivě zaútočila na vrata paláce, jiný proud se hrnul proti popravišti ve zjevné snaze osvobodit odsouzené. Kopiníci obklopující lešení se urputně snažili zatlačit dav nazpět, pobledlý kat zanechal obřadností a spěchal dokončit svou práci. Nikdo si nevšímal kočáru, který uvázl na samém okraji náměstí a vřava přehlušila i jeho trubače…

Vtom se mezi nohama vojáků propletla malá rozježená kulička, odrbaná, pokrytá prachem a blátem, a po zkřížených trámech se vydrápala na lešení. Jako vystřelená z děla se vrhla přímo proti mistru popravčímu, který už zdvíhal meč.

„Milost!“ zavřískla neuvěřitelně vysokým hlasem. Už tak rozrušený kat měl z toho otřes, s výkřikem uskočil a převrhl symbolickou výheň. Část lešení okamžitě vzplála.

Kulička se zatím rozbalila v malou, baculatou a dost ošklivou dívenku s rozcuchanými vlasy, v úplně zničených šatech.

„Král dal milost!“ ječelo to stvoření a útočilo na přítomné soudce kovovým pouzdrem na svitky. Jeden je konečně převzal a rozvinul.

„Je to pravda!“ zvolal k utišujícímu se zástupu. „Král je omilostnil!“

„Ať žije král!“ zaradovali se lidé a pár hlasů se dokonce ozvalo: „Ať žije princezna!“ Ať žije princezna „Špalíček“!“

Na chvíli všichni zapomněli, že jde o obecně nemilovanou dceru barbarky, s níž se král musel na žádost sněmu rozvést a kvůli níž málem vypukla válka se severskými korzáry… Špinavá holčička na hořícím lešení pocítila vlnu úlevy a štěstí. Ale pak už se lid rozestoupil před zlatým kočárem, v němž přijížděla skutečná nositelka milosti, nynější královna. Vykláněla svou krásnou hlavu z okénka vstříc jásajícím poddaným a mávala krajkovým šátkem. Princezna se trpce usmála. Nemohla nenávidět svou něžnou macechu jen proto, že má půvab a důstojenství, vážnost a lásku, které jí byly odepřeny.

„Netrap se děvče,“ promluvil na ni jeden z omilostněných důstojníků, „my víme, že je to tvoje zásluha. Meče nám roztavili, ale naše ruce jsou ti k dispozici, kdybys potřebovala.“

„Král vám meče vrátí,“ ujistila ho. „Nemá věrných nazbyt.“

„Pojďte pryč, princezno,“ varoval ji jiný muž. „Začíná tu být povážlivě horko.“ Plameny se šířily, i když je kat horlivě utloukal pláštěm.

„Tenhle špalek jen tak neshoří!“ zasmála se princezna a skokem se přenesla na střechu královského kočáru. Jako dvorní šašek.

„A tohle si mám brát!“ zasténal mladý Axamarin v okně paláce. Vzápětí se prohnul pod políčkem, který mu uštědřil otec.

„Nebýt jí a té milosti, tak nás ta lůza rozsápala. Kvůli tobě!“

 

Luzes Shagratelian se s údivem rozhlížel po komnatě, v níž se snoubily vzácné knihy, jemné kresby a kaligrafie básní s barbarskými zbraněmi, a poklady zaniklých říší s jakýmisi hrubými, zběžnými předměty z dávna, zřejmě vyhrabanými při opravách hradního příkopu. Jako by se tu někdo náruživě pokoušel zachytit plnost života, která mu stále uniká.

Za stolem s řezbou, v níž se proplétala těla zvířat v divém boji, seděla bytost sama podobná starodávné barbarské modle. Dívka, vlastně děvčátko. Ale oči, které na Luzese upírala, byly velmi nedětské a nedívčí. Měly světle hnědou barvu stejně jako hříva vlasů, ale obojím prosvítal mírně narůžovělý odstín chalsových oříšků. Jako by se tudy drala na povrch živoucí krev a nemohla proniknout.

„Proč jste přišel za mnou?“ ptala se princezna. „Úřad milostí přináleží královně.“

„Mí přátelé v paláci mi ale prozradili,“ řekl Luzes, „že královna se ve skutečnosti příliš nestará o milosti a almužny, ani o svou skvělou pověst mecenášky umění. To všechno prý je vaše dílo, jen s jejím podpisem.“

„Miluji krásu,“ pronesla princezna vášnivě a mnohoznačně, „ovšem bez žárlivosti.“ Luzes pochopil, že mluví nejen o umění ale i o královně. Nelhali mu, opravdu je tak chytrá jako ošklivá. Uvědomil si, že i ona si pozorně prohlíží jeho tvář nájezdníka. Schválně přistoupil k nádhernému garézanskému meči, který visel na stěně, a přejel prsty po ostří.

„Milujete krásu,“ zkoumal, „i když zraňuje, i když stojí proti vám?“

„Nedělím svět na to, co je pro mne a co proti mně,“ opáčila princezna. „Toho druhého bych se nedopočítala.“

„Pan Shagratelian je navzdory své krvi zcela na naší straně,“ zasáhl přítomný královský písař. „A proti těm, kdo ho kdysi uvrhli do otroctví.“

„Miluji svou krev jako vy tento meč…“ poznamenal Luzes.

„Nejsem tak nevinná, abych nevěděla o vyzvědačích ve službách říše,“ pravila princezna. „Zvláště o tom nejobávanějším. Čeho si tedy žádáte Luzesi Shagrateliane?

„Žádám milost,“ řekl Luzes „ne však pro sebe.“

„Pro své přátele z hranice?“ vyzvídala princezna.

„Pro svého nepřítele,“ opravil ji. „Pro muže, jehož jsem zajal.“ A jal se vysvětlovat: „Nedávno jsme v pohraničních horách přemohli družinu garézanských nájezdníků…“

„Zaslechla jsem, že to byla hlavně vaše zásluha,“ podotkla princezna.

„Zásluha mé krve,“ zlehčoval to Luzes. „Prostě jsem pronikl mezi ně… Tu raubířskou rotu,“ pokračoval, „vedlo jedno z dravých příhraničních knížátek, jakýsi Jomuld. Takových je sedm z desíti, nemají valnou cenu ani jako zajatci. Mezi Jomuldovými muži byl ovšem jistý chlapec, na pohled pouhý panoš, ale kníže neutajil, že mu záleží na jeho osudu. Na jeho syna byl příliš vyspělý, tenhle Jomuld je sám dosud mladík. Tak mne napadlo, že by stálo za to vyjít si přes hranici a vyzkoumat, kdo by ten tajemný zajatec mohl být. A uspěl jsem.“

Luzes usoudil, že neuškodí posluchače trochu napínat, aby si podržel jejich zájem, ale v princezniných očích nalezl takové porozumění pro svou strategii, že se cítil přistižen. A napadlo ho, že nemá moc zkušeností s mladými dívkami, v Garézii je drželi stranou všech významných záležitostí, které mohou zajímat zvěda…

„Je to syn a následník Jomuldova lenního pána,“ řekl už přímo, „Mantara Perichada.“

Jméno obávaného válečníka, který při „Velkém vpádu“ zplenil území říše, obešlo síň v kruhu pohledů.

„Od něj by se dalo vymáhat mnoho,“ poznamenala princezna se zdrcující praktičností. Ale hned stejně střízlivě zapochybovala: „Perichad je znám jako prozíravý muž. Jak to, že nechal svého vyvoleného následníka napospas pohraničním šarvátkám?“

„V tom to právě všechno spočívá.“ Luzes byl rád, že se dostali k věci. „Tenhle Perichadův dědic je chytrý a hbitý a odvážný, jenže prý nějak churaví na plíce. Mantar asi doufal, že v hraničních horách se nejen zocelí v boji, ale také zesílí. Opravdu, dokud bojoval v horách, nebyla na tom chlapci znát žádná nemoc. Mohl si dobýt slávu…“ uzavřel zvěd skoro s lítostí.

„Jestliže máme Perichadova syna,“ uvažovala princezna, „mohli bychom ho přimět, aby propustil naše lidi, které zotročil při Velkém vpádu…“

„V to jsem také věřil,“ pousmál se hořce Luzes. „Jenže zatímco jsem pátral v Garézii, majitelé zdejších pohraničních panství si rozdělili urozené zajatce mezi sebou jako kořist. Akorát Jomulda nechali koruně. Podle všeho chtějí sami vymáhat na jejich rodinách výkupné, aby zhojili škody, které utrpěli jejich vinou. Jsou jakési staré zákony, jež jim dávají na to právo.“

„Velmi staré a barbarské,“ přisvědčila princezna, „ale pořád platí.“

„Nejhorší je,“ vzdychl Luzes, „že nový žalářník strčil toho chlapce slabého na plíce do pevnůstky v poušti, kde se dusí pískem, vysychá a strádá. Vím to přímo od vojáků, kteří tam slouží. Sami upozorňovali svého pána, ale on nechce slyšet… A vůbec se nesnaží vyjednávat o výkupném, odmítá garézanské prostředníky. Nevím, co zamýšlí získat, jestli chlapec zemře…“

„Možná jen ztrátu, kterou pocítí jiní,“ odpověděla mu princezna.

„Pomstu…? Tomu jedinému bych rozuměl,“ souhlasil Luzes. V duchu připsal další malé uznání bystrosti té… osůbky. Ale stejně ho překvapila:

„Je to Axamarin, což?“ zeptala se bez přechodu.

„Jste dobrý střelec, paní, přesně do cíle,“ pochválil ji zvěd. „Ale, smím-li se ptát, jak jste přišla právě na něj?“

„Je mu to podobné,“ napůl se usmála, napůl zaškaredila. „A má důvod: při Perichadově Velkém vpádu sám ztratil nejmilejšího syna. Ne, nebojoval s Garézany,“ upřesnila hned, „byl to teprve chlapec a věrní poddaní ho skrývali po sklepích s vlastními rodinami. Lovci otroků ho tam nenašli, ale jedna z nákaz, které roznáší válka…“

„Tím byl mnohého ušetřen,“ poznamenal Luzes, který přišel o svobodu v chlapeckém věku.

„Axamarina to ovšem neutěšuje,“ řekla princezna. „Velmi pro tu ztrátu trpí. A jak znám toho syna, co mu zbyl, ani se mu nedivím..!“ po suchých rtech jí sklouzl další, skoro démonický úsměv. „Axamarin má důvod přát si, aby Perichadův syn zemřel, a pomalu, a v mukách…“

„To dovedu pochopit,“ přiznal Luzes. „Ale pak by ho měli zastavit říšští úředníci. Což není v zájmu Korsiney aby se vyjednávalo o tak vzácném zajatci?“ A ta dívenka se na něj náhle podívala s trpkou převahou někoho, kdo zná pravidla jemu cizí hry:

„Jistě se vyjednává,“ oznámila mu. „Ale ne o propuštění. Když nechávají prince trpět v Axamarinových rukou, pak mohou žádat po Perichadovi ústupky pouze za to, že ho odejmou knížeti a dají do snesitelnějšího žaláře. A budou ho tam držet po zbytek života co věčné rukojmí a nástroj vydírání…“

Luzes Shagratelian mlčel, protože sám na chvilku ztratil dech. Dávno nemyslel, že by ho mohlo něco překvapit a přece nečekal tak zrůdné počty ze strany počestných úředníků země, jíž se odhodlal sloužit. U dvorů garézanských knížat, s bezpočtem manželek, konkubín, dětí různého postavení, pochlebníků a otroků, tam by se nedivil sebezvrácenějším intrikám… Ale možná ještě víc jím otřásla samozřejmost, s jakou mu je vykládalo to děvčátko; bez děsu a vlastně bez pohoršení… Dívala se na něj drzýma růžovýma očima, jako by čest, zásady a morální pobouření u špeha byly jevem hodným zkoumání.

„Nejsme o mnoho lepší než Garézané, což?“ poznamenala hořce. Písař vedle ní vydal nanejvýš pohoršený zvuk, ale ona si ho nevšímala, ani Luzes.

„Perichada nezlomíte,“ tvrdil vážně. „Nepřijme hru vašich úředníků, jedna věc je zaplatit výkupné, třeba i obrovské a druhá přistoupit na vydírání, které může trvat do nekonečna a jeho synovi připraví marný a ponižující úděl… Toho se od něj nedočkají. Budou to muset vzdát.“

„Bojím se, že nevzdají,“ potřásla hlavou princezna. „Kdyby odňali prince Axamarinovi, přiznali by před Perichadem, že se ho neodváží nechat zemřít. Rukojmí by ztratilo účinnost.“

„Takže ho zemřít nechají,“ vyvodil Luzes. Přisvědčila a tentokrát měla v těch nedívčích růžově vyprahlých očích smutek jako stříbrný třpyt.

„Nakonec vyhraje Axamarin,“ špitla, „odhadl to nejlépe – bude mít svou pomstu.“ Luzesovi připadalo, že stejně lituje ztrápeného knížete jako jeho oběť. Jenže to nebylo celé neštěstí.

„Možná se nevyznám v politice korsinských úřadů,“ pronesl zvolna, „ale mohu vás ubezpečit Perichadovou odpovědí na princovu smrt. Jestli k tomu dojde, předně nechá popravit tím nejhorším způsobem všechny otroky a rukojmí, kterých se zmocnil při Velkém vpádu. „Tentokrát ji opravdu vyděsil:

„Kolik myslíte, že zbývá času, než…?“ vydechla plaše.

„Podle mých zpráv velmi málo,“ oznámil. „Princ je na tom zle.“

I písař byl polekán a uznal za vhodné projevit dobrou vůli:

„Král bezpochyby požádá pana z Axamarinu…“

„Požádá?“ vybuchl Luzes netrpělivě a nevěřícně. „Doufal jsem, že mu přikáže!“

Písař podrážděně vsál nosem a jako by povyrostl.

„Náš král,“ vysvětloval s neutajitelným přízvukem nadřazenosti, „není v postavení samovládce, jako garézanští vladaři. Nemůže jít proti zákonům své země a právům knížat.“

„Ne, to nemůže,“ souhlasila princezna poddajně. „Ani královna se svým úřadem milostí…“

Luzes na ni pohlédl, strnulá za stolem připomínala neforemný a bezmocný balvan. Ale oči pod sklopenými řasami jí rudě zasvitly jako zraky šelmy ukryté v rákosí.

 

V nejhlubším vnitrozemí Korsiney, kam nedosáhly vlhké proudy od moře, nedoputovala mračna, zadržená horami, ležela pustina bez ochrany vystavená přímým útokům slunce i podrážděnému přebíhání rozpáleného větru, malá prašná poušť. Příliš malá na to, aby ji cesty lidí obcházely v bázni a přece příliš rozsáhlá, aby ji lehce míjely z pohodlnosti. Proto protínaly její srdce a na ochranu správného směru poutníků i několika vzácných studní do ní místní páni zasadili drobné pevnůstky, kde vybírali od kupců skromné poplatky za průchod a za vodu, za úkryt před sluncem či prachovou bouří. Víc se z chudého kraje ani vytěžit nedalo.

Jedna z pevností v majetku knížat Axamarinů se na čas k nezvyku a rozpakům posádky stala žalářem. Příkazem knížete byla vězni určena síň v patře, celkem prostorná, bez zbytečných mříží v oknech, která byla na obranu před prašným větrem nevelká, ale o to víc slunce do nich vpadalo. Na pohled důstojná vazba pro urozeného zajatce. Ale garézanský princ by dal přednost vlhké kobce ve sklepení před touto prozářenou klecí, jež dračím dechem spalovala jeho nemocné plíce.

Soucitní strážní zastírali okna jeho cely plachtami a chodili je polévat vodou. Ale ani tak nezabránili průniku všudypřítomného prachu, jemného a ostrého zároveň. Princi připadalo, že má té horké materie plné hrdlo; hruď mu svíral pancíř, rozžhavená ocelová brána, kterou se s každým nádechem zoufale snažil odtlačit. Šlo to vždy jen nepatrně, tenký závan vzduchu, který proklouzl škvírou, ho nemohl nasytit, pouze zvyšoval trýznivou žádost. Z té námahy ho všechno bolelo, že si přál přestat, přestat zápasit a nechat těžká křídla brány bez pohnutí, i když to znamenalo nehybnost navěky. Jenže nemohl, zběsilá žízeň těla po vzduchu ho hnala do dalších bolestivých a vyčerpávajících ztečí, vlastně bez jeho vůle; jako by to byl nějaký výtvor mechaniků, určený k mučení.

Trávil dny i noci ve špatně čalouněném křesle, protože ležet dávno nemohl, a když chvílemi milosrdně ztrácel vědomí, vracel se mu sen… Zas odpočíval ve stanu v příjemném vlahém chladu horské noci a od návratu z hlídky nespal, vzpomínal na opojné vzrušení bitky z předchozího dne. Bylo to nad ránem, když někdo poodkryl vchod do stanu, plného bojovníků a princ se zvedl na loket, protože myslel, že je to posel velitelů, který ho přišel pozvat na časnou poradu. Ale nahrbená postava, rýsující se na pozadí slabého světla nevydala zvuk. Jen zatřásla čímsi, co držela v ruce, jako když kněží ve svatyni rozprašují vonnou vodu. Ve svém malátném zadumání princ pocítil nejprve jen matný údiv, až po chvilce mu k mysli proniklo, co by to mohlo znamenat. Ale to už se stanem šířila kořenná, výstražně vábivá vůně…

Princ se tenkrát zarazil uprostřed vdechu a vzpružen hrůzou se vztyčil. Nejprve se chtěl bezhlavě vrhnout ke vchodu, ale pak ho napadlo, že tam neznámý útočník číhá a on mu nemůže čelit bez dechu. Raději tápavě uchopil svůj pás s dýkou a přes těla spících mužů se potácel ke stěně stanu, aby ji prořízl a vpustil dovnitř čistý chladný vzduch. Doufal jím vzkřísit omámené druhy a otevřít cestu z pasti, k zápasu se záludným nepřítelem… Ale než se ostřím dotkl plátna, jeho slabé plíce ho zradily. Nadechl se… výsměšně svůdné vůně porážky!

Tou zlou vůní končily jeho sny o svobodě a vláze. Ona zadusila jeho budoucnost, vzala mu naději i právo na vládu nad bojovníky. Selhal, nedokázal ochránit své druhy. Právem na něj vazalové jeho otce pohlíželi s pochybnostmi! Nakonec ho dostihla jeho slabost – a zákeřná pomsta vzbouřeného otroka… Princ znal tvář toho muže, zrádně blízké krve, znával ho jako jednoho z družiníků. Znal nyní i jméno, které proklínal, vrzalo v pantech brány, jež mu tísnila hruď: Shagratelian… Špeh a nejhorší zbraň Korsiňanů – tvor schopný proměnit se v Garézana jakéhokoli původu a stavu. Všechno zlé, co se stalo, vzešlo ze zlomocného koření, které rozsypal té noci po stanech bezbranných bojovníků…!

Ve žhavé trýzni těla i mysli zastihl prince strážný. Bylo pozdní odpoledne a záře pronikající přes vlhké plátno v oknech zvolna a neochotně ztrácela na palčivosti…

„Od západu se blíží jezdci, pane,“ oznámil zajatci voják, „žádná kupecká karavana s vozy, ale bojovníci. Možná je vyslal náš kníže, proti slunci těžko rozeznat barvy…“ Omluvně

pokrčil rameny a strhl z oken zástěny, sebral džbán s nejlepším vínem ze sklepa a další drobnosti, které prozrazovaly, že posádka pevnosti nepatřičně straní vězni. Princ jen pokývl s trpce chápavým úsměvem a sám si vytáhl podušku zpod zad. Pokud jsou neznámí návštěvníci vyslanci pana z Axamarinu, o němž nepochyboval, že si přeje jeho smrt, pak je třeba ochránit vlídné žalářníky i malá tajemství vězňova přežívání…

 

„Můj pane, jsem lékař. Doktor Bergian.“ Mohutný muž se s měkkou ladností uklonil. Měl širokou tvář s očima barvy tmavého jantaru, nadanou vyzařovat jistotu, laskavost a bezpečí. „Doslechl jsem se od dobrých lidí, že vaše zdraví je ohroženo a přijel jsem vám nabídnout své služby…“

„Šlechetné,“ vypustil princ jediné slovo a i to zkrátil nedostatek vzduchu. Přijal návštěvníky vestoje, toporně vzpřímený, prsty zaťaté do opěradla křesla.

„Musím však po pravdě říci,“ dodal doktor chmurně, „že mé umění a léky sotva vyváží nástrahy tohoto žaláře…“ Nesouhlasně se ohlédl po nánosech prachu na parapetu okna. „Nade všechny medicíny by vám prospělo, kdyby tito pánové,“ šlehl pohledem po vojácích, „dovolili, abych vás odvedl odtud.“

„To nelze, doktore, je mi líto,“ prohlásil důstojník pevnosti. „Vpustili jsme vás sem bez svolení knížete, už to je příliš… Víc dělat nemůžeme.“

Lékař se otočil tváří k vojákovi, a jak se princi zdálo, na okamžik pohlédl i na dívku, která stála mlčky za ním. Jako by od ní čekal nějaké znamení.

Mladá dáma vyhlížela jako úplná barbarka, rozcuchaná, v zaprášených šatech a hrubých jezdeckých botách. Princi se na ní něco nelíbilo a nebylo to jen ošklivostí. Čímsi mu připomínala Válečnici, mocnou konkubínu jeho otce… Ženu drsnou a nelítostnou intrikánku, která ovládala Perichadův harém i dvůr a princova vznešená matka se před ní musela sklánět…

Doktor Bergian zatím sliboval, že udělá, co jen okolnosti dovolí, ovšem blízkost jeho družky důvěru kalila. Zdála se obdařená nepostižitelnou pravomocí. A jaká to může být moc u ženy, jestli nezávisí na půvabu a obratném vlichocení…? Prince mimoděk napadlo, jestli ho nepřišla na čísi příkaz otrávit, nebo uhranout zlým kouzlem… O to obezřetněji promluvil:

„Jsem chudý… vězeň,“ odpověděl na Bergianovy přísliby. „Nemám… čím zaplatit… slavnému lékaři.“

„Nežádám nikdy plat za pomoc ve skutečné nouzi!“ prohlásil lékař téměř dotčeně.

Čeká odměnu odjinud… usoudil předpojatě princ, a bez přechodu se zeptal:

„Kdo vás poslal?“ Sípavým hlasem to znělo snad ostřeji, než zamýšlel. Doktor viditelně upadl v rozpaky.

„Kdo?“ opakoval princ,“…král?“

„Král nemá ve zvyku svévolně zasahovat do práv svých knížat,“ promluvila náhle dívka. „A než si vás vyjedná na Axamarinovi, může to trvat příliš dlouho…“ Vážně se obrátila k důstojníkovi: „Ovšem kdybychom prince zatím převezli do darínské pevnosti, nároky vašeho pána to nijak nezkrátí… Mám s sebou spolehlivé muže, bývalé důstojníky z hranice. Jim zajatec neunikne…“

„To nemohu dovolit!“ potřásl hlavou důstojník pevnosti. „Ne že bychom tady neznali soucit, ale jsme vázáni přísahou knížeti…“

„Neznám vazalský slib, který by kázal pomáhat při vraždě.“ Hlas ženy se změnil v ledový osten. „A nic jiného tohle není – vražda a zrada země! Jestli princ zemře, pak vypukne krveprolití, budou pobita naše rukojmí v Garézii – a král se bude ptát, po každém, kdo se podílel na té mrzkosti…“ hrozila. A vzápětí naléhala: „Pokud vám záleží na věrnosti knížeti, prosím vás jako jeho budoucí snacha: ochraňte čest svého pána, zaslepeného mstou!“

„Ze srdce rád bych vás vyslyšel, princezno,“ vydechl tísněný důstojník. „Ale nesmím. Lékař tu může zůstat, vy však, prosím, odejděte…!“

Zdálo se, že dívka rezignovala. Poslušně zamířila ke dveřím, ale najednou se otočila:

„Ptal jste se, kdo nás poslal, princi. Tak tady je!“

Zprudka rozrazila dosud přivřené dveře místnosti. Na chodbě stáli ozbrojenci, někteří v královských barvách, a s nimi muž v režném šatě služebníka. Všichni překvapeně vzhlédli do síně a sluhu princ okamžitě poznal, třebaže měl na sobě korsinský kabátec a vlasy skryté pod šerpou. Ten mstivý otrok Shagratelian!

Princ vydal chrčivý zvuk, z něhož ho samotného zamrazilo a bezděčně sáhl k boku po meči, dávno odňatému privilegiu svobodných. Když ho nenalezl, stejně bez rozmyslu se vrhl vpřed, nepříteli po hrdle… ale učinil sotva dva kroky a rudá temnota, v níž se zhmotnila jeho zuřivost, ho sevřela jak rozžhavené kovářovy kleště. Brána k poznání se mu otevřela, ale ta v jeho hrudi zapadla a srazila ho dolů…

Ani necítil pád na kamennou podlahu a jen matně vnímal, že ho někdo zdvíhá z nebezpečné polohy vleže. Kdosi mu tiskl cosi tvrdého k ústům a nosu; pocítil, jak se mu otírají o tvář chladivé výpary a jako stříbrným mečem si razí cestu do jeho hrdla a hrudi.

Vzdáleně… k němu doléhaly i hlasy, strohé příkazy lékaře a vysoký útočný křik dívky:

„Což nevidíte, že umírá?! A s ním zemřou sta jiných!“

„Budiž,“ přímo zasténal důstojník, „vezměte si ho. Ale nemůže to být bez boje.“

Řeč o boji přiměla prince otevřít oči, trochu užasl, jak vážného sporu se stal příčinou.

„Tak trochu jsem s tím počítala,“ pronesla princezna mírně. A odněkud ze záhybů širokánské sukně vytáhla pistoli. Pořádnou pistoli o dvou hlavních, jakou vozí korsinští bojovníci u sedla. Před tváří ohromeného důstojníka natáhla kohoutek a vystřelila do vzduchu za oknem, jen to s ní cuklo.

„Myslím, že boj právě vypukl,“ poznamenala provinile. „Totiž mí lidé asi právě napadli vaše…“

“Zrada!“ dolehl křik zvenčí. “Zrada!“ Třesk zbraní dolehl i z chodby. Princezna namířila pistoli se zbylou kulkou na důstojníka.

„Smíme teď, prosím, odejít?“ zeptala se zdvořile.

„Musíte vystřelit, princezno,“ prohlásil důstojník neoblomně a vykročil k ní. Dívka zbledla.

„Jak myslíte…“ špitla plaše. A vystřelila. Důstojník se chytil za rameno.

„Vy jste ho zranila!“ pohoršil se lékař.

„Axamarinův hněv zraňuje víc,“ opáčila princezna uvážlivě.

Do síně se vhrnuli ozbrojení strážní, ale důstojník je zdravou rukou zadržel.

„Zastavte boj! Myslím, že povinnosti bylo učiněno zadost.“

 

“Nabídnete mi rámě?“ zeptala se dívka a vztáhla k princi paži, jako by se zamýšlela opřít ona o něho a ne naopak. Oči jí jiskřily přestálým vzrušením jako hliněné kalíšky plné růžového vína a už ani nebyla tak ošklivá.

S její a lékařovou pomocí princ povstal. Díky parám, jimiž ho doktor napojil, mohl dýchat, i když jen velmi mělce… A nesnesitelný žár pouštního slunce teď pohasínal. Po soumraku bude putování spíš k vydržení…

Princezna s doktorem mu skýtali oporu z obou stran na cestě ke dveřím. A tam stál ten proklatec Shagratelian a klidně se díval, jak k němu vratkými kroky postupuje princ, kterého připravil o slávu, důstojenství i svobodu, vystavil ponížení a mukám, málem smrti… A pak mu poslal tuhle podivnou záchrannou výpravu, vedenou děvčetem, které by ani v horečném blouznění nepovažoval za princeznu.

Opíral se, co nejlehčeji o její paži s tuhou manžetou na zápěstí, jaké nosívají i korsinští válečníci. Také byla vyzdobena drobnými medailónky s ostře vybroušenými drahokamy, o jeden se princ málem škrábl… Teď po něm hmátl a trhl, hedvábná látka povolila a jeho ruka s maličkou blýskavou zbraní vyrazila proti tváři zvěda… Shagratelian se nepohnul na svou obranu, ani pak nepozvedl ruku, aby zakryl hluboký šrám na líci, který se plnil krví. Dál se díval princi přímo do očí a ve svých měl pochopení, snad i uznání práva na tuto odvetu… Doktor zalapal po dechu, princezna vydechla tiše, bez překvapení.

„Pane,“ pronesl princ s námahou, protože nyní mohl svému přemožiteli tu čest dopřát, „…teď snad budete… hůř měnit své… podoby. Už nejste… jako kdokoli z nás.“

Jižní hraniční hory vystupovaly z nízké mlhy jako hřbety nesmírně starých, mohutných a trpělivých zvířat, zapražených do těžkého vozu času, až po vrch naloženého chudou zeminou a pokřivenými dřevy stromů… Princezna milovala mlhu, ten pomíjivý vědmin závoj, jež kupodivu dává krajině majestát odvěkosti, vlhké balvany v polích vzpírající tíhu nebes i všudypřítomné bláto, které všechno snižuje k bídě země. Však ze vší výstroje, šatu a skvostů jí byly nejcennější pevné boty, ušité po severském způsobu, s podpatkem a přezkami – její zbroj. Dámy darínského dvora většinou chodily po světě v titěrných hedvábných slupičkách, téměř bosy jako bohyně. Ona však potřebovala pořádnou podrážku, aby oddělovala její až příliš vnímavou bytost od tajemných sil, skrytých v půdě a v kameni a zároveň ji s nimi spojovala, dovolovala jí brodit se poli a chodit po odlehlých stezkách…

Po nich teď prováděla svoji družinu nepřátelským územím, spadajícím pod moc knížete z Axamarinu. Dokud projížděli panstvími celkem neutrálními, nebylo třeba toliké opatrnosti; mohli se vozit po hlavních kupeckých cestách a nocovat v předních rezidencích měst a vznešených sídel. Chorý garézanský princ si tak mohl pokojně hovět v krytých nosítkách, zavěšených mezi dvěma koňmi, spávat v chladných síních a čerpat síly ve svěžích zahradách paláců. A když teď nastala nejtěžší část cesty, byl natolik zdráv, že směle vsedl na koně. Vždyť s každým krokem, jímž se blížil vlhkým lesům na svazích, se mu dýchalo lépe…

Nyní se objevily na obzoru – vysněný cíl, povstávající z pozemského oblaku drobných krůpějí, které neprolila žádná bledolící nebešťanka… Tímto krajem vládla nejpradávnější podoba bohyně pramenů a míru Anstrei…

Její svatyně na samém úpatí hor připomínala spíše tvrz – rozložitá stavba, obklopená vysokým valem z kamene a bláta, nahrubo obíleným. Vždyť byla často jediným útočištěm lidí z kraje před vpády Garézanů, kteří neměli trpělivost na ztékání hradeb, pokud nedoufali za nimi nalézt velkou kořist. Jejich vzácní koníci by si leda zlámali nohy v bahnitých příkopech pod bílou stěnou. Čirost božského živlu vody zde ustoupila potřebě mírumilovné ochrany, sláva bohyně pak chudobě, jež odvracela úsilí nájezdníků.

U bytelné brány princezna ponechala většinu družiny a dva gardisté, jež ji provázeli dál, museli odložit zbraně, jak žádá zákon Anstrei… Garézanský princ se cestou sem posmíval, neboť mu přišlo, jako by mu chtěli vyhledat asyl v harému:

“Nebojíte se, že vám uteču? Dům plný žen bez jediného meče…“ Teď pozoroval tlusté zdi s jistým respektem.

“Je to skutečná bašta,“ potvrdila mu princezna. “S jedinou bránou a uvnitř plná lidí, jež mají Garézanům co vyčítat. Je tady špitál a největší sirotčinec v zemi, oba zadržují trosečníky po opadlých vlnách vašich nájezdů…“

“Běda,“ zanaříkal princ zpola nevážně, “Chcete mne znovu vydat mým nepřátelům?“

“Tihle lidé mají na vašem životě větší zájem, než vaši příbuzní,“ ujistila ho princezna bez přehánění, neboť vztahy v garézanských vládnoucích rodech byly vždy na ostří…

“Když vás uchrání, jejich blízcí v Garézii mají naději na vykoupení.“

I představená svatyně patřila k dětem válečných let: hubená, celkem mladá žena s tváří a rukama zdrsnělýma námahou a starostí, s unavenýma přísnýma očima, velmi temnýma – to po dítěti prabáby, která utekla z ležení a stanu Garézana s jeho plodem v lůně. Spíše než na služebnici bohyně míru vypadala na rytířku, spravující nuzný statek pro pána, v jehož návrat z boje už nedoufá… Pod jejím zkoumavým pohledem princ upadal do rozpaků.

“Vy jste syn Mantara Perichada?“

“To jsem.“ Odbojná pýcha se probila mlhou neurčitého studu.

“Mysleli jsme, že už nedýcháte,“ oznámila mu kněžka přímo. “Váš otec především. Táboří s velkou družinou za protějším kopcem, hned za hranicí.“

Princ se zachvěl. Tak blízko!

„Původně za vás nabízel velké výkupné,“ pokračovala kněžka, “dokonce i propuštění našich lidí zavlečených při Velkém vpádu. Ale když mu Axamarin oznámil, že umíráte, začal je zabíjet.“

„Už?!“ zděsila se princezna. Princ ztěžka vzdychl. Kněžka přikývla a hlas jí ztvrdl:

„Každou noc umučí jednoho, jako odvetu za den vašeho utrpení, princi. A jako první si bere zajaté Axamarinovy gardisty….“

„Ale tím ničeho nedosáhne!“ namítla princezna. „Axamarinovi na jeho lidech nezáleží!“

„To vím,“ prohlásila žena suše. „Jeden z těch popravených byl můj otec.“ A pohybem ruky zadržela slova politování na princových rtech.

„Ještě můžete zachránit ostatní. Ale je třeba jednat rychle, princezno.“

„Vyjednávat byste měla vy,“ mínila princezna. „Já nemám žádné pravomoci od trůnu, ale vy jste přímo pověřena svým posvátným úřadem k sjednání jakéhokoli míru.“

„Odvážím se toho,“ souhlasila kněžka, „i proti vůli našeho pána. Ale potřebuji někoho, kdo doručí vzkaz Perichadovi. Není jisté, jestli nám vůbec uvěří…“

„Já půjdu,“ prohlásil Luzes Shagratelian. „Jsem živým důkazem,“ dotkl se zraněné tváře, „že princ nejen žije, ale i bojuje, že odzbrojil nejhoršího nepřítele Garézanů…“

„Ale Perichad vás roztrhá!“ polekala se princezna.

„Vyslance neroztrhá,“ tvrdil princ.

„I kdyby roztrhal,“ ušklíbl se Luzes, „raději on, než Axamarin.“ Pohlédl princezně do očí: „Jak toho znám, obvinil by mne ze zrady vaší říše. A to bych nesnesl, jako už nemohu a nechci dál jí sloužit…!“

 

Odpověď od Perichada ještě nepřišla, když se přihrnul kdosi jiný…

Ti lidé museli mít při svatyni zvěda, nebo stoupence, jinak by se neobjevili tak záhy. Kdyby postavou a rysy jen trochu připomínali Garézany, vypukl by poplach než by se přiblížili k bráně… Ale kdo by podezíral korsinského zemana s trojicí pacholků provázející vůz naložený pytli a koši, podílem z úrody – obvyklou obětinou v těchto krajích? Jen jeden z princezniných gardistů se znepokojeně ohlédl, okamžik předtím, než se jeho tušení vyplnilo…

Muži zastavili těžký povoz mezi křídly vrat a v mžiku z něj vytáhli ukryté zbraně, mnohem lepší než ty, které odevzdali kněžkám vrátným. Z proutěných košů na voze vyskočili další ozbrojenci a třetí voj už se hnal po stoupající cestě k chrámu, aby napadl gardisty, jež zůstali před hradbou. Navzdory hrubému šatu sedláků a poutníků měli útočníci nadmíru zkušené pohyby řemeslných bojovníků… Zcela se vyrovnali královským, jenže jich bylo víc. Jejich dlouhé a přitom lehké meče prozrazovaly, že musí patřit k privilegované družině významného pána. Princezna, která vyběhla s houfem rozčilených žen z příbytku kněžek, ihned uhádla, kdo je vede…

“Mladý Axamarin! Jen on je schopen takové neúcty…! Zvoňte o pomoc!!“ křikla na představenou, která teprve začínala chápat, že tentokrát nejde o vpád Garézanů. Sama se vyřítila přes nádvoří vstříc štíhlému mladíkovi, elegantnímu i v zemanském odění. Zastoupila mu cestu ke svatyni, k níž cílevědomě mířil.

“Šílíš Axamarine?!“ oslovila ho spíše domlouvavě než pobouřeně. „Napadnout chrám Paní míru je vážný zločin proti bohům i právu. To není jako zbít sluhu…“

“Nebo napadnout pevnost v poušti…?“ opáčil mladík jízlivě. “To MY byli násilím oloupeni. Přišel jsem na své území vymáhat, co patří mému otci!“

“Svému otci tím děláš jen větší ostudu!“ namítla princezna a znělo to provinile. Skutečně litovala knížete, jemuž přivodila škodu a jistě i posměšky…

“Největší hanba,“ mínil Axamarin, “ je vzít tě do rodiny, ty ukoptěná dcero kramářky!“ Hrubě ji odstrčil a udělal další krok k chrámovým dveřím, do nichž se tlačily poděšené kněžky. Musela ho zadržet, než je zavřou a opevní pořádnou petlicí, protože tam za svatyní byl asyl, a v něm garézanský princ…

“Vazale!“ vyprskla do zad knížecího syna. “Rod mé matky nemá tituly, protože není pána, jež by je udělil. Já jsem totiž ze svobodných!!“

Trefila dobře. Vzácná cílevědomost mladého Axamarina začala podléhat jemu vlastní vznětlivosti. Měla co dělat, aby uskočila před jeho ostřím, které se ocitlo v nebezpečné blízkosti jejího živůtku. Nemaje jiné obrany, zprudka mu ometla obličej hrubou krajkou svého šálu, až zrudl a musel si protřít podrážděné oči. Zatím se dala na kvapný ústup…

Byl to pramálo důstojný obraz: rytíř s nahým mečem honí po dvoře tlustou dámu, ohánějící se zběsile kusem těžkého hedvábí… Naštěstí už se k princezně probíjeli původně odzbrojení gardisté, kteří ji provázeli v chrámu. Našli si náhradu za své meče; jeden se zmocnil jakéhosi zahradního náčiní, druhý urval ze zdi přístavku laťku i s ostnatými stonky popínavých květin a tloukl jí kolem sebe co opravdu strašnou zbraní. Ale někdo byl ještě rychlejší…

Axamarinova čepel se nečekaně střetla s kusem stříbřitého kovu v podobě velké obřadní naběračky. Náležela k nádržce s posvátnou vodou vprostřed nádvoří…

“Otroku!“ křičel její držitel. “Nestydíš se jít s ocelí proti hedvábí?!“ Garézanský princ nějak vyklouzl z bezpečných vnitřních prostor chrámu a teď stál tváří v tvář synovi svého věznitele. Princezna strnula mezi úzkostí o jeho vzácný život a úctou k jeho důstojnosti, která si žádala po tak dlouhé bezmoci svobodný čin a boj…

Ukázalo se však, že strach o něj je trochu přehnaný. Shagratelian nelhal, když mluvil o jeho hbitosti… V blízkosti posvátného pramene se princi dýchalo výborně a obřadní naběračka chudé svatyně byla pod vrstvičkou stříbra z nějakého prostšího, avšak pevnějšího kovu. Princ s ní bravurně čelil Axamarinovu meči a nevýhodu v chybějícím ostří nahrazoval tím, že se co chvíli přitočil k prameni a chrstl soupeři do tváře dávku posvátného živlu.

Knížecí syn záhy vypadal jako zmoklé psisko; divoce střásal vodu z hedvábných kadeří a ohlížel se po svých mužích, proč mu nejdou pomoci při zajímání vzdorovitého Garézana. Ti však byli příliš zaměstnaní…

Přestože měli přesilu, nedařilo se jim zdolat královské před branou ani za branou. Nadto jim vyvstal další nepřítel; děti z chrámového sirotčince prolezly oknem školy na hradbu a odtud se strefovaly do útočníků kamínky, které vylouply z hrubé zdi. Naštěstí byl Axamarin alespoň tolik rozumný, že nevyzbrojil své muže na přepad svatyně pistolemi. Oblázková kanonáda tak byla jediná, která kosila bojující šiky. Nad bitevní vřavou poplašně hlaholily zvony…

Ony nakonec přivolaly sílu, která tu ztřeštěnou šarvátku ukončila. Zdola se přivalil k svatyni houf zcela nefalšovaných venkovanů a řemeslníků z blízkého městečka, ozbrojený vším možným. A v přirozeném citu pro pravdu začal mlátit své nápodoby.

“Bijte je!“ křičely děti na hradbě. “Chtějí nám sebrat prince!“ Samozřejmě věděly o všem, co se odehrálo v chrámu, a ihned si drahocenného zajatce přivlastnily. Vždyť mohl vykoupit jejich ztracené příbuzné!

Na nádvoří zatím jeden z královských odzbrojil soupeře a jeho meč hodil obloukem garézanskému princi. Ten tak mohl přejít do skutečného útoku, souboj se vyrovnal a muži na nádvoří se změnili z bijců v diváky. Všechno se soustředilo na výsledek duelu… A žádný rytíř na kolbišti neměl na tribunách tolik upřímných příznivců, jako teď Garézan. Celé chrámové společenství se jedním duchem třáslo o jeho život a doufalo v jeho vítězství… Když zbraň mladého Axamarina s třeskem dopadla na dláždění, ozval se mnohohlasný výdech a výkřik plný úlevy a obdivu. Pouze princeznin vysoký hlas jím pronikl:

“Nezabte knížeti i druhého syna!!“

“Nebojte se.“ Princ odklonil čepel od Axamarinova hrdla. “My Perichadové nejsme zas tolik mstiví,“ prohlásil. Dvorně nabídl svůj meč představené na prahu svatyně:

“Odpusťte, paní, že jsem užil zbraň v domě vaší bohyně. Dávám se znovu pod ochranu chrámu a za svou svobodu,“ ukončil důrazně a s pýchou, “zaplatím.“

Představená vypadala, že by snad syna svého smrtelného nepřítele nejraději objala.

“Vaše čest je bez pochyb, pane. Vy promiňte, že jsme selhaly v povinnosti vás chránit! A vy, pane,“ otočila se na Axamarina, “doufám chápete, že váš otec teď ztratil jakékoli právo na prince…“

“Princ Perichad ušetřil váš život,“ upřesnila princezna nelítostně. “Tím je spor vašich rodin srovnán.“ Axamarin zrudlý hněvem a zahanbením seznal, že dosáhl pravého opaku toho, co zamýšlel.

“Spor mezi námi nebude srovnán nikdy,“ zaskřípal stisknutými čelistmi směrem k princezně a odkráčel k bráně za svými muži. Mimoděk tím upozornil na ženu, která tam také stála. Musela na to místo vklouznout, když se všeobecný boj měnil v přihlížení souboji a zůstala tam tiše, s rukama stisknutýma před klínem a zářícími zraky. Byla tak mohutná, že se na pohled příliš nevymykala z řady mužů, z širokých ramen jí splýval plášť a zpod kapuce se místy draly téměř černé kadeře s rudým leskem. Oči měla narudle zlaté a neúhybné jako dravý pták.

Garézanský princ se nedbale ohlédl po přemoženém rivalovi a spatřil ji, poznal ji, třebaže ji obvykle vídal v barbarské nádheře polních ležení, ověšenou šperky z kořisti. Teď měla na sobě neurčité režné šaty, v nichž mohla být selskou ženou, chudou měšťankou, poutnicí… Jen ne Garézankou, neboť neměla ty rysy. Prince napadlo, že se opravdu spíš podobá nějakému většímu a zářivějšímu obrazu princezny…

Už se neovládl, když dlouhým, přímým krokem zamířila k němu, čímž jasně popřela možnost, že by chtěla zůstat nepoznána. Nebyla tu jako zvěd, nýbrž co vyslanec…

“Válečnice!“ vyhrkl princ. Nikdy by nevěřil, že ji uvidí tak rád…

“Můj princi!“ zvolala žena. Uchopila ho za dlouhé ruce a zlehka při svém mocném těle poklekla. “Tvůj otec bude pyšný na svého syna a následníka!“ prohlásila vřele.

Princ věděl, že podporuje jeho nástupnictví. Ale teď poprvé pomyslel, že to možná není jen taktika staré harémové intrikánky. Dřív se styděl za protekci ženy, ale známost s korsinskou princeznou to nějak otupila. Zdá se, že každý Perichad má osudem přidělenu svou Válečnici…

Usmál se do třpytivých očí ženy.

“Ze zajetí jsem se svou udatností nedostal,“ přiznal mírně.

“To není velká škoda,“ řekla a povstala. “Tihle dobří Korsiňané,“ prohlásila se širokým gestem, “si zaslouží odměnu za svou šlechetnost k nepříteli: dostat nazpět své lidi. A Mantar Perichad jim je chce dát!“

Dvorana Ansreina chrámu, jež se spíš podobala tvrzi a nedávno byla kolbištěm, teď vybuchla jako kráter sopky – čirou a bezhraničnou radostí.

 

„Bylo to krásné příměří,“ loučil se o tři dny později princ před branou chrámu. „Rád bych slíbil, že může trvat, ale…“ Princezna ho umlčela vztaženou dlaní.

„Vím, že se jednou vrátíte v čele vojska. Nemůžete jinak, pokud chcete žít.“

„Bohové určili, že mohu dýchat jen v boji. A gaerézanský vládce musí dát lidu kořist, aby se udržel.“

„Tak se držte,“ usmála se. „Raději vy než jiný.“

„Až se vrátím, nejspíš vás tu najdu jako kněžnu z Axamarinu,“ podotkl soustrastně.

„To už je můj úděl, žít v nenávisti. Axamarinové jsou blázni a Korsinea potřebuje někoho rozumného, aby to tu bránil.“

„Tak braňte,“ zasmál se. „Raději vy než jiný.“

A objali se, dva blíženci nemilovaní bohy, předurčení k vzájemnému boji. A umlčení hroznou a opojnou nadějí na shledání… Když neměříte půvaby světa tím, zda jsou pro vás, nebo proti vám, může být občas nádherný i pro párije.

Blanka Jirušková



Několik slov o:
Blanka Jirušková se narodila a žije v Praze. Je jí 44 let. Je takový ten „člověk z jiného světa“, či lépe řečeno „z našeho společného světa“, světa planety „Yagar“ či jak jí nazývají mí lidé „Aigiir“. Žijeme tam jako kronikáři celý život. Od mala psala básně, příběhy… Chodila na dramatickou výchovu a absolvovala ji. Má také snad proto vřelejší vztah k herectví (ona by řekla spíše k herecké „šmíře“). Protože vždy milovala a miluje knihy, hlavně však pro jejich obsah, tak když si měla vybrat svou budoucí práci, rozhodla se pro knihovnictví. Také později vystudovala konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu a sc&eacut; e;náře. Jeden z jejích scénářů je známější. Je to scénář k její pohádce na indický způsob „Tři rubíny“, kterou s úspěchem nastudoval Divadelní spolek Tyl z Rakovníka a hráli ji již 29 krát. Zatím největším dílem, které jí vyšlo i knižně je trilogie „Kočičí noci“, která také dostala drobnou mezinárodní cenu v oblasti sci-fi literatury.
Její zálibou je historie, kterou i studovala na vysoké škole, také religionistika a hlavně středověká a novověká každodennost. Krom toho i historické detektivky a detektivní příběhy klasické. Též čte fantasy a zajímají jí záhady a tajemno.
Další příběhy z planety Yagar (tentokrát ze země zvané Siancie) jsou k dispozici zde: Lang Arth: Legendy tohoto i jiných světů 

Stránky Divadelního spolku Tyl Rakovník, kde je vícero informací a fotek z provedení pohádky „Tři rubíny“

Povídka Nástroj z Nevšedního světa

 

Obr. https://images8.alphacoders.com/411/thumb-1920-411286.jpg