Vesmírné děťátko

„Tak pojď, Sue.“ Mladá žena pobízela děvčátko, které se právě rozhodlo studovat panenku a vše ostatní považovalo za nepodstatné. „Co bys chtěla k večeři?“

Než děvčátko stihlo odpovědět, u chodníku zastavil velký luxusní vůz a zároveň k ženě přistoupil muž. Snědý, s širokými lícními kostmi. Asi Mexičan, pomyslela si. Nevypadá, že by chtěl peníze.

„Paní Norbertová,“ neptal se, prostě ji oslovil. „Buďte tak hodná a nastupte si,“ ukázal na otevírající se dveře automobilu.

Žena se vyděšeně ohlédla po dceři. I u ní stál neznámý chlap. Pro změnu blonďák. Zrovna ji chytil za rameno.

„Samozřejmě, i s holkou,“ vycenil v úsměvu zuby Mexikán.

„Mami,“ ozval se úzkostlivý výkřik.

„Pojď ke mně,“ žena natáhla ruku a přitom zahlédla na druhém chodníku uniformu.

„Jestli nás hned nenecháte, začnu křičet!“ bradou zaznačila směr ke dvěma policistům, kteří se k nim oba dívali.

„Ale no tak, paní Norbertová. Za koho nás máte?“ Pohybem ruky policisty přivolal a pokračoval: „Já vás chci ušetřit toho, že vás kolegové v uniformě oficiálně zatknou a před dcerou vám nasadí pouta. Jestli ale jinak nedáte…“

„Paní Norbertová dělá problémy?“ zeptal se přicházející policista s vyšší hodností.

„Dělá?“ Mexičan se podíval na ženu.

Zavrtěla bezmocně hlavou a jen se zeptala: „Proč?“

„Dozvíte se. Dejte nám klíčky, kolega pojede vaším vozem za námi.“

Když za nimi zaklaply dveře, podívala se žena na záda odcházejících policistů. Něco na nich bylo špatně. Jasně! Pásek. Takhle úzký pásek na žádném policistovi ještě neviděla!

……………………

Ray se nudil. Přednášející mluvil monotónně, jako by jeho cílem bylo, aby všichni v sále usnuli. Ani obsahově neřekl nic, co by Ray už nevěděl. Konečně, od té exploze už uteklo skoro patnáct let. Bylo nepravděpodobné, že někdo ještě objeví něco nového, něco podstatného, co by on tehdy přehlédl. Nicméně pravidelně se objevoval na všech prezentacích vědeckých výzkumů a přednáškách, které se katastrofou v CERNu zabývaly. Dodnes totiž nikdo přesně nevěděl, proč k tak strašlivé explozi došlo, proč musely zahynout miliony lidí. A následkem toho byly dočasně zastaveny veškeré vědecké experimenty z částicové fyziky a příbuzných oborů. To dočasně ovšem trvá stále. Dnešní přednáška ale byla jen pouhý kompilát starších prací, nic nového. Ztráta času.

Využil toho, že si takticky sedl do poslední lavice, a ve chvíli, kdy se přednášející zahleděl do svých poznámek, tiše vyklouzl dveřmi.

Seběhl po schodech a napříč rozlehlou halou vědeckého centra spěchal k východu.

„Pane profesore!“

Černoch, který mával jeho směrem rukou držící mobil, mu nebyl nijak povědomý. Nejistě zpomalil, třeba volá na někoho jiného, profesorů je tu víc než much.

„Pane profesore,“ zopakoval, když došel k němu. „Já s tím nemám nic společného, mám jen předat vzkaz.“

„Nerozumím.“ Ray nechápal, o čem mluví. „S čím? Jaký vzkaz.“

„Jestli se o něco pokusíte, smáznu to.“ Černoch mu strčil ruku se smartphonem pod nos.

Na obrazovce běželo video. „Proboha!“ Ray uviděl svou ženu stojící v prázdné místnosti s rukama připoutanýma k trubkám ústředního topení. Vedle ní stála jejich dcera a s uslzenýma očima se jí držela kolem pasu.

„Co to znamená?“ Ray zvýšil hlas. „Vydírání?“

„Tiše, prosím!“ černoch rychle videosoubor vymazal. „Říkal jsem, že mám jen vyřídit vzkaz. Jestli je prej ještě chcete vidět, čekají vás na parkovišti. Stání dvacet osm.“

„Kdo?“

Odpovědí mu bylo jen pokrčení ramen – a vzápětí tam stál sám. Váhavě se vydal na parkoviště. Nepochyboval, že jde o únos. Zatím volat policii nebude, nejspíš ho sledují.

Už z dálky ale viděl, že stání číslo dvacet osm je prázdné. Že by tam byl vzkaz? Pomalu se blížil… Najednou se ozval motor a ze stání někde vpravo vyjelo auto. Nevšímal si ho, dokud vedle něj nezastavilo a neotevřely se dveře u spolujezdce. Němé pozvání. Okamžik váhal, ale pak nastoupil. Vpředu řidič, další chlápek s dlouhými černými vlasy v copánku vzadu.

Jakmile zabouchl dveře, auto se rozjelo. Nikdo nepromluvil.

Ray to nevydržel: „Tak, co chcete?“

Řidič se soustředěně věnoval řízení.

„Kolik? Chci je vidět? Slyšíte?“ zvýšil hlas.

„Uklidněte se, pane Norbert,“ odsekl mu černý copánek. „My nic nevíme. Jen vás vezeme na schůzku.“

Vůz několikrát objel blok vědeckého ústavu, najel na výpadovku a zase z ní sjel a teprve pak zamířil někam za město. Ale už po dvaceti minutách zabočil k malému sportovnímu letišti.

„Tamhle,“ pokynul copánek směrem k budově. Ray se naklonil k okénku. V tom okamžiku ucítil bodnutí v rameni.

„Co to…,“ zatmělo se mu před očima.

……………………

Ray otevřel oči a chvíli se udiveně rozhlížel po holých, špinavě bílých stěnách malé místnůstky. Vězení? V tom okamžiku si vzpomněl na ženu a dceru. Vyskočil z lůžka a hnal se ke dveřím. Zamčeno! Začal bušit do dveří a řvát: „Jenny! Sue! Ozvěte se!“ nepochyboval, že jsou v některé vedlejší cele.

Po chvíli se dočkal alespoň nějaké odpovědi. Nejprve uslyšel dusot těžkých bot, pak zarachotila zástrčka, otevřely se dveře a na Raye vykoukla hlaveň samopalu. Ve zbraních se sice nijak zvlášť nevyznal, ale tady ani na okamžik nepochyboval, že vidí trochu novější provedení legendárního kalašnikova.

Chlap, co ho držel, vypadal jak z béčkového filmu o teroristech: snědý, tmavé vlasy, neupravená bradka.

„Chci vidět ženu a dítě!“

Hlaveň samopalu se pohnula a ukázala do chodby: „Yalla!“

Slovo nesrozumitelné, ale gesto výmluvné. Ray vykročil naznačeným směrem. Na konci chodby vstoupili do kanceláře osvětlené jednou slabou žárovkou. Za stolem seděla druhá karikatura na arabského teroristu, jen o něco starší, vypasenější, navlečená do důstojnické uniformy.

„Pan Norbert,“ oslovil Raye dokonalou angličtinou. „Posaďte se.“ Ukázal na židli u stolu.

Ray ignoroval výzvu a vybuchl: „Kde mám ženu a dceru!“

„Řekl jsem, posaďte se!“ důstojník viditelně nebyl zvyklý, aby ho někdo okamžitě neposlechl.

„Ženu a dceru!“ Ray tvrdošíjně trval na svém. „Co jste s… ááá.“ Voják, který ho přivedl, ho pažbou samopalu tvrdě udeřil do ramene a srazil k zemi.

„Řekl jsem, posaďte se a nerad se opakuji, pane Norberte,“ pokračoval důstojník, ale počkal, až se otřesený Ray zvedne a sedne si.

„Tak, teď uvidíte ženu a dceru,“ procedil přes sevřené zuby a zašklebil se u toho. Pak z přihrádky pod stolem vytáhl notebook, vyklopil obrazovku a natočil ji k Rayovi.

Zřejmě tatáž místnost, kterou mu ukázal černoch v hale. Jennifer měla stále ruce připoutané k trubkám, ale tentokrát seděla a opírala se o topení zády. Sue jí stočená ležela na klíně a zdálo se, že spí.

„Kolik chcete?“ hlesl Ray.

„Peníze?“ důstojník se zasmál: „Tolik byste neměl.“

„Tak o co vám, sakra, jde?“ neudržel se Ray: „Musím si s nimi promluvit! Jinak nic nedostanete.“

„Tak předně ztište hlas, pane Norberte.“ Důstojník se nad něj naklonil a polohlasně pokračoval: „Nejsem zvyklý, aby na mě někdo křičel. Dokonce ani, aby jen promluvil bez mého souhlasu. Jsem to já, kdo tady rozkazuje, a když budu chtít,“ s naznačeným zachroptěním si přejel prstem po hrdle. „Tak se budeme spolu dívat, jak těm vašim holčičkám podříznou krček. Samozřejmě že s tou větší si ještě předtím trochu zadovádí. Ale dám vám možnost volby – kterou mají začít?“

„Co?“ Ray vyděšeně zavrtěl hlavou a ztichl. Nevěděl, proč tady má sedět a dívat se na svou vězněnou ženu a dceru. Co si od toho slibují? Proč mu prostě neřeknou, co chtějí?

Asi po deseti minutách se otevřely dveře a vešel muž v evropském obleku. Když mu žárovka osvítila tvář, Ray překvapeně vykřikl: „ Harry?!“ Zapomněl, že může dostat pažbou, postavil se a vyděšeně couvnul.

Příchozí prohodil něco arabsky na velitele, ten přikývl a voják se samopalem beze slova odešel.

„Jak to, že žiješ, Harry?“ vysoukal ze sebe Ray.

Muž neodpověděl, jen se posadil za stůl na místo důstojníka, který ustoupil stranou.

„Patnáct let! Mysleli jsme…,“ pokračoval Ray.

„Mysleli jste, že jsem tam zahynul, já vím.“

„Byl jsi přímo v CERNu! Jak to, že žiješ?“

„Žiju, protože jsem těsně před začátkem experimentu skočil do helikoptéry. Kdybych zůstal v laboratoři, tak jsou dnes ze mě jen atomy. Možná ani to ne,“ uchechtl se.

„Ty jsi věděl, jak to dopadne! Proto jsi uletěl!“

„Ne, to ne. Jen z opatrnosti, pro jistotu. Pravděpodobnost selhání teoreticky vycházela na miliontiny procenta. To je přijatelné riziko. Přitom jsme pro bezpečnost udělali, co šlo, všechno, co jsme si dokázali představit. Kaskáda čidel, která měla automaticky uzavřít průchod, kdyby se něco nepovedlo… Detektory, měřáky… Všechno mnohonásobně jištěné. Ale… teorie a praxe je rozdíl, sám to znáš. Nedalo se to předem nijak odzkoušet. Nebyl jsem si ani jist, jestli automatika zareaguje včas… Poprvé jsme otevírali průchod mezi dvěma vesmíry.“

„Jo! Nestačilo to! Třicet kilometrů krychlových hmoty pod CERNem zmizelo! Vypařilo se v jediném okamžiku. Otvorem v zemské kůře vytryskla láva a zalila čtvrtinu Evropy. A ty žiješ!“

„Já vím, Rayi. Skrýval jsem se, musel jsem. Přišili byste mi to. Ale i tak vím naprosto přesně, jak vypadá Evropa. A musím se ti poklonit. Tvoje studie byla nejlepší ze všech za celých patnáct let. Byla nejblíž pravdě, ovšem pravou příčinu jsi neuhádl ani ty, ale to jsi ani nemohl, tvůj obor je částicová fyzika, ne průchody v paralelních vesmírech.“

„A co bylo příčinou? Tvoje lehkovážnost? Něco jsi zanedbal? Vlastně ano, byl sis toho vědom, proto jsi utekl!“

„Částečně, jenom částečně. S jakou pravděpodobností se otevře průchod zrovna v plazmě o stovkách tisíc Kelvinů?“

„Cože? Ty ses trefil do nitra supernovy? To’s měl ovšem smůlu!“

Harry neodpověděl a ukázal na monitor: „Co Jennifer a Sue? Nezajímá tě, co bude s nimi?

„Ty víš, co chtějí?“

„Vím,“ přikývl Harry. „Chtějí spolupráci.“

„Spolupráci? Ty ses nechal najmout islamistama? Chceš ve jménu Alláha ovládnout svět?“

„Je to trochu složitější. Ty ses zašil na vědeckých ústavech ve Státech, já se pohyboval po Evropě. Já viděl miliony lidí, hlavně chudáků, jak se zoufale snaží dostat na Arabský poloostrov.“

„No a? To má být omluvou, že ses dal do služeb fanatikům?“

„Ne, jen vysvětlení. Pro arabské země představovaly miliony uprchlíků obrovský sociální problém.  Jenom přímá hrozba vojenskou intervencí od Spojených států a Ruska zabránila totální genocidě bezvěrců. Jenže s uprchlíky přišla nejen bída, ale i mafie, sex a drogy. Stačilo pár let a děvky a dealeři dokázali to, co se nepodařilo nikomu před tím…“

„Nechceš mi namluvit, že je donutili přijmout křesťanství!“

„To ne, ale naprosto rozložili společnost. Tam, kde před patnácti lety byla armáda všeho schopných božích bojovníků, jsou dnes zdrogované trosky. Kde byly miliardy naftodolarů, je dnes prázdná kapsa. Arabský svět dnes vojensky nepředstavuje žádnou hrozbu, což ten malý zbytek pravověrných těžce nese. Proto spojili síly se stejně smýšlejícími z celého světa a chtějí jednat. Proto mě najali. A nejen mě, verbují ve velkém.“

„Mám vstoupit do armády?“

„Tak trochu. Mají tady v podzemí ostrova laboratoř. Špičkově vybavenou, dva kilometry pod dnem oceánu. No, a potřebují píchnout.“

„S čím? Ale na rovinu.“

„Dobrá, na rovinu. Objevil jsem zdroj elementárních částic. Nepředstavitelně silný zdroj a nejlepší je, že nepotřebuju komplex velikosti jaderné elektrárny. Generátor částic uveze loď nebo i velký náklaďák.“

„Jaký zdroj?“

„To je můj objev,“ Harry zahrál tajuplný úsměv, „ale abys měl hrubou představu, vodíková bomba je proti tomu špuntovka.“

„Nic takového neznám, jedině snad… anihilace?“

„Ty neznáš, já ano,“ další úsměv. „Tvým úkolem je částice soustředit do co nejužšího paprsku.“

„Proč?“

„Třeba by mohlo vzniknout něco jako směrovaná atomová bomba.“

„Co? Já mám vyvíjet zbraň?“

„Zbývá ti něco jiného?“ Harry se významně podíval na monitor notebooku.

„Svině! Hajzle! To ty za tím stojíš! Ty jsi je nechal unést!“ Ray soptil vztekem.

„Jinak bych tě těžko přinutil.“

„Když odmítnu, zabiješ Jenny a Sue?“

„Já ne.“

„Já ano,“ vmísil se do hovoru důstojník a pokročil ke stolu. „Je to velice jednoduché, pane Norberte. Buď pro nás budete pracovat, nebo zemřete všichni tři.“

„Ne,“ Ray vyděšeně krok ustoupil, „to nemyslíte vážně!“

„Ale jistěže ano, pane Norberte.“ Arab stiskl klávesu, a když obraz spící Jenny a Sue částečně překrylo menší okno s trojicí nudících se bojovníků, cosi krátce vyštěkl. Vzápětí už stáli všichni tři vojáci boží armády v pozoru.

„Nemáte moc času, pane Norberte. Čekají na rozkazy. Kterou mají začít? Volte.“

Ray jen vrtěl hlavou a šeptal: „Ne, to ne, to nemůžete.“

„Proč ne?“

„Rayi,“ promluvil naléhavě Harry, „poslouchej, tím, že mi pomůžeš, zachráníš lidské životy.“

„Co je to za blbost?“

„To není blbost. Já mám tu superzbraň už prakticky hotovou. Jenom ji nejsem schopen zaměřit na určitý cíl a energii vysílám do úhlu tak šedesát stupňů. Takže když přijede loď s touhle zbraní k pobřeží Spojených států, jediným výstřelem usmaží pobřeží v šířce desítek kilometrů, místo aby odtavila jedno konkrétní místo.“

„Dáváš mi alibi? Myslíš, že to mi jako omluva, že pomáhám nepřátelům, stačí? Že…“

„Jak chcete!“ vpadnul mu do řeči důstojník a cosi zařval na vyčkávající bojovníky. Ti odpověděli nadšeným výkřikem a vrhli se ke dveřím.

„Ne! Počkejte!“

Štěknutí v arabštině je zastavilo v otevřených dveřích.

„No, pane Norberte?“

„Když… budu spolupracovat, pustíte ženu a dceru?“

„Ale no tak… To přece nemyslíte vážně. Za pár hodin by po nás pátraly výzvědné služby celého světa. Ne, nepustíme, ale budou se mít jako na dovolené. Moře, pláž, a když si malá bude něco přát, něco rozumného – hru, knížku, tak jí to opatříme.  Ale žádný internet, žádný kontakt se světem.“

„Kde jsou? Chci je vidět.“

Arab zavrtěl hlavou: „Na jednom z mnoha ostrovů, stovky mil odtud. Každý večer s nimi můžete promluvit půl hodiny přes počítač.“

„A… až tu práci dokončím?“

Důstojník se rozzářil: „Pak nastane mír na celém světě a vy bude moct jít. Kamkoliv si řeknete.“

„Vidím, že ses rozhodl správně,“ usmíval se Harry. „Tohle je zbraň vítězů. Neporazitelná. Uvidíš, jak budeš rád, že stojíš na téhle straně.“

……………………

Ray si rychle sedl k notebooku. Obě holky na něj už čekaly. Jako každý večer.

„Nazdar Jenny,“ napřáhl ruku proti web kameře tak, aby jeho dlaň překryla větší část obrazovky. „Ahoj, Sue.“ Jeho holčička už na toto gesto čekala a přitiskla svou ručku přes tu jeho.

„Ahoj, tati.“

Tahle večerní setkání byl jediný jeho kontakt s rodinou za posledních skoro deset měsíců.

„Blížíme se k závěru. Mohlo by to vyjít do vánoc. Už brzy se uvidíme.“ Doufám, řekl si v duchu, že dodrží dohodu. Úkol, který řešil, nebyl principielně tak obtížný, Harry opravdu odvedl kus vědecké práce, jen kdyby ty částice neměly tak obrovskou energii.

Jenny si instinktivně přitáhla malou a políbila ji do vlasů. „Mám z toho strach.“

Ray přikývl. Měl také obavy, jejich věznitelé ho nechali, aby s ženou hovořil o čemkoliv, i o tom, co a pro koho dělá. Potřeboval o tom s někým mluvit, s někým blízkým, komu může věřit, ale zároveň se třásl strachy, že tím nad oběma podepsal rozsudek smrti.

„Sue,“ ukaž tátovi, co jsi namalovala.

A zatímco malá hrdě předváděla obrázek domu, ve kterém donedávna žila, cítil na sobě Ray pátravý pohled své ženy. Věděla, že jejich dva životy vyměnil za tisíce jiných, zabitých onou novou zbraní. Děsilo ji to. Možná víc než vlastní smrt.

„Rayi, co se děje?“

Nechtěl se o tom vůbec před svojí ženou zmiňovat, ale zná ho příliš dobře…

„Objevil jsem, odkud Harry bere ty částice.“

Jenny jen nadzvedla obočí a čekala.

„Ten generátor má spoustu komponent podobných jako to zařízení v CERNu. Harry prostě otvírá průchod a energii bere z druhé strany.“

„Takže hrozí druhý CERN?“ Jenny se zachvěla ramena.

„Tvrdí, že má generátor pod kontrolou, že je naprosto bezpečný. Nevím. A další věc, co nevím, je to, jak se pokaždé trefí do nitra hvězdy. On totiž otvírá průchod prakticky náhodně.  Nemůže se zaměřit na nějaké souřadnice. Nemůže! Ale přesto se vždycky trefí!“

„Je dál, než si myslíš, ale… nevěřím mu. Před CERNem taky říkal, že nic nehrozí.“ Jenny se naklonila ke kameře: „Vrať se nám co nejdřív. Těšíme se na tebe.“

Ray přikývl a v duchu si nadával, že nedokáže zalhat. Teď určitě bude plakat…

……………………

Ray konečně objímal Jenny i Sue. Týden před Štědrým dnem se konečně podařilo vyladit proud částic do tenkého paprsku. Arabský důstojník byl spokojen a vůbec nebránil Rayovi v odletu za ženou. Prý co slíbil, to splní. Může jít, kamkoliv chce. Dokonce mu poskytne vrtulník. Až tady Ray pochopil, že to byla lest. Vysadili ho na ostrově, kde věznili jeho ženu a dceru. Do vrtulníku místo něho nasedli jejich strážci a odletěli. Takže byli spolu a svobodní – na ostrůvku o několika kilometrech čtverečních, se zásobami jídla tak na deset dnů. Bez možnosti zavolat o pomoc, navíc na obzoru s hlídkovými loděmi, které odradí jakékoliv případné zvědavce.

Mohli tu zemřít hlady, ale Ray uklidňoval sebe i Jenny tím, že tu jsou kamery, kterými je sledují. Přece je nenechají zemřít. Minimálně Harry si musí být vědom, že se mu Rayovy znalosti ještě hodí. Spíš ho chtějí vystrašit, aby příště spolupracoval bez řečí a bez podmínek.

Tak z chaluh, kousků drátu a prkének sestavil cosi, co mělo vypadat jako vánoční stromeček, a společně sbírali barevné mušle jako dárky.

Na Štědrý den brzy ráno se ozval zvuk vrtulníku. Všichni tři sledovali, jak přistává. Z kabiny vyskočil Harry a vzápětí se vrtulník zase vznesl.

Ray mu vyšel vstříc, připraven se ho ironicky zeptat, jestli s nimi přiletěl strávit vánoce pod nazdobeným stromkem, ale když zahlédl jeho strhaný výraz tváře, jedovatou poznámku spolkl.

„Věříš v Boha, Rayi?“ zeptal se bez pozdravu Harry.

„Ne, a pokud vím, ty taky ne.“

Harry přikývl: „Ale teď bych si přál, aby Bůh existoval, aby …,“ podíval se nešťastně na přicházející Jenny a Sue. „Podvedli mě. Nevěděl jsem, že mají druhou skupinu, druhé pracoviště, druhé zařízení, že kopírují každý den všechny naše kroky…“

„Ty sis myslel, že se spokojí s jediným kusem… té zbraně?“

„Ano, bylo to v podmínkách naší dohody. Ty… jsi uhádl, co je tím zdrojem?“

„Otvíráš průchod do paralelního vesmíru, do centra nějaké hvězdy.“

„Částečně, opět jen částečně, stejně jako ta tvoje zpráva. Nikdo z vás neuhádl druhou polovinu. Já přece průchod otvírám zcela náhodně!“

„Tak, jak to… … …, proboha!“

„Pochopils? Ten paralelní vesmír je starý pouze pár tisíc let!“

„To ale…“ zděšeně vyhrkl Ray a zmlkl.

„Co to znamená?“ zeptala se Jenny.

„Ten vesmír ještě nestačil vychladnout… Ať ho Harry otevře, kde chce, vždy tam je plazma o vyšší teplotě, než jaká je uvnitř supernovy!“ odpověděl Ray.

„A to vysvětluje,“ doplnil ho Harry, „co se stalo v CERNu. Žádná automatika nedokázala tak rychle přechod zase zavřít. Měli jsme kliku, že to vůbec stihla, než se všechno vypařilo. To se mi ale podařilo zvládnout. Problém je jinde. Když se otevřou průchody dva, začnou spolu interagovat a hrozí, že se vytvoří něco jako prasklina mezi vesmíry. Trvalé propojení. Uhádneš, co se asi stane, když se spojí náš svět a tohle vesmírné děťátko?“

„Kdy… chtějí zaútočit?“

„Lodě se zbraněmi už vypluly před několika dny, dnes zaznělo ultimatum. Každou chvíli můžeme čekat střet s letectvem. Snažil jsem se je přesvědčit, že je nesmí použít najednou, ale nevěří mi. Myslí, že se je snažím podvést, že jsem zradil…“

„Jé smajlík!“ Sue se dívala k nebi. Všichni stočili zrak ke Slunci. Zakrýval ho ranní mlžný opar, ale na jeho tváři se objevil krvavě rudý oblouček opravdu připomínající smutného smajlíka. Až na to, že oblouček sílil a prodlužoval se. Za chvilku už přesahoval ze zlatého kotouče do modrého nebe a rychle se blížil k obzoru.

Ray uchopil Sue do náruče a druhou rukou objal Jenny. Neuměl se modlit, tak jen tiše šeptal: „Bože, jestli existuješ, prosím, zastav to…“

Vladimír Němec



 

Několik slov o:

Jako editor povídkové sekce si můžu trochu nadržovat – tudíž je toto moje již čtvrtá povídka. 🙂 A nejenom to. Je to poslední povídka vycházející jako “týdeník”.  Čtěte proto Změny v povídkové sekci (níže).

Dnešní povídka Vesmírné děťátko byla uveřejněná v internetovém e-zinu Lemurie.

Další povídky na Nevšedním světě: Signál posledního soudu ,   Supernova,   Šermířka

povídkový román: Žodačka Darja

e-book: …a člověk stvořil Boha

a moje editorská knižní prvotina – sbírka postapokalyptických povídek  Čas šelmy

 

Obr.: http://www.messagetoeagle.com/our-universe-could-be-part-of-a-soap-bubble-evidence-of-parallel-universes/


Změny v povídkové sekci

Vážení příznivci sci-fi a fantasy. Povídková sekce na Nevšedním světě začala fungovat  11.9. 2014. Bez dvou dní to jsou dva roky. Za tu dobu (105 týdnů) jste si mohli přečíst přesně stovku povídek (dvě byly dělené na části) od 61 autora. Z toho je patrné, že většina autorů přispěla dvěma pracemi. Více povídek (63) napsali muži a méně (37) ženy.

Celkově zaznamenala povídková sekce skoro 85 000 přečtení na Facebooku. K tomu připočtěme cca 1/3 tohoto počtu připadající na Google+, Twitter a vlastní Nevšední svět a jsme zhruba na 110 000 přečtení, což dělá v průměru přibližně 1 100 na povídku.

Bohužel počet autorů ochotných uveřejnit svoje díla na Nevšedním světě není neomezený. To nás nutí „zvolnit tempo“ a přejít od týdeníku na občasník.

Povídky se tedy budou na Nevšedním světě objevovat i nadále, ale jen nepravidelně, jak se nám je podaří zajistit.

Za povídkovou sekci Nevšedního světa

Vladimír  Němec