Zapovězeno rodem

Trojí zabouchání na dveře.

Nikoli nesmělé, skoro až zakřiknuté klepání některého ze Serzikových vzdálených sousedů, nikoli důrazné, přesto však opatrné bušení kupců, kteří okolo čas od času projížděli. Tato ruka byla pevná a jistá.

Není divu, že si vzal hospodář předtím, než otevřel, k ruce řádnou sukovici. Tady po konci světa čas od času chodívají dost divní lidé.

Cizinec si tmavohnědé vlasy svázal do praktického ohonu. Strohé, spíše nehezké rysy vrásčitého obličeje doplňoval neklidně těkající pohled. Cestovní oblečení dávno ztratilo lesk novoty – vlastně těžko hledat místo, kde jej jeho nositel dosud nestihl odřít. To šedý plášť vypadal o něco udržovaněji, přestože na něm ulpívaly kousíčky uschlého listí.

Nesl zbraň, samozřejmě. Jen blázen by cestoval bez ní, zvlášť v těchto časech. Tesák si přivázal na bytelnou tornu a nezapomněl ani na nůž u pasu. Jeho rukojeť zbarvilo dennodenní používání do černa.

„Mé jméno je Lombard,“ představil se. Jeho hlas neseděl k zanedbanému zevnějšku –  zněla z něj kultivovanost pohraničním krajům zcela cizí.

„Mně říkají Serzik Škarohlíd.“

„Je mi potěšením, Serziku,“ uklonil se lehounce. „Jsem mnich Sharlaethova řádu a jako takový tě prosím o přístřeší.“

Menší muž zaváhal.

To, že mu cizinec připadal důvěryhodný, vůbec nic neznamenalo. Byl větší a nejspíš taky mnohem silnější. Krom toho vypadal jako někdo, kdo se svými zbraněmi dovede zacházet. Kdežto hospodář sám musel myslet i na svou malou dcerku. Co kdyby se z neznámého vyklubal násilník nebo vyděrač?

Na druhou stranu, příchozí byl přece mnichem. Serzik jasně zahlédl přívěšek ve tvaru thoranu, symbolu víry v Bratrstvo soumraku. Mluvil učeně a jistě respektoval posvátný zákon, který upravoval vztahy mezi hostem a hostitelem. A je-li opravdu vzdělaným a bohabojným člověkem, možná by dokázal…

Škarohlíd se zcela neškarohlídsky usmál.

„Vítejte, Lombarde. Dnes večer s námi povečeříte.“

Zahlédl v očích cizince nevyřčenou otázku.

„Ach ano, moje dcera Nelja,“ pokýval hlavou: „vychovávám ji sám, co má žena zemřela. Bohové dejte její duši klidného spočinutí.“

***

Mnich usnul, jako když ho do vody hodí.

Serzik se mu pranic nedivil. Z toho mála, co kdy slyšel o mnišských řádech boha Sharlaetha věděl, že jsou věčnými tuláky, následujícími svého pána po jeho pozemských cestách. Větroplach, tak jej nazývali. Od něj odvozuje svůj původ známé pořekadlo: kam vítr, tam plášť. Škarohlíd ani na okamžik nezapochyboval, že jitro zastihne jeho hosta opět na cestě.

Možná by tomu tak i bylo, onen večer se ale měl stát bohatým na překvapení.

Začala to Nelja.

„Tatínku, můžu jít na chviličku do lesa?“

Pohladil ji po blonďaté hlavince: „Až zítra. Vždyť sluníčko už zapadá. Vidělas pana Lombarda? Ten je dospělý a už šel na kutě. A ty bys měla taky.“

„Ale tati!“ ošila se, on ji však přerušil.

„Ne,“ pohlédl jí pevně do očí a v jeho tváři problesklo něco jako jemný stín strachu. „Podíváš se tam zítra, dobrá?“

Neljina dětská tvářička odrážela hluboké zklamání, holčička ale nakonec poslušně pokývala hlavou.

***

Kradla se ztemnělou místností tiše jako myška. Co kdyby ji slyšel tatínek? Určitě by jí pověděl o bubácích, kteří ve tmě číhají na neposedné holčičky, kterým se nechce spinkat. Jindy by se možná i bála, ale dnes svítil měsíček. Venku bylo krásně vidět, takže se strašidlo nemělo kam schovat.

A ona dnes v lese zahlédla někoho, s kým se chtěla seznámit.

Stalo se to, když si k večeru hrála s kočkou na zahradě. Náhodou ji zahlédla. Byla to malá holčička, zrovna taková, jako ona sama. Jen vlásky měla černé, nebo tak alespoň vypadaly ve stínu stromů. Krčila se v lese za domem. Tatínkovi by stačilo jen pár jeho dlouhatánských kroků, aby se dostal k její skrýši pod nízkými větvemi, ale než tam doběhla ona, cizí holčička zmizela.

Potom ale přišel ten zvláštní pán a sluníčko začalo zapadat dřív, než všechno pořádně prozkoumala.

To by bylo krásné, kdyby si našla novou kamarádku! Jediná další děvčátka, která znala, bydlela celé lány světa daleko. Jezdili do světa s tatínkem jen málokdy, aby vyměnili to nebo ono, co zrovna potřebovali. Většinu času si musela vystačit sama. Maminku si už vůbec nepamatovala…

Tatínek na noc zavíral dveře na závoru. Ona si ale našla tajnou cestu ven: stačilo jen prolézt okýnkem a potom sešplhat po hromadě dřeva. A samozřejmě si nezavřít cestu zpátky. To by bylo ráno nadělení, kdyby ji našli schoulenou přede dveřmi!

Pomalu se blížila k lesu.

Najednou už jí nepřipadlo hledání cizí holčičky jako nejlepší nápad. Pod korunami stromů byla tma, tak hustá tma, že se v ní mohlo schovat celé stádo bubáků. A ty pokroucené kořeny, zlověstné stíny uschlých větví a ostré obrysy kapradin!

Přece se ale hned nevzdá!

Věděla, že ve tmě vidí mnohem lépe než tatínek. Vlastně mnohem lépe než kdokoli, koho kdy potkala.

Zaslechla tichý, vzdálený pláč.

To je určitě ta holčička, problesklo jí hlavou. Ztratila se v lese a teď se bojí, zrovna jako Nelja samotná. Copak ji tam může nechat? Vždyť by jí mohl nějaký bubák ublížit!

„Už jdu,“ zašeptala a rozběhla se.

Pláč sílil, jak se proplétala nočním lesem.

Nakonec ji našla, jak sedí na padlém kmeni obrostlém mechem. Ramínka se jí chvěla.

„Neplač!“ zavolala na ni Nelja.

Neznámá sebou trhla a otočila k ní. Oblečená byla jen v rozedraných cárech. Dlouhé, rovné vlasy jí padaly až skoro k patám. Velké oči, ve tmě úplně černé, hleděly z drobné dívčí tváře. Vypadala vyhuble.

Usmála se.

Odhalila malé, ostré zoubky.

***

„Ty mizero!“ vykřikl Serzik.

Lombard otevřel oči – jen aby zjistil, že hledí na ostří svého vlastního tesáku, které se mu vznášelo nebezpečně blízko obličeje.

„Co jsi provedl s mou dcerou, vandráku!“

Několikrát zamrkal.

„Tvou dcerou?“ vypravil ze sebe ospale.

„Nehraj si na nevinného!“ zařval hospodář. „Dveře jsem večer zavřel na závoru. Kdo jiný to mohl udělat?“

„Udělat co?“

„Nelja je pryč! A ty bys mi měl honem říct, kde ji najdu, jinak ti to tvý špinavý ostří proženu ledvinama!“

Lombard se už probral natolik, aby byl schopen logicky uvažovat.

„Prober se,“ řekl. „Copak bych tu byl a čekal, až mě zapíchneš, kdybych jí opravdu něco udělal?“

Serzik vyvalil oči. Z tohoto úhlu se na věc dosud nepodíval.

***

„Vylezla oknem a šla se podívat do lesa,“ povzdychl si Lombard: „přestože nechápu, jaký k tomu měla důvod.“

„To já zas vím moc dobře,“ zatvářil se hospodář utrápeně: „chtěla se tam podívat už večer.“

„Zkusím se po ní podívat.“

Ne, že by musel mnich chodit kdovíjak daleko. Serzik jej následoval, když společně prošli cestu, kterou se Nelja v noci ubírala. Zastavili se necelých dvě sta sáhů od roubeného stavení – u padlého stromu.

„To je stopa mé dcerušky,“ vyhrkl Škarohlíd, když uviděl otisk bosé nožky v blátě poblíž malého potůčku.

„Tam stopy končí,“ pronesl Lombard zachmuřeně. „Dále už jsou zručně zahlazeny. Ale není to stopa tvé dcery. Dobře jsem si prohlédl její otisky v měkké lesní půdě. Tahle noha je užší.“

„Myslíš si snad, že po nocích se lesy prochází víc malých děvčátek?“ uchechtl se Serzik, v němž začala pomalu klíčit hysterie.

„Ne,“ věnoval mu mnich soucitný pohled. „Myslím si, že tvoji dceru unesly jezinky.“

***

Třesoucí se hospodář se do ohmatané knihy doslova vpíjel očima.

„Máš náramné štěstí, že ji zrovna opatruji pro jednoho svého přítele,“ řekl Lombard. Hlas mu naplnila úcta: „Originál tohoto rukopisu pochází z let, která se nám ztrácejí v mlze věků. Toto je Bytostí pozemských zevrubné vypodobnění, pro které se mezi prostým lidem vžilo nazvání Bestiář.“

Otočil stránku.

„Toť, mnichu, to bude jistě jezinka!“ ukázal negramotný hospodář na jednu z iluminací.

„Ne, hospodáři Škarohlíde,“ potřásl Lombard vlasatou hřívou. „Vidíš, že nejde o malou dívenku. Všimni si závoje! Toto je dle deskripce pod vyobrazením tvor známý v běžné řeči jako rusalka. Je to nebezpečnější stvoření, má totiž moc nad nižšími tvory lesa.“

Nemohlo mu uniknout, že se při jeho slovech Serzik zatvářil, jako by právě viděl ducha.

„Zde máme jezinku, hospodáři,“ prolistoval několik stránek a nakonec zabodl prst mezi řádky. „Píše se zde, že jejím přirozeným biotopem jsou lesy a mokřady, jakož i porosty stromoví okolo velkých řek. Jezinka jest tvor mimořádně nebezpečný, neboť malá děvčátka unáší a působí škodu na domácí zvěři, neboť rdousí slepic a pije krev. Naopak polkne-li její vlastní krev lidské dítě ženského pohlaví, stane se samo jezinkou.“

„Milosrdný Tarvo!“ zvolal hospodář.

„Cítí-li se jezinka ohrožena, neváhá napadnout vetřelce s celým svým sesterstvem. To sdružuje až k půltuctu těchto tvorů, kteří vynikají rychlostí a přes svou zdánlivě křehkou náturu představují hrozbu pro osamělého poutníka. Žel netrpí averzí ni ke stříbru, ni k česneku, snese světlo slunce i dotek svatých předmětů. Mimořádná účinnost nožů vybroušených z jeleního parohu taktéž nikdy nebyla prokázána.“

„Co budeme dělat?“ Serzik se pod tlakem doslova sesypal. „Musíme mou holčičku zachránit.“

Lombard zaklapl knihu.

„Na tohle sám nestačíš. A ani já ne, když na to přijde. Pravidla pohostinnosti však velí, abych pomohl. Kde je tu nejbližší posádka?“

„Cesta trvá den a noc. To je moc dlouho!“

„Věř mi,“ pousmál se mnich, „že jsem zvyklý cestovat mnohem rychleji, než bys považoval za možné. Stihnu to do večera. V noci můžeme vyrazit a ráno možná opět sevřeš dcerku v náručí.“

Serzik se ošil. Představa, že bude muset čekat, se mu zjevně nezamlouvala.

„Mimochodem,“ zvedl se jeho host ze židle, „moc pěkné záclony.“

***

Než se vydal Lombard na cestu, důrazně hospodáře napomenul, aby se o nic nepokoušel na vlastní pěst. Teď byl pryč a zdálo se, že jeho varování bylo zbytečné. Škarohlíd jen tak seděl a hleděl do prázdna. V rukou křečovitě svíral kus jakési látky, hnětl jej v prstech a na čele mu perlil pot. Chvěl se.

***

„Popravdě, doufal jsem, že kapitán pošle rovnou celou jednotku. Jistě se neurazíte…“

Seržant Blažek mu byl od pohledu sympatický. Ramenatý muž střední postavy se honosil huňatým knírem a ve své kožené zbroji působil, ač naprosto nenuceně, autoritativním dojmem. Zdálo se, že má dokonce i smysl pro humor.

„Kdyby to bylo na mě,“ pokrčil rameny. „Ale nedávno nám vyměnili velení a novýho šéfa k nám uklidili z jihu. Serzika samotného ani nezná, i když to není mezi vojáky tak vzácné. Je to podivínský patron, pan Škarohlíd. A kapitán navíc pořád jenom nadává, jak je to tady strašně provinční a co se týče potvor ve zdejších lesích, tvrdí o sobě, že je skeptik,“ odfrkl si.

„No, mohli jsme dopadnout hůř. Dovolil nám vzít si nějaké zbraně.“

„Svatá pravda. Jak tohle všecko nese samotnej Serzik?“

Lombard si protáhl prsty. „Inu, nadšený není, to mi věř. Skoro ho porazila iluminace rusalky, a když jsem mu přečetl, co se v mé knize píše o jezinkách, změnil odstín dozelena. Tedy ne, že bych se v jeho situaci zachoval jinak. Víš, je tu něco, o čem jsem se mu nezmínil.“

„Povídej,“ pobídl jej Blažek. Tvář se mu stáhla do zachmuřené grimasy.

„Když jezinky uchvátí malou holku, obvykle s její přeměnou nečekají.“

„Takže pokud Nelju najdem, bude –“

Lombard mu pohlédl přímo do očí: „Bude mrtvá, Blažku. Nenech se zmást zdánlivou nevinností. Jezinky už nejsou lidé. Pokud neudeříš jako první, ona váhat nebude.“

„Co řekneme chudákovi Serzikovi?“

„Zatím nic. Nechci, aby si z rozčilení sáhl na život. Vypadal, že k tomu vůbec nemá daleko. Krom toho máme pořád ještě malou naději.“

***

„Serziku, ty s námi dnes v noci do lesa nepůjdeš,“ řekl Blažek Škarohlídovi.

„Cože? Zbláznil ses? Vždyť je to má dcera! Co bys dělal, kdyby ti kluka unesla některá z těch potvor? Samozřejmě půjdu s vámi!“ rozčílil se hospodář.

„Ne, seržant má pravdu,“ vmísil se do rozhovoru Lombard. „Umíš snad bojovat, Serziku? Jen bys nám překážel. Museli bychom tě chránit. Jezinky možná vypadají, jako malé holčičky, ale jsou zatraceně rychlé a mají ostré zuby. A taky drápy, žádné roztomilé dětské nehtíky. Toužíš po pořádné jizvě? Tu si můžeš pořídit i při vaření nebo sekání dřeva, nás s toho ale vynechej.“

Nečekal na hospodářovu odpověď a otočil se k seržantovi.

„Co to máš, u samého Sharlaetha, na sobě?!“

„Hauberk,“ pochlubil se Blažek. „Jeden ze dvou, který ve zbrojnici máme. Zatraceně dobrá zbroj. Neznám zubiska, který by prokously festovní brnění.“

„Zubiska nezubiska, mohl sis taky navléct rovnou trpasličí kyrys,“ ušklíbl se Lombard. „Přilbu k tomu beztak nemáš, co? Před škrábanci a kousanci tě ochrání lehčí zbroj stejně spolehlivě, ale všechny kroužky nebudou k ničemu, když ti jezinka roztrhne hrdlo. Potřebuješ se hýbat co nejrychleji, to mi věř. Takže to koukej shodit.“

„A meč?“

„Nejdůležitější je zachovat si odstup. Vezmi si třeba támhletu sudlici. Bude-li prostor pro rozmach, rozkrájí tu potvoru jedna dvě. Ty jsi proti žádné lesní havěti ještě nebojoval?“

„Ty snad ano?“

„Nevěřil bys, co všechno potká osamělý poutník, když sem tam nahlédne pod kámen. Já si vezmu kančí kopí. Když se tahle hračka zabodne do země, zrovna když na ni někdo naběhne…“

„Podrobností mě ušetři, děkuji pěkně,“ otřásl se Blažek. „Jsem voják, ne řezník. Ty nemáš žádné výčitky svědomí z toho, že se právě chystáme povraždit skupinku roztomilých holčiček?“

„Když to budeš vnímat takhle, při samotném vraždění roztomilých holčiček ti to dvakrát nepomůže,“ ušklíbl se Lombard. „Jak už jsem říkal, nejsou to lidé. Psychologicky ani fyziologicky.“

„Fyzico?“ zamrkal seržant.

„Zkrátka, jezinka nemyslí jako člověk a ani tak nevypadá. Myslím – zvenčí i zevnitř. Když ji jeden z mých kolegů kdysi pitval…“

„Co? On se opovážil otevřít tělo živého tvora?“ vyvalil oči Blažek, kterému se náhle rozšířily obzory o další a další úrovně dekadence.

„Technicky vzato, byla v tu chvíli již v pokročilém stádiu mrtvosti,“ podotkl Lombard. „Leč všemožné vaky, které vyplňují lidské tělo, měla notně zpřeházeny. Některé dokonce zcela chyběly, jiné naopak přebývaly. Krev jezinky tedy pravděpodobně způsobuje částečnou metamorfózu.“

„Jestli má to slovo značit nějakou nadávku, pak úplně souhlasím,“ zabručel Blažek a začal si svlékat svůj hauberk.

Mnich mezitím vyšel na zahradu, přelétl pohledem obzor, za který se zrovna sklánělo slunce, a poklekl k modlitbě.

„…proti blesku záři obrys,

takový tys, pane dobrý,

skrze bědu, skrze strasti,

přenášíš nás přes propasti.

Ni v den míru neznáš klidu,

šeptem mluvíš k svému lidu,

jednou tam, pak později jinde,

zvěstuješ, že hrom zas přijde.

Takový jsi, Sharlaethe,

sklízíš bouře námi seté,

kráčíš sám, jak smrt jsi tichý,

mstíš se zhoubou za pletichy.“

Slunce zapadlo a jeho oči přivykly šeru. Uvědomil si, že klečí vedle studny a po levici má cosi, co až podezřele připomínalo hrob. Vzpomněl si, co mu pověděl Serzik o své manželce a zamyšleně prohrábl prsty hlínu. Promnul ji v dlani.

„Půjdeme?“ skříply dveře a z domu vyšel Blažek.

Lombard se opřel o konstrukci studny a zvedl se na nohy. Přesvědčil se, že mu tesák pevně visí na opasku a hmátl po odloženém kopí. Rudý obzor začal fialovět, za chvíli padne tma.

„Heleď, jak je vlastně najdeme?“ zeptal se seržant, zatímco kráčeli k lesu.

„Jako většina jim podobných tvorů, jezinky loví obvykle v noci. Čerstvou krev ucítí na míle daleko.“

„Chceš snad jednoho z nás podříznout?“

„To rozhodně ne,“ usmál se Lombard a zahnul k Serzikovu kurníku. „Pro tento účel si vypůjčíme jednu z hospodářových slepic.“

„Jako strážce pořádku nemohu něco takového schválit,“ bručel seržant, když mnich lovil mezi spící drůbeží. Pevně sevřel nebohému kurovi zobák a opatrně jej vytáhl ven. Pták se samozřejmě vzpouzel, ale nebylo mu to nic platné.

„Nepovídej. Ještě rád bys ji zrekvíroval, kdyby na posádku přišel hlad.“

„To je něco jiného.“

„Samozřejmě. Jen ne z hospodářova úhlu pohledu,“ řekl Lombard, přivazuje slepici ke spoutaným nohám jakýsi malý měch.

„A tohle je co?“

„Jezinky nás musí dovést do své skrýše. Bez trochy téhle vodičky bychom je nikdy nemohli sledovat nepozorovaně.“

„To je kouzelná voda?“

„Najednou jdi v obecně známých pověrách až podezřele erudovaný,“ užil si Lombard další dávku Blažkových konsternovaných pohledů. „Tohle je roztok, vytvořený lučbou. Je-li vystaven působení vody, byť i té, jež je obsažena ve vzduchu, projeví se po chvíli luminiscencí. Zkrátka, bude ve tmě svítit. Udělám do měchu malou dírku a až si budou jezinky svou kořist odnášet, půjdeme v diskrétní vzdálenosti za nimi. Nemyslím, že by se nějak podrobněji zabývaly tím, co ponesou.“

Došli do lesa.

„Tak, teď uděláme dírku do měchu a dírku do slepice. Ani nevím, čeho je mi líto víc. Slepička je pěkná, měch zase pěkně mastný.“

Skryli se v bezpečné vzdálenosti a střídali se v pozorování terénu. Blažek po chvíli začal dřímat, takže do něj Lombard musel několikrát tvrdě dloubnout. Měsíc stoupal po obloze a stíny větví a listoví vytvářely na zemi chaotické útvary. Hvozd šuměl pod občasnými nápory větru a mnich se snažil odhadnout, kolik kapaliny v měchu ještě zbývá. Kolem mrtvé slepice se rozlila světélkující kaluž, jak se krev promísila s umělou tekutinou.

A pak tam byly.

Zpozoroval sotva stín pohybu, ale slepice byla pryč. Jen mihnutí dlouhých černých vlasů proti stejné černotě stromů, natáhl se tenký pařátek.

Otočil se na podřimujícího Blažka, ale rozhodl se, že ho ještě chvíli nechá spát. Museli dát jezinkám dostatečný náskok, aby si nevšimly, že jsou sledovány. Chvíli také trvalo, než začala tekutina odkapávající z měchu světélkovat.

Po chvíli se oba muži, nyní již naprosto bdělí, vydali po jejích stopách. Fialově pableskující krůpěje je vedly strašidelným nitrem lesa, skákaly přes kamení i kmeny padlých stromů, mizely v říčkách a zase se objevovaly, když vodní tok Blažek a Lombard přebrodili. Minula půlnoc a oni dospěli skoro až k patě blízkého pohoří. Už nemohli být daleko. Zpomalili svůj postup a začali se obezřetně rozhlížet.

„Už nejsou tak časté. Myslím, ty kapičky. Musí docházet,“ zašeptal Blažek.

„Podívej!“

Lombard ukázal na jemnou záři za skupinou stromů.

„Tady je celá kaluž.“

A opravdu. Oba muži došli až k místu, kde se mezi jehličím třpytila fialově zářící kapalina v jediné drobné skvrně.

„Měch se nejspíš rozerval o nějakou ostrou větev,“ napadlo seržanta.

„Hloupost. Potom bychom viděli spoustu drobných kapiček okolo,“ namítl mnich. Něco ho napadlo – ale příliš pozdě.

Kap!

Oba muži sebou trhli, když do loužičky přistála další zářící kapka.

Vzhlédli.

„Pozor!“ vykřikl Lombard, když zahlédl proti tmavomodrému nebi černý stín.

Zapřel kančí kopí.

Ratiště sebou škublo, když cosi těžkého narazilo na ostrou čepel. Krev zkropila mnichovu tvář a zbraň mu v rukou náhle ztěžkla – jezinka nestihla včas změnit směr skoku a skončila nabodnutá na špici.

To Blažek měl méně štěstí. Drobná bytost mu přistála přímo za krkem.

Nohy obemknula seržantovu mohutně stavěnou šíji a sápala se po jeho hrdle.

Nehledě na další stíny, které se jako veverky blížily zpod korun blízkých stromů, odhodil Lombard kopí. Jeho vyprošťování by zabralo drahocenný čas, který oběma mužům scházel. Tasil tesák a vrhl se druhovi na pomoc.

Černé vlasy zavířily a jezinka zasyčela jako podrážděná kočka – nehodlala však riskovat zásah ostrou ocelí, takže se skokem dostala z mnichova dosahu.

Blažek byl volný; nadhodil si v rukách sudlici.

„Jen pojďte, bestie z lesa,“ zašeptal.

Nezklamaly ho.

Byly čtyři, tiché jako letní vánek, ale smrtící víc než sama bouře. Nepřirozeně, nelidsky hbité protančily pod svištící čepelí Blažkovy zbraně a vrhly se do útoku tak zuřivě, jakoby měly vzteklinu.

Lombard první z nich udeřil z boku hruškou své zbraně do hlavy – to mu už ale druhá zatínala ostré spáry do kožené vesty u ramene. Pokusil se jí zbavit rozmáchlým sekem, ale znovu podcenil pohyblivost rozzuřených stvoření.

Seržant se mezitím kryl ratištěm. Pevné dřevo by odolalo i těžké ráně mečem, jezinka se však pokusila využit zbraně jako opěrného bodu k dalšímu skoku. Ani to se jí však nepovedlo, Blažek byl zkušený harcovník. Napnul svaly a švihl s útočícím tvorem o mohutný kmen stromu.

Zapraštělo to.

Mnich mezitím bojoval o holý život. Jezinky využily každé terénní nerovnosti pro odraz k dalšímu krkolomnému skoku. Zdálo se jen otázkou času, kdy jej jedna z nich zaměstná natolik, aby poskytla druhé čas na smrtící útok. Tesák mu mnohokrát dobře posloužil, ale Lombard je přeci jenom člověk a tohle tempo už dlouho nevydrží.

Blažek si to dobře uvědomoval, ale poslední protivnice jej držela v šachu. Lehkost, s jakou voják její družce přelomil vaz, na ni neudělala žádný dojem. Snad byla jen ještě obezřetnější. A o to nebezpečnější.

Seržant sprostě zaklel.

„Pořádně se rozmáchni!“ vykřikl Lombard mezi dvěma seky.

„Cože?“

„Pořádně se rozmáchni!“

Blažek si nadhodil sudlici v rukou a švihl jí okolo sebe, jakoby kreslil jakýsi ochranný kruh.

Mnich se protočil pod svištícími spáry první z útočících jezinek a vší silou vykopl. Jeho těžká, dlouhým putováním prověřená bota udeřila do útlého těla druhé útočnice jako kladivo.

A poslala ji vstříc čepeli sudlice.

Za normálních okolností by se snadno vyhnula, ale kop ji vyvedl z rovnováhy.

Zbývající jezinky zaváhaly.

Zadýchaný Blažek sevřel sudlici pevněji v rukou; Lombard protočil rukojeť tesáku v prstech. Pustí se protivnice do beznadějného boje?

Ta bližší zvedla hlavu a zasyčela. Takhle zblízka už takřka nepřipomínala lidskou dívku. Rysy obličeje byly příliš cizí, ostře řezané a odhalovaly ostré zuby za nevinnými rtíky. A pak spáry, dlouhé a připomínající pařát orla nebo sokola. Černé vlasy lámaly obrys jejich postav proti stínům – skutečné dcery lesa.

Zaútočily.

***

„Hrome, skoro nás dostaly,“ sesunul se Blažek vedle poražených bytostí.

Zatímco si ošetřoval drobné škrábance, Lombard prohledal okolí a nakonec našel Serzikovu dceru Nelju. Na okamžik se polekal, že je mrtvá, ale dýchala. Mělce, přesto však pravidelně.

„Co to je? Změní se v jednu z nich?“ zeptal se seržant.

„Ne. Měli jsme více štěstí, než rozumu. Omámily ji bahenními plyny. Bude spát ještě několik hodin, možná celý den, ale potom bude v pořádku.“

„Proč? Vždyť měly dostatek času?“

Lombard zavrtěl hlavou. Ve skutečnosti měl svou teorii, ale ta prozatím musela počkat.

„Milosrdný Tarvo, co jsme to udělali?“ zasténal seržant, když se rozhlédl po okolí.

„Nedělej to.“

„Nedělej co?“

„Nepřemýšlej nad nimi, jako by to byly lidské bytosti.“

„Ty opravdu věříš, že v nich nezůstal nic z toho, čím kdysi bývaly? Opravdu si myslíš, že jsou to jen krvežízniví lesní démoni?“

„Poslouchej mě,“ Lombard si k němu dřepl. „Znal jsem lidi, kteří zešíleli, když museli zabít přeměněnce nebo člověka ovládnutého šílenstvím Hvozdu. Tak či onak, ty jezinky jsou mrtvé. Unesly Nalju a my jsme je zabili. Už jim nijak nepomůžeš a sobě taky ne, když se tím budeš trápit. Pojď, vrátíme se k Serzikovi. Musí být strachy bez sebe.“

Vstal.

„Nikdy z toho všeho nemíváš noční můry, mnichu?“

Otočil se a jeho výraz ani tón hlasu neprozrazovali žádné emoce, když odpověděl.

„Nemám žádné sny.“

***

Světla domu už byla na dohled. Lombard nesl zbraně a Blažek bezvládnou Nelju. Blížil se úsvit a únavou jim oběma těžkla víčka. Zvlášť seržant, navyklý vstávat ještě za šera, se po dlouhém dni a probdělé noci cítil, jakoby mu tisíc skřítků produpalo hlavou a zanechalo ji prázdnou, bolavou a zbavenou vědomí.

Za oknem se mihnula hospodářova postava.

Chvíli sledovala příchozí a pak jim zmizela z očí. Vzápětí se od temné siluety stavení oddělil stín Serzika. Kamsi utíkal, ale nikoli k přicházejícím mužům, ale přímo na opačnou stranu.

„Sharlaethe,“ zašeptal mnich a pustil zbraně.

To Blažka probralo: „Co – co se děje?“

„Cožpak to nechápeš? Myslí si, že neseme Nelju… mrtvou! Nemůže tušit, co se stalo. Musíme ho zastavit, než si ublíží,“ křikl na něj Lombard. „Vezmi děvče do domu a zůstaň tam. Já ho zkusím chytit, dokud je čas!“

Dal se do běhu. Únava způsobila, že měl nohy těžké jako olovo a modřiny a škrábance, které utržil v boji, se též bolestivě připomínaly. Škarohlíd navíc znal okolí svého sídla a měl pořádný náskok. Mnich začal propadat zoufalství. Větvička jej švihla přes tvář, když se vnořil zpět do lesa a nechal prázdné stavení za sebou.

Následoval úzkou cestičku vyšlapanou zvěří doufaje, že hospodář někde v nepřehledném porostu nezměnil směr. Zakopl o kámen a jen tak tak se udržel na nohou.

Les se znenadání rozestoupil a odhalil srázy propasti, na jejímž dně se klikatila říčka. Serzik Škarohlíd stál na samém jejím okraji a chvěl se.

„Stůj!“ vzkřikl Lombard s veškerou autoritou, jíž byl schopen.

„Proč?“ zeptal se: „Proč, když je moje dcera mrtvá?“

„Tvá dcera žije,“ řekl mnich, pomalu kráčeje k hospodáři. „Nadýchala se bahenních plynů. Bude v pořádku.“

Znenadání stál vedle Serzika. Ten sebou trhl.

„Anebo skoč. A ukonči to.“

„O čem to mluvíš, mnichu?“ vypravil ze sebe pobledlý Škarohlíd.

„Kde je ta rusalka?“

„Cože?“

„Myslíš si, že jsem hlupák?“ vykřikl Lombard. „Kdo vykope své ženě hrob vedle studny? Chtěl sis otrávit vodu? Nebo na tom prostě nezáleželo, protože v něm nikdo není pochován?“

Hospodář sebou škubl, ale neřekl nic.

Chvíli tam jen tak stáli na okraji srázu.

„Divil jsem se, že si pleteš jezinky s rusalkami a nevyznáš se v pověrách, přestože se šíří těmito kraji jako nakažlivá nemoc,“ ušklíbl se mnich. „Ale ty jsi jenom chtěl vědět, co všechno si dokážu vyvodit. Tvé tajemství nesmělo být odhaleno. Nuže, stalo se.“

„Jak?“ vykoktal Serzik.

„Tvá dcera má půlku krve rusalky,“ řekl Lombard. „Není divu, že ji jezinky nedokázaly přeměnit. Nemohly a ani to neměly dovoleno. Chápu, že jsi byl osamělý, tady, na samé hranici světa, ale spustit se s jednou z nich… víš, co tě čeká, pokud se to dozví seržant Blažek? Co hůř, co čeká tvoji dceru?“

Pod Škarohlídem se div nepodlomila kolena.

„Váš svazek se rozpadl a ty sis nechal dítě. Ona ale ovládla skupinu jezinek a zařídila únos. Nebály se ani smrti, takovou mocí je dokázala spoutat! Posílala je k tvému domu, dokud to nevyšlo. Ale tvorové lesa nepřemýšlí tak jako ty, nebo já. Rodinná pouta pro ně nic neznamenají.“

Tasil tesák a přitiskl jej Serzikovi na záda.

„Nepřišla si pro dceru,“ řekl tiše. „Ukradl jsi jí její závoj. Chtěl ses jí pomstít, protože to ona od tebe odešla? Viděl jsem, jak ses tvářil, když jsem ti ukázal Bestiář. A taky vím, co jsem ti neřekl.“

Sáhl hospodáři do kapsy a vytáhl z ní kus jemné, průsvitné látky.

„Ona bez něj umírá, ty ubožáku,“ vmetl mu do tváře. „A ty jsi stejně nedokázal odložit svou ješitnost. Ohrozil jsi i nás, jen abys nemusel své tajemství prozradit. Má víra mi přikazuje zabít tě za to.“

Serzik se už třásl jako osika.

„Toho už ale bylo dost,“ řekl Lombard. „Vrátíš se ke své dceři. Měla by vyrůstat někde blíž lidem. Oba odsud odejdete.“

„Proč?“

„Ty vůbec nevíš, cos udělal, že ne? Ona ovládne i hejkaly, když bude potřebovat. Veškerou verbež, co se jen v lesích skrývá. Doteď jsi byl mrzký zloděj, ale díky nám jsi vrah. Nepřítel lesa. Ona si svůj závoj vezme násilím, když jí nedáš jinou možnost. A věř mi, že už je velmi zoufalá, když se pokusila unést tvou dceru.“

„Co mám dělat?“

„Vyčkej deštivého dne. Pak nechej šátek na prahu svého domu a odejdi tak daleko, jak jen budeš moci. A pak se modli ke každému bohu, kterého znáš, aby déšť zahladil všechny stopy.“

„Ale… co když do té doby zaútočí?“

„Schovejte se u posádky,“ pokrčil rameny Lombard. „Řekněte veliteli, že se bojíte odvety za zabité jezinky. Ukaž mu mrtvá těla, pokud se pro ně do lesa odvážíš. Blažek všechno dosvědčí. Buď jak buď, je to sotva moje starost. Vyzvednu si bestiář a už mě v tomhle kraji víckrát neuvidíš. S hněvem rusalky není radno si zahrávat.

A ještě něco. Záclony, které vyrobila vlastníma rukama, spal, nebo je nech v domě. Neber si je s sebou, pokud nechceš, aby si tě znovu našla.“

Pak odešel a zanechal Serzika o samotě.

Teprve po chvíli si Škarohlíd všiml rusalčina závoje, který mu mnich při odchodu vložil do ruky.

***

Blížil se večer, večer, kdy lesní tvorové opouštějí své brlohy, svá hřadoviště, svá doupata, večer, kdy se vydávají na lov. Nelja seděla doma, byla dosud slabá a unavená. A hospodář ryl do dřeva znaky. Začal se severní stěnou domu, obrácenou k lesu, odkud přišly jezinky. Teď ale bude potřeba zajistit ještě tu západní – je přece také naproti hvozdu.

Písmena z listu, který vytrhl z Lombardovy knihy, už když mnich odešel pro Blažka k posádce, vypotřeboval do posledního. Z doslechu dobře věděl o moci kouzelných run, a když je při listování zahlédl, neodolal a celou stránku opatrně vyškubl.

***

Knihu Bytostí pozemských zevrubné vypodobnění sepsal velký učenec a filosof Konrád z Montharu. Celý život věnoval didaktice, tedy umění dokázat, aby lidé pochopili. V tomto stylu koncipoval i všechny své knihy: uváděl příklady konání a poté příklady konání opačného. Zkoumal teze a po nich antiteze. Konrád z Montharu byl moudrý člověk.

Serzik Škarohlíd nebyl moudrý člověk.

Konrád z Montharu napsal do své knihy úryvek ze starého jazyka a pod něj připojil vždy úryvek opačný, přesně v duchu svých zásad.

Zatímco tedy zdi od lesa odvrácené skutečně nesly runy odpuzení, ochrany a posvěcení, na ty ke Hvozdu přivrácené už první úryvek nevystačil.

Přijďte a trhejte, volaly namísto toho.

Přijďte a palte.

Přineste utrpení.

 Aleš „Jeremiáš“ Šumpík



Několik slov o:

Autor studuje historii a filosofii na Univerzitě Palackého v Olomouci. V roce 2012 získal se svým soutěžním debutem Vrcholek 3. místo v soutěži Vidoucí. Během roku 2016 pravděpodobně vyjde v rámci edice Fascinace jeho povídka Modlitba za smrt, zasazená už do fiktivního světa Anekronu, který autor dále buduje a rozšiřuje. Jeho záliba v temné fantasy nelimituje četné exkurzy do dalších subžánrů, nevyhýbá se ani cvičnému sepisování fanfikcí.

Na Nevšedním světě jsme si již mohli přečíst jeho povídku Věčný hlad.

 

Obr.: http://www.carnivalfigures.com/the_hunchback_and_the_ladybird/image_gallery/pg1.htm