Život by mohl existovat i v atmosféře hnědých trpaslíků, propočítali vědci

http://wallpapershome.com/space/space-fire-planet-exoplanet-planet-space-stars-11472.html

Wallpaper

Jak je to s otázkou života a vesmíru v něm? Není to 42, jak se praví ve Stopařově průvodci po galaxii. Je to mnohem zajímavější.

Co je svět světem, uvažují lidé, zdali někdy potkáme jiné bytosti podobné nám. Nikoho jsme ovšem zatím nenašli. V posledním půlstoletí nám proto fantazie vědy i světů sci-fi vykreslila celou řadu mimozemšťanů, kteří žijí na zcela jiné bázi a principu než pozemské formy života.

Nyní jednu z těchto možností podpořila i skotská studie, podle níž je teoreticky možné, aby život mohl existovat i v atmosféře hnědých trpaslíků, tedy miniaturních těles, jež neuspěly v kariéře hvězdy. Čím více toho ale o vesmíru víme, tím děsivější je ticho, jež k nám z něj odevšad přichází.

Život v atmosféře pseudohvězd

Hnědí trpaslíci jsou věru nešťastné astronomické objekty – na jednu stranu jsou větší než typičtí plynní obři, tedy planety jako je Jupiter, než aby bylo možné je považovat za planety. Na stranu druhou však stále nejsou dostatečně hmotné, aby podporovaly vznik termojaderné reakce s výjimkou slučování deuteria – takže nesvítí, vydávají jenom málo energie a v nekonečné prázdnotě vesmíru je velmi snadné je přehlédnout. První hnědý trpaslík byl ostatně objeven teprve v roce 1995. Přesto prý existuje jistá naděje, že v atmosféře těchto těles by mohl existovat život.

Myslí si to alespoň teoretický práce dvojice výzkumníků Jacka Yatese a Joshui Sokola z University of Edinburgh, která propočítala přesné podmínky svrchní atmosféry průměrného hnědého trpaslíka WISE 0855-0714 vzdáleného jen 7 světelných let od Země tak, jak si je jenom můžeme z pozorování na dálku představit. Výsledky jsou pozoruhodné: horní regiony atmosféry by měly disponovat přibližně stejnou teplotou a tlakem jako povrch Země – lze si tedy představit, že by zde mohly existovat i podobné uhlíkové formy života!

Biochemická podstata života

Neméně významné jako atmosférické podmínky je však i biochemické složení. Podle Yatese a Sokola však klíčové sloučeniny i zde najdeme. Minulá pozorování prý odhalila přítomnost uhlíku, vodíku, kyslíku i dusíku. Hypotetický život by pak mohl využívat teplotních rozdílů mezi jednotlivými teplejšími a chladnějšími proudy atmosféry, jenom by si kvůli absenci světla neužíval mnoho světelného záření. Fotosyntéza by pro něj byla cizí. Na druhou stranu, jenom dva měsíce nazpět přišla studie doktora Dimitra Atri z Blue Marble Space Institute of Science ze Seattlu s možností, že dostatečně jednoduché formy života by mohly získávat energii z kosmického záření či naopak vnitřní radiace planet (či hvězd) podobně jako tak činí pozemská bakterie Desulforudis audaxviator.

Nejde o zase tak novou představu, s podobnými formami života v minulosti přišel i americký vědec a popularizátor Carl Sagan (ač v jeho představě šlo o bytosti žijící v atmosféře Jupiteru) a celá paleta autorů sci-fi včetně Arthura C. Clarkea. Tak trochu podobně ostatně žijí i některé organismy na Zemi, například plankton. Drobné formy života se nechají nadnášet vodními víry a pevná půda pod “nohama” je pro ně stejně cizí, jako nám vidina života poletujícího.

Je možná vesmírná evoluce?

Otázkou, jíž bez mezihvězdných cest však zatím nemůžeme vyřešit, je potenciální evoluce daného života v atmosféře hnědých trpaslíků. Stávající dominantní teorie vzniku života na Zemi totiž mluví o tom, že se první živé baterie zrodily v podmořských alkalických geotermálních průduších, kde měly jak dostatečnou koncentraci živin, tak i podmínky přirozeného slučování anorganických sloučenin do procesů podobného životu. U průduchů například vlivem rozdílů teplot dochází na vznik miniaturních vodních vírů, jež v sobě nesou shluky chemických látek – nějak takhle možná vznikla DNA. Problém je, že bez pevné půdy pod nohama si nedovedeme představit podobný vznik života u cizího tělesa. Možná nám však jenom chybí představivost.

Všechny domény života

Čím více toho o kosmu zjišťujeme, tím více se ukazuje, že planety jako Země jsou možná relativně výjimečné, ale to neznamená, že totéž platí i pro život. Jenom v posledním roce jsme objevili či odtušili celou řadu podpovrchových oceánů a jezer existujících i v naší sluneční soustavě. Měsíce Saturnu a Jupitera, ale i Pluto nebo trpasličí planeta Ceres, zřejmě disponují nebo v minulosti disponovaly touto podpovrchovou tekoucí vodou, možná dokonce větším množstvím, než jaké najdeme na Zemi. Před pár měsíci rovněž vyšla studie, jež si myslí, že velkou škálu světů podporujících tekutou vodu najdeme u červených trpaslíků, jiných menších hvězd. Pro velkou míru radiace přicházející z hvězdy tu možná nemáme čekat život, za jisté konstelace by však měl být možný.

Fakt, že život vzniknout může, neznamená, že vznikne

O to překvapivější je potom uvědomění si, že jsme za půlstoletí kosmonautiky a několik staletí astronomie přesvědčivě nedetekovali byť jen jednu jedinou další civilizaci. Tzv. Fermiho paradox mezi velikostí vesmíru a tichem, které z něj k nám přichází, je tak rok od roku tajemnější. Vysvětlení absence civilizací může být několik – podmínky pro vznik života ještě nemusejí garantovat, že život skutečně vznikne. Velká část podpovrchových oceánů například může sice disponovat tekoucí vodou, ale i velkou slanost tekutiny, která život hubí. Není ani zaručené, že jednobuněčné organismy musejí nutně přeskočit do mnohobuněčných shluků, ani že komplexní život získá inteligenci podobnou té lidské. Pro organismy žijící čistě na na vodních světech by například koncept šiřitelného ohně (mimo termální průduchy) a vyšší teploty spalování byl zřejmě něčím zcela cizokrajným – jenže bez této technologie si nelze představit průmyslovou civilizaci či lety do vesmíru.

Sci-fi scénáře

Po boku těchto možností se samozřejmě nabízejí i další spekulace, podle nichž může inteligentní civilizace někdo nebo něco záměrně hubit, popřípadě, že se tyto hubí v jisté fázi vývoje samy – třeba skrze jadernou válku či revoluci robotů. Ještě globálnějším náhledem je pak možnost, že vesmír je sám o sobě fundamentálně nevhodné místo pro život, a civilizace jsou periodicky hubeny přirozenými galaktickými projevy jako záblesky záření gama. Vůči takovým situacím jsme i my zhruba stejně odolní jako mraveniště proti asteroidu.

Tak či onak, největším paradoxem moderní astronomie pořád zůstává skutečnost, že čím více toho víme o vesmíru, tím unikátnější se nám jeví naše vlastní pozemská domovina.

Text: Ladislav Loukota pro Prima Zoom