Zpěv nekonečna

Jana Dvořáčková

Když nás raketoplán pravidelné linky Pás-Mars vyplivl na astroportu v Hellas, oddechl jsem si. Další půlroční směna v těžební kolonii byla ta tam. A půlrok volna přede mnou.

Na Marsu jsem se před pětadvaceti lety narodil, ale rodiče byli ze Země, odkud odešli, když přišli o práci. Oni a milion dalších. Mars byl v té době pro uprchlíky docela fajn místem, tedy dokud jich nebylo tolik, že jejich počet a životní nároky začaly ohrožovat domorodce. Ti se bránili, pochopitelně. Uprchlíci dostali své tábory a přidělený počet metrů čtverečních. Byl jsem kluk, a co si pamatuji, nevedlo se nám zase tak špatně. Tady v Hellas to bylo fajn vždycky, dokud sem nezavítali zástupci těžební společnosti, která na Zemi dodávala suroviny, a mezi uprchlíky nerozšířili fámu o tom, že kdo pro ně půjde makat, bude mít šanci na takový výdělek, který by mohl zajistit i dům mimo tábor. Sen každého pozemšťana, ale snad úplně nejvíc, sen mojí mámy. To mi bylo osm.

Táta se toho chytil. Tu noc se rodiče strašně pohádali, pak se pomilovali a pak se zase pohádali. Můj otec v tom viděl příležitost. Říkával mé matce, „Reno, zlato, to bude v pohodě. Půl roku tam, půl roku s vámi a penězi, které bych nevydělal ani za dva další.“ Do té doby dělal v šachtách, razil tunely pro stavbu podzemní dopravní sítě, takže mu návrh těžební společnosti, jen další těžké práce, moc vrásek nedělal. Máma od té doby ale nějak ztratila barvu, náladu a v průběhu let, když táta nebyl doma, a ona myslela, že jí neslyším, si začala povídat pro sebe.

Táta byl těžař v Pásu, odkud se ale stihl vrátit jen pětkrát. Výbuch v šachtě asteroidu, kde táta dělal, zasypal celou směnu – dvacet lidí. Byl to zázrak, protože devatenáct jich přežilo. Jen tátovi kus šutru prorazil kryt přilby a to byl konec.

Já přišel o otce a máma o svůj sen. Společně pak jeden o druhého, a aby toho nebylo málo, když mi bylo sedmnáct, máma se zabila. Během let od tátovy smrti byla dobrou mámou. Pomáhala mi, učila mě doma, protože najednou nebyly peníze ani na školu. Dělala po nocích, aby mi mohla vynahradit to, co říkala, že je její vina – odchod ze Země. „Až vyrosteš, najdeš si hodnou ženu a postavíš s ní náš dům,“ říkávala zasněně, když vařila krupičnou kaši k večeři. „A Same, než se vrhnete do nějaké šílenosti, zvažte to. Dvakrát, jo?“ Usmála se, musel jsem slíbit, že budu vždycky o všem přemýšlet. A dvakrát. Máma pak nandala na stůl.

Ten její výraz jsem nikdy nechápal. Smála se, ale ve tváři měla smutku, až to skoro děsilo. Zestárla ze dne na den. Smála se a hladila mě po vlasech. A často mi četla. „Číst je důležité. Tvůj táta četl, když byl mladý. Utřídíš si tím myšlenky a všechny ty vědecko-fantastické šílenosti ti připomenou, že život máš jen jeden a nevyplatí se v něm moc riskovat.“ Ten výraz, smíření se, odhodlání k tomu, co měla v plánu ode dne, kdy se dozvěděla, že táta není, to všechno s námi žilo v obytné buňce uprchlické osady pod rudým nebem a dvěma měsíci. Počkala, až dospěji a pak se zabila.

A já měl ty vědecko-fantastické šílenosti ze všeho nejraději.

***

„Hej! Hej, Same!“ Kdosi mě praští přes záda tak pekelnou silou, až si uvědomím realitu. Stojím v odbavovací hale astroportu a vzpomínám na minulost, dokud mě Tom, můj kámoš ze směny, neprobere. „Co je s tebou, člověče?“ zazubí se.

„Hm, nic. Nic mi není,“ řeknu stroze, ale Tom pozná pravdu a navrhne mi tu nejlepší věc, kterou může opravdový kámoš udělat. „Jdem do hospody. Seženem ti nějaký ženský, opijem se, oslavíme návrat. Hele, minulost je zkrátka minulost. Je to mizerná děvka, která ti dejchá za krk a ty se nemůžeš otočit a minimálně jí to oplatit.“

Usměju se na Toma, jehož opilecká moudra ve střízlivém stavu mi vždycky spolehlivě pomůžou ten půlrok mezi šutry přežít a vyrážíme na naše oblíbené místo.

Bar u Sirény se tak jmenuje už dva roky, a to od doby, co se zbláznil jeho poslední majitel, který si po jedné noční směně, kdy tu všem vykládal, že za kopulí viděl na koních jezdit mladé krásné ženy, odběhl do pustiny. Jeho přilbu našli hned za komorou, jeho tělo o dvacet metrů dál. Nikdo neví, proč měl dojem, že to, co viděl, bylo skutečné, ale zpětně si tu pár lidí, kteří tu onu osudnou noc pili, vzpomnělo, že Šílený Max, jak se mu posmrtně začalo říkat, blábolil cosi o zpěvu, který ho lákal ven. Jenomže tohle by bylo šílené i za střízliva, což je stav, který tu nikdo neuznává.

Jeho smrt přičetli akutnímu klaustrofobickému stavu a jeho živnost přebrala jeho zástupkyně, Alexina matka, která na Maxovu počest uspořádala oslavu, kterou tu nikdo dlouho nepamatoval. Vlastně spíš ten, kdo si ji pamatoval, si ji pořádně neužil a byl mezi ostatními považován za zbabělce.

Tu noc se Tom seznámil s Alex a já na chvíli zapomněl na minulost a na minutu se neproklínal za to, že jsem nakonec šel ve stopách otce. Máma by z toho radost neměla, ale já potřeboval prachy. Umřela, nenáviděl jsem jí za to. Nechala mě tu a předtím mi radila, abych si všechno rozmyslel. A dvakrát. Kdyby si rozmyslela sebevraždu, asi nikdy bych nešel do kanceláře těžební společnosti žádat o práci. Jenomže já se nenáviděl jak za tohle, tak za to, že jsem jí to dával za vinu. Zazlíval jsem jí své rozhodnutí. Nedokázal jsem si přiznat, že za všechny věci, které se mi v životě po smrti rodičů staly, si můžu jen já sám.

Za dveřmi nás obalí pach cigaret, jídla a levného parfému levných holek. Harém Šíleného Maxe si Margot nechala jako vedlejšák, což bylo fajn pro ty, kteří se po půlroční samotě potřebovali vyzpovídat.

Na protější holostěně právě běží zprávy ze Země. Blond hlasatelka v tmavomodrém kostýmku vysvětluje, co znamená která barva na grafu, jenž znázorňuje nárůst nezaměstnanosti. Pak předá slovo nějaké své kolegyni v terénu. Ukáže se, že ta je právě s partou školáků na exkursi v Houstonu. Ááá, pomyslím si, náš zaměstnavatel dělá nábor. Ti malí chudáci ani nevědí, kam je sluneční vítr zavane. Nějaký ryšavý klučina se chlubí svou znalostí jmen prvních kosmonautů. A nějaká, strašně chytře vypadající, asi tak desetiletá holčička, už teď řeší, že by se chtěla věnovat biologii. Dost mazec.

Po rozhovoru s prťaty se přepíná zpět do studia, kde se blondýna rozloučí zprávou o dalším podivném nočním pozorování. Obecně se tomu říká Stíny na hvězdném pozadí. Nějaký amatérský astronom je před pár dny viděl přejít přes Pás Orionu. Popsal to jako kouřovou clonu, která na několik vteřin zastínila výhled na určitou část oblohy. Mihla se a zmizela. Kdyby byl v tu chvíli na Zemi, a ne právě mimo ni, možná by se dalo říct, že to byly mraky. No jo, stíny, co si je vědci nedovedou vysvětlit. Já tomu říkám halušky. Tedy ne, že bych ty stíny také sem tam nepozoroval, ale jako ostatně všichni těžaři, i já jsem někdy z toho množství kamení kolem slušně zmatený, a to pak člověk vidí i divnější věci.

Přestávám vnímat holostěnu.

Odněkud slyším ženský, spíš ještě dívčí radostný křik a pak vidím Alex. Běží k nám, na můj vkus až moc kostnatá tmavovláska a láskyplně mě obejme „No, nazdar, klucíí!“ zašvitoří a pak se omotá kolem Toma. Její rudé melíry v černých dlouhých vlasech se mu obtočí kolem ramen a ona hned začne vyprávět, co se tu dělo v uplynulém půlroce. Společně zapadneme do jednoho z boxů a poručíme si jídelní lístek.

Alex je Tomova polovina snu. Ona a dům mimo tábor.

Já zatím to štěstí neměl.

„Nepotřebuješ štěstí, jen příležitost. Třeba tu na tebe dneska nějaká čeká,“ řekne Tom a začne se zabývat jídelním lístkem. Alex se zase zaměří na Toma, a společně tak vytvoří uzlíček, který se touží nasytit ve všech možných významech toho slova. Já koukám k baru, kde si všimnu ryšavce Alsona, staršího, urostlého a podnapilého kolegy ze směny, který sem přiletěl někdy včera. Soudě podle jeho cestovního báglu vedle barové židle pochopím, že z astroportu šel rovnou sem a už tady zůstal. Nechci dělat křoví, takže se zvednu a přejdu k baru, kde si mě Alson všimne. Pohled má zamlžený, mysl unavenou, ale stále se na židli dokáže udržet. Má výdrž.

Všimne si mě i mladá číšnice. Brunetka, tak dvacet, trochu kypřejších tvarů, uklidí právě umyté sklenice pod pult, pak přijde blíž.

„Dej sem dvě pivka, děvče,“ probere se Alson a pozve mě na první rundu. Děvče se usměje a poslušně odběhne.

„Hej, Same, kamaráde, budu ti vyprávět můj životní příběh, jo?“ Alson mě přátelsky poplácá po zádech, přičemž mám ale spíš pocit, že se mi snaží vyrazit dech. Nezazlívám mu to, je už takový – velký a srdečný Seveřan.

Ne, ne, ne, jen to ne, říkám si v duchu. Alsonův životní příběh jsem už slyšel tisíckrát a devětsetkrát to bylo v hospodě. Ne, nemám zájem to slyšet znovu, ale nemám to srdce mu to říct. „Chm, no jak chceš,“ říkám a zahledím se do bílé peřiny právě doneseného pivka. Obejmu sklenici, krásně chladí. A pěna vypadá jak polární martská čepička…

„Narodil sem se na lodi, na vesmírný lodi, chápeš?“ začne Alson. „Stalo se to při iontový bouři v systému Alfy Centauri před dvaapadesáti lety. Moji matku od tý doby už nikdy nikdo neviděl. Povídalo se, že se zcvokla a vyšla ven z přechodový komory. Zatracený ženský! Na tý lodi neměla co dělat. Mohla zůstat na Zemi a do kolonie přiletět až po porodu, ale to ona ne. Měla dojem, že tu cestu přestojí a já že se narodím až tam. No, spletla se. Prokletý buď den, kdy se k tomu rozhodla!“ Odplivne si, naštěstí ne mým směrem a pokračuje. „Možná by to i stihla, nebýt tý zatracený bouře, která je zastihla na okraji soustavy. Museli pak změnit kurs k nejbližšímu měsíci a počkat, až se to přežene. Bouře pak trvala ještě dva dny. Ten první jsem se narodil. Ten druhý se ona zabila. Můj táta byl převozník, jakože pilot mezi Zemí a systémem Centauri a tahle cesta byla jeho poslední. Pak, až do konce života, tvrdnul v kolonii.“

Obsah sklenice je pryč a já začínám pociťovat divnou únavu. Složím ruce před sebe na pult a položím na ně hlavu. „Hele, já tě vnímám, jo,“ říkám. Trochu polevuji v soustředění, čehož si můj společník okamžitě všimne a objednává další pití.

A já fakt neusínám.

Alson odněkud z vedlejšího hvězdného systému, původem ale ze severu Země, tak se mi kdysi představil. Vedlejší systém – široký pojem, spousta světů a ještě víc tajemství. Co ale tajemstvím nebylo, byl nedostatek práce, který jak ze Země, tak z kolonií hodně lidí vyhnal do vesmíru. Spousta jich dělala v hutích, nebo montážních dílnách, z jejichž linek den co den vyjížděl další nový kus technologie. Převážně technika k teraformaci, těžbě, zemědělství, sem tam průzkumný pásovec, meziplanetární lodě, mezihvězdné lodě, segmenty orbitálních stanic, ale i obyčejné domácí spotřebiče. Prostě tak nějak všechno. I zbraně, a co je ještě důležitější, i teleskopy. Alsonův táta prý v nějaké té fabrice dělal, ale Alson o něm moc nemluví. Vím jen to málo, co mi řekne. Vím, že už umřel. A umřel poté, co začal vídat stíny. Zcvoknul se a jediné, co z něj pak doktoři dostali, byly bláboly o šedých clonách. Vídal je ve dne, v noci, i v lidských podobách. Nejčastěji v podobě své mrtvé ženy. A ve snech. V nich chodíval bez obleku po plášti vlastní lodě a sledoval, jak se nad atmosférou planety vznáší šedavá oblaka. To se pak ani nedivím, že mu hráblo, ale Alsonovi bych to takhle samozřejmě neřekl.

Pití mi začíná stoupat do hlavy, je mi fajn. Alson už nevypráví, jen kouká do sklenice. Asi už došel do stavu, v němž se jeho veškeré vzpomínky na minulost mísí s obavami o budoucnost a vědomím, že vlastně na ničem nezáleží. Ne teď a ne tady.

„Ahoj, jmenuju se Alina, ale říkají mi Zebra,“ řekne číšnice, otočí se k nám zády a zvedne si tričko. Na pravé půlce zad má žebrovité tetování. Dost možná fakt obrys jejích žeber, zauvažuji. Skutečně to vypadá jako zebří pruhy. Tiše hvízdnu.

„Jak se ti to stalo?“ probere se Alson. Z koutku úst mu teče slina, spíš jen důsledek neopatrnosti, než toho, že se před ním odhaluje žena. Pravým rukávem si utře pusu a začne hlasitě počítat pruhy.

Nejde mu to.

Zebra se otočí, tričko si stáhne dřív, než je něco vidět i zepředu. „Ále, prohrála jsem sázku s Šíleným Maxem. Buď mu země klidná. Při tom všem, co tu prý údajně viděl, fakt nechápu, proč mi nevěřil, že dokážu ujít dvacet metrů od kopule.“

„A co jako, to dokážu taky,“ řeknu a zadívám se jinam. Holostěna poblikává reklamními spoty.

„A nic,“ řekne Zebra. „Ušla jsem deset, pak mi začala být zima. Musela jsem se vrátit do komory a vzít si alespoň bundu.“

Než stihnu zpracovat to, co právě řekla, ozve se jásot, tleskání a místností se začne linout líbivá, zpočátku netaneční melodie. Místní tanečnice se ladně svíjí za zvuků houslí. Ochmýřené části jejího oděvu, které vypadají spíš jako růžové ptačí peří, ledabyle zastrkané za malé spodní prádlo, za ní povlávají v rytmu hudby. Z teskných houslí se stane smyčcové šílenství a dívka sebou sekne na zem, kde předvádí akrobatické kousky v podobě kočičích hřbetů, mostů, roznožek a různých kombinací. Sem tam proplete končetiny, zakloní se do nepřirozeného úhlu, nahne se v pase na opačnou stranu, přičemž stojí na jedné noze, ohne se do póz, o nichž bych u člověka v životě neuvažoval. Smyčcové šílenství se mění v kytarově strunovou romantiku a dívka přitahuje pozornost stále více mužů.

„Líbí se ti? Ale ona není člověk,“ zašeptá mi do ucha Zebra, která se zčistajasna zjeví po mém boku. Otočím se po směru hlasu a začnu jí věnovat pozornost.

Oči jí svítí zelenkavou nedočkavostí a touhou. Obejme mě a políbí na tvář, přičemž mi cosi zašvitoří do ucha. Nerozumím jí, ale zase až tolik mi to nevadí. Cítím její vůni a křivky jejího těla na tom svém. Líbí se mi a docházím k závěru, že kámoš Tom měl pravdu. Musím si někoho najít. Docela neohrabaně se přisaju k jejímu krku a snažím se moc nefunět. Když si uvědomím, že moje prsty začínají počítat tetované proužky na jejích zádech, stává se Zebra mou polovinou snu, a já si náramně přeju odtud vypadnout někam, kde by bylo soukromí. Alex a Tom si ten svůj nejspíš právě někde plní a mě přepadne chuť je následovat.

Možná že bych to i udělal. Odtáhl bych ji do některé z místností za barem a víc už dění dnešního večera neřešil. Jenomže než se k tomu odhodlám, přestane se lísat a já náhle dočista vystřízlivím.

Rozhlédnu se po místnosti. Tanečnice stále tančí, víc jak polovina chlapů na ní může oči nechat. Tom a Alex se opravdu kamsi vytratili a Alson vedle mě patří k těm, které zaujal tanec. Dlouhovlasá plavovláska hopká po pódiu jako vyplašený zajíc a z růžové misky rozsypává do hlediště maličké barevné konfety. Všimnu si, že přišla o pár těch chundelatých částí oděvu, ale dojdu k závěru, že je to asi součást představení.

„Slyšels, co jsem ti říkala? O tom… O mé sázce. O tom, co jsem udělala?“ Alina, Zebra mi prsty něžně pročísne vlasy a já na pokožce hlavy ucítím špičky ostrých nehtíků. Celým tělem mi projede taková divná vlna mravenčení. Trochu to připomíná tělesnou odezvu při pocitu nervozity a očekávání. Najednou mám ale opravdu nepříjemný pocit. Musím pryč odtud, nebo se zcvoknu. Musím na vzduch. Musím se projít někde …někde venku, třeba za kopulí… Nechápu, proč mě to napadne. Snažím se vymanit z jejího obětí, ale Alina nevypadá, že by mě chtěla pustit. Dokonce se zdá, že v těle téhle křehké holčiny je víc síly, než bych čekal. Možná víc, než mám já… Přestanu panikařit a nevěřím tomu, že ze své vlastní vůle.

Už ničemu nerozumím.

„Zavři oči,“ řekne a já, ač vážně nechci, poslechnu. Zavřu oči, které mi vzápětí přikryje svou měkkou teplou dlaní, a já se nestačím divit.

Vidím hvězdy.

Normálně tak, jak je vídám z šutrů v Pásu. Zamrkám, ale jsou tam dál. Nějaký malý střízlivý hlásek v mé hlavě ječí, že tohle se nemá dít. A abych s tím prý něco udělal. Jako co? Snažím se odstrčit jí ruku, ale nejde to. Prostě se najednou dostanu do situace, a je to dost blbej pocit, že stojím v baru v Hellas na Marsu. Vím, kde jsem. Dokonce bych řekl, že dokážu rozeznat zvuky kolem. Jsem si jist, že tanečnice se pořád svíjí na dozvuky kytarové balady a Alson a ostatní na ni pořád čučí s očima na vrch hlavy. Cítím vůni Alinina parfému. No, ale zároveň mám dost divnej pocit z toho, že před sebou vidím panorama jako vystřižené z posledních vzpomínek Alsonovy matky, která, jak si vzpomínám, vyšla ze vzduchového uzávěru den potom, co se můj přítel narodil. Že by věděla, co z něj bude? Ne, to je hodně hnusný pokus o černý humor, fakt že jo.

Nechápu to, a když začnu mírně panikařit, uslyším Zebřin hlas. „Nechápeš to, ale všimni si, že ti není zima,“ řekne líbezně a já cítím, jak se mě dotýká na místech, kterých se obvykle dotýkám jen já. Pravda, jen obvykle, ale teď zrovna si to moc neužívám.

„Fakt vtipný,“ odvětím co nejklidněji, přestože tak se právě vůbec necítím. Popravdě bych řekl, že jsem dost neklidný. „Co to se mnou děláš?“

„Dívej se.“

„Na co, proboha. Ať děláš cokoli, měla bys s tím přestat, protože mě se to vážně moc nelíbí. Nemůžeme si zahrát jinou hru, co?“ Snažím se bránit, vážně se snažím, ale Zebřin hlas v mé hlavě a její ruka, která mi šmejdí po zádech, v oblasti páteře, abych byl přesný, si dělají, co chtějí. Na místech, kterých se obvykle dotýkám jen já, protože na záda si vážně dost těžko dosáhnu, mě pálí jako čert. Zebra rejdí prsty po mých obratlích a podle toho, co jsem pochopil, nějak, neptejte se jak, stimuluje mou nervovou soustavu, abych byl schopen účastnit se jejích hrátek.

Je šikovná.

Hvězdné pole náhle, docela nečekaně, až mě to vyděsí, zakryje temný mrak. „No to je vtip, ne? Mraky ve vesmíru přeci…“ A pak mi to dojde. „Zbláznil jsem se a začínám vidět stíny.“

A najednou je to pryč. Všechno. Dokonce ani v hlavě ji už nemám. Ani pod tričkem, což mě popravdě docela mrzí. Hvězdy jsou fuč a já stojím v baru v Hellas na Marsu, a opřený o barový pult, čučím na prázdnou sklenici před sebou.

Z jídelních boxů jsou slyšet tlumené lidské hlasy, sem tam smích, hlavně cinkání příborů o talíř a pochvalné mlaskání pravidelných Margotiných zákazníků. Hudba už nehraje, zato Margotiny dívky obcházejí především mužské hosty a snaží se jim vlichotit.

Náhle mě něco probudí. Zvuk. Smích. Dívčí smích. Zvednu hlavu a zamžourám na tmavovlásku za barem naproti Alsonovi. Ta se jen tajemně usměje a pravou rukou nenuceně ukáže ke stěně místnosti.

„Z tamtoho okna viděl Šílený Max ty svoje amazonky, a podle toho, jak se tu lidi dovedou ztřískat, řekla bych, že je dokážou vidět naprosto všichni.“

Zaměřím pohled na okno a čekám další Zebřinu kulišárnu. A ta za chvíli opravdu přijde. V rudé martské pustině, zhruba dvacet metrů od vnější stěny kopule, stojí žena bez skafandru a usmívá se na mě.

Protřu si oči, zamrkám, nadechnu se a pak se ještě pro jistotu oklepu jako pes. Kouknu tím směrem znovu a ona tam pořád je. Ohlédnu se po Alsonovi, ale jen zjistím, že vedle mě není jak on, tak jeho bágl, což asi znamená, že mu ho nějaká z Margotiných holek pomohla odnést. Bídák jeden, našel si holku dřív než já. Takže se zase zaměřím na číšnici a na chvíli mi bleskne hlavou opravdu spásná myšlenka. Uvědomím si, že se chovám jako pitomec, a že by bylo nejlepší, kdybych se otočil a vypadl odtud. Jenomže právě to neudělám.

Zebra pokrčí nos. „Na co čekáš, hlupáčku. Jdi za ní,“ řekne líbezně a dá se do čepování piva pro druhý konec baru.

Nechápu, proč to dělám, ale zvedám se a odcházím do úložny obleků pro pobyt venku. Nebudu blázen jako Max. Moc dobře tím, že atmosféra Marsu není pro člověka nic moc. Tedy spíš nic. Nasoukám se do nohavic, a už si přes záda přehazuji horní polovinu obleku. Pak ruce do těch správných otvorů. Dívám se, jak pomalu vyplňují rukavice. Zapnu si oblek a z police napravo seberu jednu přilbu. Jakmile zacvakne v zámcích nákrčníku, slyším syčení kyslíku a cvaknutí aktivačního spínače systému podpory života.

V přechodové komoře čekám jen chvíli. Jakmile se otevře průchod na okrovou pláň, první co spatřím, je její krásná, pravda poněkud bledší, snad až nezdravě mrtvolně bledá, ale furt docela přitažlivá tvář. Nedělám si s tím příliš hlavu a vylezu ven.

***

Jak je známo, šelmy se vracejí do svých lovišť a domovů. Je to instinktivní chování, které se týká zvířat, bludných duší a astronautů. Ostatně to druhé s tím třetím dost souvisí.

Složím hlavu do jejího klína a nevnímám nic víc, než její hebký dotyk. Takový si pamatuji z doby, kdy jsem byl kluk, a máma mi přišla dát dobrou noc.

Nad Marsem se stmívá. Slunce se dotýká obzoru a my sedíme na velkém okrovém balvanu a pozorujeme údolí, můj domov. A hospoda Šíleného Maxe. Říkám si, jestlipak po mě také pojmenují nějakou významnou turistickou atrakci. Napadnou mě alternativy: Putyka u bláznivého Sama. Bordel – Samovy divočárny. Nebo dokonce třeba část čtvrti města nemarťanů, která se jmenuje Samův sen. Jo, to třetí by se mi moc líbilo. Památka na sen o svobodě, po které touží všichni nemarťané.

Teď mám šanci prožít sen. Ten poslední, nejdelší. Ten, kterému se říká Smrt.

Jak tak ležím v klíně cizí ženy, která mi až nápadně připomíná mou matku, jíž opravdu nemůže být, uvědomím si najednou, že umírám, že si za to můžu sám, a že kroky, které jsem ke svému umírání učinil, byly zbytečné a pěkně pitomé. Najednou mi je všeho tak nějak líto, ale je mi to docela k ničemu. Jak jsem říkal, atmosféra Marsu není pro člověka nic moc. A to nemluvím o té zimě. Moje přílba se válí vedle balvanu a já nějak nedokáži souhlasit s pudem sebezáchovy a vrhnout se pro ni, asi proto, že vím, že už je na všechno stejně pozdě.

Než i ten poslední kousek slunce zmizí za horizontem, žena mi zakryje oči svou dlaní. V hlavě slyším vážně divnou zvonkohru a pak zase, jako před chvílí se Zebrou, uvidím hvězdy. Co to má, sakra, znamenat? Moje myšlenka zmizí mezi zářivými body dalekých sluncí a já už nedokáži oddělit své myšlenky od těch jejích.

„Dívej se,“ pošeptá mi do ucha a ukáže mi budoucnost.

Ne moji, ta je celkem jasná.

Hvězdy zakryje stín. Pak druhý a další. A ještě jeden. Všechny se pak spojí v jednu takovou hnusnou tmavou pavučinu a spolu, docela pomalu, ačkoli kdo ví, třeba mě klamou smysly, putují prostorem. Ukáže se, že jde o přirozenou podobu strašně vyspělé rasy, která se před léty letoucími vzdala tělesné podstaty, protože k tomu prostě dospěli a fyzickou podobu už nepotřebovali. Jsou to průzkumníci a jsou mírumilovní, nebo alespoň to o sobě tvrdí. Hledají nový život a nové způsoby, jak s ním koexistovat.

Chuchvalec míjí několik obydlených soustav. To byste nevěřili, kolik života je v okolí Země. Cizí cosi zkoumá životní formy a pořizuje detailní soupisky, mapy, skeny, pokud může, provádí pokusy… A mně najednou dojde, v mozku mi přecvakne a já si připadám jako totální idiot, protože vím, že i já jsem součástí pokusu.

Žena, která drží mou hlavu, a která třeba vůbec není ženou, se spokojeně zavrtí. Sleduje mé myšlenky se zájmem a moje zjištění ji potěší. Lidé jsou součástí pokusu téhle divné rasy, která z chlapů dělá pitomce. A to tak, že pořádně. Který normální chlap by totiž uvěřil, že na Marsu žijí amazonky? A ještě se za nimi vydával? Záhy mi je potvrzeno, že podobně to působí na ženy a jsem trochu klidnější. Jenomže ponížení, které mi tyhle potvory – Zebra a tahle moje „mamka“ připravily, mě štve.

Mars je jejich první zastávkou ve Sluneční soustavě. No, vlastně ne první, protože ty stíny jsme s partou vídávali mezi šutry a spousta pozorování byla hlášena i z palub meziplanetárních lodí.

Jenomže na Marsu došlo k prvnímu kontaktu, slyším v mysli mamčin hlas a chce se mi umřít. Na Marsu to začalo, ale pochopili jsme, že vaší domovinou je Země. A na Zemi žije spousta tobě podobných. Vlastně asi tak osm miliard tobě podobných. A to je moc potěšující. Alespoň tak budeme mít ke studiu spoustu vzorků, a pokud budou všichni tak vstřícní jako ty, bude to velmi krásný experiment. Vaše ženy by použily slovo „vzrušující,“ zazubí se opět a svými teplými prsty promasíruje ztuhlou kůži na mé zmrzlé hlavě. S trochou představivosti si to vykládám jako pohlazení.

Než zemřu, napadnou mě dvě poslední věci.

Jednak mě štve, že si se mnou tahle zahrály, mrchy jedny proradné.

A pak myslím na všechny své kolegy a kamarády, všechny ty náruživé školáky, kteří ani netuší, co se na ně žene, a vyšlu k nim staletími v kosmonautice ověřenou hlášku „Houstone, máte problém.“

A umřu.

14.6.2009

******

Několik slov o

Jana Dvořáčková (1979) je jednou z mála žen, které píší sci-fi (na rozdíl od fantasy, kde je píšících žen možná více než mužů).

Žije, pracuje a píše v Příbrami. Zájem o SF se u ní objevil již ve dvanácti. Od roku 2004 publikuje ve sbornících nejlepších povídek ze soutěží (Zlatá zebra, Rokle šeré smrti, Rytiny) i v časopisech (Ikarie, XB-1, Pevnost).
K zájmu o žánr vede synovce a neteř, vlastní mláďata nemá. Má ráda kočky a pohřbena by chtěla býti do vesmíru.

www.dvorackovajana.blog.cz